Wicked Game 9.

*** Bill***

Všiml jsem si, že barva Tomova obličeje mírně zesinala a doslova ve mně hrklo. Opatrně jsem chytil jeho tvář do dlaní a nemusel jsem být zrovna zdravotní bratr, abych poznal, že má horečku. A to pěkně vysokou. Odběhl jsem do koupelny, kde jsem přibližně minutu máčel modrý látkový kapesníček v ledové vodě. Prsty se mi klepaly, z části zimou, z části strachem o bratra. Opatrně jsem se ho pokusil zvednout na nohy, ale on přepadl zpátky na pohovku. Z úst mu vyšel jen bolestivý sten a já se ho snažil ukonejšit omluvným pohledem. Nedalo se nic dělat. Pomalu jsem ho vzal do náruče a měl jsem co dělat, abych se k posteli vůbec dopotácel. Tom nám z toho věčného pojídání jednoho balíčku chipsů za druhým zřejmě ztloustl :o)

Položil jsem ho na jeho stranu postele a vyprosil svůj zčervenalý krk z jeho neúprosného objetí. Za levým uchem jsem cítil jeho teplý, těžký dech a začínal jsem v duchu listovat Zlatými stránkami. Ale doufal jsem, že to zvládnu i bez lékařské pomoci. Přiložil jsem mu na čelo studený, látkový čtvereček a rázně mu přikázal, aby si ho přidržoval. Tom se snažil, ale zápěstí ho nechtělo poslouchat. Za chvíli měl kapesník v půlce obličeje. Přetáhl jsem mu přes hlavu bílé triko, které bylo nechutně nasáklé cigaretovým kouřem, až jsem se trochu zakuckal. Neubránil jsem se pohledu na Tomovo vyhublé tělo, které mi tolik připomínalo moje vlastní. Tahle zakázaná podívaná mi způsobovala nepředstavitelnou rozkoš. Trošku jsem zatřepal hlavou, abych tak odehnal nevhodné myšlenky, a po chvíli jsem konečně vyhrál menší boj, který jsem sváděl s bratrovým opaskem. Nešikovně jsem mu stáhl džíny ke kotníkům a po nějaké době jsem ho z nich konečně úspěšně vymotal.

Věci jsem hodil do koše na prádlo a v příruční lékárničce vyštrachal několik léků proti bolesti hlavy, chřipce a všemožným virům. Po cestě jsem ještě přibral skleničku s vodou a znovu se začal věnovat bratrovi. Ležel odevzdaně natažený přes půl postele a o jeho životních funkcích mi dávalo signál jen nepravidelné oddychování.

„M-mně je tak zle, bráško.“ Zafuněl do peřin a hodil na mě pohled mučedníka. Přiskočil jsem k němu a donutil ho polknout alespoň jeden z prášků. Tom ho nezapil a mě osypalo. Představil jsem si tu hnusnou hořkou chuť, kterou musel mít v puse po polknutí tablety. Ale napít jsem ho prostě nedonutil. Znovu jsem ho odkulil na jeho stranu lůžka a po bradu ho zakryl tlustou peřinou. Sedl jsem si k němu a v dlani převaloval jeho ledově studené prsty. Odhrnul jsem z bratrova zpoceného čela pár dredů a pohladil ho po tváři.

„To bude dobrý, Tome, z toho se vyspíš, uvidíš.“ Tom jen odevzdaně přikývl, moc mi zřejmě nevěřil.

„Voní mi to tu tvým šamponem.“ Zahuhlal a zabořil nos hlouběji do polštáře. Cítil jsem, že rudnu, ještěže mé rozpaky schovala všudypřítomná tma. Přece nebudu Tomovi vykládat, že jsem se prostě chtěl pomazlit z jeho polštářem, a tak jsem ho prohodil s tím svým :o)) „B.. budeš mi hladit vlásky, jako když jsme byli malí?“ Zakutal jsem se pod svou vyhřátou peřinu a pravou ruku natáhl k Tomovi. Lehce jsem se mu probíral ve vlasech a jeho přítomnost mě znovu ukolébala do spánku.

Ani ne po půl hodině odpočinku mě probudilo jeho zběsilé kašlání, které se rozléhalo po celém pokoji. Starostlivě jsem se k němu nahrnul jako velká voda a vzal ho do náruče.

„No to nám ještě scházelo, abys onemocněl, bráško.“ Hladil jsem ho po zádech, která se rytmicky nadzvedávala spolu s hlubokými nádechy.

„Já říkal Andreasovi, ať toho nechá, že je venku zima, a… ale ten blbec ze mě musel stahovat triko.“ Zachraptil mi Tom do ucha. Nevím, kolikrát se mi ta věta vrátila jako pichlavá ozvěna, každopádně se mi krev vařila snad na sto stupňů a já se divil, že mi z uší nejde pára. Využil jsem toho, že byl Tom stále dost mimo sebe a snažil jsem se z něho vypáčit podrobnosti dnešního večera.

„To nějak nechápu, proč by ti Andreas stahoval triko?“ Tom skryl svůj obličej v mých vlasech a já ucítil, jak se mi rty lehce otřel o ucho.

