autor: Terý
Jedeme asi 5 minut a potom míjíme kino, do kterého jsme měli údajně jet. Podívám se směrem k osobě, která řídí auto, a která také zamkla dveře. Nahlas polknu a se strachem v očích se podívám na kluka za volantem.
„A-ale myslím, že jsme to už přejeli.“
„Víš…“ na chvíli se odmlčí. Na to, co jsem mu řekl, vůbec nereaguje a pokračuje. „…měl by sis dávat pozor na lidi, se kterými se neznáš, nikdy jsi je neviděl a potom se s nimi chceš sejít.“
Mám z jeho slov strach. Říká to tak klidně, ale stejně se strašně bojím.
„Ty, ty nejsi ten kluk z tý fotky, že ne?“ zeptám se třesavým hlasem. Podívá se na mě a sundá si kapucu. Opravdu to není on. Tento kluk ale nebude o moc starší. Tipoval bych ho tak na 22. Možná míň. Kurva, kam jsem to zase vlezl? „Pu-pusť mě ven!“
„Ne. To sis měl rozmyslet dřív, než jsi mi vlezl do auta,“ řekne a tak hnusně a hajzlovsky se usměje. Mám strach, že já jsem neposlouchal toho Andyho.
Chvíli se s ním dohaduju, ale když zjistím, že to nemá cenu, odsunu se co nejvíce od něj a natisknu se na dveře. Z očí se mi spustí slzy. Podívá se na mě a položí mi ruku na stehno. Začne mě na něm hladit a přibližovat se víc a víc k mému rozkroku. Vezmu mu jeho ruku a prudce mu jí odstrčím. Dá mi facku a ruku tam zase vrátí. Znovu mu ji odstrčím, a když se o to snaží znovu, tak se s ním začnu prát. Je mi úplně jedno, že řídí. Na mě sahat nebude. Začne na mě řvát, ale já se pořád bráním.
Najednou se ozve strašná rána, která mě vymrští z auta předním sklem. Už vidím jen tmu…
——-
„Bille?“ slyším nad sebou Andyho hlas. Mé polootevřené oči, otevřu úplně. Na okamžik mě zaslepí prudké sluneční světlo, ale po chvíli už vidím normálně.
„Co se stalo? A kde to jsem?“
„Jsi v nemocnici. Jel jsi s tím klukem a nabourali jste. Měl jsi ještě docela štěstí. Bůh ví, co by s tebou udělal on. Takhle jsi málem umřel skoro bezbolestně. Ale ty jsi neumřel, takže ti můžu vynadat. Víš, že jsi fakt kretén? Jako bych ti to neříkal, viď. Víš, kdo byl ten kluk? Od svých 17 do 20 byl zavřený za znásilnění. Bůhví, co by ti udělal, ty blbečku! Víš, jakej jsem o tebe měl strach? Ať by to bylo jakkoli, málem jsi mi umřel. Co bych pak jako dělal?“ má slzy v očích. Vím, že jsem udělal blbost a také toho lituju. Už nikdy nepůjdu nikam s nikým, koho znám jen přes internet a nikdy jsem ho neviděl. Už nikdy to neudělám. Stejně bych ale chtěl poznat toho kluka, který byl na těch fotkách. Ale teď jsem udělal vážně blbost.
„Promiň, Andy…“ po tváři mu sjede jedna slza. Přistoupí ke mně a silně mě obejme. Objetí mu oplatím.
„Jsi takovej vůl!“
„Já vím…“ sklopím hlavu.
„Tvoje mamka se šla zeptat, kdy tě pustí domů, když viděla, že se probouzíš. Chtěla tu být, myslela si, že to stihne, ale asi se to nějak protáhlo,“ přikývnu a čekám na mamku, která během pár minut vlítne do místnosti jako řízená střela a hystericky mě obejme. Za ní přijde doktor, který všechny vyzve, aby odešli z místnosti. Prý mě musí ještě nějak vyšetřit, aby mohl s přesností říct, kdy budu moct domů.
