autor: Sandra Trümper
Večeře a sekt
A zase jsem se vzbudil až krátce před obědem v osamělém pokoji. Cítil jsem se trošku zklamaně, ani jsem nevěděl proč.
Na stole mě čekal dopis. Bushido mi dával den volna, jen mě prosil, abych nepřišel dřív než v pět. Zdálo se mi to jako podivné přání, ale nakonec – proč ne? Už jsem s ním pár podivností zažil.
Oblíkl jsem se do prvního oblečení, které mi přišlo pod ruku, a vydal jsem se do hotelu. Nejdřív jsem si zašel na snídani a pak už se jen znuděně potuloval mrakodrapem. Ač jsem se na to snažil nemyslet, stále jsem přemýšlel nad tím, proč jsem se asi neměl vracet před pátou. Bylo to divný a zavánělo to tajemstvím, což se mi, kdo ví proč, nelíbilo. Nakonec jsem si po malém obědě v jednu zašel do kina, kterému jsem stejně nerozuměl, a pak se pomalu vydal zpátky do apartmánu. Pro jistotu jsem se párkrát svezl výtahem, a když opravdu odbila pátá hodina, otevíral jsem dveře do pokoje. Nic víc jsem však udělat nestihl. Před očima se mi najednou objevila tma a já cítil, jak mi kdosi zavazuje na týle šátek.
„Co to-„
„Tiše, Tomi, buď hodný kluk,“ zarazilo mě jeho oslovení, nicméně nic jsem nenamítal. „A jelikož si zajisté nechceš kazit překvapení, sedneš si sem a budeš poslušně ještě pár minutek sedět, co ty na to?“
„Překvapení?“ otočil jsem se směrem k místu, kde jsem tušil Bushida. „Jaké překvapení? Co na mě chystáte?“
„Jen já to chystám, nikdo jiný,“ upozornil mě na to, že jsme si řekli, že si budeme tykat. No dobrá, je těžké zvyknout si na to, že najednou máte nějakému svému klientovi tykat.
„Dobrá, dobrá, dostal jsi mě,“ protočil jsem oči, ačkoliv to on vidět tak jako tak nemohl. „Takže, co na mě chystáš?“
„Překvapení,“ zasmál se Bushido. „A v zájmu svého zdraví nevstávej,“ doporučil mi.
Nechápavě jsem svraštil obočí. Nicméně asi jsem to musel vydržet. Každou chvilku jsem se netrpělivě ošil a tahal se za své až přehnaně velké triko. Patřilo k mým starším, takže mi dosahovalo až do půli stehen. Plachta, stan, košile. Tak jim říkal vždycky Bill. Já je měl rád, byly pohodlné. I teď jsou. Nicméně najednou jsem se v něm cítil divně. Byl bych raději, kdybych měl před Bushidem na sobě něco ze svého momentálního šatníku
„Takže… co bude k večeři?“ pokusil jsem se aspoň nějak zabít čas a zabavit myšlenky. A jak jinak než rozhovorem, který připomíná život normálních lidí? Ovšem Bushido mi to zase překazil.
„To je součást překvapení,“ odvětil nečekaně blízko. „Chceš se převlíknout?“
„No… jo. A taky by se hodila koupel. Chci říct… jsem po celém dni celkem zpocenej,“ a ulepenej a vůbec bych dal přednost nějakému uvolnění. Ačkoliv to by nemuselo být jen v podobě sprchy nebo koupele.
„Pojď,“ chytil mě za ruce a líným tahem mě zvedl na nohy. Čekal jsem, že mě zavede do koupelny, ale on si mě jen vyhoupl do náruče. Překvapeně jsem vypískl a prsty pevně chytil první věc, která mi přišla pod ruku. K mému údivu to byla Bushidova nahá kůže.
„C-co to… Bushido?!“ natočil jsem obličej na stranu, kde jsem tušil jeho uhrančivé oči.
„Nebuď tak netrpělivý, Tome,“ cítil jsem na boku, že jeho smích vychází až z jeho hrudi. Podivně se chvěla. A z toho jsem se chvěl já. „Všechno se včas dozvíš,“ opatrně mě postavil. Nechal mě si zvyknout, že stojím na chladných kachličkách i že mě mé nohy zase nesou. Teprve po chvilce, kdy mě sebejistě podpíral, mě zcela pustil. „Všechno se včas dozvíš. Chceš přinést něco na sebe?“
„To byste… bys byl milej,“ otočil jsem hlavu a usmál se na něj. Stále jsem neviděl, ale to mi nevadilo. Teď, když jsem byl na malý moment součástí té omamné vůně, jsem dokázal identifikovat, odkud z místnosti ke mně míří. „A můžu si sundat ten šátek?“
„Až tu nebudu,“ slyšel jsem, jak se začala napouštět vana. „Vydrž tady, já se pro tebe za malý moment stavím. A… už si můžeš ten šátek sundat,“ dodal a dveře se zaklaply.
