Indian’s dream 5.

autor: Áďa

„Neuvěřitelné! Dostali jsme toho prašivýho kojota!“ zahalekal radostně Indián, který Billa poznal a okamžitě mu pohrdavě plivnul do tváře a vrazil facku. Všichni jeho muži kolem se dali rovněž do nadšeného povyku, někteří dokonce obcválali kolem muže a zajatce několik vítězných koleček, zatímco Komanč, který Billyho držel, chlapce okamžitě odzbrojil a bez špetky citu mu z ramene vytrhl šíp.

Billy musel odvrátit hlavu a pevně stisknout víčka, ale věděl, že mu nesmí uniknout ani jediná slza, ani jeden výkřik bolesti, protože v tu chvíli by byl ponížený na maximum a pohrdali by jím i v jeho vlastním kmenu, kdyby se o tom doslechli. To byla věc, kterou mu odmala otec vštěpoval do hlavy. Indián nesmí dát najevo jakoukoliv bolest, i kdyby umíral.

Tak, aby si toho pokud možno nepřátelé nevšimli, párkrát rychle zamrkal a vrhnul po tom chlapovi opovrhující pohled. Vysloužil si za něj další facku, než se z ní ale stihnul vzpamatovat, zesinal bolestí, když mu nepřítel začal svazovat ruce. Komanč ho skutečně nešetřil, provaz stáhnul, jak nejvíc dovedl. Tak moc, až na útlých předloktích vyběhly žíly a od zápěstí, kolem kterého utahoval provaz, až ke konečkům prstů, se ruce začaly téměř odkrvovat. Když si toho starší Indián všimnul, provazy malilinko povolil, i tak byly ale surově utažené, a když na nich dělal uzel, schválně jimi prudce cuknul tak, aby jimi chlapci spálil kůži.

„Náčelník bude velice spokojený,“ ušklíbnul se a spokojeně se vyšvihnul do sedla svého koně. Dlouhý provaz, který vedl chlapci od spoutaných rukou, pevně uvázal za volný konec kolem hrušky svého sedla. Uchichtnul se, když viděl, jak se Billy vratce drží na nohou a prudkým kopnutím do slabin přinutil koně, aby ze stání vyrazil rovnou cvalem.

Billy měl pocit, že mu to musí vyhodit paže z ramenních kloubů. Provaz s ním prudce škubnul a on, než se vzpamatoval, ležel jak dlouhý, tak široký na zemi a jeho tělo se vleklo za cválajícím koněm a jeho škodolibě šíleným jezdcem. Byl vděčný, že kolem nich nikdo není, protože mohl aspoň nechat bolestné steny a nářky, aby opustily jeho rty, pokud je zvládne tlumit, aby je náhodou nezaslechl jezdec.

Bolelo ho to, hrozně moc, krom nohavic a bederky byl od pasu výš celý nahý a stébla trávy byla nelítostně ostrá. Rozdírala mu kůži, tak jako kameny, přes které kolikrát díky cvalu koně přejel tak rychle, že si ani nestihnul uvědomit, že mu právě natrhly kůži. Tak moc si začal přát, aby to skončilo, aby přinejmenším upadl do sladkého bezvědomí, tohle byla silná bolest, hodně moc silná…

Najednou vše ustalo, když kůň zastavil a on zůstal vyčerpaně ležet. Prudce lapal po dechu, aby se dokázal srovnat s bolestí dřív, než se na něj někdo z nepřátel koukne. Otřásl se odporem, když na obnažených zádech ucítil další plivanec, ale radši se už ani nehnul.

„Vstávej, ty kojote,“ ozvalo se někde nad ním. Billy jenom zvedl hlavu. „Říkal jsem, vstávej!“

Ucítil, jak je lano vytahováno do vzduchu a nemohl jinak, než se zvednout na nohy. Byl celý špinavý a od krve, nějakým zvláštním způsobem měl však pocit, že tohle bylo teprve to nejmenší z toho, co ho má čekat. Se sklopenou hlavou uposlechnul prudkého škubnutí, kterým mu Indián naznačil, že se má rozejít, a poslušně následoval jezdce před sebou.

