Doppelleben 9.

autor: Saline A.

Ve středu ráno, nebo spíš odpoledne, jsem se vzbudil se silnou bolestí hlavy. Mátožně jsem vylezl z postele, abych si šel udělat mátový čaj, ale sotva jsem se postavil, z chodby jsem zaslechl kroky, a až nyní si uvědomil, že Tom v pokoji není.

Okamžitě jsem se zase zakutal do peřin a dělal, že spím.

„Billy,“ zašeptal mi Tom do ucha a vtiskl mi na něj polibek. „Vstávej, Billy.“

„Mhm, ahoj,“ pomalu jsem otevřel oči a usmál se na něj. „Jak ti je?“

„Trochu kašlu, ale o moc lépe. Jak se máš ty, po včerejšku?“

„Zatím mě jen bolí hlava,“ zamumlal jsem a trochu sklonil hlavu. „Jsi vzhůru dlouho?“

„Chvíli, ale většinu času jsem se na tebe díval. Je fajn vidět tě hned po probuzení,“ zářivě se usmál a něžně mě políbil, ale já nebyl schopný reagovat. „Co se děje?“ překvapeně se odtáhl.

„Pusť mě,“ vykroutil jsem se zpod jeho rukou, které měl vedle mě opřené, a rychle si oblékl trenky, které jsme včera odhodili.

„Kam jdeš?“

„Pryč. Minule jsi měl řeči, že náš vztah není o tom, abychom se vedle sebe probouzeli, že náš vztah je jen o sexu. Vynadal jsi mi! A teď mi tu básníš o tom, jak je úžasné se vedle mě probouzet. Já na to nemám. Nevím, co bych měl od tebe čekat, Tome. Já potřebuju jistotu,“ se skloněnou hlavou jsem se co nejdříve odebral do koupelny, kterou jsme v noci vynechali.

***

Kartáčem jsem si líně rozčesával vlasy, zatímco jsem v zrcadle pozoroval své unavené a smutné oči. Nechápal jsem, kde se tam všechna ta bolest vzala, nikdy jsem jí tam tolik nespatřil, ale vědomí, že tam je, mě nijak neuspokojovalo.

S hlubokým povzdechnutím jsem kartáč odložil na poličku a v boxerkách a dlouhé košili pomalu cupital do kuchyně, kde jsem si ponechal několik prášků proti bolesti hlavy a konvici plnou jasmínového čaje.

„Ahoj krásko,“ zavrněl mi do ucha mužský hlas a rukama mi zajel pod košili, na boky.

Hlasitě jsem vypískl úlekem a bleskově se otočil. S úlevou jsem zaznamenal, že něžné dotyky na mých bocích způsobuje Chris.

„Jak ses sem dostal?“ překvapeně jsem zamrkal.

„Zapomněl sis u mě klíče,“ krátce se zasmál. V paměti jsem zapátral, kdy naposledy jsem své klíče viděl, a když jsem uznal, že má pravdu, s letmým úsměvem jsem se mu vrhl kolem krku.

„Jsem rád, že jsi tu,“ jemně jsem ho políbil.

„To já taky,“ usmál se. „Jak je Tomovi?“

„Mnohem lépe, ale já to od něj asi chytil,“ zamumlal jsem a hlavu si zabořil do jeho plyšové mikiny. „Od rána mě bolí hlava, tak snad nebudu nemocný i já.“

„Postarám se o tebe,“ zašeptal a dlaní mě hladil po zádech.

„Já vím,“ povzdechl jsem si, zatímco se mi v hlavě odehrávala vzpomínka na to, jak mi Tom řekl úplně to samé, ale v úplně jiné situaci. „Snad to nebude třeba.“

***

„Je mi zima,“ táhle jsem zasténal a zabalil se do huňaté deky mnohem hlouběji.

„Rozdělám oheň,“ zamumlal Tom a hbitě přiskočil ke krbu. Byla to zhruba hodina od doby, kdy odešel Chris, ale Tom se stále nemohl vzpamatovat z toho, že nás viděl při polibku, tudíž si ode mě držel chladný odstup. Jsem zvědavý, jak bude reagovat, až tu zase bude Carrie a já budu s Chrisem neustále.

„Děkuju,“ pousmál jsem se, když se pokojem ozvalo spokojené zapraskání dříví, jež pomalu ošlehávaly plameny.

