Wicked Game 14.

autor: Gia

*** Tom***

Pomalu jsem cítil, že droga začíná působit. Nepotřeboval jsem toho nějak moc, dlouho jsem abstinoval, takže na sebe účinek nenechal dlouho čekat. Přesto. Místo toho, abych se držel zpátky, tak jsem s díky přijal další ubalený joint. Pozoroval jsem Andreasovy doširoka rozšířené zornice, které mě upřeně pozorovaly. Jeho oči oproti normálnímu stavu o stupínek ztmavly a byly teď nějak hezčí, divočejší. V hlavě mi duněla hlasitá hudba, která podtrhovala uvolněnou atmosféru místního klubu. Všichni se bavili na výbornou a my dva jsme nebyli výjimkou. Andreas objednal další půllitr vodky a já nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Mám dost, Andy, vážně.“ Andreas se ke mně nahnul přes stůl a jeho levé obočí vystřelilo nahoru. „Nějak tě nepoznávám, Tome, kde je tvoje stará forma?“ Popichoval mě a věděl, že se nechám vyhecovat. Přece neodejdu jako poražený. To bych nebyl já. Tak nějak automaticky jsem do sebe soukal další a další skleničky, aniž bych už z pití měl jakýkoliv požitek. Jediné, o co mi momentálně šlo, bylo troufnout toho frackovitého klacka :o))

*** Bill***

Připozdívalo se a na mě pomalu, ale jistě dopadla únava. Chvílemi jsem se přistihl, že u nezáživného diskusního pořadu podřimuju. Ovladačem jsem obrazovku přepnul na teletext a protřel si unavené oči, abych vůbec mohl zaostřit na miniaturní časomíru, která na mě blikala v pravém horním rohu obrazovky. Blížila se půlnoc, přesto jsem ještě nechtěl jít spát.

Došel jsem do kuchyně a postavil na sporák konvičku s vodou. Připravil jsem si do hrníčku pytlík s černým čajem, a jakmile začala voda vařit, bez toho, abych jako obvykle vodu vycintal na stůl, jsem jej zalil. Osladil jsem ho dvěma kostkami cukru a došoural se zpátky na pohovku. Přehodil jsem přes sebe fleecovou deku, začínal jsem se třást zimou. Možná by někdo řekl, že je hloupé, že tu na Toma čekám, až se vrátí ze svých nočních toulek, ale já… nemohl jsem jinak. Něco mě nutilo zůstat vzhůru, pořád jsem na něho musel myslet a uvědomoval jsem si, že to, co k němu cítím, je zřejmě opravdová láska. Jinak… bych toho všeho nebyl schopen.

Popřepínal jsem několik televizních programů a na jednom z nich zrovna dávali náš klip – Spring nicht. Tiše jsem si ho pobrukoval a notoval spolu s ozvěnou a hltal jsem Toma, byl tak přitažlivý! Nikdy jsem nechtěl být v klipech hlavní postavou, ale kluci tuhle úlohu urputně odmítali s tím, že přeci já jsem frontman kapely. Až teď jsem si uvědomil, že o moc lépe by se tam vyjímal Tom. K mé smůle písnička dohrála, ale já se s tím nehodlal smířit. Vykopal jsem se zpod deky a zamířil k poličce s rodinným videem. Náhodně jsem vybral jednu videokazetu a ta se po chvíli začala přehrávat na obrazovce. Tomovy a mé sedmé narozeniny. Tom tancuje. Tom jí dort a má zapatlanou celou pusu. Tom se směje. Tom rozbaluje dárky. Tom je šťastný. Jak je to dlouho, co jsem ho takhle neviděl? Pořád jsem na něj musel myslet, nemohl jsem ho vyhnat z hlavy. Jednotlivé pasáže s bratrem jsem si téměř posedle pouštěl několikrát za sebou :o(

*** Tom***

Brada mi pomalu klesala směrem dolů a já měl co dělat, abych se netřískl o ostrou hranu stolu.