S povzdechem jsem ze sebe sundal všechno své oblečení a zajel do příjemně teplé vody. Bylo to přesně, jak jsem řekl. Uvolňovala mé tělo i mysl, mohl jsem prostě jen být, nepotřeboval jsem přemýšlet. Jen jsem hodil rychlý pohled ke dveřím, pak jsem zaklonil hlavu, spokojeně vydechl a zavřel oči. Nevěděl jsem, kolik mám času, ale teplá voda všude kolem mě uspávala. Nedokázal jsem rozlepit oči, ale ani se mi nechtělo se hejbat. Bylo tak jednoduché prostě jen ležet a vychutnávat si ticho a klid v místnosti.
Na tváři jsem pocítil letmý, šimravý dotek. Pohnul jsem hlavou a zahnal to dotěrné cosi. Nechtěl jsem nic dělat, nad ničím přemýšlet. Chtěl jsem prostě jen chvilku existovat…
„Tomi,“ tichý hlas. Bill? Jen ten mě tak oslovuje. Ale proč by Bill lezl do koupelny, když jsem tu já? A proč jsem se nezamkl, když jsem se šel koupat, když byl Bill doma? „No tak, ospalče, vstávej,“ ne, takhle hezky by mi rozhodně neřekl. To nebude Bill, to bude…
Otevřel jsem oči a prudce se vymrštil do sedu. Bushido stačil tak tak uhnout. Kdyby měl o něco pomalejší reakce, praštím ho čelem do čela.
„Bushido?“ zmateně jsem se rozhlídl kolem. Jak dlouho už jsem tu ležel?
„Usnul jsi,“ zkonstatoval prostě Bushido a usmál se na mě.
„A-ano. Omlouvám se,“ rychle jsem sklonil hlavu.
„To je v pořádku,“ Bushido se narovnal a přešel k držáku na ručník. Překvapeně jsem na něj vytřeštil oči. Měl na sobě kalhoty od obleku a volnou košili. Což bylo prakticky to samé, v čem jsem ho viděl poprvé. Až na tu košili, co měl až na pár knoflíků u krku nyní zapnutou. „Nicméně… jsi tak hodně unavený?“ podíval se na mě s prazvláštním zábleskem v očích. Vypadal snad až zklamaně.
„Nejsem,“ odmítl jsem to okamžitě. „To ta voda,“ vysvětlil jsem možná trošku nelogicky. Ale… „Bushido, proč máš oblek?“
„Nemám oblek,“ roztáhl ruce, v nichž měl ručník, a nabídl mi tak náruč. Podivně mě pod tou myšlenkou mrazilo. „Chybí mi k tomu sako a kravata,“ doplnil a pohybem rukou mě pobídl.
Vstal jsem, vystoupil z vany a zády přistoupil těsně k němu. Omotal kolem mě ručník a rukama mi ho mírně třel o kůži, aby mě osušil. „Oblíkni se,“ dodal po chvíli a odstoupil ode mě. Teprve v tu chvíli jsem si všiml hromádky nedaleko. Přešel jsem k ní a sejmul z ní kalhoty. Spodky scházely, šlo jen o mé jediné úzké kalhoty a tmavě modrou košili. Tázavě jsem se otočil na Bushida. Ten se na mě jen poťouchle usmál a pokynul mi, abych si to oblíkl. Jen jsem pobaveně protočil oči a poslechl ho.
„Takže… dozvím se konečně, co na mě chystáš za překvapení?“ otočil jsem se na Bushida, když jsem byl oblečený. Ten přešel blíž ke mně a s mírným zamračením si mě celého prohlídl. Pak se ale usmál.
„Vypadáš úchvatně,“ složil mi poklonu. Snažil jsem se i nadále tvářit vážně, jako že ta poklona se mnou nezamávala, ale ve skutečnosti se mi na rty dral úsměv a mé tváře byly čím dál víc horké.
