Indian’s dream 6.

Billy ani nevnímal, že u kůlu usnul. Jak tam na něj celé odpoledne pražilo slunce a malé děti po něm házely kameny a klacky, přepadly ho znovu bolesti a hlava mu vyčerpaně klesla tak, že se bradou téměř dotýkal hrudi. Samozřejmě se snažil se z provazů dostat, ale nešlo to, byly utažené moc pevně. V říši slabého, bezesného spánku neviděl hvězdy, které se mu jedna za druhou rozžíhaly nad hlavou, ani tmu, která byla čím dál hlubší. Jenom ho čas od času přepadnul náhlý záchvěv chladu, protože měl na sobě jenom nohavice a bederku, nic jiného, a noci už byly trochu chladnější.

Ze spánku se malinko pousmál, když najednou ucítil na své hrudi nádherně příjemné teplo. Jenom svěsil hlavu k druhému rameni, protože jeho nitro podvědomě cítilo, že ho bolí za krkem a i nadále se usmíval. Aspoň ve snu mu teď bylo hezky. Nevěděl ale, že je to pravda, že teplo, které cítí, je skutečné. Nikdo, ani hlídka, která občas lehce klimbala, si totiž nevšiml, že mezi stany se tiše vkradl skvrnitý kůň. Jeho neokovaná kopyta nehlučně dopadala do trávy a šedočerná srst se ve tmě skoro ztrácela, takže i kdyby ho někdo zahlédl, byl by si mohl myslet, že vidí jenom přízrak nebo doznívání snu.

Ale kůň tady opravdu byl. Nehlasně se dostal až ke kůlu a vidouc tam svého přítele, natáhnul k němu krk a hlavu. Nozdrami se téměř dotknul sluncem spálené a kameny potlučené kůže. Té se na letmý záblesk vteřiny dotknul v místech, kde se přes hruď táhnul krvavý zaschlý šlinc a jeho dech Billa přitom příjemně hřál. Vycítil, že dvounožec je zraněný a pach krve ho dráždil, ale nic svému příteli neudělal, jenom občas trochu víc střihnul ušima.

Že to asi nebude jenom sen, Indiánovi došlo ve chvíli, kdy ucítil něco teplého a měkkého přímo v obličeji. S lehkým trhnutím otevřel oči, vzápětí se ale musel dojatě usmát, když viděl, že to něco v obličeji jsou ve skutečnosti sametově hebké nozdry a jemné pysky a že to, co ho celou dobu hřálo, byl koňský dech.

Ve tmě se k němu blížila postava, nemohl ji poznat, ale vypadalo to, že koně neviděla a díky otupělosti z předchozího spánku asi ani neslyšela. Chlapec se snažil, aby nedal ani náznakem najevo strach, který se jím začal pomaloučku šířit, když poznal náčelníkova syna. Jejich oči se poté, co Šílený Tomahawk přišel až k němu, na chvíli střetly. Billovy byly téměř kamenné, aby nedávaly najevo žádnou, byť sebemenší emoci a v Tomových probleskla zlost.

V očích se mu zablýsklo a Bill bolestně vyjekl, když mu spodní čelistí projel ostrý hrot. Tomahawk ho vzal zespoda, protrhl mu dýkou to tenké slabé místo na spodní čelisti a špička dýky teď směrem odspoda nahoru pronikla jazykem, zastavila se těsně před patrem.

Billymu se zamotala hlava bolestí, když ucítil, jak se mu do krku valí jeho vlastní krev. Vytřeštil oči a zachroptěl, zatímco ten před ním se usmíval čím dál víc…

Najednou ale syknul bolestí i Tom a to ve chvíli, kdy ucítil štípavou bolest v rameni. Billy se na něj překvapeně podíval, pak ale spatřil za Indiánem stát svého koně. Málem by ho nepoznal. Hřebec měl uši natisknuté až na krku, bělmo kolem očí, tolik typické pro tuhle rasu koní, mu zářilo téměř až zlověstně a zadním kopytem silně dupal do země, až kousky půdy odletovaly pryč.

Oba chlapci poznali, že Tomův výkřik měly na svědomí hřebcovy silné zuby, které před chvilinkou drtivě stiskly Komančovo rameno. Teď ho kůň sice nedržel, jeho výraz byl ale hodně nebezpečný, a i Billy, který ho znal, z něj teď měl strach, zatímco na odhaleném rameni se začala rýsovat hodně ošklivá podlitina.

Tomahawk začínal být zmatený. Chtěl se odplížit zpátky do stanu, protože z výrazu koně začínal mít hodně veliký strach, i když se to snažil nedávat najevo. Jenomže kdykoliv se pokusil poodstoupit, tak kůň ho zase nahnal zpátky ke kůlu. Jakmile stál těsně vedle zajatce, byl kůň naopak v klidu a nic mu nedělal, naopak upřel pozornost na Billa a znovu se o něj mile otřel svou hebkou tlamou.

Tomahawk se znovu pokusil odplížit, ale hřebec byl rychlejší a znovu ho nahnal k zajatci… a Tom pochopil. Poznal totiž, že kůň ho odejít prostě nenechá. Jistě, taky mohl zavolat na hlídku, ale k tomu se nehodlal snižovat, a navíc, slíbil svému kmeni, že zajatce zabije až ráno a kdyby se přišlo na to, že mu chtěl ublížit už teď, za tmy, byla by to pro něj nevýslovná ostuda. A když viděl, jak mile, snad až s láskou se kůň chová ke svému pánovi, tak pokud chtěl odejít, musel udělat jediné…

Ačkoliv mu z očí šlehala nenávist a bylo znát, že to dělá hodně proti své vůli, přeřezal provazy, které Billyho poutaly. Chlapec měl co dělat, aby se slabostí udržel na nohou, nemusel však čekat dlouho, kůň sám pokleknul na přední nohy a Billy se mu tak mohl vysápat na hřbet. Jen tak tak se stihnul chytit hřívy těsně předtím, než se kůň zvedl a okamžitě přešel do cvalu, následně do divokého trysku.

Zvuk jeho pádících kopyt okamžitě zburcoval hlídku, tak jako Tomahawkův křik, že zajatec utíká. Nikoho v následujícím chaosu nenapadlo ani na chvíli syna náčelníka podezřívat a Tom sám byl jedním z prvních, kteří se vyšvihli na koně, aby mohli mladého Indiána pronásledovat. Billův kůň však byl na pronásledování díky životu v divočině už zvyklý, a proto při úprku občas kličkoval. Postupně se dostal i do divočejšího terénu a pod rouškou tmy se docela brzy i se svým pánem ztratil pronásledovatelům z očí.

Billy se už jenom z posledních sil držel při vědomí. Byl vyčerpaný surovým zacházením, kterého se mu v zajetí nepřátel hojně dostávalo, a krvácející bolavá rána tomu taky moc nepřidala. Navedl koně směrem, kterým tušil domov. Nebyl si jistý, protože už se nedokázal soustředit, ale nitro jej táhlo na stranu, na které slunce vstává z nočního snění. Natočil tam tedy hřebce a bez jakékoliv pobídky ho nechal jít vpřed. Čím dál víc se předkláněl tak, že už téměř ležel na jeho kohoutku a krku, a začínal si uvědomovat, že dlouho už při smyslech nevydrží. Bál se mdloby, ale neměl na vybranou.

„Prosím… dones mě domů, příteli,“ zašeptal chraplavě a vyplivnul chundál krve. Křečovitě zaryl prsty do koňské hřívy a ztratil vědomí.

autor: Áďa