autor: Helie
Život je velké jeviště, kde každý musí hrát… A i když ti srdce krvácí, musíš se umět smát…
Vzbudil jsem se, na čele usazené slané kapičky potu, pomalu stékající přes tváře až ke rtům. Rychle jsem pár největších setřel roztřepaným hřbetem ruky a tiše vydechl do temné noci. Všechny obrazy se sna se mi stále ještě honily před očima.
Je to asi týden zpátky, co se mi zdály tyhle noční můry. Zaboha jsem nemohla Billa dostat z hlavy. Zdálo se mi, že těsně po mém odchodu opustil na vlastní pěst dětský domov a začal živořit v městských ulicích. Nikdo si ho nevšímal, nikdo neviděl jeho uslzené tváře. Občas se objevila banda zmetků, kteří chtěli někoho dokopat do bezvědomí a Bill jim posloužil jako nejsnadnější terč. Jeho zubožené podvyživené tělo nenacházelo sílu se bránit.
Nejvíc ze všeho jsem si přál utéct od těchhle snů, zapomenou na Billa a na dětský domov. Tu noc jsem se rozhodl, že se kompletně změním. A navštívím naposledy dětský domov, abych se ujistil, že tam Bill stále ještě je a nehrozí mu žádné pouliční nebezpečí.
Už jsou to dva měsíce, co jsem domov opustil. Rád zase osvěžím svoji paměť novými obrázky tohohle místa. A Matka mě určitě taky ráda jednou zase uvidí.
Zbytek noci jsem nespal. Seděl jsem na okně s působivým výhledem na noční město, jehož světla skomírala nebo se naopak znovu probouzela k životu, jak někteří z obyvatel brzy ráno vstávali na ranní směnu. Promýšlel jsem svůj plán a sledoval divoké dění v ulicích. Náš domov stál dál od města, ale stál na nepatrné vyvýšenině, proto jsem na něj měl z okénka v posledním patře skutečně nádherný výhled.
Ráno jsem se vypotácel z pokoje celý rozbolavělý a unavený, ale pro své plány jsem byl rozhodnut položit klidně i větší oběť. Protřel jsem si unavené zarudlé oči a nasál vůni hemenexu, která se z kuchyně linula po celém domě. Seběhl jsem rychle schody do přízemí a v kuchyni líbl Lindu na tvář. Jediný a dost podstatný háček v mém plánu byl její názor, proto jsem se rozhodl s přemlouváním hezky pomalu a s rozmyslem.
„Ale, ale… Copak Tome? Potřebuješ něco?“ usmála se na mě.
„Vlastně ano,“ pokrčil jsem prostě rameny, zatímco ona povytáhla obočí a čekala, až jí prozradím, co mám na srdci.
„Dobré ránko ve spolek!“ zahulákala Bella, která se jako velká voda přiřítila do kuchyně. „Mmm, to tak krásně voní, mami!“ pochválila vůni hemexu, která ji nejspíš vylákala z pokoje. Nikdy by mě nenapadlo, kolik toho takové vyžle jako ona dokáže sníst.
„Vypadáš, že tě něco trápí,“ zhodnotila můj obličej. „Jéé, ty nemáš culík! Viď, že ti můžu udělat cop! Prosím, prosím…“ vypískla, když zpozorovala moje výjimečně volně rozpuštěné vlasy sahající už skoro do půlky zad. Nikdy jsem takhle dlouhé vlasy nechtěl, ale děsila mě představa jít ke kadeřníkovi.
Vždycky jsem obdivoval Bellinu dětskou radost s drobných nesmyslů, nad kterými by se kdokoli jiný ani nepozastavil. Když jsem nereagoval, udělala na mě psí oči.
„Klidně,“ zasmál jsem se.
