Presents
Otočil klíčem v zámku a otevřel domovní dveře, vstoupil do malé, útulné předsíně, jeho pohled téměř okamžitě vzhlédnul k odrazu, jenž mu zrcadlo, visící na zdi, nabízelo.
Spokojený, šťastný úsměv pohrával na jeho rtech, nezmizel ani ve chvíli, kdy z obsahu svého batohu vytáhl pečlivě složený šátek, jenž mu dnes jeho pán hodil na podlahu, rozprostřel jej a stihl jeho látkou skrýt zarudlé značky matčiným očím, jež na něj nahlédly mezerou pootevřených dveří.
„Ahoj, Tome,“ pozdravila jej, pohlédla do jeho šťastné tváře, jež k ní vzhlédla. Nemohla přehlédnout jeho úsměv, byl jiný než ten, jenž na jeho rtech denně vídávala. Plný radosti a potěšení, zvláštního tajemna, jež nalézala v rozzářených čokoládových očích.
„Usmíváš se, stalo se něco?“
„Pojď se mnou,“ zašeptal vyhýbavou odpověď a pomalu ji vzal za ruku, vedl je oba úzkou, krátkou chodbou do jejich malé, skromné kuchyně.
Pousmál se a otočil čelem k matce, cítil přítomnost té správné chvíle, jež pro ně oba právě nastala.
„Zavři oči, prosím,“ zaprosil, zadíval se do očí, jež k němu překvapeně vzhlížely, jejich pohled ani na okamžik neopustil jeho tvář.
„No tak, prosím. Jinak to nebude překvapení.“
Prosebně zamrkal, pousmál se, jakmile její zvědavý pohled skryla víčka a závoj dlouhých řas. Poodstoupil a položil batoh na jednu ze dvou židlí u jejich malého stolu, rychle zalovil v jeho obsahu, vytáhl to, co potřeboval.
Naposled poupravil širokou, ozdobnou stužku a nedočkavě k ní popošel blíž, vzal její dlaň do své a otočil ji vzhůru, vložil do ní malý dárek.
„Už,“ zašeptal, jeho oči pozorovaly matčinu tvář, jejíž výraz se změnil s pohledem na předmět, ležící v její dlani.
Překvapeně zamrkala, prohlížela si malou krabičku, bříška jejích prstů lehce přejela po hladkém obalu, pod nímž se jistě nacházelo něco neznámého. Váhavě vzhlédla k jeho očím.
„Otevři to. To je pro tebe,“ odpověděl na její nevyřčenou otázku, netrpělivě pozoroval práci roztřesených prstů, jež zatahaly za jeden volný konec stužky, pomalu otevřely malý předmět.
Drobné, jemné náušnice z pravého zlata. Oba je viděli jen jednou za nablýskanou výlohou zlatnictví, kolem nějž nedávno náhodně procházeli. A teď se na ni dívaly z malé krabičky v jejích rukou, posazeny v hebké látce, nádherně zářící uprostřed její bělosti.
„Tome.“
Tiché zašeptání se vylinulo z jejích pootevřených rtů, její oči však ani na okamžik neopustily nádheru, krásně se třpytící v jejích rukou. Přejížděla po ní stále dokola, její pohled hladil každý jemný záhyb, každý malý kamínek, každou drobnou perličku, jejíž třpyt zlatavě vyblýskl, jak krabičku natáčela do stran, prohlížela si její obsah ze všech možných úhlů.
Nikdy nic takového ani nedržela v ruce, natož, aby si to koupila, zlaté náušnice byly tím posledním, co si ze svého malého platu mohla dovolit. Tyhle krásné, avšak pro společenskou vrstvu, do níž patřila, nedostupné věci, znala jen z velkých, drahých výloh, jimž neodolala a alespoň na chvíli se před nimi zastavila, nahlížejíc na nádheru uvnitř.
A teď… jen malý kousek z té nádhery vlastnila ona sama. Bylo to až příliš krásné na to, aby tomu mohla uvěřit. Nesměle vztáhla prst a bříškem se lehce, opatrně dotkla jedné z perliček, vsazených dovnitř, rychle jej stáhla zpátky, jako by se bála, že by se nádhera pod jejím dotekem mohla pošpinit či rozplynout.