„Um, vy také nevypadáte špatně,“ přiznávám, jsem poněkud neohrabaný ve vracení komplimentu muži. Ale Bushido se na mě jen ještě krásněji usmál a vzal mě za ruku.
„Ano, Tome,“ odpověděl na mou dřívější otázku. „Teď už se dozvíš, co jsem pro tebe připravil za překvapení. Připraven?“
„Vždycky.“
Otevřel přede mnou dveře a nechal mě vejít prvního. Rozhlídl jsem se kolem a jen němě pootevřel pusu. Všude kolem mě, respektive přede mnou, zářily svíčky. Dvě řady svíček, které ohraničovaly cestu až ke stolku u okna, ze kterého jsem se včera díval na zářící Dubaj. Nyní za ním zapadalo slunce a možná díky tomu vypadalo nedaleké město ještě magičtěji. Naproti sobě u stolku stály dvě židle. A vedle něj malý pojízdný vozík. Na vozíku byly dva talíře a na stole jeden velký talíř uprostřed, to všechno zakryto lesklými poklopy. Na stolku, u každé židle, taky stály misky a u každé z nich jedna vysoká sklenička na šampaňské, které se chladilo na pojízdném stolku. Všude jinde, mimo cestičku ze svíček, byla tma, jen dvě malé lampičky u postele zářily. Postel byla nově povlečena. Od dveří to dokonce vypadalo, že se tam nenachází nic obyčejného, ale všechno je z rudého sametu.
„Panebože,“ bylo jediné, na co jsem se vzmohl. Byla to nádhera, ze které až oči přecházely. Ale… přece nebylo možné, aby si někdo dal takovou práci, aby tohle udělal pro mě, pro obyčejnou děvku. Cosi mě bodlo blízko srdce. „Tohle… to všechno… vy? Totiž, ty?“ zamumlal jsem poněkud zmateně.
„Ani zdaleka ne,“ zasmál se Bushido. „Obávám se, že z mého kuchařského umění bys umřel. Bohužel doslova. A svíčku taky vytvořit neumím,“ tentokrát jsem se k jeho smíchu připojil i já.
„Takhle to nemyslím, a ty to víš,“ dodal jsem a otočil se k němu čelem. „Tohle… ten nápad, tohle všechno jsi zařídil ty?“
„No… dalo by se to tak říct,“ Bushido jen pokrčil rameny a uhnul pohledem. Překvapeně jsem zamrkal. To bylo úplně poprvé, co něco takového udělal. Nikdy předtím pohledem neuhnul, to já jsem vždycky nevydržel nápor jeho uhrančivých očí. „Pojď,“ chytil mě za zápěstí a vedl ke stolu. Musel jsem se pousmát. „Doufám, že máš rád dobrodružství.“
„No, jak se to vezme. Proč to vytahuješ zrovna teď?“
„Znáš rybu s názvem fugu?“ pustil mě a pohybem ruky mi nabídl volnou židli. S úsměvem jsem se posadil, teprve potom si sednul i on.
„Tu jedovatou, kterou mohou vařit jen opravdoví znalci?“
„No, tak přesně tu máš teď na talíři,“ zasmál se Bushido a odložil poklop z velkého talíře.
Překvapeně jsem zíral na průhledné plátky masa vytvarované na talíři do chryzantémy. Tohle že je ta ryba? Představoval jsem si… no, něco, co vypadá nebezpečněji. V mističce přede mnou byla rýže, tradiční japonská. „Tak dobrou chuť a přinejhorším se sejdeme v pekle,“ usmál se na mě Bushido. „Dáš si šampáňo?“ nabídl mi, vyndal lahev z ledu a tiše ji načal.
„Rád,“ usmál jsem se a položil ruku na stůl. Nebál jsem se, ale nikam jsem nespěchal. „Takže… na naše setkání v pekle?“ zasmál jsem se a mírně nadzvedl plnou skleničku.
„Budeš klenot mezi tamními hříšníky,“ lehce o ni ťukl Bushido tou svou.
„Nejsem si jistý,“ polichoceně jsem se usmál. „Budou tam všechny… sociální pracovnice i pracovníci z celého světa.“
„Mnoho z nich pracuje u nás. Nebo někdy pracovalo,“ připomněl mi Bushido. „A já tě mohu ujistit, že ty mezi nimi budeš vynikat jako lesklý diamant mezi kousky pyritu.“
Přiznávám, došla mi slova. Ještě nikdo mi během pár minut nesložil tolik komplimentů. Bránil jsem se statečně, ale kdo by proti tomu vyhrál? Zvlášť když tyto komplimenty padly z úst tak neskonale přitažlivého muže.
