Jedna věc mu ale nešla do hlavy. Proč byl k němu ten kluk takhle hodný? Proč ho pustil? Co ho k tomu vedlo? Vždyť kdyby se tenkrát v táboře neobjevil ten jeho kůň, už by byl ten mladík mrtev, a byl by zabit dost bestiálním způsobem. Tak co ho vedlo k tomu, aby se zachoval, nebýt té ostruhy, tak laskavě?
Tak jako Billy nemohl z hlavy dostat jeho. Sice už dávno spal, ale Tomahawka viděl pořád ve snu. Ať už pozadí snu bylo jakékoliv, vždycky tam byla pohledná tvář mladého Komanče. Jeho strohé rysy, jeho sametové oči. Čím víc jej Billy takhle viděl, tím si byl přitom jistější, že ta zlá tvář pokřivená nenávistí je jenom maska. Že v těch nejtmavších místech temně hnědých duhovek jde spatřit víc. Že tam jde spatřit i soucit, náznak bázlivosti a touhu po uznání a někom, kdo jej dokáže ocenit, od koho se dočká vlídných slov.
Aniž by to o sobě oba dva chlapci věděli, byli několik následujících dní jako dvě ztracené bytosti, jejichž duše dlí mimo těla. Billy nadále vykonával své povinnosti, patřící k jeho životu, jako byl lov, nadále chodil často ke svému koni. Ale nic nedokázal dělat soustředěně a pořádně, všechna péče o zvíře či ulovení bizoni, to všechno byla už jenom rutina, o níž si ani neuvědomoval, že ji dělá. Pořád v duchu čelil pohledu těch neskutečně zvláštních očí, které ukrývaly víc, než by se na první pohled dalo čekat.
Zvednul oči, když jeho kůň tiše zafrkal. Byli se projet a teď si dávali u zurčící říčky odpočinek, a Billy právě zjistil, že celou dobu zamyšleně do vlhkého písku na břehu kreslil Tomahawkovu tvář. Nechápal to. Proč ho ten mladík tak fascinuje, když už uplynulo mnoho nocí od doby, co ho naposledy viděl? Proč se od toho večera, kdy se jemně dotkl dlaní jeho tváře, cítí tak, jako snad ještě nikdy v životě?
„No copak?“ pousmál se a pohladil koně po temně šedém krku.
Den by to byl nádherný, kdyby zrovna Billyho i jeho koně nespatřila dvojice poblíž se potulujících Indiánů. Ostnatý Dikobraz… a Šílený Tomahawk.
Tomahawk jenom vykulil oči. Protože se pohybovali potichu a byli na návětrné straně, nehrozilo, že je kůň ucítí dřív, než by se víc přiblížili. On se však blížit nehodlal. Jenom zaujatě dvojici pozoroval a cítil, jak z toho začíná být docela naměkko. Tak moc jim to spolu slušelo! Jak z těch dvou čišelo, že jsou spolu šťastní! Ani nevěděl proč, ale pocítil nutkání, hodně silné nutkání, se k nim přidat. Koně jemně podrbat ve hřívě, chlapce pohladit a obejmout… ale kde se v něm berou tyhle myšlenky? Vždyť je to nepřítel! Celý život ho vychovávali, aby tohohle prcka zabil při první možné příležitosti a on, místo toho, aby teď pozvednul svou zbraň a využil chlapcovy nepozornosti, tak se tu nad ním rozplývá víc, než se jako malé dítě rozplýval nad dárky od rodičů. Nechápal sám sebe… ale co nechápal ještě víc, bylo to, že mu tyhle poněkud podivné a zvrácené myšlenky nevadily. Avšak nehodlal se tím zaobírat, nadále věnoval svůj čas tomu, aby mohl okouzleně ty dva pozorovat.
To Ostnatý Dikobraz oproti němu věděl, co by měl jeho budoucí náčelník dělat. Věděl, že jenom kousek od nich se právě nachází kořist, po které Tomahawk, aspoň podle toho, k čemu ho Rada Starších vedla, toužil, aby ji mohl zabít a zajistit si tak moc nad kmenem svých největších soků.
Tomahawka z opojného transu probralo až zadrnčení tětivy a Billyho táhlý výkřik. Cuknul sebou a spatřil, že chlapci z kotníku trčí šíp.
Vytáhnul zpoza opasku svůj nůž a s vražedným výrazem se ke dvojici přiblížil. Dikobraz se tvářil vítězoslavně, evidentně očekával pochvalu. Oproti němu Billy se na Tomahawka nejistě podíval, a když viděl v jeho ruce nůž, sklopil oči k zemi. Cítil se najednou zrazený, podvedený, dokonce i na chvíli zapomněl na bolest v kotníku. V prvních vteřinách se totiž cítil na okamžik i šťastně. Když ho viděl přicházet, konečně ho zase vidí!
Jaké bylo jeho překvapení, když nůž zasvištěl vzduchem a místo očekávané bolesti se za ním ozval výkřik Tomova soukmenovce! Zmateně zvednul pohled, jen aby viděl, jak do něj Tomahawk vráží svůj nůž, zas a znovu, dokud Indián nepadnul k zemi mrtvý. Poté mu Tom plivnul do obličeje, pohrdavě se ušklíbnul a otočil se k Billymu.
„Jsi v pořádku?“
Billy vykulil oči. Vůbec tuhle otázku nechápal. Vždyť Tomahawk ho chce přece zabít, ne? Trošku couvnul, když k němu mladík vztáhnul svalnatou ruku, ale nedočkal se žádného surového gesta, které očekával. Naopak, ruka ho až s překvapující jemností zbavila utaženého provazu kolem krku a podala mu ke rtům kožený váček, který byl plný chladné vody.
Billy si poslušně párkrát loknul a skutečně ucítil, že mu to ulevuje. Než se ale zvládnul vzpamatovat, ucítil, jak jej Komančovy ruce jemně pokládají do trávy.
„Zůstaň ležet… pomůžu ti,“ šeptnul copatý chlapec a doběhnul ke svému koni.
„Ano… děkuju ti.“
„Nemáš za co, udělal jsem to rád,“ pousmál se Tomahawk a skoro až musel přivřít oči, jak moc blízko najednou byla ta světlá tvář, v níž žhnuly jasně hnědé oči. Taková nádhera to byla! Skoro si připadal, jako by si ani nezasloužil, aby vedle něj seděl někdo tak krásný, aby někoho takového vůbec mohl ošetřit. Veškeré myšlenky, které do něj byly během dvou desetiletí vštěpovány, byly dávno nenávratně ztracené, a když mu Billy věnoval váhavý úsměv, okouzlilo ho to víc než paprsky ranního slunce, třpytící se na krůpějích jitřní rosy.
Taky se pousmál a odvážil se k Billyho tváři natáhnout ruku. Najednou se však ozval dusot kopyt, a když oba Indiáni zvedli oči, zjistili, že nad Tomem se tyčí Billův hřebec. Uši měl přitisknuté ke krku, bělmo mu kolem očí až nepřirozeně zářilo… a chystal se zaútočit.
autor: Áďa
Tom ma prijemne prekvapil.som rada, že sa zahoval takto, dúfam, že Bill zabráni jeho konovy ublížiť Tomovy, a tiež som zvedavá ako sa to bude ďalej vyvíjať.
pááááni.. Tom mě tak příjemně překvapil ale čekala jsem, že toho týpka zabije a billa ochrání, nevím proč, přišlo mi to zprávné s očekávané.. a billyho údiv.. nedivím se mu… maličký::D.. no uvidíme, jak moc nasranej bude hřebec: jak se vubec koníček jmenuje?:D to mu Bill říká "tak pijď ty můj Koňu" ::D
[2]: tak "můj Koňu" mu sice neříká, ale jméno tam žádné nemá… chtěla jsem, aby ten kůň měl i přes svou věrnost Billovi svou nezávislost, a nějak mi přišlo, že jméno by už tu jeho svoucnost tak krapet svazovalo… takže je to jenom "kůň", "hřebec" nebo "zvíře", ale taky mu můžeš říkat Blesk, Ilči, Hatátitlá, Inčučuna nebo Peruán 😀
Ach, toto bolo krásne. Som rada, že Tom a Bill k sebe nachádzajú cestu. Už len aby odpustil aj koník. Myslím, že s tým to bude trochu tažšie. Ale Bill mu to vysvetlí.