Indian’s dream 12.

Vzduch prořízlo ostré zařičení a Tom zesinal bolestí, když mu neokované kopyto tvrdě dopadlo na rameno. Kost mu to sice nezlomilo ani nenaštíplo, přesto měl však pocit, že v ruce ztratil veškerý cit. Schoulil se do klubíčka a hlavu vtáhnul mezi ramena. Tohle je konec. Bylo mu jasné, že zvíře si moc dobře pamatuje, co mu tenkrát udělal, a i když už s koněm podobné úmysly vůbec neměl, hřebec si to stále pamatoval a pořád ho nenáviděl. A teď tu není nic, co by agresivní zvíře zastavilo. Bylo mu jasné, že nejspíše udeřila jeho poslední hodinka. Schoulil se ještě víc a očekával další bolestivý náraz.

Jenže žádný náraz nepřišel. Tom si troufnul pootevřít oči a užasle je vykulil, když spatřil mezi sebou a koněm stát útlou postavu. Billy stál mezi nimi a s pozvednutýma rukama hlasitě něco říkal směrem ke koni. Hřebec sice měl uši přitisknuté až na krku, cvakal zubama a bělmo z jeho očí bylo téměř oslepující, ale, i když vztekle zakláněl hlavu a zlostně dupal pravou zadní, poslechl. Přesto Tomahawka nespouštěl z očí a kdykoliv se Billy nedíval, chňapnul zubama jeho směrem.

„No tak, nezlob se… pššššššt, nic se neděje,“ zamumlal konejšivě Billy a jemně hřebce podrbal ve hřívě. „Já vím, že byl na tebe zlý… vím to… já jsem ho už ale potrestal. A on už ví, že ti ublížit nesmí… Podívej se,“ šeptnul a gestem vyzval Komanče, aby se k němu přiblížil.

Ani sám nevěděl, kde se v něm bere ta jistota, která zněla v jeho slovech. Vždyť kde bere jistotu, že mu Tomahawk nevrazí nůž do zad? Kromě toho, že mu teď ošetřil kotník, byl na něj až doteď zlý. Nechal ho zajmout, chtěl ho mučit, ublížil jeho koni, a že ho Billy pustil od kůlu na svobodu, to bylo jenom kvůli tomu, že měl smysl pro férovost, že se tím vyrovnají. Nebo… v tom snad bylo něco víc? Byly v tom snad ty oči, které se zdály, že pod zlým povrchem se skrývá citlivá duše? Vždyť i to mohl být klam, lež, kterou na něj Tomahawk mohl vytáhnout jenom proto, aby ho okouzlil a pak ho mohl někde zabít.

Ale kdyby to opravdu jenom předstíral, tak by mu přece neošetřil kotník. Naopak by využil toho, že je Billy raněný a dodělal by ho. Ale on místo toho zabil svého soukmenovce a jak opatrný byl při ošetřování! Jak jemně vzal jeho kotník do rukou, jak citlivě mu k ráně přiložil bylinky!

Ne, takhle by se prostě nechoval, kdyby byl zlý. Proto Billy věřil, ne věřil, niterně to prostě věděl, že teď jedná správně. Vytáhl ze svého vaku kožený řemínek, velice jemně jej hřebci vložil do tlamy a citlivě stáhnul pod spodní čelistí, aby ho měl lépe pod kontrolou, a na Toma se povzbudivě usmál a znovu ho kývnutím hlavy vyzval, aby se ještě víc přiblížil.

Tomahawk se blížil hodně váhavě, bylo vidět, že uvnitř jím zmítá strach, který se snažil nedat najevo, ale moc se mu to nedařilo, zejména, když hřebec při každém jeho přibližujícím se kroku cvaknul zubama a sklopil uši. Přibližoval se, až dokud jej Billy nezastavil. Chlapec s dredy o něco pevněji stisknul řemínek a kdykoliv kůň začal vyhrožovat, mumlal na něj uklidňující slůvka.

Nikdo z nich nevěděl, jak dlouho takhle všichni tři stáli, tak blízko u sebe, dokud Billy koně neuklidnil natolik, že hřebec Komanče ve své blízkosti sice nerad, ale akceptoval. Nejradši by na něj zaútočil, dosud si totiž moc dobře pamatoval, jak moc mu copatý Indián ublížil, jak mu ostruhami rozdrásal boky, jak mu trhal tím železným předmětem v tlamě. Ale viděl, že jeho páníčkovi by se to nelíbilo. Vždycky, když se pokusil tomu copatému ublížit, dostal zpětnou vazbu, že to je špatně. Nebyl sice potrestaný, ale to, že ho páníček pokáral právě tak klidně, to ho mrzelo víc, než kdyby ho za ten provaz v tlamě pořádně vycukal. Proto se po chvíli uklidnil a když viděl, že ten copáč mu nic nedělá, zůstal v klidu. Jednak nechtěl svého přítele zbytečně zlobit… a jednak věřil, že ten zlý kluk by mu neublížil, když je vedle něj jeho přítel. Tiše si odfrknul a jakoby tázavě se na svého pána podíval. Jako by hledal ujištění, že ho nedá, že ho ochrání. Že nedovolí, aby mu ten zlý kluk znovu ublížil. A když zachytil, jak se na něj jeho páníček usmál, strčil do něj čumákem, a když se dočkal svého takhle vyprošeného oblíbeného pohlazení na čumáčku, uklidnil se definitivně. Pořád byl sice ve střehu, ale už necítil touhu ublížit tak moc silně, jako ještě před chvílí.