„Věděl jsem, že se ti líbí.“
„Neměl jsi je kupovat a tolik utrácet, byly jistě příliš drahé,“ vzhlédla k jeho tváři, v jejím pohledu se na okamžik zablýskl náznak ustaranosti. Neodvažovala se pomyslet na cenu, již musel dárek mít.
„Dnes jsem dostal první výplatu, šel jsem z práce do města a zaplatil všechny poplatky. Vydělal jsem dost peněz na to, abych ti mohl koupit dárek, který by se ti líbil. Chtěl jsem ti udělat radost.“
Jeho ruka opatrně spočinula na hebkých vlasech, lehce je pohladila. Nezáleželo na tom, kolik musel zaplatit, aby byly náušnice jeho. Cítil radost a potěšení z toho, co jí mohl dát, pohled na dárek v její dlani, jenž pro ni koupil on sám, jej činil šťastným. O to víc, když věděl, že se jí líbí, viděl úžas a překvapení, jež dosud nezmizelo z její tváře.
Zasloužila si to, víc, než kdokoli jiný na celém světě. Nikdo jiný pro něj neznamenal víc než ona. Nikomu jinému by tak krásný dárek nikdy nekoupil. Ten patřil jen jí.
Otočila se a měkce jej pohladila po tváři, láskyplně jej přivinula do své náruče.
„Jsou nádherné, opravdu krásné. Ani nevíš, jak moc jsem na tebe pyšná. Děkuji ti, Tome,“ zašeptala, první slza dopadla na jeho rameno, vpila se do látky jeho trička.
„To nic, koupil jsem ještě nějaké dárky a zbytek peněz jsem donesl domů. Můžeš si nakoupit, co budeš chtít. Teď už nám bude jenom dobře,“ pousmál se, vtiskl malý polibek do jejích vlasů.
Poodtáhl se a popošel k batohu, vytáhl z něj velkou bonboniéru plnou čokoládových bonbonů a malou tašku.
„Sammy?“
Klekl si na kolena a přisunul si blíž misku ležící na podlaze, naslouchal cinkotu malé rolničky, jenž se k němu přibližoval. Dlaní zajel do tašky a vytáhnul z ní jednu malou kapsičku plnou chutného masa, otevřel ji a vložil její obsah do misky.
Vzhlédl, jeho tvář rozzářil úsměv, jakmile spatřil malé kotě, podobající se spíše černé, chlupaté kuličce s rolničkou, cinkající na krku. Pohladil jej po černočerné, hebké srsti, mohl slyšet přítulné zavrnění, jež mu bylo odpovědí. Zvířátko se přitulilo k hřejivému teplu dvou láskyplných dlaní, otíralo se o ně a blaženě předlo, žadonilo o další a další doteky.
„Něco jsem ti přinesl,“ pousmál se a prsty projel heboučký, uhlově černý kožíšek, popostrčil misku blíž a naposled jej pohladil.
Pozoroval, jak se kotě packami zapřelo kolem okrajů misky, s požitkem se pustilo do velké, chutné porce. Pousmál se a vstal, položil několik dalších kapsiček na kuchyňskou linku. Měly pro zvířátko vystačit na nadcházející dny.
„A co sis koupil pro sebe, Tome?“
Jeho matka vzhlédla od krabičky, opatrně ji položila na stůl. Ptala se, přestože již znala odpověď. Znala jeho skromnost, jež mu nikdy nedovolovala dopřát si to, co měli všichni jiní. Dopřát si to, po čem možná tam hluboko uvnitř sebe doopravdy toužil.
„Nic, nic jsem si nekoupil,“ odpověděl popravdě, sklopil pohled před tím jejím. Ucítil jemné pohlazení na své tváři.
„Určitě se pro tebe něco najde. Zítra z práce běž do města a kup si něco hezkého, co se ti bude líbit. Musíš myslet také na sebe, synáčku,“ pousmála se, vtiskla malý polibek na jeho líci.
