Dva králové 20.

Poté co uviděli chlapcova záda mizet společně s koněm, zůstali na chvíli nehnutě stát.

„Je to šílenec,“ řekl Frank.

„To možná, ale ten kluk má plán,“ poznamenal Gerard.

„Plán? Možná se tak zabít,“ zadíval se na něj Frank.

„Kdepak. Tím, že si zkrotí jednoho draka, ovládne celé hejno. Platí přece, že draci drží pospolu. A pokud jej ten drak bude poslouchat, může tak zahnat všechnu zvěř zase zpět do lesa,“ vysvětlil mu Gerard.

„Bože, tohle je šílenost, ale jdu do toho,“ přikývl Frank.

„Ale je tady háček,“ řekl Mikey.

„Jaký?“ zeptali se všichni tři muži stejně.

„Tom to všechno nezvládne s jedním drakem. Musíme mu pomoct. Jsme přece živly, zvládneme to. Co říkal Tom? Musíme napřed odvést lid do bezpečí.“

„Jistěže. Musíme se ale rozdělit. Já a Ray se postaráme o lidi a vy pomozte Tomovi,“ rozhodl Gerard a všichni se vydali vstříc svým úkolům.

Běželi rychle. Tak rychle, jak jenom mohli. Křičeli, aby je lidé následovali. Křičeli, že je odvedou do bezpečí. Prchající, ustrašený lid je následoval. Byla to jejich jediná záchrana, a proto je následovali. Všude vládla panika. Všichni se chtěli zachránit a pobíhali zmateně kolem. Nakonec je ale Gerard a Ray dokázali odvést do bezpečí. Ne však všechny. Někteří padli jako nevinné oběti zvířecího nečekaného a naprosto nelogického útoku.

Utíkali do jeskyní, utíkali se schovat před ohnivými střelami, které dopadaly na jejich domy a měnily je na uhel.

V tu samou chvíli se Frank a Mikey snažili zahnat anebo zabít útočníky z lesa. Nebylo normální, aby se zvířata tak zbláznila a zaútočila na město, na palác. Použili svou magickou sílu anebo velmi ostré meče. Některá zvířata se zalekla a vzala nohy na ramena. Některá byla tak agresivní, že je museli oba muži poslat věčně spát. Byl to dvojí útok. Ze země i z nebe. Draci plivali své ohnivé sliny na zem, které byly jako bomby, a vše hořlavé doslova sežraly plameny.

Odvážný mladík na svém koni dojel na kopec. Sesed z koně a rozhlédl se. Mohl naprosto skvěle vidět ten útok, který se právě odehrával. Vytasil křišťálový meč, který měl na pásku, jenž byl kolem jeho pasu. Přímo před ním se najednou zjevil obrovský drak. Tom se zhluboka nedechl a namířil meč přímo na něj.

„Tak fajn, kamaráde. Buď v klidu a nezabiju tě,“ promluvil na draka, ale bylo mu to houby platné. Drak se na něj vrhl. Tom tak tak stačil uskočit, jinak by jej nabral přímo do tlamy se zuby ostrými jako břitvy. Chvíli spolu zápasili. Bylo to spíš, jako by kočka honila myš. Drak jej však chytil do drápů a vznesl se s ním. Tom neměl šanci se z jeho drápů vymanit, avšak nevzdával se. Když byli nad věžemi paláce, ohnal se a draka zranil, takže ho pustil. Byl slyšet neuvěřitelný drakův řev. Tom se s křikem zřítil dolů a střechou propadl až do pokoje.

Byla to rána jako z děla a na chvíli ztratil vědomí. Avšak jakési velmi hlasité zvuky jej probraly. Zjistil, že je v Billově ložnici. Také viděl draka, který lámal křišťál jako oplatku, aby se dostal dovnitř.

Musel se rozhodovat rychle. Billa tady nemůže takhle nechat, ta bestie ho sežere stejně jako vyděšenou dívku u postele.

„Uteč, rychle!“ zakřičel na ni. Dívka se vyděšená rozeběhla z pokoje.

Tom přiskočil k posteli a políbil Billa na rty. Černovlasý chlapec otevřel svá čokoládová očka a rozhlédl se kolem. Když uviděl Toma, strnul.

„Mě se prosím neboj, ale spíš tohohle,“ ukázal na draka dobývajícího se dovnitř. Bill se otočil a zadíval se na draka. Chvíli na něj jen bojácně zíral, ale když se drak přestal tak masivně dobývat dovnitř, usmál se.

„Přece by ses ho nebál,“ usmál se.

„Nebál? Já se ho ale bojím, protože mě chce sežrat,“ nechápavě se na něj Tom díval.

„Nechápe, co po něm chceš, když na něj útočíš. Co tady vlastně děláš s tím mečem?“

„Ok, zkrátím to. Venku je naprosté šílenství. Zvířata se zbláznila a napadají lid. Tak si potřebuju osedlat draka, abych mohl zvěř zase zahnat do lesa.“

„A zkusil jsi to třeba i mile? Přátelsky?“

„Přátelsky? Vždyť ta bestie útočí na město a chce mě sežrat. Tak jaká pak přátelskost.“

„Zvířata neútočí jenom tak. Něco je vyprovokovalo,“ Řekl Bill a vstal z postele.

