Indian’s dream 9.

autor: Áďa

Dny, týdny a měsíce plynuly jako voda a na životě ve vesnici Lakotů se nezměnilo nic. Každý plnil úkoly, které mu byly svěřeny. Ženy tkaly, korálkovaly, zpracovávaly kůže, šily a vařily, muži hlídali, chodili na lov a dohlíželi na bezpečí své vesnice. Děti rostly a učily se novým dovednostem, skoro všichni už akceptovali, že Billy má jméno po svém strýčkovi a po tom, co prožil a jak nádherného a věrného koně si přivedl, už se mu nikdo posměšně neodvážil říct Bílý.

Billy sám měl hodně velkou radost, protože to vypadalo, že Tomahawkova zběsilá jízda nezanechala na jeho koni žádné důsledky. Zezačátku se teda hodně bál, když na něj Billy nasedl, nervózně zakláněl hlavu a párkrát ho dokonce i shodil, sotva se dotkl jeho hřbetu. Ale pak si postupně zvyknul a přestalo mu to dělat větší problémy. Jediný problém mu dělal kožený řemínek plnící funkci uzdečky. Kůň mu ho odmítal přijímat, a když už se chlapci povedlo oko jemně stáhnout kolem spodní čelisti, začal po něm kůň cvakat zubama. Odmítal ho přijmout a Billovi nezbylo, než mu ho zbytečně nedávat. Ale nijak zvlášť to jejich vztah nepoznamenalo. Billy zjistil, že když bude trošku víc korigovat svůj sed, tak kůň pozná, že má zpomalit. Trpělivě proto spolu trénovali ježdění a hlavně zastavování, nejen zpomalování. Chlapec měl zpočátku tendence se ho držet za hřívu a trošku ho za ni tahat místo otěží, avšak posléze se mu dařilo nejen zpomalovat, ale i postupně zastavit během vteřiny, i když byl kůň v plném trysku. Byl na něj pyšný, i na sebe. Za to, že to spolu oba zvládli tak báječně. Nebylo to snadné ani pro jednoho, ale dokázali to oba. Měl tak velikou radost!

Následujícího rána, hned po snídani, se rozhodl udělat si s koněm vyjížďku do lesů. Pokud se tak teda těch pár uskupení stromů v jinak vyprahlé krajině dalo nazvat. Měl to tam rád, jednak na něj nepařilo horké slunce a jednak si tam mohl s koněm různě hrát, kličkovat mezi stromy a dělat podobné blbůstky, které ale bavily jak jeho, tak i zvíře.

Ladně se vyšvihnul na koňský hřbet. Hřebec automaticky sklopil uši, ale jenom na chviličku, o zlomek vteřiny později je už zvědavě natáčel k páníčkovi, zvědav, kam dneska pojedou. Stačilo mu, aby se chlapec zadíval směrem, jímž chce jet, nemusel ho ani pobízet. Díky jeho strachu z čehokoliv v tlamě se naučil mnohem citlivěji reagovat na pánovu řeč těla. Trošku se oklepal, aby tak trochu posunul vak, který měl Billy permanentně krom spánku přehozený přes rameno, protože v něm měl plno důležitých věcí, jako třeba další nůž, trošku sušeného masa, provaz… nikdy totiž nevěděl, kam ho při toulkách osud zavane, tak aby měl to nejzákladnější vždycky po ruce, dělal to navíc každý Indián z jeho kmene. Klidným krokem se vydal mezi stany až na konec vesnice a když před sebou spatřil dlouhou pláň, napjaly se mu všechny svaly, jak moc se chtěl rozběhnout. Zůstal však v kroku, jen o něco víc zvednul hlavu a jedno ucho natočil směrem k páníčkovi.

Billy se pousmál, věděl, co to znamená. Poznal to i podle toho, jak se hřebci napjaly svaly, snad to tak cítil i on sám. Chytil se prsty hřívy, trošku se předklonil, nohy přitisknul pevněji ke koňským bokům a jemně, téměř neznatelně jej stiskl lýtky.

Obličej se mu zvlnil v úsměvu, kdy hřebec šťastně přešel do trysku. Cítil, jak se pod ním napíná a vlní každičký sval, skrytý pod jemnou srstí. Vlasy za ním vlály, tak jako koňská hříva a ocas, a on se cítil volný jako pták. Dokonce i na chvíli zavřel oči, jak moc příjemné mu to bylo, hnát se tak moc rychle volnou krajinou, cítit, jak jeho i koňské tělo proráží teplý vzduch, slyšet divoký dusot kopyt.

Po chvíli se malinko zaklonil a kůň hned přešel do cvalu a následně do klidného klusu. Bill přenesl váhu znovu trošku víc dozadu a kůň zpomalil do kroku ve chvíli, kdy vjeli do hustšího lesa. Tenhle by se lesem doopravdy nazvat dal, oproti těm, které rostly v těsné blízkosti jeho rodné vesnice. Billy vzdychnul, byl tu krásný chládek a v dálce bublal potůček.

Už už se viděl, jak se tam i s koněm osvěží, když tu náhle prudce hřebce zastavil a donutil jej couvnout z cesty do křoví. U potůčku viděl mezi stromy jednoho koně. Měl na sobě velké rezaté fleky, na zádech měl veliké, bohatě zdobené a mnoha korálky a třásněmi vyšperkované sedlo. V klidu se popásal, protože byli ještě docela daleko na to, aby je zbystřil, a Billymu nahrávalo i to, že vítr vanul jeho směrem, takže nemohl jejich pach donést ke strakáčovým citlivým nozdrám.