„Takže… hodně štěstí,“ zasmál jsem se nervózně, nabral si jeden z těch plátků na vidličku a s rozhodností sobě vlastní jsem si ho vložil do rtů. Zamyšleně jsem ho rozžvýkal a polkl. Bushido mě celou tu dobu zvědavě pozoroval. „No, na to, že je ta ryba nebezpečná, nemá prakticky žádnou chuť,“ pokrčil jsem rameno a napil se šampaňského.
„Možná je to právě proto,“ zasmál se Bushido a sám si nabral kus ryby na vidličku. „Hodně lidí ji nejí pro chuť, ale pro ten adrenalin, že můžou s každým dalším soustem zemřít.“
Den končil a noc začínala, když jsme společně likvidovali umělecké dílo vyvedené na velkém talíři. Upíjel jsem bublinky, které mi Bushido doléval, a občas po očku mrkal ven z okna, abych viděl, jak svět černá a Dubaj se naopak celý rozsvěcuje. Ale to mi bylo celkem jedno. Objekt mého zájmu seděl přímo přede mnou, uvolněně se smál a vtipkoval.
„Nepospíchej s tím šampaňským tolik, Tomi. Nechceš se přece opít.“
„Jak ty můžeš vědět, co chci?“ zasmál jsem se vyzývavě a odložil poloprázdnou skleničku. „A vůbec, proč mi říkáš Tomi?“ Bushido se na mě překvapeně podíval. Chopil se své skleničky a zamyšleně se do ní zadíval.
„Já nevím, Tome. To jen… chvilkami mám pocit…,“ odmlčel se a já se celý napjal očekáváním. Co jsem čekal? Nevím. Jen srdce se mi rozbušilo s novou vervou, jako by mělo nový důvod k bití. Bushido nakonec jen rychle zavrtěl hlavou a napil se šampaňského. „Chceš dolít?“ zeptal se, aniž by nějak odpověděl na mou otázku. Přikývl jsem a podal mu skleničku. Neměl jsem hlad, přestože moje miska s rýží byla ještě poloplná. „Takže, Tomi, chceš se dnes opít?“ viděl jsem na jeho očích, že tentokrát zdrobnělinu mého jména použil schválně. Usmál jsem se. Byl stejný jako já nebo Bill. A přesto jiný.
„Ne… ne přímo opít. To jen…“ pokrčil jsem rameny. „Je to náš poslední večer. Možná nebude od věci, když budu trošku… Uvolněný,“ ne povolný. Uvolněný. To je rozdíl. „Nerozumíš mi, že ne?“
„Ne,“ přiznal s mírným úsměvem Bushido. „Ale mám pocit, že začínám,“ usmál se na mě a nabídl mi plátek ryby na vlastní vidličce. Usmál jsem se a zuby si ho přesunul do úst. Bushido zúžil oči, které najednou byly o odstín tmavší.
„Já už nemůžu,“ povzdechl jsem si a odložil misku s rýží stranou. Obědval jsem pozdě a nyní bylo příliš brzy na večeři.
„Jaká škoda,“ Bushido odložil obě naše misky i velký talíř, který však byl sotva z půlky zaplněný. „Mám tu pro tebe totiž ještě zákusek,“ mrkl na mě. A než jsem stačil cokoliv říct nebo alespoň poznamenat, hned pokračoval. „Zmrzlina nebo banán v čokoládě?“ to mě poněkud zarazilo. Mírně jsem se zamračil a v zamyšlenosti našpulil rty. „Víš, možná proto ti říkám Tomi,“ nechápavě jsem na Bushida zamrkal. Nahnul se přes stůl a políbil mě na stále ještě našpulené rty. „Protože se všemi těmito bezděčnými gesty jsi jednoduše roztomilej až k sežrání,“ dodal a znovu mě zlehka políbil. Naprosto mě to zasáhlo nepřipraveného, úplně odzbrojilo a zanechalo ve mně změť zcela nových pocitů. „Takže?“
„Zmrzlinu,“ odpověděl jsem bez rozmyslu. Začínalo mi být horko. Bushido se na mě jen usmál a postavil přede mě jeden z talířů z pojízdného stolku.
