Za linií nepřítele 1.

Zdravím všechny přítomné i nepřítomné twincesťáky. Máme tady pro vás novou povídku. Doufám, že se vám bude líbit, protože mně osobně se tedy líbí moc. Je to trochu jiné kafe, než já normálně píšu. Je to z vojenského prostředí, takže snad to pro vás bude zajímavé.

Asie, Irák. Tento den bylo příšerné vedro. Vzduch byl těžký a sluneční paprsky silně žhnuly. Ovšem neměnilo to nic na tom, že stále kolem zuřila válka a nepokoje. Nebylo možné volně vyjít, aniž byste se nemuseli bát a svůj život. Aniž byste se nemuseli strachovat o své milované a o to, zdali se vrátí v pořádku domů. Venku to bylo nebezpečné, nikdy jste nevěděli, zdali vás nějaký šílený člověk nezabije, třeba jen proto, že jste udělali něco špatně, třeba, že se jen pohybujete na jeho území anebo jen prostě chtěl.

Tomuto krutému boji se snaží zabránit celý svět, a proto posílá vojáky do této kruté země, aby zde zajistili mír, ale ne vždy se vše může dařit. Ne vždy může jít vše podle plánu. O tom ví své i kapitán Thomas Trümper. Jeho oddíl má za úkol zajistit pořádek v této části. Postupují však pomalu a mají velké ztráty. Netušili, že nepřítel bude mít tolik bojovníků.

„Budeme se muset stáhnout, pomalu ustupujte,“ zavelel kapitán a všichni na jeho příkaz začali ustupovat. Nezapomněli však stále střílet, a tím zabíjet své protivníky. Bylo jich jako mravenců, stále víc a víc, a jelikož oddíl kapitána Trümpera se stále zmenšoval, museli se chtě nechtě vydat na ústup a zavolat si posily. To taky udělali, jakmile se dostali do bezpečí a unikli tak žhavým kulkám jejich protivníků.

Hned jak se dostali do bezpečí tábořiště, dal Tom svému oddílu pauzu. Museli se vyspat, bojovali statečně celou noc i dopoledne, a hodně jich padlo. Velké množství se těžce zranilo a Tom mohl děkovat svojí šťastné hvězdě, že on je mezi relativně zdravými.

„Plukovníku!“ vletěl Tom do velitelského stanu hlavního bojového pluku. Starší muž zvedl oči od papírů na stole a nepříjemně se zakabonil.

„Kapitáne Trümpere, nebyl jste vyzván,“ mlasknul nespokojeně.

Tom se mírně ošil pod tím pohledem. „Omlouvám se, plukovníku, ale oddíl se mi rozpadá, nemáme dost mužů na to se ubránit.“

„Co mi tím sdělujete?“ štěknul plukovník.

„Přišel jsem vás požádat o posily,“ odpověděl úsečně. Tihle dva se neměli příliš v lásce, už jenom proto, že jakmile Tom přišel k armádě, tenhle muž ho neustále srážel na kolena. Měl ho za neschopného spratka.

Teď, když to Tom dotáhl až na kapitána, museli spolu vycházet.

„A můžete mi říct odkud? Všichni schopní vojáci z NATO už bojují tady. Vzpamatujte se a bojujte lépe.“ Plukovník nesmutnil nad padlými, nezajímalo ho, kolik lidí zemře. Podstatné bylo vyhrát tuhle bitvu. A později i válku.

„Prosím, pane. Vojáci vidí, že je to nemožné, rezignují, nepřiměju je snažit se.“

„Pokud bych někoho sehnal, musel byste se dělit o vedení. Myslíte si, že mi někdo pošle vojáky bez vůdce? Bude tu další kapitán, se kterým budete vycházet. To je podmínka,“ rozhodl neústupně služebně starší, teď už bývalý voják.

Tom poraženě sklonil hlavu, ale přikývl. Bez posil by jeho oddíl neměl šanci přežít a dříve či později by zabili i jeho.

