Fall into the hysteria 5.

NAPOSLEDY NA SCÉNĚ

Bill
„Musel bych být na ně hnusný, kdybych byl sám sebou.“ Otřu pěstmi oči a ještě přeběhnu k zrcátku. Smyju černé čmouhy pod očima, rudé oči těžko nějak zakryju, ale třeba si toho ani nevšimnou, za chvíli to zmizí.
„Ale máš pravdu, Tome, je to poslední den, poslední koncert, nebudu tam stát a brečet.“ Pronesu stejně tak pevně jako on před chvílí, vždycky mi byl inspirací, příkladem. Otočím se k němu, naposledy zdrceně vydechnu a chytnu ho za ruku.
„Jdeme, vstříc těm, kteří za nás rozhodli osud života.“ Rozejdu se s ním směrem na scénu, až křečovitě svírám jeho ruku a snažím se zhluboka dýchat, nebrečet, užívat.

Tom
Vypadá, že je hodně zdrcený, ale zvládne to. Pohltí ho ta atmosféra, alespoň doufám. Nechám na sebe namontovat všechny ty špagáty, vezmu si kytaru a jdeme k podiu, zase ten šílený křik. Motá se mi z toho hlava.

Bill
Převezmu mikrofon a snažíc se ignorovat ten řev, se opřu o jednu z beden vzadu. Na chvíli zavřu oči. Slyším, jak kdosi kolem proběhne se slovy, že do začátku zbývají tři minuty.
Stres…
Radost…
Loučení…
2 minuty
Emoce…
Vztek…
Smutek…
1minuta…

„Jdeme na to.“ Povzbudím sám sebe a už vyšlápnu schody mířící na podium. Počkám si na první akordy kytary, bicí a s nádechem se rozeběhnu na podium.

Tom
Když vidím Billa, jak běží na podium, pokaždé se mi zastaví dech. Usměju se a hraju dál. Myslím, že by to mohl být dobrý koncert.
Jak poskakuje s elegancí po podiu, a fanynky ho milují, ale ne tak jako já. Opřu se do své kytary a děláme parádní show.

Bill
Vždycky když jsem na podiu, zapomínám na všechno, žiju jen touhle chvílí a zpívám srdcem. Kupodivu to zatím zvládám, dokonce i s úsměvy. Přiběhnu dopředu podia, vybízím fanoušky k vřavě.
„To je ono!“ vydechnu v pauze písničky a očima přelétám po publiku. Zastavím se na jednom místě, kde ochranka vytahuje jednu slečnu, zřejmě omdlela, vypadá zdrceně, ublíženě. V tu chvíli mě zamrazí – to je to, co se může stát i nám. To je to, kvůli čemu končíme. Slečně se kontroluje dech, snaží se jí probudit, ale nedaří se. Seběhne se kolem několik dalších z ochranky a já žasnu, jak jsou všichni v klidu, jak jsou tak bezohlední. Přesně tak, jako k nám…
„Dost…“ vydechnu do mikrofonu. Řev zesílí…

Tom
Překvapeně se podívám na Billa. Gustav přestane hrát a já tedy také. Poslouchám, jestli ve sluchátku něco nezaslechnu… hm… nic. Přejdu k Billovi.
„Děje se něco?“

Bill
„Jsou to tyrani…“ vydechnu potichu a dál sleduju nepříčetný dav fanynek.

Tom
„Co se stalo?“ vydechnu a pomalu jdeme dozadu. „Budeme pokračovat? Chceš pokračovat?“

Bill
Dojdeme dozadu, na podiu se zatím ohlásí krátká pauza. Promnu spánky.

Georg
„Co se sakra děje?“ zamumlám nechápavě a podrážděně.

Bill
„To jste tak kurevsky nevšímavý?! Právě vytáhli jednu holku a bůhví, co s ní je a…“

Georg
„Vždyť to je každý koncert několikrát, tak proč se najednou kvůli tomu pozastavovat?“ vydechnu trochu rozzuřeně, přijde mi to zbytečné, takhle přerušovat koncert.

