Indian’s dream 4.

autor: Áďa

Mnoho dní pak Billy utužoval s divokým hřebcem své přátelství. Kůň si posléze zvykal na to, že mu ten panďulák na jeho hřbetě nic neudělá a naopak, když bude rychle a citlivě reagovat na gesta daná jeho vahou a řemínkem, tak se dočká toho příjemného pohlazení. Chvíli mu trvalo, než se naučil co a jak, ale o to spokojenější byl on i Billy ve výsledku. Poměrně rychle si na sebe zvykali a stádo bylo den ode dne blíž a blíž lesíku, ve kterém chlapec přespával. Hřebec dokonce občas proklouznul i mezi stromy, aby měl na pána lepší výhled a Billy se pokaždé, když ho takhle spatřil, dmul hrdostí. Ještě u žádného muže z jejich kmene neviděl, že by ke koni tak moc přilnul. Ale byl za to rád. Odmala měl rád všechny živé bytosti, a především zvířata, a když viděl, že mu ještě před pár dny nezkrotný kůň dává najevo svou přízeň a lásku, jeho srdce se třepotalo štěstím jako motýlek.

Dokonce to už došlo tak daleko, že si kůň nechal navléct uzdu. No, uzdu… Billymu se silně protivila představa, že by měl cpát koni do tlamy kus studeného železa, ačkoliv to hodně lidí z jeho kmene dělávalo, prý kvůli snazšímu ovládání zvířete. On ale věřil, že to jde i bez toho. Proto jenom svázal dlouhý, tenký, ale silný řemínek z kůže konečkama k sobě a uprostřed oka, které mu vzniklo, udělal smyčku. Pomalu na to koně zvykal a jeho nezměrná trpělivost přinesla své ovoce ve chvíli, kdy si kůň, byť zpočátku nedůvěřivě, nechal smyčku omotat kolem spodní čelisti. Zezačátku se mu to vůbec nelíbilo, stavěl se na zadní a vyhazoval, ale Bill ho postupně dokázal uklidnit natolik, že si zvíře nakonec zvyklo, zvlášť když vědělo, že když bude poslušné, tak že se po nějaké době toho provazu zbaví.

„Myslím, že je na čase vydat se domů,“ šeptnul Billy, když se slunce sklánělo k západu a on právě sundával hřebci svou jednoduchou verzi uzdečky. „Měj příjemnou noc, poslední mezi svými… pak už budeme jenom spolu,“ šeptnul a pousmál se, když se kůň natáhnul hlavou k němu pro pohlazení na čumáku. Jako by rozuměl, otočil se po pohlazení ke chlapci zády a rozklusal se ke stádu. Mladý Indián se za ním chvíli zamyšleně díval, a pak i on se odebral do svého lesíka, aby v něm naposledy přespal.

Ráno, když se probudil, nasnídal a vyšel z lesa, ho uvítalo jemu již známé zařehtání. Skoro to znělo jako ostré hvízdnutí, jak vysoký zvuk uměl ze svých hlasivek hřebec vydat. Bill se pousmál a tak jako poslední dobou každé ráno, netrvalo ani deset vteřin a kůň mu po krátkém, rychlém cvalu, jímž hravě překonal vzdálenost od stáda k němu, stanul po boku a dožadoval se podrbání za ušima, bez toho už jeho den prostě ani nemohl začít.

Chlapec ho se smíchem pořádně, mazlivě vydrbal nejen za ušima, ale i ve hřívě a na čele a kůň spokojeně zafrkal.

„Tak jak ses dneska vyspal? Za chvíli odsud odejdeme pryč, víš to? Půjdeme daleko, ke mně domů. Budeš se tam mít dobře a budeš tam mít kamarády,“ šeptal Billy a kůň jenom stříhal ušima, jako by mu rozuměl.

Chlapec se rozhodl to už déle neprotahovat. Hbitě kolem spodní čelisti hřebci navlékl očko ze řemínku, pod bradou ho stáhnul, aby pevně drželo, pousmál se nad tím, že to koně už nijak víc nevzrušovalo a vydal se s ním směrem k lesíku.

Zjistil ale, že to nebude vůbec tak jednoduché, jak si myslel. Když totiž zmizel mezi prvními stromy, všimnul si, že je stádo v bezpečné vzdálenosti následuje. Zastavil a skousnul si rty. Tohle nepotřeboval.

Uvázal za otěže hřebce ke stromu a rozeběhnul se stádu naproti. Rozpřáhnul ruce a začal jimi mávat, až by nebyl vůbec žádný problém zdálky si ho splést s větrným mlýnem, a jeho hlasivky opouštěl téměř až nelidský bojový pokřik.

Koně se okamžitě otočili a odcválali do bezpečí, po chvíli se ale zastavili a vyčkávali. Věděli, že jejich vůdce chybí a že by se bez něj neměli dostávat nikam daleko. Jenomže mladý Indián jim nedal pokoj, několika svižnými skoky je doháněl a máváním a hulákáním je po několika pokusech definitivně odehnal pryč a oni pochopili, že o svého vůdce přišli. Ale ne nadlouho, už za pár okamžiků se o jeho místo bude ucházet několik mladších hřebců, kteří změří své síly a jeden z nich ho nahradí.