„Děkuji vám,“ kývnul Tom, na okamžik sklonil hlavu na důkaz úcty. Nesnášel tyhle pravidla chování, ale byly nutností k tomu, aby dosáhl přesně toho, čeho chtěl.

Tom se přesunul do svého stanu a na chvíli si také odpočinul jako ostatní vojáci. Plukovník by je měl lépe ocenit, ti kluci byli vážně dobří a nasazovali své holé životy, aby se on poté mohl pyšnit tím, že vyhráli.

Položil se na cosi, co mělo představovat postel anebo spíš nějaké lehátko, na kterém přespávali vojáci, aby nemuseli ležet hned na zemi. Ruce si hodil na hlavu a jen tak přemýšlel. Byl na sebe celkem hrdý. Však odvedli skvělý výkon, i když většina, z jeho mužů zemřela. Jenže takhle válka nebyla o mrtvých, byla o těch, co přežijí, a přežít může jen ta silnější strana. A oni teď museli být všichni silní, aby porazili ty šmejdy.

Na chvíli zavřel oči a jen nechal proudit myšlenky. Vidina toho, že se bude dělit o rozkazy s někým dalším, jej moc netěšila. Vždycky byl rád, když měl nad vším kontrolu, když vše držel pevně v ruce. A když teď bude i za něj udělovat někdo jiný rozkazy, které budou mít stejnou váhu, tak by třeba mohl kazit i jeho strategii.

Dvě stejné hodnosti v akci, to nevěstí nic dobrého. Je to jako mít dva krále. Také se budou hádat v rozkazech a každý bude chtít něco jiného.

Tom to raději nechal být a jen tak podřimoval, spíše odpočíval. Však měl čas, do boje se zatím nechystali a posily nepřijedou jen tak hned.

Ani nevěděl jak, ale na chvilku usnul. Probudil ho až všeobecný rozruch v táboře a spěšné kroky kolem jeho stanu. Nechápavě zamrkal a protřel si oči. Hned jak vykoukl ven ze stanu, pochopil. Čekají napadení, které je na dohled, dával tomu tak maximálně hodinu.

„Všichni vojáci se připraví na boj, shromáždí se u hlavního stanu!“ rozhlašovali všichni, co šli okolo. Přitom na sebe navlékali helmy, neprůstřelné vesty a připínali si zbraně.

Rychle na sebe obléknul kalhoty, přes ramena si hodil bundu a pospíchal ke stanům svého oddílu. Samo sebou už byli taky na nohou a připravovali se.

„Oddíle, pozor!“ křiknul dost hlasitě, přehlušil i humbuk v těsné blízkosti. Jemu podřízení vojáci se okamžitě srotili okolo.

„I kdyby vám někdo přikazoval něco jiného, budete se držet vzadu. Do předních linií nestrčíte ani špičku nosu! Je to můj rozkaz, poslechnete jenom mě. Jasné?!“

Souhlasně přikývli, v očích udivení, ale i vděk. Nikdo nechtěl do předních řad, pokud bez výjimky nemusel.

Zahlédli jenom pár nepřátel a všichni se uklidnili. Až na Toma, který v tom tušil zradu. Takový poplach pro nic se mu nezdál. Nařídil svým mužům, aby zůstali oblečení a připravení a sám si stoupnul k jednomu z dalekohledů. Mířila k nim opravdu jenom neškodná hrstka pár vojáků, osamocených v okolní pustině. Se zaujetím sledoval, jak postupně padají k zemi pod palbou daleko letících střel. Zcela náhodou, jenom koutkem oka zahlédnul v řídkých keřích mlhavé pohyby, dokonale zakryté padajícím soumrakem.

Více se na to místo zaměřil a ke svému zděšení spatřil celý obrovský oddíl, jenž naprosto unikl jejich pozornosti.

„Připravte se na obranu tábora! Nepřátelé na…“ nedopověděl, jelikož se pustinou rozlehly ohlušující výstřely. Všichni s dostatečným postřehem padli k zemi a snažili se odplazit do bezpečí.