„Posaď se a počkej na mě, jen zaběhnu do obchodu pro pár surovin a uvařím tvé nejoblíbenější jídlo. Uděláme si hezký večer, dnes je tvůj velký den,“ pohladila jej a věnovala mu poslední úsměv, vzala připravenou tašku a peněženku, položenou na kuchyňské lince. Zamávala a vyběhla z domovních dveří ven na ulici.
Poodstoupil od linky a popošel k batohu, netrvalo dlouho a položil na stůl zbylé peníze z čisté mzdy a výplatní lístek. Posadil se na druhou volnou židli a prsty si promnul unavená oční víčka, rozhlédnul se po prázdné kuchyni, v níž začínalo houstnout a narůstat ticho. Osaměl.
Jeho pohled shlédnul dolů, zastavil se na hromadě bankovek, jež ještě před okamžikem položil na desku stolu. Probíral se barevnými papírky, nechal je proklouzávat mezi svými prsty a padat dolů jako podzimní listí. Nikdy neviděl tolik peněz pohromadě, natož aby patřily jemu. Byly zbytkem jeho čisté mzdy, kterou měl u sebe, odměna, jež mu byla vyplacena, zůstala bez hnutí na jeho účtu.
Jeho odměna. 1.000 €. Tohle byla jeho cena. Cena za jeho čas, za jeho tělo, za jeho neposkvrněnou nevinnost, za jeho panictví.
Pět společných chvil. Čtyři soulože a jedno uspokojení v mučivém horku lačných úst.
Nemohl si stěžovat. Neměl důvod. Vypadalo to, jako by milenecký vztah, na nějž přistoupil, skýtal výhody, jež mu až teď přišly skutečnými. Jeho pán mu nabídl sex, dokázal jej pokaždé dobře uspokojit, již pětkráte jej vynesl do ráje, na samý vrchol slasti a blaha, o němž se mu nikdy ani neslo, v žádné z jeho nesmělých erotických představ.
Nechal se jím osouložit, uspokojil jej a zaplatil mu. Ano, dostal zaplaceno, na jeho vkus a poměry až příliš. Kolik dostali ti před ním? Výše odměny závisela na tom, jak se snažil a kolik si zasloužil, tak to bylo řečeno v jejich dohodě. Opravdu byl tak dobrý? Částka, jíž dostal, nebyla ničím zanedbatelným. Její výše o něčem svědčila. Byl snad dobrým milencem?
Pomalu vzal lístek do prstů a již poněkolikáté si jej prohlédl, poplašeně vzhlédl, jakmile se k němu donesl zvuk odemykajícího zámku. Uschoval peníze do peněženky a vrátil ji zpět do batohu, ruka s jeho lístkem rychle zajela do zadní kapsy kalhot. Matka se o jeho vysoké odměně nikdy nesměla dozvědět. Byla nápadná, až moc velká jen na obyčejného dělníka, jímž v jejích očích byl.
„Už mám všechno a hned se do toho pustím, můžeš si zatím odpočinout, než bude jídlo hotovo,“ pousmála se a pohladila jej po spletených copáncích, její ruka se zastavila s dostatečně hlasitým, důrazným zaklepáním na domovní dveře.
Neviděla cestou nikoho, kdo by k nim šel. Jejich pohledy se střetly.
„Jdu otevřít.“
Pomalu vstal ze židle a odběhl ke dveřím, otevřel je a na okamžik nedůvěřivě pohlédl.
Malý, zavalitý muž, oblečený v pěkné uniformě, upravený, s nablýskaným, drahým autem za jeho zády. Poslíček.
„Pan Trümper? Něco tu pro vás mám.“
Nečekal na jeho souhlas, podal mu malou bílou obálku nadepsanou jeho jménem. Písmem, jež chlapec dnes již jednou viděl. Na obálce, v níž dostal svůj výplatní lístek.
„Podepište mi, že jste to převzal,“ podal mu propisku a papír, počkal si na jeho podpis, než se otočil a přeběhl zpátky k autu, nastartoval a ujel pryč.
Zavřel dveře a opřel se o ně zády, jeho pohled se ani na okamžik neodtrhl od obálky spočívající v jeho prstech. Pomalu ji rozevřel, upoutal jej malý lístek uvnitř…
„Kdo to byl, Tome?“
„Jen kolega z práce, přišel mi říct, že dnes musím ještě na přesčas. Nevím, kdy se vrátím,“ odpověděl ke kuchyni, stále však zůstával v předsíni.
