No one is innocent II – I will love you forever 19.

„Tomi, lásko,“ políbí mě Bill na tvář. Máma se na mě jen mlčky dívá. Proč na to ale nemůžu přestat myslet? Cítím v sobě, jak byl… ve mně. Zasténám.
„Tome, pojď si lehnout.“ Cítím, jak mě něčí ruce tlačí do pokoje, ale Billovy to nejsou… Musí být určitě… mamky.
„Nikam nechci,“ zafňukám a vytrhnu se jí, místo toho se ale přirazím zády o zeď. Jo, přesně jako Andreas mě tam tu noc. Být přiražený o zeď, bylo tak… Oh. Zakloním hlavu a přivřu oči. Pusu pootevřu do němého stenu. Nasucho polknu. Tak živé myšlenky, představy, vzpomínky…
„Lásko!“ slyším hlas u mého ucha a cítím, jak se třese s mým tělem. Andy mi říká… lásko? Přesto je to úžasné. Vlhké, horké, tepající… Ale to slovo mi dál v hlavě zní jako ozvěna. Zachvěju se díky tomu hlasu. Je to doopravdy Andreas? Moje myšlenky se chtějí odvrátit, a myslet na úplně jinou osobu, ale… Na jakou? Ne, nesmím dopustit, aby tohle skončilo. Ta noc… Vím, byl jsem možná ztřískanej, ale tuhle část večera si pamatuju velice dobře. Bylo to něco pro mě… nového. Chci zasténat jeho jméno, tak moc to chci, ale místo toho mi z úst vyjde jen prudké zalapání po dechu. Zase cítím otřepání s mým tělem. Oh… Trošku něžnější zacházení by nešlo…?

„Tomi, co se děje? Nemůžeš se nadechnout?“

Zakňučím a po stěně se svezu na zem. Prohnu se v zádech, když do mě blonďáček… Oh.
„A-A… Andy,“ potichu vydechnu a skousnu si ret.
„Thomasi, to by stačilo,“ řekne nejistě máma. Její slova mi to úplně kazí. Ucítím, jak mě něco hrubě vytáhne na nohy. Proč? Jakoby z dálky slyším tiché vzlyknutí. Přísahám, že jsem už někdy něco takového slyšel, ale nemůžu si vzpomenout kdy. Kdo takhle… Pláče? Ne, spíš si nechci vzpomenout. Chci myslet jen na sex s blonďáčkem. Položím jednu dlaň na zeď a pomalu ji semknu v pěst. Někdo se mě pokouší odvést, ale nechci. Chci zůstat tady, s Andreasem. Jen… Proč začínám toužit po někom jiným. Ne, jen Andy… Blonďáček, ale…

„Sakra, Tome!“ zakřičí po mně ženský hlas. Nesouhlasně zakňučím. Cítím na tvářích palčivou bolest, zakroutím hlavou. Otevřu oči a kouknu kolem sebe. Absolutně nevím, co se… teď stalo. Proč mě máma bila? Proč slyším Billa… Plakat?
„Tome, už je to dobré?“

Poplašně zamrkám, nechápu. Koukám střídavě na Billa a na mámu. Nelíbí se mi když… Můj blo-… Černovlásek pláče. Andy? Sakra, potřeboval bych profackovat. Povzdechnu si a sklopím k zemi pohled. Co… jsem provedl?

„Lásko…“ šeptá mi Bill uplakaným hlasem do ucha a hladí mě po zádech. Přitáhnu si ho k sobě, pevně ho obejmu. Nechci, aby plakal. Ne, když za slzy můžu já.
„Bille, prosím… Neplakej. P-promiň,“ zašeptám a pohladím ho po vlasech. Zakroutí hlavou a nechá se obejmout. Objetí mi opětuje, ale ne tak silně jako já jemu.
„Ne… To je dobrý,“ šeptá. Ale já poznám, že to není dobrý… Slyším v jeho hlase, že ho to hodně trápí. Začnu ho hladit po zádech.
„Pšš, neplakej, prosím,“ šeptám dokola naléhavě. Začne se mi točit hlava, přivřu oči pod domněnkou, že se mi trošku uleví. Nelíbí se mi tahle situace, nechápu to.

„Já nepláču,“ šeptá Bill a otírá si oči. Hladí mě po zádech a víc se ke mně přitiskne. Jakoby… Naléhavě? Taky ho k sobě tisknu. Nechápu, proč mám tak zvláštní pocit a nutkání se někoho dotýkat, někoho blízko cítit.
„Zlato…“ vydechnu a stisknu víčka. Opravdu hodně se mi točí hlava, není to dvakrát příjemné.

(Bill)

Mám opravdu veliký strach. Kdybych řekl, že nemám, tak lžu jen sám sobě. Vůbec netuším, co se děje. Je to jako by… se vracel svými myšlenkami do vzpomínek? Do dávné doby? Ale v tom případě nechápu, proč sténal Andreasovo jméno…? Měl někdy s ním něco? Nikdy se mi s tím nesvěřil. Vlastně… Nevím nic o minulosti Toma v tomhle… směru. Vydechnu a políbím ho na tvář. Jen doufám, že na mě teď myslí jako na svého Billa a ne na blonďáka.