Billy se vrátil ke koni, byl z toho docela zpocený a unavený. Zchladil se a napil v potoce, pak se ale rozešel ke stromu, u kterého hřebec byl. Skoro by ho ani nepoznal. Ranní klid a téměř až odevzdanost byla tatam a místo ní se dostavila agrese a zlost. Hřebec věděl, že jeho stádo zmizelo i přesto, že řičel jako šílený, a teď se mu tady vůbec nelíbilo, snad se sám i bál. Stavěl se na zadní a trhal hlavou, kůže však byla příliš pevná na to, aby se dokázal utrhnout. Od kopyt mu odletovaly kusy země, jak silně zadními dupal, a když Billy zamumlal konejšivá slůvka a vztáhnul k němu ruku, ohnal se po něm zubama.

Ačkoliv to pro Billa, a hlavně pro jeho srdce bylo těžké, věděl, že teď nemůže dělat nic jiného, než nechat koně, aby se vyvztekal. Usednul do měkké trávy kousek od něj a snažil se aspoň trošku utlumit jeho zlost tichým zpíváním indiánských písniček, ale ani tohle nezabíralo. Mnoho let, během kterých kůň vyrůstal v divočině, momentálně vítězilo nad vším, čemu ho chlapec naučil, a on řičel, frkal, škubal sebou a dupal, až po jeho těle stékaly chuchvalce zpěněného potu…

Uplynula docela dlouhá doba, než se k němu Billy mohl znovu přiblížit. Už se po něm neoháněl, ale zároveň nejevil sebemenší zájem o to, co dvounožec kolem něj dělá. Nereagoval na doteky, nereagoval na to, že slyší ten krásný uklidňující hlas. Jenom tiše stál se svěšenou hlavou a apaticky koukal do nepřítomna. Prohrál. Věděl, že teď se pro každou šelmu stane snadnou kořistí. Mnohohlavé stádo se snadno ubránilo, ale sám nemá šanci na delší přežití. Bál se, ale už rezignoval.

Bez zájmu se otočil, když jej Billy vzal za otěže a dovedl k vodě. Sklonil sice krásnou hlavu až k hladině, přestože měl ale žízeň, nenapil se.

Billyho při tom pohledu zabolelo u srdíčka. Byl horký den a on si byl jistý, že kůň žízeň má. Povzdychnul si, pustil otěže a nabral do obou dlaní, z nichž udělal provizorní mističku, vodu.

„Na, napij se… Já vím, že se napít chceš,“ šeptnul a rty se přitom téměř dotýkal špičky koňského ucha, když dlaně zvednul až k sametově hebkým pyskům, které tak aspoň svlažil. Když mu voda posléze protekla mezi prsty, vetknul své dlaně do černé hřívy, kterou začal bříšky prstů mazlivě vískat.

„Nemusíš se bát, bude nám spolu dobře… já se o tebe postarám, a ty mi na oplátku budeš půjčovat rychlost svých nohou, příteli,“ šeptal tiše a kůň malinko zvednul hlavu. Trošku stříhnul ušima a upřel na chlapce své krásné, smutné oči.

„No já to myslím vážně,“ pousmál se Billy a zkusil koně podrbat na čele. Hřebec se nebránil a po chvíli se tomu doteku poddal. Opřel čelo do hřejivé dlaně, zavřel oči a po chvíli tiše odfrknul. Začínal mít pocit, že tomu člověku začíná věřit.

„Tak je hodný,“ usmál se na něj chlapec a začal ho mazlit ještě víc. „Uvidíš, že se nám povede dobře, uvidíš…“

Několik dlouhých chvil ještě koně uklidňoval, než si přes rameno přehodil svůj vak a jemným tahem za otěže hřebce vyzval, aby ho následoval z lesíka ven. Kůň poslechl a venku dokonce Indiána nechal, aby se mu vyhoupnul na hřbet. Odměnou mu bylo báječné podrbání ve hřívě, čímž Billy rozhodně nešetřil a na již známou pobídku nohami se kůň rozešel.

Úsměv na chlapcově tváři byl širší a širší. Splnil svůj úkol, jeden z největších, které mohl splnit, aby jej Rada starších přijala mezi muže a lovce. Věděl, že nesmí zklamat, už jen kvůli tomu, že je syn náčelníka a kvůli svému částečnému bělošskému původu měl strach, že se mu ostatní budou posmívat tak jako dosud; teď když seděl na krásném koni, který ho poslouchal téměř na myšlenku, ale věděl, že mu nic takového nehrozí. Sklidí veliký obdiv a jednou se tak jako jeho otec stane náčelníkem, na kterého bude celý jejich kmen hrdý.

Sluníčko bylo teplejší a teplejší a on chvílemi téměř usínal. Dny v divočině ho docela vyčerpaly a on zapomněl na to nejdůležitější, k čemu byl odmalička vedený. Polevil v ostražitosti a chvílemi nechal klesnout svá víčka, jak jej omamovalo teplo a krásné vidiny velkolepého návratu.

Že něco není v pořádku, si všiml ve chvíli, kdy hřebec znenadání uskočil do strany a přitisknul uši až na krk. Billy sebou cuknul a naplno se probral, než se ale stihl rozkoukat a pochopit, co se přesně děje, zůstala mu ústa otevřená v němém výkřiku, když mu levé rameno proťal ostrý šíp, který se mu zabodl až do klíční kosti. Nehlasně zanaříkal a ucítil, jak padá z koně na zem. Tvrdě dopadl tváří k zemi, zatímco kolem něj se shromáždilo několik jezdců na koních, kteří začali vítězně halekat, když podle bohatě zdobeného vaku poznali, že zajali někoho z jejich nejvíc nenáviděných nepřátel… a řev ještě víc zintenzivnil, když jeden z mužů seskočil, otočil chlapce tak, aby mu viděl do tváře a oni tak poznali, že právě dopadli toho, koho syn jejich náčelníka tak moc toužil zabít.

betaread: Janule