Nechápal, kde se tady najednou vzalo tolik nepřátel, ale jediné, co teď museli, bylo bránit jejich tábor, a pokud to nebude možné, tak se skrýt. Sledoval své vojáky, jak se snažili uniknout do zákrytu. I plukovník byl na pozoru. Byl to takový starší muž, který už spíš uděloval rozkazy a vymýšlel plány, než aby se sám hrnul do boje. Ovšem tenhle stařík byl taky ještě docela čipera. Avšak Tom zde byl jako jediný kapitán, který měl zkušenosti přímo z akce.

„Plukovníku, musíme se rozdělit, vaše polovina zaútočí na sever, já si vezmu jih,“ oznámil mu. Snad poprvé v životě jej ten stařík poslechl a jen přikývl. Tom si svolal své muže. I když byl velmi mladý, měl u svých podřízených respekt.

Nepřátelé je obklíčili, měli strategii. Na Tomově oddílu bylo, aby rozbil tu lajnu muslimů a rozehnal je jako krysy.

Pokud si Tom něco vzal do hlavy, tak to taky za každou cenu splnil. Proto se pustili do boje a postupně odstřelovali jednoho muslima za druhým. S novým odhodláním šlo všechno mnohem lépe.

Brzy je na jižní straně téměř všechny rozehnali. Měli dobré krytí za obřími balvany. Jih už byl téměř čistý, však se ještě našli takoví vytrvalci, kteří stále stříleli, na takovéhle záškodníky bylo třeba asi dávat pozor. Chvíli je ticho, a když to nejmíň čekáte, tak vám zasadí kulku přímo mezi oči.

„Kapitáne, všichni nepřátelé jsou přemoženi,“ ohlásil s mírným úsměvem jeden z jeho nejlepších mužů asi dvě hodiny po začátku bezprostředního útoku.

Tom přikývnul. „Nějaké oběti?“

„Pár zraněných, jeden to nejspíš nepřežije.“

„Dobře, nedá se nic dělat. Rozhlas, že se všichni můžou jít v klidu vyspat, až na ty, kteří měli původně stráž. Já zajdu za plukovníkem,“ rozdal pár rozkazů a už odcházel.

Pořád ho mrzel noční a ranní útok, kdy ztratil i pár nejschopnějších vojáků. Věděl, že se tomu dalo snadno předejít, zejména pokud by plukovník nebyl tolik tvrdohlavý. Celou dobu doufal, že to zvládnou sami, o posilách nechtěl slyšet jediné slovo. Tom doufal, že nynější situace a fakt, že nepřátelé se neustále přibližují, k jejich smůle v hojnějších počtech, plukovníka přesvědčila.

„Kapitáne!“

Otočil hlavu a setkal se s tvrdým pohledem plukovníka. „Vedl jste si dobře. Bez vašeho rychlého rozhodnutí bych tu už asi nestál, děkuju.“

Tom se jenom pousmál a čekal, co přijde dál.

„A mám pro vás další dobrou zprávu. Posily jsou na cestě, budou tu do čtyř dnů. O velení se budete dělit s kapitánem Billem Kaulitzem. To je vše, jděte se vyspat,“ ukončil krátký a stručný proslov; obrátil svoje kroky k velitelskému stanu.

Tom se taky odloudal. Sotva držel oči otevřené a vidina, alespoň pár hodinového spánku jej dosti lákala.

Ulehnul na tvrdou pryčnu, zamyslel se. Za další, bojeschopný, a hlavně odpočatý oddíl byl vděčný. Pár vrásek mu ale dělal další kapitán. Jméno mu nic neříkalo, nehodlal nad tím ani přemýšlet. Zaujal pohodlnější pozici, aby odlehčil zničeným svalům, a zavřel oči. Okolo panovalo až hrůzostrašné ticho, všichni se vzpamatovávali z těžkého dne. S hrdelním povzdechnutím zavřel oči a usnul neklidným spánkem.

autor: Tina & GossipGirl