Billy se usmál, když viděl, že se po nějaké době jeho kůň uvolnil, a vzal Tomahawka za ruku. Na okamžik se oba chlapci střetli očima. Oběma jako by při tom doteku projela rukou elektřina, zejména Tomovi. Jak jemné byly ty prsty, které jeho zápěstí obemkly! Jak hřejivý ten dotek byl! Tomahawk jenom kulil oči a okouzleně pocítil podivné, ale hodně příjemné šimrání v břiše, které ještě nikdy v životě necítil, ale které se mu hodně líbilo. Ani si přitom nevšimnul, kam Billy jeho ruku směruje a že se na něj upřely tmavě hnědé oči koně a našpicované uši…

Tiše vydechl a probral se z omamného transu, když ucítil, jak Billy přiložil jeho dlaň ke koňské srsti. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal a hřebec na tom nebyl jinak. Okamžitě sklopil uši a Tom v obličeji zesinal. Chtěl dát ruku pryč, ale Billy ji na srsti pevně držel a ve chvíli, kdy se kůň pokusil po ruce vetřelce chňapnout zubama, Billy ho druhou rukou, v níž svíral řemínek, stáhnul zpět, aby jeho zuby ruku nemohly ohrozit. Okamžitě začal konejšivě šeptat. Trochu to trvalo, ale nakonec kůň přestal klopit uši.

Billy ho se zářivým úsměvem pochválil. Spokojeně zaznamenal, jak kůň střihnul ušima a nejistě se na něj zadíval. Povzbudivě se pousmál a jemně začal Tomovu ruku vést po jeho dlouhém krku. Hřebec nastražil uši, párkrát je sklopil, ale na Billův pokyn zůstal nehnutě stát, jenom špicoval uši, a Tomahawk nevěřícně sledoval, jak jeho ruka, vedená tou, která patřila jeho až donedávna nepříteli, jede po hebké srsti. Billy ji vedl tam i zpět po dlouhém krku, po chvíli ji i zavedl do hřívy, do míst, kde to měl hřebec nejraději a konečky prstů Tomahawkovi naznačil, aby koně podrbal.

I když se to hřebci v hloubi duše příčilo, musel uznat, že drbání je stejně příjemné a bezbolestné jako od jeho přítele, i když co do jeho emocí, které při tom krásném pocitu prožíval, se to nedalo srovnávat. Přeci jenom bylo něco jiného, když ho drbal někdo, kdo si jej získal svou nezměrnou, hlubokou a upřímnou láskou, a když ho drbal někdo, kdo mu v minulosti velice bolestivě ublížil. Někdo, komu by to kůň ze všeho nejraději vrátil, ale z koho měl přitom svým způsobem i oprávněný strach.

Ale byl tady jeho pán. Jeho přítel, jeho ochránce. Ten, kdo ho dokázal vždycky uklidnit. Ten, kdo ho dokázal vždycky ošetřit, nakrmit, pohladit. Ten, kdo ho nedá a kdo nedovolí, aby mu ten copatý zlý kluk ublížil. A navíc viděl, že jeho páníček má na tváři čím dál širší úsměv a intuitivně vycítil jeho radost.

Znovu otočil krásnou hlavu na Komanče. Popošel blíž k Billymu, cítil se u něj víc v bezpečí a ulevilo se mu, když jeho přítel pustil ruku toho copáče a sám jej tím pádem mohl obejmout kolem krku. Spokojeně a tak trochu i s úlevou si tiše odfrkl a natáhnul krk k tomu zlému klukovi.

Tomovi ztuhnul úsměv na rtech a srdce se mu zběsile rozbušilo, když viděl koňský čumák, jak mu očmuchává ruku, jak natahuje hlavu až k jeho obličeji, přesto se však na tichou Billyho výzvu nepohnul, i když by teď nejraději, tak, jak mu to velel jeho zdravý rozum, vzal nohy na ramena. Ale neudělal to… a ke svému údivu zjistil, že poté, co si ho kůň důkladně očichal, odtáhnul hlavu zase zpátky. Na chvíli si opřel bradu o Billovo rameno a pak se o Tomahawkovu hruď opatrně otřel. Pomalu, váhavě a lehce, ale otřel… a Tom sebral odvahu k tomu, aby ho po hlavě pohladil. Kůň se na něj přemýšlivě zadíval a znovu se o něj otřel. Tentokrát bylo Tomahawkovo pohlazení o něco jistější a při třetím otření se dokonce i usmál. Kůň přešlápnul a zkusmo do něj žďuchnul čumákem. Komanč to nečekal, zakolísal a spadnul na zem. Billy se rozesmál a chtě nechtě, musel se tomu začít smát i Tom. Zvednul se a znovu koně podrbal ve hřívě. A i když pod jeho doteky hřebec nebyl zdaleka tak vláčný a uvolněný jako pod Billovými, necítil kůň už žádnou touhu mu ublížit. Jenom tam byla ostražitost a kdykoliv Tomahawk udělal prudší nebo rychlejší pohyb, sklopil uši a pohodil hlavou. Ale to už bylo dané tím, co se mezi ním a Komančem v minulosti stalo a nikdo mu to nemohl mít za zlé.