„Dobrou chuť,“ popřál mi a odklopil poklop. Ten skrýval dvě palačinky se zmrzlinou vevnitř a obrovskou porcí šlehačky na vrchu. Nemohl jsem si pomoct, při pohledu na ten ráj se mi blýsklo štěstí v očích a na rty se mi dostal obrovský úsměv. Možná jsem ještě trochu dítě, ale po palačinkách se můžu utlouct. Jen by mě zajímalo, jak to Bushido uhodl.
„Dobrou chuť,“ oplatil jsem nadšeně, trošku na židli povyskočil a chopil se vidličky a lžíce. Holt jsem v nóbl hotelu, musím to jíst na úrovni.
Vložil jsem si jedno sousto do úst a spokojeně přivřel oči. Jemná chuť té nejdražší zmrzliny se smíchala s lehkou šlehačkou a sladkým těstem. Jo, tak tohle jsou snad ty nejlepší palačinky, které jsem kdy ochutnal.
„Chutná?“ vzhlédl jsem. Překvapeně jsem zamrkal, když jsem zjistil, že Bushido se své palačinky s banánem v čokoládě ještě ani nedotkl.
„Jasně,“ s úsměvem jsem pokýval hlavou. „Jsou skvělý,“ dodal jsem a ukrojil si, pokud se to tak dá říct, další kousek. „Asi nejlepší, co jsem kdy jedl.“
„Vážně?“ Bushido mírně pozvedl obočí, nahnul se a sebral mi sousto z vidličky. Překvapeně jsem zamrkal a jen oněměle zíral na Bushida, který se spokojeným úsměvem žvýkal mou palačinku. „Máš pravdu, je skvělá,“ zasmál se mému udivenému výrazu a roztomile nahnul hlavu na stranu. „Ale, snad by ses na mě nezlobil,“ zamrkal očima a já se rozesmál.
„Ne, na tebe se zlobit fakt nejde,“ zasmál jsem se a znovu si dal další sousto do pusy. Zvlášť ne, když někdo vybere tak skvěle chutnající zákusek. Ale možná by tu byl ještě jeden zákusek, kterej bych si s chutí dal.
Počkal jsem, až si Bushido sám dá sousto do úst. Pak jsem si ho přitáhl za límec k sobě a políbil ho. Spokojeně jsem se do polibku usmál. Přesně jak jsem si myslel, ten nejlepší zákusek ze všech. „Taky to máš dobrý,“ uculil jsem se a pustil ho. Skousl jsem si ret, když jsem si všiml, že jsem mu ten límec nehezky zmačkal.
„Já vím, co vybírám, ne?“ usmál se na mě a odložil lžíci i vidličku. „Takže… nemáš hlad?“ zeptal se a uchopil do ruky svou skleničku. Přivřel jsem oči a zamyšleně se na něj podíval. Palačinky sice miluju, ale…
„Nemám,“ i já jsem odstrčil talíř a chopil se skleničky. „Řekni, Bushido,“ stále bylo stejně divné tykat mu, „proč tohle všechno? Večeře při svíčkách, ty největší speciality? Proč tohle všechno, když se jedná jen o… mě.“
„Podceňuješ se?“ Bushido pozvedl obočí. Z jeho pohledu se nedalo nic vyčíst. „To mi k tobě nesedí,“ sklopil jsem pohled. Není dobré se podceňovat, ale také není důvod se přeceňovat, když pro všechny ostatní znamenáte přinejlepším trofej. „Tenhle týden byl příjemný. A já myslím, že je příhodné nějak skromně to oslavit,“ vzhlédl jsem a pohlédl do jeho temných očí.
„Taky jsem si ho užil,“ přiznal jsem tiše. Povzdechl jsem si a dopil svou skleničku. Bushido vstal a přešel k mé židli. Nabídl mi ruku. Tiše jsem ji přijal a vstal. Tušil jsem, co bude Bushido chtít, a srdce se mi divoce rozbušilo.
„Nechci, abys dělal cokoliv, co bys sám nechtěl,“ promluvil tlumeně. „Chci, abys mi řekl, když se ti něco nebude líbit. Chci, abys dneska byl ty ten, na kom záleží,“ s každým jeho slovem jsem se cítil slabší. Motala se mi z nich hlava a já věděl, že kdyby se mi v tu chvíli něco stalo, zemřu šťastný. „Chci, abys na dnešek vzpomínal, aby sis ho užil a aby bylo všechno přesně tak, jak se to líbí tobě,“ jednou rukou mi přejel až na tvář, pevně, ovšem něžně ji uchopil a políbil mě. Něžně, jemně, se vší péčí. Podlamovala se mi z toho kolena. Vydechl jsem a omotal ruce kolem jeho krku.