„Bille, Bille, co to děláš?“ díval se na něj Tom. Ten kluk byl šílenec. Šel přímo vstříc onomu hroznému drakovi. Drak byl naprosto klidný a nechal se od Billa i pohladit.

„Je zraněný, není divu, že je rozzuřený.“

„Moje práce,“ usmál se vítězně Tom.

„Jsi cvok. Se zvířaty musíš jednat s úctou. Jsou to překrásní tvorové,“ pohladil černovlásek draka po šupinaté kůži. Drak byl klidný jako beránek.

„Jestli já jsem cvok, co jsi potom ty. Hele, dokázal bys tomu drakovi říct, že ho potřebuju jako posilu, že mu neplánuju ublížit?“ otázal se Tom.

„Řekni mu to sám. Napřed ale polož ten meč. Musíš být jako přítel, ne jako útočník.“ Tom tedy udělal, co Bill chtěl, a pomalu se vydal k drakovi. Drak se plašil a útočně zamával křídly.

„Ne, ne neboj se. Nechci ti ublížit,“ zvedl Tom na důkaz své ruce a pomalu se k němu blížil. Povedlo se mu pohladit jej.

„Omlouvám se,“ zašeptal mu Tom. Měl na mysli to zranění.

„Učíš se rychle,“ usmál se Bill.

„Pochopil jsem tady spoustu věcí. Také jsem pochopil, že to, co jsem ti udělal, byla strašná chyba a žádám o odpuštění.“ Zadíval se na něj svýma čokoládovýma očima. Bill byl udiven. Tohle by do Toma nikdy neřekl.

„Jsem rád, že jsi to přiznal,“ usmál se na něj. „A… odpouštím ti.“

„Děkuju, moc si toho vážím,“ usmál se Tom. „A teď pojďme zachránit svět.“ Znělo to šíleně, ale bylo to tak. Ještě v rychlosti vzal křišťálový meč a společně s Billem vylezli na draka. Ten se s nimi vznesl.

Za chvíli se vzduchem rozneslo dračí zařvání několikrát za sebou. Postupně se k nim přidali i další draci, kteří přestali útočit a přidali se na obranu. Jakmile zvěř uslyšela ono hrozné zařvání, dala se na ústup a prchala zpět do lesa. Vítězství bylo tady.

Lidé vycházeli z jeskyní a provolávali hesla slávy a radovali se. Vraceli se zpět, již však do polo shořelého města.

Drak s jejich vládci slétl na zem a oba mladíci z něj slezli. Živly i všechen lid jim šly naproti.

„Bille, jsme rádi, že jsi opět s námi,“ usmál se Mikey.

„I já, avšak zajímalo by mě, proč se stal tento útok?“

„To nevíme. Zvířata se zbláznila,“ řekl Ray.

„Zvířata nikdy neútočí jen tak. Musí mít důvod.“ Řekl Bill s vážnou tváří a všichni byli ticho.

„Myslím, že mám ten důvod,“ řekl Tom, když stál u jednoho ohořelého domu. Držel v ruce napůl ohořelou kůži bílého lva.

„Někdo zabil bílého lva. To je ale zakázané, je to král těchto zvířat. Není divu, že se bouřila,“ řekl Frank.

„Dobrá, tak to uděláme takhle. Od té to chvíle, kdo se pokusí zabít nebo zabije bílého lva, bude popraven. Bez milosti,“ řekl rozhodně Bill.

Všichni lidé se potom pustili do úklidu. Tom, Bill a živly se vydali do paláce.

„Jak se spraví ten zničený křišťál?“ Zeptal se Tom.

Stačí si jen přát. Ozval se mu hlas v hlavě. Tom jenom zavrtěl hlavou. Bude to jistě nějaká halucinace, určitě z toho, jak spadl.

„Jak přát?“ otázal se Bill, a Tom jen vyvalil oči.

„Cože? Pokud vím, nikdo to tady neřekl. Tak jak to, že to víš?“

„Vždyť to teď řekla,“ ukázal Bill na dívku stojící u jeho boku. Tom se na něj díval jako na vola.

„Ty to vlastně nevíš. Komunikuje skrz mysl. Nemluví, mluví ti jen v hlavě.“

„Šílený,“ podotkl Tom.

„Jistě, ale co tady není, že?“ usmál se. „Takže, jak jsi to myslela, s tím, že si to stačí jen přát?“

„To je blbost, přece…“ Tom však nestačil dokončit větu, jelikož jej zastavila Billova ruka.

„Neříkej hned, že je to blbost. Tady je pro realistu všechno blbost, ale pojď to zkusit. Prostě si jenom přej,“ zadíval se na něj. Tom tedy kývl a v duchu si přál.

autor: Tina