Billy se usmíval čím dál víc, ale po chvíli opět začal cítit pulsování v kotníku. Vyndal koni řemínek z tlamy a hřebec o pár kroků poodešel, aby se mohl popásat bok po boku s Tomovým strakáčem. Billy s tichým usyknutím dosedl a zraněnou nohu natáhnul před sebe. Jak měl před chvílí strach, aby jeho kůň Tomahawka nezabil a jak ho pak napadlo ty dva spřátelit, úplně na zranění zapomněl, ale teď to o sobě dávalo znovu vědět. Nebylo to nejhorší a on věděl, že za pár dní to bude v pořádku, ale teď to bolelo. Tomahawk se k němu okamžitě sklonil.

„Bolí to moc?“ zeptal se a v hlase mu byla znát upřímná starost.

Billy zavrtěl hlavou, ale Tom věděl moc dobře, že za to může ta indiánská hrdost, která byla každému indiánskému dítěti od narození vštěpovaná. „Je mi líto, že tě zranil,“ šeptnul a zadíval se na opodál ležící mrtvé tělo svého společníka. Náhle pocítil, jak se v něm něco na chviličku sevřelo. Něco jako nejistota a strach. „Nemůžu se vrátit domů,“ hlesnul tiše a zadíval se do prázdna. „Poznali by, že jsem ho zabil. Zjistili by to… vychovávali mě sice k chladnokrevnosti, ale… já nedokážu lhát,“ vyjekl a oči se mu trochu rozšířily. Přeci jenom, vyhlídka na to, že bude muset být v divočině sám, ho trochu zneklidňovala. „A kdyby to zjistili… čekala by mě smrt.“

Billy se na něj soucitně zadíval. I když by mu to svým způsobem mělo být spíš jedno, bylo mu teď Tomahawka hodně líto. Nechtěl, aby byl osamělým vyhnancem. Nebyla to sice jeho starost, ale on teď nechtěl Toma opustit. Dostal šanci nahlédnout do nitra Komančovy duše a zjistil, že není tak zlý, jak jej k tomu předurčovala tvrdá výchova. Nezasloužil si samotu. Zejména ne poté, co by si ji vysloužil tím, že zabil jen proto, aby ho ochránil. Už to není nepřítel.

„Zůstanu s tebou,“ pronesl tiše, ale pevně.

Tom se na něj podíval. Oči měl lehce vykulené, v nich nevěřící výraz.

„To ale není tvá věc… tys nic nezavinil,“ namítnul. „Neváže tě k tomu žádná povinnost.“

„Ale já chci,“ přerušil ho Billy. „A taky zůstanu. Nezasloužíš si samotu. Ne teď, když vím, že nejsi tak zlý, jak ses snažil vypadat. Když vím, že uvnitř jsi jiný.“

Jejich pohledy se střetly a Tom měl pocit, jako by Billy mohl vidět až do nejtajnějších zákoutí jeho duše a srdce. Ty jeho oči byly tak pronikavé, tak mocné, že by snad dokázaly spálit jakoukoliv přetvářku nebo nenávist. Ale nic takového nebylo zapotřebí, protože Tomahawk nic takového už nějakou dobu necítil.

Ani si neuvědomil, že se mu rty zvlnily do děkovného úsměvu a v očích se rozsvítily jiskřičky vděčnosti. Měl totiž strach, kdyby se vrátil domů, nejen z toho, co by se dělo, až by jeho kmen zjistil, že zabil svého společníka, ale i z toho, že by jeho otec poznal, že už k Billymu, kterého mu celý život předhazovali jako kořist, necítí zlost, nenávist ani touhu po ublížení.

Chtěl chlapci alespoň poděkovat, ale pro tuhle chvíli nebylo třeba slov. Vnímali jenom jeden druhého a každým zevnitř prostupoval pocit štěstí. V Tomahawkovi z toho, že nebude sám a že i přesto, jak ošklivě se dřív k Billymu choval, že dostane druhou šanci ukázat, co je v něm dobrého. V Billym z toho, že ačkoliv se teď dobrovolně zřekl svého dosavadního rodinného života, že teď cítil nenadálý pocit volnosti a radost z toho, že nebude sám, ale s někým, s kým se cítí dobře. A v obou dvou bylo ještě něco, něco krásného, jenom to zatím sami ještě nevěděli.