Pomalu, krok za krokem, se se mnou houpavě přesouval na postel. Pevně mě objal kolem pasu a přidržoval si mě těsně u těla. I přes hrubé látky našich košilí jsem cítil, jak moc horká a rozpálená jeho kůže je. Pevně jsem se ho jednou rukou chytil za ježaté vlasy těsně nad krkem a druhou rukou sjel na jeho záda. Sevřel jsem mezi prsty látku jeho košile a poslušně přesouval nohy podle Bushidových. Mezitím jsem se plně věnoval polibku. Horkému, žhavému, línému polibku, který jsem nikdy předtím s nikým jiným nezažil. Běhal mi z něj mráz po zádech a docházel mi dech. Měl jsem pocit, že prostě nemůžu zvládnout dýchat nosem, ale zároveň jsem za žádnou cenu nebyl ochotný náš polibek rozpojit.
Bushido mě najednou chytil pevněji a opatrně mě položil na měkkou postel. Cítil jsem se, jako bych se právě propadal do toho nejnadýchanějšího obláčku. Samet všude kolem byl více než příjemný a já se díky tomu a díky Bushidovi na mě, který očividně náš polibek chtěl rozpojit asi jako já, cítil jako v nebi. Dopadl jsem na samet a přitáhl si Bushida blíž ke mně. Potřeboval jsem ho cítit na sobě, potřeboval jsem vnímat jeho vůni, váhu, jeho drsné, ale přitom tolik něžné ruce, dokonalé rty. Tohle všechno jsem chtěl a zoufale potřeboval.
Rozpojil náš polibek, ovšem své rty od mého těla nijak výrazně neodtáhl. Věnoval mi něžný polibek do koutku rtů, další na bradu, krk, pod ucho. Skousl moji pokožku a něžně ji vsál. Tiše jsem vydechl a prsty se jemně probral jeho ježatými vlasy. Nebyly tvrdé, ale ani nijak přehnaně měkké. Příjemně mě šimraly na dlaních a bříšcích prstů. Bushidův jazyk mě pohladil po pokožce a mně se zkroutily prsty u nohou. Měl jsem pocit, že se mi to všechno jenom zdá, že to je jen překrásný sen, ze kterého se musím každou chvíli probudit.
Bushido se trošku nadzvedl z mého těla a přesunul své ruce k mé košili. Poslepu rozepnul drobné knoflíčky, neboť svými rty stále ještě opečovával můj krk. Docela rozepnul mou košili a mírně se ode mě odtáhl. Vyzvedl mě do sedu a shodil mi košili z ramen. Já se ho pevně chytil a sám mu začal rozepínat knoflíky.
„S nově zapletenými copy vypadáš dokonale,“ řekl tiše Bushido. Jeho hluboký hlas perfektně zapadl do nenadále těžké, zvláštně romantické atmosféry. „Ale mně schází ty uvolněné pramínky, které ti trčely do obličeje,“ pohladil mě po tváři. Vzhlédl jsem a sundal mu košili. Natáhl jsem se, dlaní uchopil jeho týl a políbil ho. Hluboce, líně. Přitom jsem ho stáhnul na sebe. Cítil jsem, jak mě cosi šimrá v podbřišku. Věděl jsem, že každou chvíli budu připravený vybuchnout, stejně jako kterýkoliv předešlý den s Bushidem. Tentokrát v tom však bylo něco jiného. Nebyla to pouhá touha nebo vášeň, která tepala mými žilami. Bushido se na mě opatrně položil a rukou mě pohladil po nahém boku. Jednou rukou jsem mu přejel po nahých zádech. Cítil jsem se zvláštně malátný. Naše rty se ještě neodpojily a já se cítil, jako bych se měl každou chvíli slastí rozpustit. Cítil jsem, že i Bushidův penis je tvrdý, ale ani tentokrát to nebylo nijak vášnivé, toužebné tepání. Bylo to něco jako něžné šťouchání. Tiše jsem se zasmál do jeho rtů a rozverně ho kousl. Bushido se také zasmál, odtrhl se ode mě a políbil mě na nos.
„Mohu?“ vážně se mi zadíval do očí.
