Puberťák 10.

autor: Terý

Bill:

„Kde jste jako byli?“ vyštěkne naštvaná učitelka a ruce si založí v bok.

„Tom musel Billovi utírat jeho uplakanej obličej…“ ozve se a hned na to následuje obrovský smích celé třídy.

„Já za to nemůžu, furt lepší, než mít pořád za zadkem mámu, která ti utírá prdel!“ Odsekne mu Tom. Najednou ten kluk nemá co říct. Ale já se přiznám. Já taky ne. Nevím, co jim mám říct. Bojím se jich, a proto se držím u Toma a doufám, že sklapnou a všechno bude zase v pohodě. Vím, že jsem si stěžoval, že se Tom všude nacpe, ale teď jsem rád, že je tady.

Jdeme uličkou a uprostřed se každý rozejdeme ke své lavici, kde se posadíme.

„Tak řeknete mi, kde jste byli?“ zakřičí znovu učitelka. „Máte neomluvenou hodinu!“

„Mně je to upřímně jedno. Myslím, že jsem vám už říkal, že mi jich můžete dát, kolik chcete.“ Odseknu a vyndám si věci z batohu.

„Kaulitz, tak se zase uklidníme!“

„Asi vám taky začnu řikat příjmením,“ zavrčím. „Kurv – kurňa, já mám jméno!“

Tom:

Ach jo, ten se asi nezmění. Pořád bude drzej. Ale tak teď se mu ani nedivím. Ta učitelka už mě taky štve, ale já kdybych něco řekl, tak z týhle školy letím, což si nemůžu dovolit. Docela se divím, že to proběhlo takhle. Čekal jsem, že to bude horší, že budou mít keců plnou hubu, ale ještě to docela šlo. Bojím se, že to nebylo všechno, že ho nenechají být, ale já tu s ním budu. Jsem rád, že jsme se spolu skamarádili. Doufám, že mu zase něco nepřeletí přes nos, a že na mě zase nebude hnusnej. Nevím proč, ale nějak mi přirostl k srdci.

„Co prosím?“ vytrhne mě z mého myšlení řev učitelky, která je už docela slušně z Billa vytočená. Ani nevím, co jí tentokrát řekl, byl jsem tak zamyšlený, že jsem to vůbec nevnímal.

„Že byste měla jít na plastiku toho vašeho ksichtu, už je zastaralej, scvrklej a taky tak zapáchá!“

„Vypadni na chodbu…“ řekne docela klidně, ale potom pokračuje. „Okamžitě!!!“ zakřičí tak, že jsem si musel zacpat uši. Ty jo, tý by měli říkat siréna, takhle řve jen málokdo. Na Billovi je vidět, že je naštvanej. Jak koukám, tak jeho vztek převládl i nad strachem, který ještě před chvíli cítil. Myslím, že je tohle jen obranné gesto, kterým ostatním říká, že není takový slaboch, jak si o něm po téhle zkušenosti myslí.

————

„Bille?“ doběhnu Billa, když zazvoní, na chodbě. Otočí se na mě a podívá se na mě takovým zvláštním pohledem. Dostanu strach, že to bude zase jako před tím, že teď začne zase to jeho, ať mu dám pokoj atd.

„Hmm?“ vyjde z něj. Najednou mám hrozný strach něco říct. „Ty jsi zapomněl mluvit?“ podiví se a čeká, jestli začnu mluvit.

„Eee… Jo promiň. Já… Chtěl jsem se zeptat, jestli nechceš dneska někam zajít. Někam ven, třeba do parku nebo tak,“ usměju se. Chvíli na mě divně kouká. Bojím se, že řekne, že ne. Vlastně jsem si 99% jistý, že řekne, že ne, ale musím to zkusit. Opravdu stojím o to, abychom se spolu bavili. Ale jestli nebude chtít, tak se mu vnucovat nebudu. Ale myslel jsem, že když jsme řekli, že začneme znova, že to tak bude.

„Ale jo, moc rád,“ mile se usměje a zadívá se mi hluboko do očí. Je tak nádherný, tak křehký. Tak se mi ulevilo, když řekl, že ano.

„Tak já se pro tebe stavím ve 3 hodiny, hmm…?“

„Budu se těšit,“ usměje se a zmizí za rohem. Ani si to neuvědomuju, ale koutky úst mi směřují nahoru. Najednou ke mně přiběhne Danny. Chvíli se na mě dívá.

„Co se tak zubíš?“ bouchne mi do ramene a nahlas se zasměje.

„Au…“ syknu a podívám se na něj. „Nezubím!“ odseknu mu a pokračuji v cestě, ale jako obvykle si to štráduje za mnou.

„Co jsi tu dělal s Billem?“ zajímá se.

„Nic!“

„Ále něco jo. Já myslel, že ho nemusíš?“

„Danny, začali jsme znova. Chci mu dát ještě šanci. Dneska s ním jdu ven.“

„Bože, ty seš naivní!“

„Ano, proto jsem ti to nechtěl říkat, protože jsem přesně věděl, jak budeš reagovat,“ odseknu mu a pokračuji. Už za mnou nejde. Odběhl za svým klukem a někam s ním šel. Nemám z toho kluka dobrý pocit. Je to ten kluk, co chtěl předtím ublížit Billovi. Myslím, že se jmenuje Denis. Ale jestli Dannymu něco udělá, tak ho zabiju. Vím, proč se Dannymu líbí, protože má prachy, ale jak říkám. Jestli mu něco udělá, zabiju ho.

