Dva králové 16.

autor: Tina

Tak je tady další díl a mě opravdu mrzí, že to takhle bojkotujete a kašlete mi na komentování. Fakt mě to mrzí. Víte, že bohatě stačí i jednoslovné komentáře, takže bych byla opravdu ráda, kdyby se to změnilo. Jednou by vás nezabilo, kdybyste mě potěšili. Tina

Černovlasý chlapec stál už několik minut, upřeně zíraje na jedno místo, a už nereagoval na žádné hlasy.

„Pohltily ho iluze… jsem zvědavý, jak jej teď probudíme,“ otázal se Frank kolem přítomných a všichni se dívali na Billa, který byl jako v extázi.

„Jak se to mohlo stát, co to zavinilo?“ otázal se Frank, avšak jeho otázka byla přehlušena Tomovým překvapeným pohledem a následně jeho otázkou.

„Co to má být?“ zeptal se překvapeně, když viděl Billa hledět omámeně na jedno místo a pomalu se vznášet asi 20 cm nad zemí.

Všichni na něj stočili své pohledy a na chvíli zavládlo trapné ticho.

„Co tady děláš?“ Frank přerušil svou otázkou to trapné ticho.

„Snažím se dostat domů… ale co je jemu?“ ukázal prstem na Billa.

„Utápí se v iluzích,“ odpověděl mu Gerard až s neuvěřitelně chladným klidem.

„Cože dělá?“ upřel na něj Tom své nechápavé oči.

„Utápí se v iluzích. Někdo je tady na něj přichystal. Věděl, že sem půjde a vytvořil tu neviditelný portál, do kterého se Bill dostal, a teď prožívá ty nejhezčí chvíle, kdy jsi se s ním ještě jako malý bavil. Kam jsi vlastně šel?“

„Chtěl jsem se vrátit domů. Byl bych tady Billovi jen přítěží, nějak mi došlo, že na tom máme stejný podíl a vím, že to, co jsem dělal, bylo hnusný, ale stalo se a… proč vám to vlastně vykládám,“ zavrtěl hlavou. „No a tak ho z těch iluzí dostaňte ne? V tomhle světě je i nereálné možné, to už jsem taky pochopil,“ pokračoval Tom dál.

„Jenže jsi nepochopil postatu magie, která je kolem nás obzvlášť na těchto místech. Magii dokážou ovládat jen někteří v této zemi a my to nejsme. My ovládáme pouze naše určené živly.“

„Takže mi chcete říct, že ho nemůžete zbavit toho transu?“ překvapeně zamrkal.

„Ne, my ne,“ odpověděl mu Ray a díval se na Tomův překvapený a zaskočený obličej. Mísilo se v něm tolik pocitů… ať už to byla úzkost, bolest anebo pocit viny. Rozhodně ty pocity nebyly dobré.

„A kdo tedy?“ otočil na ně svůj zoufalý pohled. Takhle to nechtěl. Bylo tak zvláštní, že i když tu byl tak krátce, tak si začal uvědomovat, co za chyby provedl. Ozývalo se jeho svědomí, které zatím celé ty roky tvrdě spalo. Jako by jej právě tady kdosi probudil.

„Nevím, možná Morgana by mohla vědět…“ nestačil domluvit, jelikož mu do toho skočil Tom.

„Dobrá, tak ji najdeme,“ vyhrkl ze sebe okamžitě. Netušil, co se to s ním děje a kde se v něm vzalo takové odhodlání, ale chtěl Billovi pomoct.

„Zpomal, ty hrdino. Morgana žije v říši mrtvých. Není tak snadné se k ní dostat. Musíš nějak přesvědčit strážkyni, že jsi hoden tam vstoupit.“ Vyprávěl Mikey.

„Fajn, já se o to pokusím, kde je ta říše mrtvých?“

„Fajn, takže… Franku, Rayi vezměte Billa do paláce. Já a Mikey pojedeme s Tomem k bráně.

Tom vylezl na koně. Ještě nikdy na koni nejel, ale jakmile chytil otěže, přišlo mu to, jako by na něm jezdil už od malička. Tahle země byla vážně divná.

Rozjeli se k onomu místu, kde měla stát brána do říše mrtvých.

Jeli dlouho, Tomovi přišlo, že je to celá věčnost, že ten les snad nikde nekončí. Jako by jezdili pořád v kruhu. Stále se tam opakovaly stromy a křoví a popadané listí, prostě vše, co do lesa patří. Občas proběhl nějaký ten zvláštní živočich, pro kterého tady měli pojmenování, ale v našem světě by nevěděli, co je to zač.