„Nikdy jsem nic nechtěl víc,“ natáhl jsem se pro něj a znovu ho políbil. Jeho rty byly na těch mých naprosto perfektní. Měl jsem pocit, že je prostě potřebuju, že jedině s nimi jsem kompletní. Protože jedině tak jsem se cítil celý.
Bushido se usmál do našeho polibku a rukou přejel přes mou odhalenou pokožku až ke kalhotám. Líným pohybem je rozepnul a pokusil se je stáhnout. Neúspěšně. Mírně jsem nadzvedl boky, díky čemuž se srazily s těmi Bushidovými. Naráz jsme mírně zasténali a Bushido mi okamžitě stáhl kalhoty. Já přesunul ruce na jeho boky, v rychlosti mu rozepnul kalhoty a stáhnul mu je.
Rychle se ode mě odtáhl. Zklamaně jsem zasténal a spustil ruce podél boků. Cítil jsem, jak mi zcela stahuje kalhoty. Rychle jsem si sedl, chytil ho za ramena a přitáhl k sobě. Naléhavě, zoufale jsem ho políbil, přitáhl si ho k sobě, tělo na tělo. Cítil jsem jeho horkou pokožku na té své a hluboce jsem zasténal. Roztáhl jsem nohy a umožnil tak Bushidovi dostat se ke mně ještě blíž.
Pocítil jsem na vnitřní straně stehna teplý dotek jeho hrubé, drsné ruky. Přejel mi z něj mráz po zádech a já se mírně prohnul v zádech. Cítil jsem všechno s mnohem větší intenzitou než obyčejně. Mírně mě zatahal zuby za spodní ret a rukou přejel výš, téměř až do mého klína, a zase zpátky. Cítil jsem, jak mé plíce jen marně hledají nějaký vzduch a že mé srdce bije stále silněji. Naštěstí Bushido to pochopil a odtrhl se ode mě. Když dlouho nic nedělal, roztřeseně jsem otevřel oči. Bushido se skláněl jen pár milimetrů nade mnou a se zvláštním odleskem v očích si mě prohlížel.
„Děje se něco?“ zeptal jsem se trochu vylekaně. Nechtěl jsem, aby ten okamžik skončil, nechtěl jsem, aby se ke mně přestal chovat tak přenádherně něžně, aby se všechno vrátilo do starých kolejí.
„Nic se neděje,“ pousmál se a volnou rukou mě pohladil po tváři. „Vůbec nic,“ sklonil se ke mně a znovu, tentokrát jen zlehka, mě políbil. Kdesi vzadu v hlavě se mi objevil tichý hlas plný pochyb, ale ten jsem se rozhodl ignorovat. Možná později dostane své slovo, ale nyní jsem si nechtěl tu chvilku ničím kazit.
Jeho ruka sklouzla až k mému otvoru a jedním prstem kolem něj opatrně zakroužil.
„Bushido,“ zakňučel jsem tiše. Nechtěl jsem žádné přípravy, ačkoliv jsem tušil, že nic jiného mi nezbývá. Já si v tu chvíli však nepřál nic jiného, než splynout s ním. Chtěl jsem, aby už byl ve mně, abych ho mohl přijmout. Nepřál jsem si nic jiného, než aby naplnil prázdné místo ve mně. On nejspíš něco z toho pochopil. Jedním prstem do mě více méně plynule zajel. Štípalo to, nebyl jsem na něj nijak připravený a on neměl žádný gel ani nic jiného. Ale mně se to přesto líbilo. Mohl jsem díky tomu s větší intenzitou vnímat, že je to opravdu on, všude kolem mě, nade mnou, i ve mně. Přestože to znamenalo, že s definitivní platností se mu konečně odevzdávám, což za normálních okolností nesnáším, nyní mě to podivně naplňovalo pocitem bezpečí a štěstí. Líbilo se mi to.
Opatrně pohnul prstem uvnitř mě, a zároveň něžně naléhal jazykem. Usmál jsem se do polibku a plně se mu věnoval. Nechtěl jsem vnímat, jak mě roztahuje nebo dráždí. Tohle všechno jsem si chtěl nechat na chvíli, kdy bude ve mně on sám. Pevně jsem se ho držel a něžně ho škrábal po holých zádech.
Ve chvíli, kdy už do mě mohl pohodlně dát tři prsty, je zase vytáhl a přerušil náš polibek.