„Děkuju!“ zatleskala rozradostněně rukama a div, že se mi nevrhla kolem krku. „A teď koukej vybalit, co tě trápí. Něco bys nám rád řekl, to poznám.“
„Vlastně… Lindo? Vnímáš mě?“ zeptal jsem se ještě pro jistotu. Nejsem si jistý, že bych našel dostatek odvahy na zopakování své žádosti. I teď jsem měl v krku pořádně vyschlo a začalo mě pálit v levém oku jako vždycky, když jsem byl z něčeho nervózní.
„Už ano, drahoušku.“
„Víte… No… Já jsem tak přemýšlel, co bych si tak udělal s vlasy, když už narostly do takové délky a první, co mě napadlo, byly dredy. Myslím, že by to vůbec nemuselo vypadat špatně. Takhle vypadám jako nějaký praštěný hipísák,“ odmlčel jsem se na chvíli. Bella si mě zamračeně prohlížela a Linda vypadala, že brzy omdlí. „A taky bych chtěl piercing do rtu. Myslím, že by se to vzájemně hrozně hezky doplňovalo.“ Linda se opřela o linku v očekávání, co na ně ještě vybalím. „Rád bych navštívil dětský domov.“
„To poslední mi přijde jako nejreálnější, i když nechápu, proč se tam chceš vracet.“
„Chybí mi to,“ pokrčil jsem rameny jakoby nic.
„Mami? Dovol Tomovi všechno, bude mu to slušet,“ usmála se zářivě Bella, která mě doposud bedlivě zkoumala. Linda na ni zůstala zírat s otevřenou pusou.
Každé ráno se budíš s pocitem prázdnoty, bolí tě srdce. Rutině stíráš kapičky potu mísící se se slzami. Nevíš, kam před tím utéct… Není místo, kam by ses mohl skrýt…
Slunce se konečně vyhouplo nad obzor a zalilo můj pokoj svojí teplou, z rána načervenalou září. Seděl jsem na okně už hodinu před svítáním, celý nedočkavý na svoji návštěvu domova madam Benethové. Linda nakonec dovolila za úporného doprošování úplně všechno. Bella šla dokonce na piercing se mnou, zatímco já jsem si nechal píchnout ret, ona se rozhodla pro ozdůbku do pupíku.
Po zazvonění budíku jsem rozradostnělý vyběhl z pokoje. Linda slíbila, že mě do domova odveze, ale zpátky musím jít pěšky. Za tu dobu, co jsem žil pod ochrannými křídly téhle rodiny, jsem znal každý koutek města, přes které budu muset jít, abych se dostal zpátky domů. Bella byla dobrá průvodkyně, sama znala město jako vlastní boty.
Linda na mě čekala v kuchyni, na stole ležely dva hrnky s kávou, jejíž vůně se rozprostírala po celém domě. Nechápavě jsem pozvedl obočí. Myslel jsem, že Henry Lindě zakázal vařit nám kávu. Kofein dětem škodí.
„Myslela jsem, že budeš nervozní… Tohle máš na povzbuzení,“ mrkla na mě.
„Asi máš pravdu. Potřebuju to,“ usmál jsem se a vděčně si přihnul z hrnečku kávy.
„No, až se zkulturníme, můžeme vyrazit,“ mrkla na mě.
autor: Helie
betaread: Janule
myslím, že ty sny, co se zdájí tomovi jsou skutečné, ne?? každopádně, jsem zvědavá.. jen tak dál 😉
[1]: uvidíme 😉
No, taky si myslím, že to bude realita a né sen, ale tak uvidíme no..;) Jsem ráda, že už má Tom dredy a pierc..:p Alespoň si ho budu při všem líp představovat..;) Jsem zvědavá, jaké to bude v tom domově..;) Těším se na další díl moc..:* Mám tuhle povídku ráda..;))**
[3]: No, ono mu to moc dlouho nevydrží (ten vzhled) :D.
Jsem ráda, že ji máš ráda =) Moc mě to těší, protože tuhle povídku mám ze všech, které jsem kdy napsala, nejradši 😀
Skvělá věc – Pouliční štěně, jsem hodně zvědavá jak se to bude vyvíjet dál:-) Skvělá práce Helie