Byla to hodně dlouhá cesta, hodně. Šli většinou jenom krokem, přesto se ale občas nevyhnul tomu, že vůdce celé téhle skupinky najednou vyvřísknul a přiměl koně ke cvalu, aby nechal Billyho znovu okusit řezavá stébla trávy a tvrdost hlíny. Když šli naopak v klidu, tak ostatní jezdci se kolem něj shlukovali a co chvíli do něj lehce, aby mu neublížili, přesto ale důrazně, dloubli svými oštěpy. A když zastavili k odpočinku, tak zatímco se všichni stáhli do pohostinného chládku stromů a občerstvovali se krásně studenou vodou, jeho svázali k jedinému stromku, který rostl stranou, tak, aby naplno mohl čelit ostrým, palčivým paprskům poledního slunce. Hlava se mu motala žárem a rány žhnuly a pálily čím dál víc…

Než vyrazili dál, jeden z mužů Billymu aspoň svlažil vodou rty, ale v jejich hrubém chování vůči němu se jinak nezměnilo nic. Cesta pro něj byla čím dál horší a útrpnější a oni, jako by to věděli, tak jejich „drobnosti“, mezi které patřilo dloubání tupou ranou oštěpu nebo škubání provazem tak, aby chlapec upadl a oni ho mohli opět surově vytáhnout na nohy, se čím dál víc stupňovaly, a Billy měl pocit, že dlouho už to nevydrží. Tak moc si přál ztratit vědomí, neměl totiž tušení, jak dlouho ještě cesta potrvá, a on už nemohl dál. Prostě nemohl, a co chvíli už klopýtnul sám od sebe, aniž by mu někdo z nepřátel k tomu pomohl. Ale musel jít dál. Ani si nevšimnul, tak jako jeho věznitelé, že z velké dálky je následuje šedý, téměř až na některých místech černý kůň…

Když se za soumraku blížili k táboru, vyřítilo se jim vstříc několik indiánských dětí. Když spatřily zajatce, začaly si vzrušeně mumlat, některé se dokonce rozeběhly zpět do tábora, aby tu novinku mohly sdělit ostatním. Billymu z toho bylo téměř do pláče, když viděl, jakou z něj mají ti roztomilí drobečci škodolibou radost, ale moc dobře věděl, že takhle to prostě je, jejich kmen v tomhle nebyl jiný. Trošku usyknul, když vůdce bandy škubnul provazem a rozklusal koně, ale jen v takovém tempu, aby mu chlapec stačil, když se rozeběhnul. Ačkoliv už bylo docela chladno, Billy měl pocit, že jeho tělo čím dál víc sálá, a když kůň před ním prudce zastavil, málem do něj vrazil. Bezmocně klesnul na kolena, když ho k zemi poslalo prudké cuknutí provazem a setrval tam, i když se lidi kolem něj rozestoupili, aby udělali místo dvěma přicházejícím. Jenom stěží už dokázal zvednout hlavu…

Poslední, co si pamatoval předtím, než jeho niterní prosby byly vyslyšeny a sladké bezvědomí mu nabídlo svou náruč, byla hlava chlapce přibližně ve stejném věku, s drobnými copánky, čelenkou přes ně, která byla z jemně vyčiněné, bohatě korálkované kůže a s naprosto šíleným, téměř až euforicky šťastným výrazem.

S tichounkým zasténáním pootočil hlavou a namáhavě otevřel víčka. Byl v nějakém stanu, na lůžku bohatě vystlaném hřejivými kožešinami, v nichž byl i on sám zachumlaný, a kousek od něj, zády k němu, seděla nějaká Indiánka. Snažil se na ni zaostřit, ale šero bylo i přes plápolání ohýnku uprostřed týpí příliš veliké, tak jako bolest celého jeho těla.

„Maminko,“ zachraptěl a tiše zasténal. Žena se k němu otočila. Vypadala téměř dotčeně.

„Nejsem tvá matka,“ sykla, a když jí Billy konečně pohlédl do obličeje, pochopil, že se spletl. Takže to nebyl jenom zlý sen. „Dostala jsem za práci tě ošetřovat, abys byl co nejdřív silný a zdravý natolik, abys mohl snášet několikadenní mučení Šíleného Tomahawka.“

Šílený Tomahawk… Billy o něm už slyšel. Jenom z vyprávění a zvěstí, ale i to mu stačilo k tomu, aby se ho podvědomě bál. Byl odmala vedený k tomu, že mír mezi jejich kmeny nenastane, dokud jeden z nich nepadne rukou toho druhého. Cvičili ho, aby byl schopný se mladíkovi, kterému mnoho mužů zkráceně říkalo Tom, ubránit, a Billy pokaždé, když musel zápasit v inscenovaných soubojích, doufal, že k tomu nikdy nedojde. Neměl rád boje a věřil, že všechno jde vyřešit i v klidu a míru. A teď to vypadá, že se mu nevědomky ocitnul přímo ve spárech. Trošku se zachvěl, těžko říct, jestli strachem či bolestí, a povzdychnul si. Proč je kolem něj tolik zla? Je to nezbytně nutné?

„Nevrť se!“ napomenula ho rázně žena. „Jinak ti spadnou obklady a tvoje léčba bude trvat o to dýl.“

Ač nerad, chlapec ji poslechl. Tvářil se sice, že mu to je úplně jedno, uvnitř ale plakal. Tak moc chtěl domů, ke své mamince, která pro něj vždy měla vlídné slovo a vřelou náruč, ke svému otci, který vždycky ze svého „kouzelného“ váčku dokázal vytáhnout nějakou dobrůtku nebo cokoliv, čím svému jedinému synovi dokázal udělat nesmírnou radost. A co se vlastně stalo s jeho milovaným koněm? Neublížili mu, když na něj zaútočili? Takové a další myšlenky mu vířily hlavou, když se propadnul do horečnatých snů…

O týden později

Billy se nevraživě mračil na lidi, kteří se kolem něj shlukovali. Baví je to hodně, koukat na něj jako na zjevení jenom proto, že ho skupina mužů připoutala ke kůlu prostřed vesnice? To je to tak působivá podívaná, že na to musejí všichni koukat? Bude se jim, a hlavně jejich malým dětem líbit, až se podívaná za chvíli s největší pravděpodobností změní v krvelačné drama? Bude. Je to svým způsobem tradice. Smutná, ale pravdivá.

Naposledy sebou marně škubnul, a pak už jenom zpod mírně přivřených víček sledoval, jak se k němu blíží starý náčelník a Šílený Tomahawk. Nemohl i nevšimnout, že i přes touhu po bolesti, která mladému Indiánovi byla v očích více než dobře čitelná, je to velmi pěkný chlapec. Dobře osvalený, s precizně pletenými copánky, volně rozpuštěnými po zádech, spadaly mu až na lopatky. Kolem čela se mu vinula čelenka tvořená z modrých, červených a žlutých korálků, moc mu slušela. O to méně mu slušela dychtivost, která z něj doslova čišela.

Tomahawk se k němu přiblížil až do vzdálenosti několika centimetrů. Cítil v sobě vlnu zuřivosti a touhu po krvi, protože mu to tak bylo odmalička vštěpováno. Ale přitom musel uznat, že ten zajatec je hodně hezký člověk… a že má velice krásné, a přitom tak moc smutné oči. Ještě aby je měl veselé, když teď bude několik dnů umírat v palčivé bolesti!

Donutil se odtrhnout pohled od chlapcových očí a smotaným provazem, který měl v ruce, ho znenadání prudce udeřil do obličeje.

Jeho otec pochvalně zamručel a ostatní z jeho kmene obdivně zavýskli, když se chlapci na tvářích objevilo několik krvavých šlinců najednou, Tom měl však hodně zvláštní pocit. Otec mu vždycky říkal, že až jednoho dne bude smět tu „ubohou směsici indiánské a bílé krve“ zabít, tak že už toho bude prožívat neuvěřitelnou euforii a radost. Že ho ty pocity naplní, okouzlí a čím více bolesti bude nepřítel zažívat, tím větší bude jeho vnitřní radost.

Ale nic takového se nedostavovalo! Tom zmateně přešlápnul. Byl z toho poněkud rozpačitý, ale věděl, že to nesmí dát najevo, jinak by se zesměšnil. Několikrát zkusmo ještě vší svou silou Billyho udeřil, ale ten pocit, co mu otec sliboval, nikde nebyl! Naopak, jako by mu něco kdesi uvnitř něj bránilo v tom, aby toho mladého míšence mučil.

Nevyznal se sám v sobě a rozčilovalo ho to.

„Nechte ho tady… potřebuju si odpočinout. Pokračování bude zítra,“ zavelel a donutil silou svých slov ostatní své soukmenovce, aby se rozešli. Otec nad ním nechápavě zavrtěl hlavou, ale rozhodl se přání svého syna respektovat… A Billy zůstal svázaný u kůlu, sám, se svými zmatenými pocity, rostoucí bolestí, a hlavně překvapeností, kterou v něm vyvolal náčelníkův syn. Vůbec nevypadal, že by měl být tak zlý, jak ho všichni líčili. Dokonce měl chvíli i pocit, jako by v jeho tváři zahlédl… bylo vůbec možné, aby tam bylo něco jako soucit?

betaread: Janule