Fall into the hysteria 1.

Takže, máme tu pro vás s Lenn další povídku, tentokrát trošku jiného žánru, který byste možná od nás dvou čekaly (někteří vědí, že naše prozatímní povídky byly úchylnějšího tématu ;D). Tuhle povídku jsme tak trochu obrečely i my dvě a chtěly jsme tím vlastně trochu poukázat na to, jaká musí být kolem slávy kluků hysterie, jaký to musí být nátlak…a možná trochu takové ponaučení. Takže budeme rády za každý koment, ať už kladný, či záporný 😉

Auto zastavilo před luxusním hotelem. Všude halda lidí, fanoušci, křičící jména svých idolů. Doufajíc v jeden jediný pohled. Pak by byli schopní si říct i: „Teď už můžu zemřít.“ Hysterie v jejich srdcích se stále stupňovala. Byli tak blízko lidem, pro které bije jejich srdce, a teď už to nešlo zastavit.
Slzy z jejich očí, výkřiky z jejich hrdla. Všechno bylo tak automatické. Náhodné, spontánní. Byli příliš blízko na to, aby teď couvli zpět. A ani couvat nechtěli.
Auta, která přivážela kapelu, se najednou zastavila, dav jim nedovolil pokračovat dál. Fanoušci zatarasili cestu vozidlům a kapela se připravovala na rychlý a velmi nebezpečný přesun.
Policie byla bezbranná, ochranka taktéž.
Šéf ochranky proto vystoupil, ale netušil, že tím rozpoutá tlačenici, kde půjde o lidské životy.

Bill
Tolik lidí kolem mě. Jen jsem se vystrašeně podíval na Toma. Pak už mi jen bylo řečeno, ať si držím své věci pevně u těla a byl jsem vytažen z auta. Dav se namáčkl na ochranku a tím pádem i na mě, a mě pohltil strašlivý strach. Očima jsem hledal Toma, ale viděl jsem jen haldu lidí. Ochranku odtáhli a mě natiskli na bok auta. Jejich ruce byly všude. Nemohl jsem dýchat. Jejich prsty škubaly moje vlasy. Nevnímali to, že mi způsobují bolest.
Jejich dlaně zajížděly pod moje tričko, škubaly a způsobovaly mi neuvěřitelně bolestivé šrámy.
„Dost! Nechte mě být!“ bylo jen, co jsem dokázal říct. A pak se to všechno seběhlo hrozně rychle.
Prostor.
Možnost dýchat.
Kyslík.
Ruce zmizely.
Sakiho mohutné ruce.
Tiskly si mě.
A já běžel vstříc záchraně.

Bill
Držím se za spánky a oči mám pevně zavřené. Snažím se vydýchávat tu špatnou realitu a ignorovat tu ostrou bolest ve spáncích a vůbec celé hlavy, jak mi jistě vyškubaly polovinu vlasů. Bolestně zasténám a opřu se vzápětí do Tomova obětí, když dojde ke mně. „Bože, je mi tak špatně…“

Tom
„Viděl jsem to.“ Pohladím ho po rozdrápaném bříšku. Z trička zbylo jen pár nitek.
„Sebrali mi brýle. A vyškubali pár pramenů.“ vydechne mi do hrudi.
„Pojď, půjdeme si odpočinout.“ Pošeptám a konejšivě jej pohladím po zádech. Dám mu ruku kolem ramen a přivinu si jej ochranitelsky k sobě.
„Odvedu ho na pokoj, věci dejte zatím ke mně, pak si to rozebereme.“ Brouknu k Sakimu. Ten mě poplácá po zádech a kývne. Ve výtahu Billa zase obejmu a nechám jej se zachumlat. Přejíždí mi nehty po zádech. Občas zatne. Zoufalost a smutek, zklamání, bolest, to všechno z něj křičí. Nezbývá mi nic jiného, než jej držet, sdílet jeho smutek a být mu oporou. I když mnou osobně to otřáslo taky hodně. Výtah se zastaví a Bill sebou cukne.
„Ššš, bráško, to je jen výtah. Jsme tu.“ Zabručím konejšivě a vedu jej do pokoje.
Vytáhne kartu a vpustí nás do pokoje. Pustí tašku a já k němu dojdu. Sundám mu roztrhané tričko a uložím ho na postel. Pak zamknu a lehnu si vedle něj.