„Lásko, bude to v pořádku,“ snažím se ho alespoň částečně uklidnit a postavím se. Nabídnu mu ruku, abych mu pomohl zvednout se. Postaví se vratce na nohy. Lesklýma očima na mě koukne. Jeho výraz už není tak nepřítomný jako před tím.
„Tome? Jsi v pořádku?“ optá se opatrně Daniela, sjede ho pohledem, takovým trošku podezíravým, ale dredáč jen přikývne. Pohladím ho po ruce, kterou vtiskne do té mojí. Vytáhnu ho na nohy. Opravdu doufám a moc si přeju, aby teď… už byl v pořádku.
„Pojď si lehnout,“ šeptnu mu a pevně chytnu kolem boků. Ne, nechci, aby mi někde nedej bože upadl.

„D-dobře,“ vydechne, položí si hlavu na moje rameno a nechá se mnou vést k sobě do pokoje. Vlastně do našeho pokoje. Malinko se nad tím pousměju. Tom mi stiskne ruku. Opětuju mu stisk a zavřu za námi dveře. Dotlačím ho do postele. Přikryju ho a lehnu si k němu. Ne, nijak ho neoblíkám… Chci, aby rychle usnul a víc se nemusel trápit starými vzpomínkami. Ale trápí ho to? Třeba jsou ty myšlenky pěkné. Povzdechnu si a obejmu ho. Než zavře oči, podívá se do těch mých a pohladí mě po tváři. Přitulí se ke mně tak, jako já se tulívám k němu. Vydechne mi do krku. Vypadá trošku uvolněně, jenom doufám, že se mu o tom nebude i zdát. Ale… Co kdyby mě to s Andreasem zajímalo?

„Miluju tě,“ zašeptá. Usměju se a přikývnu. Pohladím ho po paži a víc si ho k sobě přitulím. Líbí se mi to teď, když jsem já ten… silnější.
„Já tebe, lásko, taky,“ vydechnu šťastně. Oči ještě nezavírám. Čekám, až usne on… Chci, aby byl klidný. Tom mi v náručí začne během několika minut spokojeně ze spaní oddechovat, ale… Chvilkami nespokojeně zakňučí skoro jako nakopnuté štěně, a blíž se ke mně lísá. Proč mám takový pocit, že… nebudu dneska spát? Ale tak, nevadí… Kvůli Tomovi se vzdám spánku. Hlavně že bude v pořádku, ne? Hladím ho po vlasech.
„Lásko, bude dobře,“ šeptám mu uklidňující větu.

„A-… A,“ vydechne a zafňuká. Zdá se mu zase o… něm? Nevypadá moc klidně, naopak.

„Bille?“ zaslechnu ode dveří. Asi… Tomova máma. „…Spí?“ optá se, když dojde k posteli a posadí se na volné místo. Tom si mě k sobě tiskne, v pěsti semkne peřinu. Vydechnu a zakroutím hlavou. Opravdu nevím, jestli Tom spí nebo má jen zavřené oči. Pohladím ho po čele.
„Nevím, ale asi má zase ty… představy či co,“ vydechnu smutně. Trápí mě to. Hodně mě to trápí. To, že mu nemůžu pomoct… Nic.

„Trošku si odpočine a přejde ho to, neboj,“ řekne tiše a útěšně mě pohladí hřbetem ruky po tváři. Někdy takhle hladí i Toma. „…Asi je jenom trochu zmatený.“
„Ale já…“ vydechnu a zakroutím hlavou. Ale nic. Nebude mě zajímat to s Andreasem, dokud nebude Tom v pohodě. Nechci mu ubližovat ještě víc… Nechci, aby mu bylo hůř. Dívám se na něj a hladím ho utěšujícně po tvářích.

„Nevíš… Jestli nemá nějaké problémy?“ zeptá se mě opatrně a začne hladit Toma po ruce. Ten se zavrtí a něco zamumlá. Nevím, jestli chci vědět, co to bylo. Jestli to bylo k… Andreasovi. Nakrčím obočí. Andreas… Odpoledne… Tady.
„Odpoledne tu byl Andreas. Byli spolu dole… Tom nebyl nadšený… potom,“ vydechnu a ochranitelsky ho k sobě přitulím.

„A… Aha,“ vydechne a přikývne. „…Když… Jsi tady nebyl, Andy byl ze začátku jediný, s kým byl Tom schopný komunikovat. Ale… Začal se chovat divně. Nevím, ale Tom to nevnímal. Netuším, co se stalo, ale myslím, že by si to měli vyřešit…“ pronese tiše. Vydechnu a přikývnu. Políbím Toma na čelo a pohladím po břiše. Víc ho přikryju. Tak moc si přeju, aby klidně usnul a… ráno bylo všechno v pořádku tak, jak to má být.

autor: Catherine & Sch-Rei