———–

Už zvoním asi po desáté a pořád nikdo neotevírá. Nevím proč. Možná to jen neslyšel. Zkusím to tedy znovu. Konečně slyším, že se něco děje. Slyším, že někdo běží po schodech a potom nějakou ránu. Au, to muselo bolet. Najednou se někdo přiřítí ke dveřím a prudce je otevře.

„Ahoj, promiň, byl jsem v koupelně a neslyšel jsem zvonek,“ usměje se.

„V pohodě,“ zasměju se.

„Jdeme?“

„Jo,“ usměju se a jdeme směrem k parku.

Tam na nás čeká nehezké překvapení. Jen co si dosedneme na lavičku, začne pršet.

„Hmm, máme to ale smůlu, tak z toho asi nic nebude, viď.“ Bill chvíli sedí, houpe nohama a vypadá to, jako by nad něčím přemýšlel.

„No, a co jít třeba k nám?“ usměje se.

„Jestli ti to nebude vadit.“

„Určitě ne,“ mrkne na mě a zvedne se. Cestou si povídáme o všem možném, co nás napadne. Chci ho co nejvíce poznat, takže se snažím s ním co nejvíce mluvit. Netušil jsem, že je tak v pohodě, i když mi to Terý říkala. Nevěřil jsem jí. Ale teď už jí věřím. Dívám se na něj, jak něco vypráví. Je tak roztomilý.

„Že ano?“ podívá se na mě těma jeho čokoládovýma kukadlama. Je jen jeden malý problém, teď jsem ho vůbec neposlouchal, takže nevím, co mu mám odsouhlasit, ale nechci mu dát najevo, že jsem ho neposlouchal, takže přikývnu. Usměje se a pobídne mě, abych vešel k nim do domu.

„A co tvoji rodiče? Nebude jim to vadit?“

„No, táta žije v Americe a mámu nemám.“ Poslední část věty řekne sotva slyšitelně, ale já ji stejně slyším.

„To je mi líto.“

„Nemusí! Jdi tady po schodech nahoru a hned první dveře vpravo,“ ukáže mi, kam mám jít a jde úplně na opačnou stranu, než ukazoval mně. Přikývnu a jdu nahoru.

Vejdu dovnitř a rozhlédnu se. Má to tu velmi útulné a docela dost prostorné. Stojím tam a rozhlížím se. Na nočním stolku vedle postele mu stojí fotka nějaké dívky. Zajímalo by mě, kdo to je, ale radši se ptát nebudu, co když je to někdo z jeho blízkých.

„Posaď se,“ ozve se za mnou Bill a ukáže na postel. Udělám to, co řekl a podívám se na něj.

„Co budeme dělat?“ Bill pokrčí rameny a přitaká ke mně.

„Ty skládáš písničky?“ Vidím na Billovi, jak se zasekl.

„Eeeee… Ano, ale není to nic moc.“

„Zazpívej mi nějakou,“ usměju se.

„No, já… Nemám u všech melodii. Tu skládat neumím. Já radši texty.“

„A máš tu kytaru?“

„No, někde mám. Po mamce.“

„A půjčíš mi jí?“ vidím na něm, že trochu váhá, ale nakonec se zvedne a jde ke skříni, ze které vytáhne nádhernou kytaru. V životě jsem hezčí neviděl. Znovu si sedne vedle mě a podá mi ji.

Bill:

Podám mu kytaru. Nikdy jsem tuhle kytaru nikomu nepůjčoval. Vlastně nikdo neví, že jí mám. Nehrálo se na ní od té doby, co mamka zemřela. Hrála v jedné kapele. Chybí mi. Chtěl bych slyšet její hlas, cítit její objetí. Bože, proč mě tu nechala.

„Kde máš ty texty?“ vytrhne mě Tomův hlas. Zaseknu se a dívám se na něj nechápavě.

„N-na co?“ podivím se.

„Chtěl bych něco zkusit. Ale no tak, neboj, nic s tím neudělám. Stejně jsem už něco slyšel a bylo to krásné, tak mi to půjč,“ mrkne na mě a usměje se. Trochu váhavě se natáhnu přes postel a vyndám ze šuplíku sešit s mými texty. Ruka se mi začne třást, když sešit Tomovi podávám. S úsměvem si ho vezme a otevře ho. Přečte si text písničky Forever now, která je na první stránce sešitu, a začne vybrnkávat nějakou melodii.

„Zpívej!“ pokyne mi s úsměvem. Zhluboka se nadechnu, a když pokyne znovu, potichu začnu zpívat. Usměje se a hraje dál. Zní to krásně. Po chvíli už nezpívám potichu, ale nahlas se rozzpívám. Je mi s Tomem tak krásně. Je tak milý a hodný. Krásný, a přitom není nafoukaný jako většina krásných kluků. Byl bych schopný s ním být pořád. Nevadilo by mi to. Dívám se na něj, jak hraje na kytaru a usmívá se. Je to nádherný pohled. Mám takový divný pocit. Takový divný neznámý pocit, jako bych měl něco v podbřišku. Nevím, co to je, ale je to krásné.

autor: Terý