Bill
Hned se k němu přitisknu, a vysávám z něj veškerou energii, a hlavně v tom nacházím ochranu. Nevydržím ten psychický nátlak a rozbrečím se, je toho strašně moc.
„Tohle už je horor, žádná sláva!“ vyhrknu zničeně a nechám slzy smáčet do jeho obřího, stejně tak trochu poničeného trička. „Není to poprvé, je to každou chvíli, a co jsme slavnější a slavnější, je to akorát horší a horší! Mě už nebaví ta faleš, ty úsměvy že se nic neděje, že jsme za fanoušky vděčný. Jsou to tyrani, co se akorát sápou po něčem, co je hodně chtěný. Rozervali by nás na kusy, jen aby z toho něco měli.“ Vydechnu těžce a na chvíli se odmlčím.
„Zabili nám kočku. Obklopují náš dům, mamka nemá volnost. Likvidují se mezi sebou. Gustav kvůli nim skončil v nemocnici. Okradli nás několikrát. Posílají výhružné dopisy. Jsou tak nenasytní, Tome.“ Mluvím už spíš smířeně, poraženě. „Už to není radost, už je to teror, mám noční můry, bojím se dalších dnů, kdy se máme setkat s fanoušky, nebo se jen někde mihnout…“

Tom
Hladím jej po zádech. Cítím, jak mě zatahá za látku trička a smutně se na mě podívá. Posadím se a sundám si ho. Přitisknu si jej k sobě zase a políbím ho do vlasů.
Nevím, co na to říct. Má totiž pravdu. Chápu jeho smutek. To ještě neví a ani mu říkat nebudu, že nám zabili i Scottyho. Minulý týden mi mamka volala v slzách. Jemu jsem řekl, že se zaběhnul.
Hladím jej na zádech, jsme stočeni, zachumláni jeden do druhého. Prsty propletené.
„Chceš s tím skončit?“

Bill
Kouknu na něj chvíli šokovaně, načež zavrtím nesouhlasně hlavou. „Nemůžeme jen tak skončit, jsme tam, kde jsme chtěli být, kluci jsou nadšení, myslím – Georg s Gustavem. Zkazili bychom jim to, nemůžeme odejít z kapely, stejně by se moc nezměnilo, pořád by nám byli v patách… fanoušci… bulvár…“ stisknu mu dlaň a zavřu zase oči.

Tom
„Jsi hrozně statečná osobnost, lásko,“ šeptnu mu do ucha.
„Já bych tohle nezvládl.“ Polknu. Tak strašně mě to mrzí všechno.

Bill
„Vždyť to zvládáš… stejně jako já, stejně jako kluci. Jen balancujeme na kraji zhroucení, mi občas přijde. A já se nebudu divit, až se jednou všichni opravdu zhroutíme.“ Posadím se a promnu oči. „Občas si říkám, jestli mi ta sláva za to stojí. A hned potom si jasně řeknu, že ne.“

Tom
„Zvládáš toho mnohem víc, než si myslíš.“ Šeptnu a pohladím ho po tváři. „Jsem tu, pro tebe, víš to, že jo.“

Bill
„Stejně jako já pro tebe. Oh bože, Tome, kdybys tu nebyl ty, už bych se vším skončil. A když myslím se vším, tak naprosto se vším. Držíš mě na vlásku života.“ Přitisknu svoji dlaň na jeho a opřu se do pohlazení.