Neodvažoval se k ní jít, neodvažoval se pohlédnout do jejích očí. Možná byl až příliš zbabělý na to, aby to mohl udělat.
„I tak budeme večer spolu. Mezitím, co budeš v práci, uvařím večeři a počkám na tebe, až se vrátíš.“
Bolestně přivřel víčka a opřel se o dveře za svými zády, pomalu sjel až dolů, na chladnou podlahu. Objal svá kolena a přisunul je blíž, jeho oči naposled pečlivě přelétly malý, krátký vzkaz, stojící na lístku v jeho rukou.
Chci tě do hodiny v zrcadlech. Nenechávej nadržené koťátko dlouho čekat.
autor: Rachel
Mě to hrozně dojímá jak Tom ze všeho nejvíc myslí na maminku..pro sebe si nekoupí nic a pro ni zlaté naušnice..je hodnej 🙂 A vzkaz od Billa? Tom samozřejmě zase poslušně přiklusá, vyspí se sním a Bill ho pošle domů..je mi líto že je Bill tak necitelný 🙁
Rachel jako vždy nádherný dílek, i když se pod každou kapitolou opakuji, musím pořád říkat jak je to úžasné 🙂
Billův vzkaz pro Toma je neskutečně hot.. 😛
jinak je mi Toma docela líto jak se k němu Bill chová.
Tyjo ten Tom je hodnej,že koupil mamce dárek..je to sladký:) No a když tam byl ten poslíček,tak mi hned bylo jasný,že to bude něco od Billa…tyjo..takže Tom tam teď zase poslušně nakluše..:D 😀 a to jsem si myslela,že mu Bill dá chvilku pokoj,aby si užil odměnu …a třeba taky hezkej večer s mámou…
No,jsem zvědavá,co se v příštím dílu odehraje u Billa v zrcadlech 😀 xD 😀
Porad cekam na ten zlom Rachel? Bude, nebude? Snad jo….
Tak konečně jsem se dostala ke komentování 😀 no začnu od začátku, bylo úplně hezký, jak Tom mamce nakoupil ty naušnice, jak už jsem ti předtím psala, myslela jsem si, že jí na ruku položí hotový keš×DD njn víš jak já×D I pro kocourka nakoupil, ten mu musel být vděčný, že si naplnil panďéro×D Ale teda prostě obdivuju Toma, že je tak skromný a vůbec, mě se dostat do ruky takový prachy, tak to uvalím za hadry nebo za něco×D A ten vzkaz byl mega sexyy, úplně jsem si při tom představovala Billa, jak to píše, s tím svým arogantním samolibým výrazem s cigaretou v ruce×DD ale teda nahouby že nestráví další večer s mámou, když se to vezme kolem a kolem většinou si ho Bill domů volá večer a to je tak, že i ta máma přijde z práce že a prostě je to jediná chvíle, kdy se můžou vidět, tak nějak a Bill mu teď bere i tu no. Ale mega se těším na další scénu. Ono Bill si ho zřejmě hodně oblíbil, jinak by si ho tak často nevolal. Perfektní jako vždy 😉
bože, ten začátek mě neuvěřitelně dojal. 🙂 to jeho pouto s maminkou je nádherné. škoda jen, že mu to Bill tak trochu kazí. mohl mu nechat volný večer, aby si užil svou odměnu. :/ a přesto mě nechce opustit dojem, že je Tomova cena nějaká moc nízká. ale to bude asi tím, že pro mě má Tomi prostě cenu skoro nevyčíslitelnou. 😉
těším se na další díl. 🙂 podle názvu toho dnešního jsem čekala, že by se třeba dokázal i Bill nějak citově projevit nějakým extra prezentem.. tak snad jindy. 😀
Páníček zapískal a hračka musí běžet 🙂 Hezké jako vždy.
Stále mám ten stiesnený pocit. Tie prachy sú nečisté. Ale lepšie ako hladovka… asi. V podstate ho aj chápem, ale bola by som rada, keby občas prejavil nejakú tú hrdosť.