„On… on, mě chtěl tento… pusinkovat.“ Stud v jeho hlase na mě působil jako to nejsilnější afrodiziakum, a to, co mi právě teď řekl, mě položilo na kolena, ale… já musím vědět, k čemu všemu dnes Andreas Toma navedl. I kdyby mě to mělo zabít.

Téměř bez dechu jsem pozoroval Toma, který mi usnul stulený v náručí, a já si najednou připadal, jako bych měl v pažích ohromnou sílu, kterou ho mohu a mám povinnost ochraňovat snad před celým nehostinným světem tam venku. S hlavou plnou svého bratra jsem se mu tak nějak automaticky stále probíral ve vlasech a lehce mu přejížděl sem a tam po rozcuchaném obočí. Cítil jsem jeho spokojený, pravidelný dech na svém krku a připadalo mi, jako bychom tvořili milostné sousoší, které rozechvělými prsty vytesal nějaký láskou poblázněný sochař. Bylo by to dokonalé dílo…, protože to, co nás spojovalo, bylo neuvěřitelné. Nedbal jsem na křeče, které jsem chtě, nechtě pomalu dostával do strnulých chodidel. Nechtěl jsem bratra budit, nechtěl jsem jej pustit, už nikdy. Pozoroval jsem jeho porcelánový obličej, který ve spánku působil snad ještě hezčím, jemnějším dojmem. Ačkoliv nerad jsem Toma uložil a opatrně jej přikryl teplou peřinou. Nesouhlasně zamručel, naštěstí se však neprobudil. S bolestivým úšklebkem ve tváři jsem si mnul strnulé údy, ale po chvíli bolest zcela ustoupila. Naposledy jsem mu z čela odhrnul neposedné prameny a moje ruka zabloudila k jeho pasu. Opatrně jsem ho objal a k spánku mě ukolébal jeho pravidelný, tichý dech.

*********

Opatrně jsem se naklonil nad spícího Toma, a co nejšetrněji jsem s ním zatřásl.

„Tome, vstávej, měli bychom jít dolů na snídani.“ Tom konečně otevřel unavené oči a chvíli na mě nechápavě mžoural, než si uvědomil, co po něm vlastně chci. Nesouhlasně se otočil na břicho a zabořil obličej do polštáře.

„Já ještě nechci vstávat, Bille.“ Huhlal sotva slyšitelně. Posadil jsem se na svou polovinu postele a starostlivě jsem se dotkl jeho nahého ramene.

„Je ti snad špatně? Nemám přece jenom zavolat doktora?“ Tom se otočil mým směrem a prstem přejel po starostlivé vrásce, která mi před chvíli naskočila na čele.

„Ne, jen se na dnešek nějak netěším. Andreas po mně možná bude chtít odpověď a já… nejsem si jistý, jaká bude. “ Nervózně jsem k bratrovi znovu přilehl a nedbal na nažehlené sako, které s mým postupem rozhodně nesouhlasilo. Věděl jsem, že doby, kdy jsme se jeden druhému bez studu svěřovali, jsou pryč, a že nemám sebemenší nárok na informace z bratrova soukromí… přesto mi mé splašené srdce nedávalo na výběr.

„Ty ho snad máš rád?“ Neodvážil jsem se na slovo miluješ… znělo by tak nesmyslně, aby ho Tom miloval… on přeci ještě nikdy v životě doopravdy nemiloval. Tom se podepřel na lokti a zahleděl se mi zpříma do očí.

„Chtěl bych ti odpovědět upřímně, ale sám se v sobě nevyznám. Znáš mě, než si uvědomím něco tak podstatného, jako koho že vlastně miluju, ztratím ho.“ Doufal jsem, že dodá „jako tebe, Bille“, ale nestalo se tak. „Musím si utřídit myšlenky a především své city k Andymu. Já… nebudu ti lhát. Něco cítím a začínám se toho bát, bojím se sám sebe. Nechci ublížit dalšímu člověku tím, že mu nedám to, co po mně žádá.“

Pozoroval jsem Tomův monolog a neuvědomoval jsem si, kdy nastala tahle změna. Kdy bratr takhle „dospěl“, co ho přimělo k tomu, aby konečně myslel i na pocity druhým lidí? Proč k tomu nemohl dospět dřív? Proč? Cítil jsem, že mě za víčky začínají pálit slzy lítosti… lítosti nad sebou samým. Chci Toma takového, jakým je teď. Chci být Andreasem… nechci být jeho bratrem, který touží po zvrhlé a zakázané lásce.

„Stalo se něco, Bille?“ Zhlédnul ke mně starostlivě a já se viděl v odlesku jeho očí.

„Chtěl bych se v nich vidět navždy, Tome.“ Uteklo mi z úst a já se za ně s úlekem chytil.

„O čem to mluvíš, Bille, nějak ti nerozumím?“ Na oko s úsměvem jsem mávl rukou, jako, že se nic nestalo.

„Ani nevím, nějak mi to uteklo, aniž by to mělo nějaký bližší význam. Já jen jsem překvapený, jak se teď stavíš k ostatním lidem, Tome. A jsem na tebe hrdý.“ Beze slova jsem jej objal, chtěl jsem cítit jeho blízkost… a chtěl jsem skrýt slzy, které nemilosrdně kropily jeho neposednou kštici.