Když je tady ale kůň, měl by tu být i jeho majitel! Billovy bystré oči bleskurychle začaly propátrávat každičkou píď a netrvalo mu dlouho, než našel postavu, skloněnou a hltavě pijící z potůčku. Byla hodně opálená, měla velmi dobře osvalená záda a po nich se rozprostíralo několik tenkých copánků. Věděl, kdo to je a zatajil se mu dech…

Než ale stihnul cokoliv udělat, vzduch protrhlo děsivě vysoké, ostré zařičení, téměř hvízdnutí ve chvíli, kdy postavu zbystřil a poznal i jeho hřebec. Postavil se na zadní, předními zakopal ve vzduchu, uši přitisknul na krk, vytřeštil oči a vycenil zuby. Než se Billy stačil vzpamatovat, ucítil, jak kůň přešel do trysku a měl sám dost co dělat, aby se na něm tentokrát udržel, jak zvíře obratně kličkovalo mezi stromy, aby se co nejdříve dostalo k tomu, kdo mu způsobil tolik bolesti, na kterou se nezapomíná.

Tomahawk se otočil, když zaslechl zvuk a zachvěl se, když mezi stromy spatřil vzpínající se zvíře, které se rozběhlo směrem k němu. Zachvěl se strachy, byl tady sám. Bleskurychle se otočil a chtěl se rozběhnout ke svému koni, ale jeho levá noha, kterou měl až donedávna zlomenou, ještě nebyla zvyklá na moc prudké pohyby a jeho prudkou otočku nedala. Nezlomila se, ale poklesla pod ním, vypověděla mu v těch několika životně důležitých vteřinách službu a on upadl na zem. Cítil, jak se země začíná chvět a dusot kopyt byl čím dál hlasitější a hlasitější…

Billy se snažil koně zastavit nebo aspoň zpomalit, nevěděl, jestli je tady Šílený Tomahawk doopravdy sám, ale hřebec se v tuhle chvíli absolutně nedal ovládat a když se poposunul se sedem opravdu razantně dozadu, tak moc, kdy to koně běžně nutilo už k couvání, tak… ho hřebec shodil ve chvíli, kdy se postavil na zadní těsně nad tím, kdo ho tak moc trápil.

Billy střelhbitě odcouval z dosahu kopyt a jenom ohromeně sledoval, jak hřebec zaútočil. Tomahawk zachrčel bolestí, když jej koňské kopyto zasáhlo do ramene, do boku a do kotníku. Schoulil se do klubíčka a očekával, že tohle bude jeho poslední hodinka, neměl totiž sebemenší šanci se rozzuřenému zvířeti jakkoliv bránit. Na nůž nestihl dosáhnout a luk, který měl do předchvíle na zádech, byl beznadějně rozlomený na několik kousků. Blednul bolestí a čekal, kdy dostane poslední úder do hlavy nebo do hrudi, protože to nemohlo dopadnout jinak…

Zmateně zvednul hlavu, když všechno utichlo. Spatřil nad sebou stát mladého Indiána, zády k němu, jak s provazem v ruce zvedá obě paže a něco na koně mumlá. Hřebec se sice pořád šklebil a uši měl sklopené, ale poslechl ho. Ještě se párkrát postavil na zadní, párkrát dupnul pravým zadním kopytem, protože se mu nelíbilo, že je nucený přerušit svou činnost, ale poslechl.

Ačkoliv ho od koňských kopyt bolelo celé tělo, pravačkou rychle sáhnul k opasku pro nůž. Ten malej bídák se nedívá, zapíchne ho jako svini a pak se děj vůle samotného Mannitoua. Než ale stačil nůž uchopit, někdo mu zakleknul hruď a koleny přimknul ruce k bokům. Zlostně sebou cuknul, ale ten nad ním byl silnější, proto se zmohl jenom na nenávistné pohledy.

„Šílený Tomahawk!“ zasyčel Billy tak nenávistně, jako snad dosud nikdy. „Ani nevíš, jak mě těší, že jsem tě konečně dopadnul! To, cos udělal mému koni, se ti už brzy vrátí se vším všudy a než zítřejší měsíc vystřídá slunce, budeš prosit o milost!“

„Tebe nikdy!“ zasyčel Tom neméně nenávistně a plivnul Billymu do obličeje. Jako odpověď dostal hodně štiplavou facku a než se nadál, měl pevně spoutané ruce. Billy si plivanec rychle omyl vodou a konec svého provazu přivázal k hrušce sedla strakatého koně. Vyhoupnul se mu do sedla, na třmeny se vykašlal, beztak mu byly na obtíž a přiměl koně, aby se rozešel. Hvízdnul a hřebec se rozklusal za ním.

„Dobrá práce, příteli,“ usmál se pochvalně Billy, jednou rukou podrbal hřebce ve hřívě a pohrdavě shlédnul na zajatce, který se díky provazu musel plahočit za ním. Neměl to snadné, protože levá noha ho hodně bolela, a rány, které utržil od kopyt, šly hodně do kosti. Snažil se o to, nést to hrdě a vzdorovitě, protože nesměl jako správně vychovaný Indián, dát najevo jakoukoliv bolest, Billy však i přes jeho snahu spatřil bolestivý tik, který mu proletěl obličejem.

„Nemusíš se snažit to skrývat… můžeš klidně křičet, protože ti to teď všechno vrátím! To, co mi dělali tvoji muži, i to, jak jsi ublížil mému koni! Tak se těš!“ vykřiknul.

Jakmile vyjeli z lesa, vítězně vřísknul, naposledy vítězoslavně mrknul na svého hřebce a pobídl strakáče do trysku, aby Tomahawk taky poznal, jaké to je, když vás někdo táhne v plné rychlosti po zemi, svázaného a naprosto bezmocného.

autor: Áďa