Bill
„To jste takoví hajzlové, že to ignorujete?! Právě že to pokaždé přehlížíme, ale to, že tomu samému jsme vystaveni denně, jen 3x nebezpečněji, na to nikdo nehledí!“ zvýším hlas. „Umírají pro nás, a my klidně můžeme přesně takhle umřít kvůli nim!“

Tom
Vezmu jej za ruku a stisknu mu ji. Nevšiml jsem si ničeho, ale to asi proto, že jsem hleděl buď na Billa, nebo na kytaru.
„Bill má pravdu, Georgu. Tohle už je neúnosné.“ Sklopím hlavu.
Gustav se nevyjadřuje. Zato přiběhne David a rozčíleně mává rukama nad hlavou.
„Proč jste do prdele přestali hrát?“ zařve.
„Fanynky. Nebudu hrát pro bezcitné bestie, které se samou sobeckostí div nepozabíjejí navzájem. Jsou tam lidi, kteří omdlévají, umírají pod nohama davu a já tohle nechci podporovat. Můžu jít na podium, vysvětlit jim to, ale hrát pro ně nebudu, dokud se nezklidní,“ řeknu monotónně.

Bill
„Víš co, Davide?! Jdi si na chvíli stoupnout místo mě! Ne… počkej, s tebou to nehne, peníze z toho budeš mít tak jako tak. Ještě líp, jdi si stoupnout do toho davu a pochopíš, jak se cítí oni, jak se cítíme my!“ vyjedu po něm nervně. „Jsou schopny ostatní umačkat, ušlapat a stejně tak nás!“ založím obličej do dlaní.

…

…

„Omlouvám se, jsem jen unavený a podrážděný.“ Zamumlám po chvíli sklíčeně. „Dohrajeme ten koncert. Za pět minut…“

Tom
„Ať se všichni rozprostřou prostorem, jinak já hrát teda nebudu.“ Zahučím. „Nechci se koukat na lidi, kteří nás sice milují, ale jsou schopní se zabít.“ Jdu dozadu a naliju si rychle malý kafčo.
„Jsi v pohodě?“ naleju i Billovi a podám mu kelímek.

Bill
Přijmu od něj kelímek a přikývnu. „Jen jsem se nechal vyvézt z míry… dolehlo to na mě. Jsem v pohodě.“ Pousměju se a stisknu kafe v dlaních. „Dohrajeme to.“

Tom
Strčím si trsátko pod čelenku a kytaru si dám za záda.
„Takže jsi v pořádku. To je hlavní. Já tu holku vůbec neviděl, ale viděl jsem ty dny před tím. Je to šílené. Jsme jen lidi,“ pokrčím rameny.

Bill
„A oni zrůdy…“ povzdychnu si, dopiju tu hnědou břečku a vyhodím kelímek do koše. Popadnu zase mikrofon ze stolu a tisknu ho pevně v dlani. Přejdu k němu, ohlídnu se, a poté jej krátce políbím na rty. „Můžeme?“

Tom
„Můžu pokaždé, když můžeš ty.“ Zasmějeme se nad tím, jak debilně to vyznělo, a jdeme na podium. Bill si neodpustí malý káravý proslov o tom, že se mu nelíbí kolabující fanynky a že by bylo dobré, aby se rozprostřeli po tom prostoru a necpali se dopředu. Pak už ale kývne a my hrajeme další písničku.

Bill
Samozřejmě, že to ničemu nepomohlo, rozestoupili se jen na chvíli, než je zase pohltila vlna zezadu, opět se můžou strhat. Ale víte co? Je mi to jedno, je to jejich boj, dělají si to sami, přesto že ví, že jim to ničemu nepomůžu. Otočím se k nim zády, dál zpívám do mikrofonu a pomalu kráčím dozadu, doprovázen nástroji.
Konec trápení pro ně, konec trápení kvůli nim. Jejich závislost, jejich obsese, jejich trápení. Oni si to dělají těžší. Opřu se do zpívání a nenechávám si kazit poslední písničky.

Tom
Svým způsobem si to užívám, ale musím ignorovat hodně věcí, které jsem doteď ignorovat musel, a teď už to dělat nechci. I fanoušci museli poznat, že tohle je prostě jiné. Něco se děje, to ano. Ale co, to si ony neuvědomují.
Bill přejde ke mně a chvíli zpívá pro mě. Pak je volnější chvilka a já se mu podívám do očí. Nezpívá, jen má pootevřené rty a dívá se na mě. Mám to udělat? Vydechnu, natáhnu krk a lehce políbím jeho rty.

Bill
Překvapeně zamrkám, ale chvatně se do polibku opřu. Už není co ztratit, teď už ne. A tohle byl ten rozhodný krok k tomu, co se chystáme dnes večer udělat. Jsem si totiž jistý, že by nás bulvár roznesl na kopytech, incest není přeci povolený.
Křik v hale v tu chvíli zesílí.
Usměju se pro sebe, odtáhnu se od něj a s úsměvem se zase nadechnu pro další sloku, odkráčím zase do středu podia a snažím se ignorovat šokované pohledy ochranky, týmu, Georga, Gustava, fanoušků, Davida. Mně je úsměvně.

Tom
Konečně se můžu tak lišácky usmát a neskrývaně sledovat Billův zadeček. Není co ztratit. Vypláznu jazyk na ty holky pode mnou a s pohledem říkajícím: „Tohle můžu jenom já“ odkráčím na Georgovu stranu, kde se začnu předvádět, je mi tak lehce.

Georg
„Co to, ty vole, mělo bejt?!“ křiknu k němu, když se ocitne v mé blízkosti.

Tom
Pozvednu obočí a jen se zašklebím. Usměju se jako šťastnej člověk a si dál hraju. Líbí se mi líbat Billa na veřejnosti. Takhle na koncertě. Připadám si jako šílenec.
„Chceš taky nebo co?“ mrknu na něj, když kolem Georga procházím. Pak se zadívám na tancujícího Billa, jak kroutí prdelkou. Aw.

Georg
„Vy jste si museli něco šlehnout přinejmenším…“ protočím očima, kouknu krátce na Billův zadek a oklepu se, radši zamířím o kousek dál.

Bill
Nikdy nestačím vnímat čas při koncertech, mám pocit, že rozmezí, kdy se s fanoušky přivítám a zase rozloučím, je vždy maximálně deset minut, ne-li pět. Proto naposledy zasténám při posledním tónu písničky a vydechnu. Společně s kluky se dojdeme dopředu uklonit, zamávat davu, možná něco málo rozházet do davu a vydáme se dozadu do zákulisí, kde už čekají lidi s ručníky a vodou. Vděčně vezmu láhev, otřu čelo ručníkem a hltavě se napiju.
„Perfektní!“ zatleskám si spokojeně.

Tom
„Nakonec se zklidnili, bylo to skvělý. Byl jsi úžasnej.“ Vydechnu a obejmu Billa kolem pasu. Už to odmítám skrývat. Teď na těch posledních pár chvilek.

Bill
Přitisknu se k němu a usměju se. „Ne, ty jsi byl úžasný, opravdu!“ vydechnu spokojeně a přiložím vychlazenou láhev k čelu. Zavřu oči a vstřebávám poslední chvíle adrenalinu z koncertu.
„Všechno bylo nakonec úžasný…“

Tom
„Přišlo mi to tak, nebo to bylo až po tom, co jsme jim ukázali, jak na tom jsme?“
šeptnu a vidím Davida, jak se k nám žene. Přitisknu si Billa k sobě a usmívám se.
„Nehodlám o tom mluvit, Davide. Nech nás prosím na pokoji.“ Breptnu. I když si nemyslím, že bychom si poslední chvíle s ním měli takhle rozházet. „Miluju Billa a chci s ním být, ať to stojí, co to stojí.“ Pohladím Billa po zádech a David jen naprázdno zaklepe pusou.
„Ale-ale jak si… jak si věděl…“ pozvednu otráveně obočí.
„Protože se to nesmí a protože se tváříš, jako kdybys snědl Georgovy trenky.“ Podívám se na Billa schovaného v mém náručí.
„Půjdeme broučku?“

Bill
„Promiň, Davide, lásce neporoučíš. A jestli tě to nějak rozhodilo, jdi to zapít. Běžte to zapít s kluky, i za nás, půjdeme už na hotel, jsme unavení.“ Stisknu Davidovi rameno. Nakonec jen přikývne a nechává tedy svolat ochranku, ať se sejde dole u hlavního vchodu.
Odtáhnu se na chvíli od Toma a přejdu ke klukům.
„Hráli jste perfektně, myslím, že si dneska ten chlast a holky zasloužíte!“ rýpnu do nich pobaveně a obejmu je pevně.

Georg
Překvapeně zamrkám a poplácám ho po zádech. „Oh, tak to díky!“

Tom
Taky je přátelsky obejmu. Jsou oba hrozně zaražení. Možná i zklamaní?
„Užívejte si, kluci.“ Zamávám na ně a s rukou těsněji než těsně nad Billovým zadečkem jdu k východu.

autor: Lenna W.K.T. & PeTiŠka