Najednou se před nimi objevila čistá stráň. Mraky měly ztěžklou šedou barvu až do černa, jako kdyby za chvíli mělo pršet. Na zemi nerostlo jediné stéblo trávy. Jen tvrdá suchá hlína. Uprostřed toho ničeho byla kamenná brána, ale skrz ni nešlo nic vidět. Z jejích boků se linula z každé strany kamenná stěna, která byla vysoká asi do pasu a vedla až kamsi do neznáma. Brána byla jakoby dvojitá. Napřed byla první. Tvořily ji dva mohutné kamenné sloupy, které drželo u sebe železné zdobení a tím je i spojovalo. Ze sloupů pak na pantech visela masivní železná vrata, která byla též krásné zdobená. Kdybyste jimi prošli, šli byste takovou asi dva a půl metrů širokou uličkou, kterou hraničilo železné zábradlí a asi po prvních krocích byste mohli, po každém boku, spatřit na sloupcích sochy jakýchsi nestvůr. Mělo to asi znázorňovat to, co vás čekalo, jakmile jste vstoupili do říše mrtvých. A konečně se na konci tyčila brána s velkých, mohutných kamenů, která už neměla žádná vrata. Její výplň byla tvořena z lehce šedého a jasně bílého kouře.

Kdybyste zvedli hlavu o něco výš k nebi, viděli byste také kromě hustých mraků i obrovský měsíc. Byl mnohem blíž než ten normální, až nebezpečně blízko.

Všichni přítomní již dávno zastavili své koně a jen hleděli na ten vchod do neznáma. Pro Gerarda a Mikeyho to nebylo nic nového. Už tuhle bránu několikrát viděli a přišla jim všední, jako pro nás například autobus. Ale Tom, ten na ni zíral možná i s úžasem. Byla tak mohutná, tak tajemná, a až nebezpečně krásná. Lákala a sváděla, aby jí někdo prošel a objevil to tajemství, co skrývá. Byla takové klamné lákadlo.

Tom si ji ještě hodnou chvíli prohlížel a žasl nad tou dobře provedenou prací.

„Dál budeš muset pokračovat sám,“ ozval se Gerardův hlas. Tom na něj upře své čokoládové oči.

„Proč? Vy nepůjdete se mnou?“ otázal se mladík.

„Nemůžeme. Bytosti žijící zde nesmí projít bránou dřív, než nastane jejich čas. Jakmile si pro tebe přijde posel ze záhrobí, znamená to, že nastal tvůj čas. Tělo klesne k zemi, oči se navždy zavřou, srdce přestane tlouci, ale duch stále zůstane. Ten se pak vydá s poslem do země plné tajů, kde duše nalézají klid.“ Vysvětlil mu Mikey.

„A já tam mohu vstoupit?“ zeptal se Tom, až jej samotného takto formulovaná otázka zaskočila. Nikdy takhle nemluvil. Vlastně se teď úplně choval jinak. Nechápal se, nevěděl, co jej tak změnilo, byla to změna opravdu velká. Většinou byl rebel. Ten, kdo nerad poslouchal, kdo vyváděl šílené věci, a teď? Teď se chová rozumě a snaží se zachránit toho, jehož chtěl znásilnit a udělat si z něj hračku. Ale už nechce. Přišlo mu to nechutné, zvrácené, sobecké a kruté.

Slezl z koně a vydal se k bráně. Instinkt mu velel, a tak se jím řídil. Došel až k zavřeným mohutným vratům a prohlédl si je.

„Chtěl bys dovnitř?“ ozval se najednou vedle něj ženský hlas. Tom se trochu polekal a strhl k němu svůj pohled. Vedle něj stála dívka s tmavě hnědými dlouhými vlasy až po lopatky. Byla pohledná. Jemné ženské, až dívčí rysy, pěkně vykrojené rty a smaragdové oči. Ty byly na první pohled nepřehlédnutelné. Měla na sobě oblečení vhodné pro bojovnici, většinou z kůže. U pasu měla meč, takže jej mohla kdykoliv použít. Přes ramena přehozený černý plášť, který tak ještě víc zdůrazňoval nebezpečnost, která z ní vyzařovala. Zřejmě to nebyla holka, která se dala jen tak opít rohlíkem.

„Musím tam,“ odpověděl Tom a dál si ji prohlížel. Všiml si na krku řetízku se smaragdovým přívěškem ve tvaru květiny. Měla zelené okvětní lísky a vnitřek byl červený. Ten přívěšek vypadal opravdu krásně.

„Všichni tam jednou musí, Tome,“ řekla mu až neuvěřitelně klidným hlasem.