„Jsi si jistý, Tome?“
„Bushido,“ zasténal jsem nespokojeně. „Ptáš se mě poněkolikáté. Už jsme to spolu dělali, pamatuješ? Kdybych to nechtěl, dám ti to dost jasně najevo. Tak prosím, přestaň to tak moc řešit,“ srdce mi bušilo nepředstavitelnou rychlostí a já věděl, že přestože, jak jsem to sám řekl, jsme to spolu dělali již mnohokrát, tohle bude jiné. Úplně jiné.
Bushido se přesunul ještě níž a něžně mi roztáhl nohy ještě o něco víc. Vzhlédl a usmál se na mě. Natáhl se ke mně a políbil mě. Objal jsem ho kolem krku a pocítil, jak se do mě opatrně dostává. Tiše jsem zasténal a pevněji ho přitáhl k sobě. Roztahoval mě víc než prsty, trochu to pálilo, ale já věděl, že to bude lepší. Chtěl jsem jen, aby už ve mně byl celý.
„V pořádku?“ zeptal se tiše a políbil mě na ucho. Zachvěl jsem se a zavřel oči.
„V naprostém,“ přikývl jsem a natočil hlavu tak, abych ho mohl pohodlně políbit. Mírně jsem se pohnul proti němu, Bushidův penis se díky tomu otřel o mou prostatu. Tiše jsem zasténal do jeho rtů a stáhl se kolem něj. Cítil jsem, že jeho dominance v mých ústech slábne, ale stejně dobře jsem věděl, že ani já bych ji nedokázal moc dlouho držet. Přesto jsem ale chytil jeho hlavu do dlaní a držel ho u sebe. Měl jsem pocit, že pokud náš polibek skončí, všechno se roztříští na malé kousky.
Naše těla po sobě klouzala prakticky sama a já s každým dalším jeho přírazem cítil novou vlnu čehosi úžasného uvnitř mě. Nebyla to jen čistá slast, bylo v tom něco, co jsem v životě nezažil. Trvalo to několik dlouhých minut, plných těch nejúžasnějších pocitů, které jsem kdy zažil, než jsem s tichým zasténáním vyvrcholil mezi naše těla. Tentokrát nešlo o to, kdo z nás bude šílenější slastí první. Tentokrát šlo o… já ani nevím o co. Jen vím, že v tu chvíli mi to bylo jedno. Cítil jsem se naprosto malátný, omámený vším kolem Bushida. Stáhl jsem se kolem něj, jak jen jsem mohl, a vyrazil svým jazykem do protiútoku. Netrvalo to dlouho a cítil jsem, jak Bushido vyvrcholil do mého těla.
A přesně v tom okamžiku, kdy Bushido dopadl těsně vedle mého těla, přitáhl si mě do náruče a políbil do vlasů, mi to všechno došlo. Protože tohle je ta chvíle, kdy se obvykle milenci vyznají ze svých citů. Tentokrát nic takového nepřišlo, a já to konec konců ani nečekal. Přece jen, ať jsme se za poslední týden sblížili jakkoliv (a že to bylo mnohem víc, než jak se mi to povedlo s jakýmkoliv jiným člověkem), pořád to byl jen můj zákazník. Jenomže já si v tu chvíli uvědomil, že tyhle pocity už nikdy nebudu moct prožívat s nikým jiným. Protože tohle nebyl pouhý sex.
„Nechceš si dát sprchu?“ zamumlal mi do ucha. Skrčil jsem se a víc se namáčkl do jeho náruče.
„Ne,“ zahučel jsem jednoduše. Nechtěl jsem se ani hnout z tohoto místa. Ne do poledne dalšího dne, kdy už budu muset vstávat. Bushido se tiše zasmál a pevněji mě uchopil.
„Dobrou noc, Tomi.“
„Dobrou… Anisi.“
Aspoň pro jednu noc živit iluzi dokonalého světa…
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 13
kraasny, uplne nadherne popsany…snad se jeste potkaji 🙂
asi sem debil, ale mám z toho slzy v očích. prostě..když si uvědomil, že tohle nebyl jen tak nějaký sex, ale milování..když mu řekl Anisi.. to je tak nádherný. 🙂
a teď zase ke všem těm tvým detailům. 🙂 jak se Tomovi to tykání pořád nedaří, celé to Bushidovo překvapení, cestička ze svíček, ryba a přípitek, že se sejdou v pekle, palačinky, ta Bushidova něžnost, protože sám věděl, že i pro něj to bylo jiný.. 🙂 přenádhera největší.
tys to musela všechno zařít, protože jinak nechápu ty tvoje dokonalé přesnosti. 🙂