Indian’s dream 8.

Hřebec se slepě plným tryskem pustil vpřed. Po chvíli se stočil, aby nevrazil do hrazení, ale postupně jako by se začínal vzpamatovávat. Zastavil se, postavil se na zadní až do prudkého záklonu, načež naopak prudce zadními vyhodil a začal sebou škubat a zmítat, aby nechtěného jezdce shodil. Tom se však na něm držel jako klíště. Kopanci do boků se ho snažil nutit k normálnímu cvalu, nikoliv ke skokům, jež měly z pohledu zvířete za účel jej shodit, a pomáhal si tím, že volnými konci otěží hřebce tvrdě švihal do plecí a na záď. Hřebec se vzpouzel jako šílený. Třeštil oči, divže mu nevypadly z důlků, uši tisknul ke krku, po těle mu stékaly litry potu a od tlamy odlétávaly chuchvalce pěny. Uskakoval do stran jako zběsilý, i když věděl, že si za to vyslouží novou, palčivou bolest, pohazoval hlavou, ale jezdec se na něm pevně držel.

Jenomže pak spatřil v ohradě mezeru. Muži, kteří ho sem přivedli, zapomněli vstup do ohrady zavřít, a Tom, který si tohle běžně hlídal, byl už natolik oslepený vidinou jízdy, že na to zapomněl. Sklopil uši ještě víc a naposledy se pokusil o útěk. Plným tryskem se rozeběhnul ke vchodu. Tomovo volání, ať rychle zavřou, se minulo účinkem, protože kůň byl mnohem rychlejší než jeho muži. Jako žíznivá čára se prohnal vchodem, tryskem proletěl táborem a na širé pláni se naposledy postavil na zadní. Zaklonil se přitom tak moc, že ztratil balanc a přepadnul na bok. Pod ním se ozvalo slabé křupnutí a Tomahawk vyjekl bolestí, jak obrovské tělo spadlo na jeho nohu.

Ale koni vyšel jeho plán. Když se znovu zvednul, poznal, že už je bez jezdce. Naposledy pronikavě zařehtal a rozběhl se zpátky ke svému domovu. Sice to byla docela dálka, ale on už věděl, kudy. Věděl, kde najít toho hodného dvounožce, který mu z toho, co měl na sobě, pomůže…

Cuknul sebou, když za sebou uslyšel tiché dopady kopyt, a otočil se. Zalapal po dechu a nemohl věřit vlastním očím. Jeho hřebec se vrátil! Stál před ním jako hromádka neštěstí. Hlavu měl svěšenou, na těle mnoho šlinců, a upínal na něj teskný, prosebný pohled. Kdyby to koně uměli, byl by Billy přesvědčený, že by hřebec právě teď plakal. Než se Billy nadál, strčil mu kůň čumák na hruď a hned se začal tulit a nechával se konejšit. A nebylo čemu se divit, když chlapec spatřil, co všechno na něm je.

„Neboj se, už je dobře,“ šeptnul tiše a konejšivě začal koně mazlit a drbat ve hřívě. „Pojď…“

Dovedl hřebce až k napajedlu a kůň vděčně zabořil tlamu do studené vody až po nozdry, dokonce si i v jednu chvíli nabral. Hltavě pil jeden lok za druhým a Billy mezitím nabíral zas a znova do dlaní vodu, aby mohl omýt jeho pohmožděné tělo. Všimnul si, že když se dotknul krvavých odřenin, tak že kůň sklopil uši a pohodil hlavou, ale vždycky začal konejšivě broukat a zvíře se tak posléze zase uklidnilo. Vděčně přijal od své matky, která za ním přišla, několik snítek bylinek, které Wandží Wa pořád nosila ve svém vaku, a jejich lístečky přiložil k ranám. Kůň se sice výhružně šklebil, ale spíš proto, že ho to zaštípalo, než že by chtěl ublížit. Ale za tu krátkou dobu, co toho mladého dvounožce znal, už věděl, že tenhle člověk by mu nikdy neublížil. Proto si jenom smutně odfrknul a se svěšenou hlavou držel…

„Tohle mu neprojde!“ zasyčel Billy zlostně večer ve stanu. Přecházel kolem ohně tam a zpátky a oba rodiče ho přitom pozorovali. Matka chápavě, soucitně, ale přitom se strachem, otec naopak s hrdostí. Taky nikdy nevyhledával zabíjení, ale znal zákon přírody a divočiny, a věděl, že občas platí pravidlo Pokud nezabiješ, sám budeš zabit, a tohle pravidlo platilo hlavně u střetu s Komanči. Nechápal, jak se jeho dědovi mohlo podařit oba kmeny navzájem usmířit. I jemu by se tahle vidina líbila, ale když od svých špehů občas slýchal, jak tvrdě vedou Šíleného Tomahawka k slepé nenávisti vůči jejich kmenu, a hlavně vůči Billymu, byl teď docela rád, že ta plamenná slova od svého syna slyší. Nikdy o něm nepochyboval, bál se však, že synova mírumilovnost by mu mohla ublížit a dostat ho do nesnází.

„Ublížil mému koni, a tím mě zranil víc, než kdyby ublížil mně!“ vykřikl Billy. „Pomstím se mu! Moje odplata ho nemine a on bude ještě prosit, abych ho už zabil!“

Zato v indiánské vesnici Komančů Tomahawk nemohl ještě hodně dlouho usnout. Obrovské koňské tělo mu silou gravitace zlomilo nohu, a on teď bude muset několik týdnů odpočívat na šamanském lůžku, a pokud možno se téměř nehýbat. Jinak by mohl trpět ještě víc. Teď ho sice od bolesti osvobozovali nejrůznějšími bylinkami a jejich výpary, ale zlobilo ho to. Byl zvyklý na aktivní život, a teď kvůli té čtyřnohé bestii musí trpět nuceným klidem. Ale však on jim to vrátí. Tomu polobělošskýmu míšencovi i jeho koni. Oba je zabije, a koně ještě před klukovýma očima. Bude z něj solidní zásoba masa a kluk pak bude žebrat o smrt. Ale on mu ji nedopřeje tak rychle, bude ho mučit, tak pomalu, jak jenom to jde. To bude odplata! Zívnul si a ještě chvíli přemýšlel o všech možných druzích pomsty, aby kluk i zvíře trpěli, než i on to zalomil…

autor: Áďa