„Jo, není zač,“ zabrblal a uvelebil se v křesle, aby se z většího pohodlí mohl dívat na nějaký nesmyslný film s Jessicou Albou. Romantický blbiny, který si stejně pouštěl jenom na truc, aby mě naštval.

„Kdy se vrátí Carrie?“

„Nevím, neozvala se od doby, kdy odjela,“ neurčitě pokrčil rameny.

„Tys jí nevolal?“ překvapeně jsem poposedl.

„Měl bych? Nechyběla mi natolik, abych potřeboval kontakt s ní. Když něco budeme potřebovat, zavoláme si. Necháváme si volnost.“

„A ona ti nechybí?“

„Ale chybí, ale nepotřebuju s ní být každý den v kontaktu, aby věděla, že mi chybí. Ona to ví, a až přijede, tak si to vynahradíme.“

„Jsi zvláštní. Já bych byl s Chrisem nejraději pořád,“ zářivě jsem se usmál.

„Nechci se o něm bavit, Bille,“ zavrčel.

„Když ty mluvíš o své přítelkyni, já chci mluvit o svém příteli, Tome! Zkus respektovat to, že mám Chrise rád, jsem s ním šťastný a chci, aby nám to vydrželo alespoň nějakou dobu! Ty jsi s Carrie zhruba rok, já chci také dlouhodobý vztah! Prosím, nenič mi představu o šťastném životě! Nechci umřít sám!“ vztekle jsem mu odsekával a snažil se rozmotat deku obmotanou kolem mého těla. „Nevím, proč se vždycky musíme začít hádat, Tome. Respektuj mě a všechno bude v pořádku!“ odhodil jsem deku, když jsem se z ní konečně rozmotal, a odkráčel jsem do studia, kde jsem zasedl k pianu a začal něco neurčitého hrát.

Ani jsem nezaregistroval, že mi po tvářích stékají hořké slzy, upozornilo mě na to až několik kapek na klávesách klavíru.

Vztekle jsem je setřel a sklonil hlavu do dlaní, ve snaze utéct realitě, která mě nelítostně svírala ve svém objetí ze všech stran. Jak jen se toho zbavit?

***

Postával jsem před starým nevzhledným domem v jedné z nejpochybnějších čtvrtí v našem městě a zběsile se rozhlížel ve snaze udělat se neviditelným.

„Bill Kaulitz!“ ozvalo se za mnou s hlasitým smíchem. Polekaně jsem trhl rameny a otočil se čelem k osobě, jež se na mě drze šklebila.

„Ahoj, Thibaulte,“ krátce jsem kývnul a trochu se uklidnil.

„Dlouho ses tu neukázal,“ ušklíbl se. „Tom tě přestal kontrolovat?“

„Prosím, nemluv o něm,“ zašeptal jsem. „Velmi dobře si pamatuju scénu, kterou vyvedl, proto jsem se tu objevil teď, když má schůzku.“

„A copak bys chtěl, Bille?“ dvěma kroky ke mně přiskočil a pevně mě chytil za zadek.

„Ty moc dobře víš,“ zamumlal jsem s hlavou skloněnou.

„Bill se chce pobavit! Že mám pravdu?“ prstem mi nadzvedl obličej, abych se mu musel podívat do očí.

„Chci utéct,“ zašeptal jsem. „Mám teď nějaké problémy a moc dobře to nezvládám.“

„Dobře,“ pousmál se. „Budeš platit penězi nebo naturáliemi?“ dravě se mi přisál na rty.

„Peníze, Thibaulte,“ odtrhl jsem se od něj a lapal po dechu, už dlouho jsem nezažil tak prudký vášnivý polibek.

„Dobře,“ zasmál se a o krok odstoupil. „Přinesl jsem tvé obvyklé množství, nejčistší zboží.“

„O to se nebojím, věřím ti,“ s kývnutím jsem mu podal balíček peněz. „Máš tam něco navíc za rychlost. Děkuju,“ hbitě jsem si sáček schoval do kabelky.

„Zase zavolej, Bille,“ znovu si mě přitáhl pro polibek.

„Měj se, Thibaulte,“ pousmál jsem se a rychlým krokem zmizel dřív, než mě někdo zahlédne.

betaread: Janule