Tom
„Taky na to občas myslím. Na konec… ale jedině po tvém boku, to víš.“ Brouknu a přisunu se k němu. „Nemohl bych odejít s pocitem, že jsem tě tu nechal napospas všemu.“

Bill
„Vím, že to všechno vnímáš stejně jako já.“ Sleduju upřeně jeden bod na stěně za ním. „Já vím, že taky kolikrát nevydržíš a obrečíš to. A že stejně jako já bys nejraději vrátil čas, hrál si jen pro své potěšení, chodil ven jen tak bez nějaké ochranky. Řekni mi upřímně, Tome, kdy ses naposledy upřímně usmál?“

Tom
„To bychom tu seděli rok, než bych na to přišel. Nechci se litovat, ale nezvládám to. A na tobě vidím, že i tobě se to vymyká kontrole. Je mi úzko a chtěl bych vrátit úplně všechno. Byl to sen, ale končí jako noční můra.“

Bill
„Ještě není pozdě, Tome.“ Kouknu na něj upřeně.

Tom
„Není pozdě,“ přikývnu a polknu. Vím, co myslí. A mám na to ten samý názor.
„Není pozdě tu ukončit.“

Bill
„Nikdy nebude pozdě, dokud z toho naprosto nezešílíme. Můžeme se tomu všemu vyhnout, pokud budeme chtít,“ přejedu mu palcem po tváři a pousměju se.

Tom
„Uděláme to? Společně? Skončíme to?“ koukám mu do očí. trošku šílený si z toho už připadám. Jak moc sláva utlumila naše osobnosti.

Bill
„Zítra… chci si užít ještě zítřek. Pak to skončíme,“ přikývnu s roztřeseným hlasem. „Buď to ukončíme my, nebo naše sláva. Nehodlám se jí poddat…“

Tom
Přikývnu.
„Fajn. Zítra. Řekneme to klukům?“ Pohladím ho na bocích. Necítím nic, strach ani štěstí. Netěším se, nejsem zdrcený, prostě jen chci být se svým bratrem.

Bill
„Ne. Chci, aby zítřek byl normálním dnem.“ Zavrtím hlavu a zatlačím několik slz. „A žádné slzy. Pamatuješ naše motto, Tomi? Žijeme každou vteřinou bez ohledů, kdy bude našeho času konec.“ Stejně tak nemám strach. Nelituju toho, co hodláme udělat, cítím se naopak odhodlaně.

Tom
Pousměju se.
„Tak neplač, ty trdlo,“ šťouchnu do něj.
„Půjdeme se najíst? Večer tě vezmu do naší restaurace, když už jsme tu, bereš?“

Bill
Zasměju se krátce a promnu ruce.
„Já bych radši objednal fast food… na pokoj. Víš, jako na začátcích… dělal bordel… a tak…“ pronesu s trochou váhání a kouknu na něj. „Můžeme?“

Tom
„Můžeme zase zničit hotelovej pokoj,“ zasměju se. „Dáme si u toho fast food a hodně piva,“ mrknu. „Můžeme zase šmírovat milující se páry.“ Chytnu výtlem. Ty začátky byly crazy. Ale byly nejlepší.

Bill
„Oh, jo!“ vydechnu nadšeně a skočím po něm. „A až budeme tolik na sračky, že Georg z toho vytuhne, uděláme mu zase kanadu, co říkáš? Pamatuješ, jak měl po ksichtě rozpatlaný ten lubrikant?“ směju se. „A budeme volat do ostatních hotelových pokojů a dělat jim nemravné nabídky jako tenkrát!“

Tom
Zakřením se pobaveně.
„Odvážeme se. Budeme zase ti mládeži nepřístupní, těším se.“ Líbnu Billa jemně na rty. „A pak si uděláme noc jen pro nás.“

Tom
Vstanu a jdu k sobě do pokoje. Kufry tam už jsou, roztřídím, co je naše a dovezu to Billovi přede dveře, a pak vytáhnu mobil. Napíšu klukům, že se v šest sejdeme u Billa v pokoji a že ‚ne‘, ‚nechce se mi‘ nebo ‚jsem unavený‘ neberu jako odpověď, a obléknu si nový tričko. Vezmu desinfekci z mojí lékárničky, kterou vozím pro případy jako dnes, a jdu zpět k Billovi. Má velké šrámy na břiše, ještě by mohl něco chytit.