„Hej, brácho, máš dost, viď?“ Odtušil starostlivě Andreas a já ztěžka přikývl, div mi hlava neupadla pod stůl. Neuvěřitelně mi v ní hučelo a veškerý obraz se mi slíval v rozmazanou patlanici. Andreas někam odešel, zřejmě zaplatit účet. Nesmím zapomenout, abych mu to vrátil. Opatrně mě podepřel a pomalu se se mnou obětavě dosmýčil až k němu do bytu, který byl nedaleko. Opřel mě o keramické umyvadlo a já se na něj pověsil celou svou vahou, málem se vyrvalo ze zdi. Pustil slabý proud ledové vody, a co nejopatrněji mi s ní omýval obličej a krk. Omýval… no spíš mě všelijak hladil, mapoval mou tvář, a třel se svými prsty o můj obličej. Neříkám, že to nebylo příjemné, jen… necítil jsem se dvakrát nejlépe, a navíc jsem si teď na jeho místě přál úplně jinou osobu :o(

„Díky Andy.“ Poděkoval jsem a prudce jsem se odtáhl z jeho dosahu. Andreas to přešel bez poznámky, jen zavřel tekoucí kohoutek. S viditelnými potížemi jsem se došoural do obývacího pokoje. „Měl bych už jít, Andy, Bill… Bill bude mít jistě starost.“ Andreas mě s úsměvem obešel a nasoukal se za mě obkročmo na pohovku. I přes mikinu a tričko jsem cítil jeho pulzující vzrušený penis. „Andreasi…“ Nezmohl jsem se na odpor. Jeho štíhlé prsty opět klouzaly po mém krku a tváři a já jen slabě vydechl. Cítil jsem, že se na mě ještě víc natlačil, lehce mě líbnul na ucho a nenasytně jej přejel horkým jazykem.

„Řekl jsi to sám, Tome. On ti nedá…, ale já ano. Hrozně tě chci. Chci tě cítit v sobě…“

*** Bill***

Unaveně jsem v zadní kapse vyšoupaných riflí pracně nahmatal zvonící mobilní telefon, který svým vyzváněním jasně dával vědět o nové příchozí textové zprávě. S podivným knedlíkem v krku jsem otevřel zprávu, která byla nadepsána Andreasovým jménem. Možná by bylo rozumnější, kdybych ji bez přečtení vymazal, ale já nikdy nebyl rozumný. S doširoka otevřenýma očima jsem zíral na kurzívou napsaný text. Tak strohý, chladný. Zaryl se mi písmeno po písmeni přímo do srdce. A srdce krvácelo :o(

„Věděl jsi stejně dobře jako já, že ho neuhlídáš, Bille. Ztratil si Toma, pochop to.“

Vystrašenýma očima jsem těkal z rozesmátého malého Toma, který na obrazovce zářil štěstím, protože dostal svou první kytaru, na displej telefonu, který na mě křičel, ubližoval mi. Prudce jsem jím mrštil do rohu místnosti a pozoroval polámané částečky, jak se rozletěly každá jiným směrem. Nikdo už je nedá dohromady. Nikdy. Stejně jako mě a bratra. Tělem mi projela ostrá, tupá bolest a já měl pocit, že mám zimnici. Chce mě vidět na kolenou? Chce, abych se před ním plazil a žadonil. Nestačilo mu, jak moc mě ponížil? „Tomí, prosím, vrať se domů. Chci tě mít u sebe. Vrať se.“ Drkotal jsem třesoucími se semknutými rty, které jako v horečce opakovaly Tomovo jméno. Přestože jsem si deku přitáhl blíž k bradě, nezahřála mě. Byla mi neuvěřitelná zima, odporný chlad mě svíral ledovými pěstmi. Ucítil jsem za víčky slzy. Snažil jsem se ovládat, ale nešlo to. Zradil mě. Miloval se s Andreasem, aniž by se ohlížel na mou lásku, na mé pocity.

Hřbetem levé ruky jsem si utřel ulepený obličej a všiml si tmavé skvrny, která se otiskla na jemnou látku světle modré deky. Snažil jsem se ji odstranit, ale jediné, čeho jsem dosáhl, bylo to, že se čmouha ještě více rozmazala. Cítil jsem se neuvěřitelně slabý, skoro jako kdybych umíral. Vždyť také ano. V srdci jsem už necítil ani zbyteček lásky, ani její stín. Jediné, co mě naplňovalo, bylo neuvěřitelné opovržení, zášť vůči Andreasovi. Drtil jsem v dlani cíp deky a málem jsem ji roztrhl. Tak moc jsem toužil po pomstě…, ale není způsobu. Andreas mě srazil na kolena. Odvedl mi mou jedinou lásku, jedinou radost… ztratil jsem Toma… vím to, cítím to.

*** Tom***

V neklidném spaní se neustále převaluji z jedné strany na druhou. Postel mi není dost velká, a už vůbec není pohodlná. Šíleně mě bolí záda. Pomalu otevřu oči a snažím se rozeznat jednotlivé obrysy ve tmě. Uvědomím si, že jsem stále u Andrease. Otočím se na druhou stranu, nahý Andreas s poklidem oddechuje. Nahý?Pohledem přejedu přes jeho štíhlé tělo, na které z ulice dopadají jednotlivé paprsky pouličních lamp. Vždyť… přece jsme nedošli tak daleko. Nebo ano? Ne! Jsem si jistý. Necítil jsem se přeci dobře. Můj pohled zabloudil k mým pomačkaným kalhotám, které jsem měl spolu s boxerkami stáhnuté na půl žerdi. Neuvěřitelně rychle mi vyschlo v krku a já měl co dělat, abych se zoufalstvím nerozkřičel na celé kolo.

„Ne, prosím, já nechci, aby to byla pravda.“ Zašeptal jsem zmateně. Co možná nejtišeji jsem se vytratil z Andreasova bytu a můj poslední pohled jeho směrem zavadil o otevřené balení kondomů. Potřeboval jsem být s Billem. Zoufale jsem ho postrádal.

Snažil jsem se, abych nedělal příliš velký hluk. Slyšel jsem z obývacího pokoje šumění televizoru a bylo mi jasné, že Bill usnul při jeho sledování. Vrávoravým krokem jsem přešel k pohovce, kde bratr schoulený do malého klubíčka spal zády ke mně. Žaludek se mi nepříjemně zhoupl a mírně se mi zatočila hlava. Vypnul jsem televizi a pomalu jsem si k němu přiklekl. Jeho dech nebyl pravidelný, spíš jako by byl rozrušený i ve spaní. Opatrně jsem ho pohladil po hebkých, havraních vlasech a přejel přes křivku jeho subtilních zad, na kterých jsem na okamžik spočinul. Měl jsem plačtivou, smutnou náladu. Musel jsem se vyzpovídat. Nešlo to…

„Snad nemáš zlé sny bráško? Jsem u tebe. Tom je tady. Vím, nechal jsem tě tady samotného, přestože vím, jak se bojíš usínat sám. Ale já… bojím se, že se neovládnu. Že tě budu muset obejmout a políbit, že už tě nikdy nebudu chtít pustit. Tolik bych si přál, abych v sobě našel odvahu… odvahu, k tomu, abych si přiznal své city k tobě. Nejsem sobecký jen k tobě, lžu i sám sobě. Pokaždé když se na mě usměješ, pokaždé když se mě dotkneš, cítím, jak moc toužím po tvé blízkosti. Cítím, že pro tebe žiji. Každou noc si se zatajeným dechem potají představuji, jak mě hladíš a laskáš. Jak mě líbáš, jak mi hladíš vlasy. Jak se se mnou miluješ, tím nejzvrhlejším a nejvášnivějším způsobem, jak křičíš moje jméno skrze touhou zkřivené rty. Nejsi větší sobec než já. Chci tě mít pro sebe mnohem víc, než ty o to prosíš mě. Kdybych mohl, převrátím ven veškeré tvé vnitřnosti a zulíbám je samou láskou. Já šílím, trpím. Trpím mnohem víc než ty, Bille. A někdy si přeji, aby to všechno skončilo a já… zemřel. Ten klid… mír… pokoj. Nenávidím se za to, že tě miluji, Bille… Miluji tě tolik.“ Zlomil se mi hlas a já jen hluboce zachraptěl. Lehce jsem jej políbil na nepřirozeně rychle pulsující spánek a opatrně jsem se postavil na nohy. S námahou jsem došel do svého pokoje a plakal jako malý kluk. Nemohl jsem utíkat před sebou samým…

*** Bill***

Bolestivě jsem usykl, když jsem ze sevření svých zubů uvolnil své otlačené rty. Tolik to bolelo. Konečně jsem se mohl nahlas rozplakat, ulevit svým citům. Nespal jsem. Slyšel jsem každé jeho slovo. Znovu a znovu, neustále dokola. Kdybych mohl… tak bych si je tím nejostřejším nožem vyryl rovnou do srdce… Bože… Tome.

autor: Gia