„Kdy budu moc domů?“ zeptám se doktora, který právě kontroluje přístroje vedle mě.
„Myslím, že do 14 dnů, byste mohl být doma.“
„Dobře. Děkuju,“ přikývnu.
——-
Moc dlouho jsem v nemocnici nebyl. Tedy když nepočítám 4 měsíce, co jsem byl v kómatu. Po probuzení si mě tam nechali jen týden a potom jsem mohl domů. Docela se divím, že mě pustili tak brzo. Říkal, že do 14 dnů a pustil mě už po týdnu. Asi už to bylo lepší. Také říkal, že bych měl ještě tak týden zůstat doma, ale na to mu kašlu. Doma je nuda a ve škole se tak nepředřu. Vlastně už jsem na cestě do školy. Andy řekl, že mimo hodiny se mnou bude pořád, aby se mi náhodou něco nestalo. Je na něm vidět, že se o mě asi opravdu bojí.
Když přijdu do školy, můj pohled přitáhne neznámý kluk, který sedí v zadní lavici u okna. Nikdy jsem ho tu neviděl. Myslím, že je tu nový, ale přijde mi, jako bych jeho tvář už znal. Oh bože, to ne. To je ten z těch fotek. Ten, za kterýho se vydával tamten kluk. Chvíli jsem stál s otevřenou pusou a hleděl na něj jak na debila. Když si všiml on mého pohledu, tak se nejdříve s pozvednutým obočím a levým koutkem podíval okolo sebe, když viděl, že můj pohled opravdu směřuje k němu, podíval se na mě ještě blběji.
Andy mě vzal za ruku a táhl mě k lavici, kde mě posadil a dal mi dvě symbolické facky, abych se probral.
„Hej, co ti je?“
„To-to je on. Ten z těch fotek, jak se za něj vydával tamten.“
„No tak si ho hlavně nevšímej a nekoukej na něj tak. On vůbec nemá páru, co se stalo, a když na něj budeš takhle koukat, bude tě mít za debila. Já musím jít už do třídy. O přestávku zase přijdu,“ jen přikývnu a vyndám si věci z tašky na lavici.
Ten kluk si vedle mě sedne a s úsměvem se na mě podívá.
„Proč ses na mě tak díval? Bylo to až takový děsivý, ten tvůj pohled.“
„No… Někoho jsi mi připomněl, ale to nevadí. Neřeš to.“
„No tak dobře. Já jsem Tom,“ podá mi ruku.
autor: Terý
betaread: Janule
krásnej dílek Terý x)) už se nemůžu dočkat posledního dílu… škoda jen, že je to tak krátky 😀 ♥
Prej… když nepočítám 4 měsíce v kómatu…no aha… a tamten krypl zhebnul?? asi jo ne?
Prej moc dlouho v tý nemocnici nebyl..hahaha 😛 😀 Doufám,že ten šmejd aspoň zhebl. Těšim se jak se bude Tom tvářit až se dozví jak to bylo…dozví se to že jo?:D
MEEEEEEEE…Proč to má jen tři díly?!?!Já chci víc a víc a víc!!Ale jako jinak je to úplně bezchybná povídka!!
Jenom 4 měsíce, no bóže. xD Jako fakt?
Škoda, že je to tak krátké 🙁 Těším se na další díl. 🙂
Uff jsem ráda že se Billovi nic nestalo a že je v pořádku..No nečekala jsem že se uvidí ve škole ale tím ívc mě to překvapilo.Určitě už chci další dílekče a jsme si jistá že by to nemělo zkončit jen 3 díly
Yea. Tohle se mi líbí. Dobrej nápad, stejně už všichni tím facebookem žijem 😀 Zajímalo by mě jak to bude s Tomem. Z tohohle by byla super vícedílka. Ale i tak se mi to líbí, tak šup ještě ten jeden díl 😉
JÉÉÉ, to je paráda, snad se daj dohromady…jsem ráda, že se Billymu nic nestalo, snad toho hajzla potrestaj