Bill
„Jsem v koupelně, Tome!“ křiknu, když slyším jeho volání a své jméno. Jakmile vejde, vystrčím hlavu ze sprchy. „Vím, že je zbytečné se sprchovat, když zřejmě po tomhle večeru budeme jak dobytci, ale chtěl jsem ze sebe smýt ty doteky… ten hnusný pocit…“ povzdychnu si a lehce se pousměju. „Přidáš se?“

Tom
„Rád, broučku.“ Vejdu do koupelny a svléknu se. Nesměle vkročím k Billovi do sprchy a pohladím jej na bocích. Má tam stále rudé fleky prstů, dlaní. Políbím jej zezadu na krk a nechám ho se otočit čelem ke mě.
„Pak ti ještě vydesinfikuju ty krvavý šlincy, jo?“ pohladím ho po mokrých vlasech a namočím si dredy. Ah, příjemné uvolnění ze spárů nepříjemných pocitů… Přivřu oči a nechám Billovy ruce putovat po mé hrudi a vodu dopadat na moje tělo.

Bill
„Je to zbytečný, Tome, nech to být.“ Opřu ho o zeď zády a přitisknu se na něj, stále mnu v dlaních jeho nepatrné svaly. Nejsou nějak velké, spíš takové dětinské, ale jsou tam. Pousměju se a zvednu k němu hlavu. „Teď už je to jedno, jakékoliv fyzické rány… žádná dezinfekce, žádné léky nezacelí to trápení, Tome.“ Zavrtím hlavou.

Tom
„Já vím, jen nechci, aby se ti do toho něco dostalo.“ Líbnu ho na nos. Vždycky, když se o sebe otíráme, když jsme nazí vedle sebe, po těle mi to roznáší takové zvláštní pocity.
„Přehoupneme se přes tu hranici mezi námi?“ brouknu mu tiše do vlasů. I když jsem si jistý, že ano. „Je na to ten pravý čas. Dnes nebo zítra.“ Dořeknu.

Bill
„Copak jsme se přes ni už nepřehoupli?“ pronesu napůl pobaveně. „Tome, celou noc můžeme překračovat veškeré naše hranice, i kdyby u toho měl být celý tým. Tohle bude naše noc, tvoje a moje a nikdo nám jí nevezme. Dobře?“ kouknu na něj a snažím se ho tak ujistit, souhlasím.

Tom
„Naše noc, zní to hezky,“ s úsměvem ho obejmu kolem boků a rukama sjedu na jeho hambatý zadeček. Trošku s námi zhoupnu, jako kdybychom tancovali. Rty se přisaju na jeho krk. Konečně mu můžu udělat značku a všem to může být jedno. Nám to může být jedno. Můžeme všechno hodit za hlavu.
„Miluju tě.“

Bill
„Já… tebe taky!“ vydechnu rozrušeně, když se o něj otřu rozkrokem a zavřu oči, vychutnávám si jeho rty, pobíhající po mém krku. Vraždil bych pro ty něžné doteky jeho rtů. Poddávám se tomu téměř neviditelnému tření mezi námi, rukama se zaháknu kolem jeho krku a sleduju omámeně zeď před sebou.

Tom
„Nejradši bych tě snědl,“ usměju se. „Láskou,“ dodám a nechám ho se prohnout v zádech, abych mohl pokládat polibky na klíční kosti a hruď. Všude zanechávám malé červené flíčky. Ale zase to nepřeháním, aby nebyl jak dalmatin. Dlaní tisknu jeho zadeček. Vždycky si užívám tyhle chvilky, ale dneska to má svoje kouzlo ještě mnohem víc.

autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka