Fall into the hysteria 4.

SBOHEM, MAMINKO…

Bill
Za celou noc se ani nevzbudím, nikdy se neprobouzím, když mám v blízkosti bratra, cítím jeho tělesnou blízkost, ze spánku cítím jeho vůni, jeho ochranu. Proto až k ránu mě probudí jakési rány na dveře. Zamžourám do potemnělého pokoje a lehce nadzvednu hlavu z Tomova ramene, abych zjistil situaci. Chvíli se rozkoukávám, než mi dojde, že ty rány vycházejí z chodby, a hned potom poznám vzteklého Georga. Uchechtnu se a schovám se zase Tomovi pod rameno. Řekl bych, že si tady někdo strhnul své depilační vosky z nohou.

Tom
Zamručím ze spaní, zavrtím se a přitisknu si Billa blíže k sobě, jako by mi ho někdo kradl.
„Ať drží hubu, debil,“ zahučím. Pohladím Billa po vnější straně stehna a přitisknu si ho k sobě.
„Neotvírej, lásko, nereaguj. Za chvíli přestane.“ Vydechnu a přejedu rukama na jeho zadeček. Jemně jej hladím. Je to tak příjemné, cítit kůži na kůži.

Bill
„Já vím… taky že nic nedělám, jen se mu směju.“ Zasměju se krátce a přitisknu se na něj ještě víc, pokud to tedy ještě jde. Zavrním spokojeně a hmátnu po mobilu na nočním stolku. Lehce před devátou. Povzdychnu si. „Stejně budeme muset vstávat, za půl hodiny a kousek máme být dole na snídani a budeme se přemísťovat.“ Líbnu ho na tvář, na druhou a jako poslední na rty.
„Dnešek nemůžeme jen prospat a proválet, Tome, dnešek ne…“ šeptnu potichu.

Tom
Otevřu jedno oko.
„Vím, půjdeme do sprchy?“ brouknu jenom a pohladím jeho paže, jsem z něj tak hotovej.

Bill
„Jasně.“ Mrknu na něj a společně se vyhrabeme z postele do sprchy. Už k žádnému milování nedojde, myslím, že by to zkazilo naše dojmy z noci.
Od samotného Georga schytáme pár nepříjemných poznámek na účet jeho nohou, ale ve finále ještě prohlásí, že vlastně mít tak hebké nohy není zase tak špatný pocit, a celý den si po nich úchylně přejíždí.

Den utíká nezastavitelnou rychlostí, až mne samotného to děsí, začíná na mě jít ta lehká deprese z toho všeho, ale snažím se na to nemyslet, nevnímat ten fakt, že dnešek má být tím posledním dnem, který budeme na téhle zemi prožívat.
Je přesně půl hodina do koncertu. Vím, že Georg s Tomem se pošťuchovali v šatně, bavili se, a tak jsem se šel projít někam na chodbu, vždycky mi to pomáhá. Tak procházím a musím se usmát, když uvidím skrčeného Gustava v rohu se sluchátky a bubnuje si do nohou. Byl naprosto mimo, unesen, soustředěn hudbou, že mě ani nepostřehl. Vydechnu a pomalu se otočím zpátky, když vtom mi zavibruje mobil v kapse. Zrychlím krok k naším dveřím, kde jsou kluci, a kouknu na displej. Musím se zastavit a na chvíli se opřít o stěnu. Málem bych na ni zapomněl, rozloučit se, slyšet ji naposledy. Zavřu oči a snažím se uklidnit, mám knedlík v krku. Rychle se rozejdu a téměř rozrazím dveře.

„Tome?!“ vyhrknu plačtivě, v ruce svírajíc stále vyzváněcí mobil. „Mamka…“ šeptnu o poznání tišeji.

Tom
Krve by se mě v tu chvíli nedořezal. Byl jsem tak unesen z nových pocitů, z myšlenek na to, co je a co má dnes přijít, že jsem na ni zapomněl. Beze slova se rozejdu za bráškou a vezmu ho za ruku.
„Spolu.“ Šeptnu tiše a nechám Billa zvednout telefon a čekám, až to dá na handsfree.
„Ahoj, mami,“ usměju se. Bill ji osloví stejně. Drží telefon mezi námi. Je to náš poslední rozhovor. Chtěl bych ji ještě naposledy obejmout.

Matka
„Že jste se mi ozvali odpoledne, jak jste slibovali, že?“ zpucuju je na začátek naoko dotčeně, ale vzápětí se zase rozzářím. „Tak jak se cítíte na dnešní koncert, v pořádku, chlapečci? Oh… musím vám říct, abyste za dva týdny přijeli na tu babiččinu oslavu, ano? Přeci jen, 90 to už je věk… nechali jsem udělat velký dort… ve tvaru zubní protézy, není to vtipné?“ rozprávím jim nadšeně, vždycky mám radost, když je slyším, tolik mi chybí, tolik strachu pro ně prožívám.

Bill
Zamrkám a snažím se zadržet slzy. „Vždycky jsi byla originální, mami, ať už jen při vymýšlení dortů nebo názorů.“

Tom
Pohladím Billa po rameni.
„Doufám, že ten dort bude od Huberta. Ten má dorty nejlepší. A nějaký měkký, aby z toho babi taky něco měla, když už je řeč o protézách.“ Snažím se znít vesele, ale taky se mi derou slzy do očí.
„Jasně, že je od Huberta. Myslíte, že byste si mohli udělat čas?“
„Mami, s tímhle jsme počítali, máme volno, neboj.“ Brouknu. Nejhorší je, nechávat ty, které milujete, v milosrdné lži.
„To jsem moc ráda. Ah, kluci, dneska včera večer bylo ve zprávách, že vás tam napadli, jste v pořádku?“ doufal jsem, že se na to nezeptá.

Bill
„Jsme… jsme v pořádku, mami, neměj strach, kdybychom nebyli, tak… se asi teď neslyšíme.“
„Ah, tak to se mi ulevilo. Už jsem vám povlíkla i postele, všichni se na vás strašně těší a já si netrpělivě odpočítávám na kalendáři, kdy zase přijedete. Tolik mi chybíte.“
Zamotá se mi lehce hlava a přidržím se Toma. Vnímat všechny ty lži, tu přetvářku, ten fakt, že je to naposledy, co ji slyším, ta představa mamčiny reakce, až se dozví, vědět to, že už jí nikdy neobejmu, neuvidím. Hromadí se to, máme před sebou poslední chvíle a všechno se to kurevsky viditelně hromadí.

Tom
Mám chuť s ní mluvit dlouhé hodiny, brečet u toho, ale… nějak se mi zasekávají slova v krku.

„Taky se nám stýská, maminko.“ Vydechnu zničeně. Nechci jí ublížit, až teď si uvědomuji, jak moc je naše rozhodnutí sobecké, ale na jednu stranu už nejde couvnout. Vezmu Billa za ruku a jemně ho líbnu na tvář.
„A co tam děláte všichni? Co taťka.“ Snažím se přejít k jinému tématu. Pak si vzpomenu na otce, ale tomu zjevně nebudeme chybět ani z poloviny tak, jako on nechybí nám. Pro mě byl táta vždycky Gordon. Otec je jen velkej zmetek.

Bill
„Uhm, něco tam tvoří na zahradě jako vždycky. No nic, miláčkové, užijte si koncert, držím vám palce jako vždycky, já budu muset letět, pálí se mi koláč v troubě. Až přijedete, udělám vám váš oblíbený, dobře?“
Nemám se k ničemu, jen přikývnu, nějak jsem ztratil hlas, a nejradši bych ji prosil, ať nechá koláč koláčem a je ještě na drátě, ale opravdu se nezmůžu na slovo. Až po pár vteřinách mi dojde, že mě ani nemůže vidět, to přikývnutí.

Tom
„Dobře, mamko, užijte si koláče,“ vydechnu smutně, musím mluvit, dokud můžu, hlas pomalu opouští i mě. „My jdeme ještě na chvíli relaxovat. Za chvíli to začne. Napíšeme ti esemesku, až to skončí, jo? Ale teď už opravdu. Pa, mami, milujeme tě,“ vydechnu, a pak už odvrátím hlavu. Nechci, aby Bill viděl moje slzy slabosti, stesku a bolesti. Jsme sobci…

Bill
„Milujeme tě.“ Zopakuju do telefonu a už slyším jen pravidelné tutání, když to mamka položí. Sevřu mobil pevně v ruce a rozechvěle se nadechnu.
Otočím se k Tomovi a natočím si jeho hlavu k sobě. Jakmile uvidím jeho oči, mokré, uslzené a skoro už rudé, neudržím se. Kdykoliv brečí on, je pro mě až pravidlem brečet taky. Pevně jej obejmu kolem krku a zaštkám mu do ramene.
„Promiň… promiň… vím, že můžeme couvnout, ale nejde to… ta představa, že bych se měl dusit další roky, trpět, stresovat se a bát se. Podléhat nočním můrám. Tome, nemusíš to dělat já… promiň!“ Mluvím trhaně, v záchvatu paniky, nechávám slzy, ať si derou cestu ven a silně ho držím kolem krku.

Tom
„Já tu bez tebe nebudu.“ Vydechnu a zaštkám. „Víš, jak silné naše pouto bylo bez lásky… nedokážu tě nechat jít samotného. Puklo by mi srdce. Jdu s tebou, ať je to kamkoliv. Nedokážu bez tebe být ani minutu, natož celý život. Pokud si to přeješ, půjdeme a je to moje poslední slovo.“ Řeknu pevně. „Nemáš se za co omlouvat, Billy, chápu tě. Nechci, aby ses trápil. Bude to lepší pro nás oba.“
Vydechnu a snažím se uklidit třas svého těla. Rozhovor s mamkou nás hodně zruinoval.

Bill
Neodpovím už nic. Uvědomuju si jeho slova a snažím se uklidnit, i když to nejde, téměř vůbec. Ano, možná by bylo lepší, kdyby vůbec nevolala, ocitnul jsem se s psychickou z padesáti procent na nějakých deset. A držím se jen díky Tomovi, jinak věřím, že bych se dávno zhroutil. Držím se ho stále, jako by mi ho měl každou chvíli někdo sebrat, máčím jeho tričko slzami a zavřu oči.

Georg
„Hej, hrdličky, za pět začínáme, máme se jít připravit do backstage!“ prolítnu kolem nich povzbudivě, nevšimnu si něčeho divného, občas se takhle na povzbuzení objímají. A už následuje plno dalších z týmu, kteří stejně tak akčně projednávají poslední detaily.

Tom
„Billy, neplakej, co tvůj make-up? Natálie tě zase seřve.“ Mrknu povzbudivě. Jsem rozhodnutý, skálopevně rozhodnutý, myslím, že nikdy jsem nic nemyslel tak vážně jako tohle. Naposledy políbím ty popraskané rty a usměju se.
„Pojď si to užít s tím ječícím davem. Buď král pódia a buď sám sebou. Konečně můžeš být sám sebou. Zapomeň na přetvářku a prostě buď Bill, kterého znám, jo?“

autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka