autor: Sandra Trümper
U mámy
„Jsi si jistej, že tvému bratrovi nebude vadit, že přicházíš takhle brzo?“ Bushido k mému překvapení opravdu zněl starostlivě. „Mohl bych tě vzít ke mně domů a-„
„To je dobrý, Bushido,“ odpověděl jsem, aniž bych se na něj podíval. „Děkuju za odvoz, teď už to zvládnu sám,“ otevřel jsem dveře od auta a vystoupil jsem. Rázným pohybem jsem zabouchl za sebou dveře a přešel ke kufru. Jedním rozhodným pohybem jsem otevřel kufr. Respektive pokusil se o to. Tiše jsem zaklel a pokusil se o to znova. Na mou ruku se položila ta Bushidova, přesunula mi palec na jedno určité místo, stiskla a pomohla otevřít kufr.
„Vážně nechceš aspoň vzít tu tašku nahoru?“ cítil jsem jeho pohled a věděl jsem, že po mně chce pohled do očí. Ale já nevzhlédl. Nepodíval jsem se mu do očí od té doby, co jsme se v neděli vzbudili. Nedokázal jsem to, měl jsem pocit, že kdybych to udělal, okamžitě by věděl, že je něco špatně. A poznal by taky co.
„Děkuju, Bushido. Jak jsem řekl, tohle zvládnu sám,“ neřekl jsem mu jeho pravým jménem nikdy kromě toho večera. Vzal jsem tašku do ruky a zavřel kufr. Otočil se k němu zády a rozešel se ke dveřím.
„Nic víc mi neřekneš?“ srdce mi poskočilo nad podivnou prázdnotou v jeho hlase. Zastavil jsem se, zavřel oči a zhluboka se nadechl.
„Na shledanou, Bushido,“ mrkl jsem na něj přes rameno, ovšem nedíval jsem se mu do obličeje, a usmál se. Pak jsem se rychle rozešel do domu. Nemohl jsem být v jeho přítomnosti už ani o minutu déle. Zbláznil bych se.
Rychle jsem vyběhl schody a začal štrachat klíče od naší garsonky. Zaklel jsem a spustil tašku na zem. Rozepnul jsem ji, klekl si k ní a začal ji prohrabávat. Mé nadávky se stávaly tím hlasitější, čím déle jsem ty klíče nemohl najít. Nakonec jsem ji jen nakopl a zhroutil se podél zdi na podlahu. Byl jsem unavený, v letadle na Bushidově rameni jsem se každou chvíli budil. Snažil jsem se totiž pokud možno nedotýkat se Bushida, ale pokaždé, když jsem usnul, jsem se nějakým záhadným způsobem ocitl právě na jeho rameni.
S tichým povzdechem jsem uložil hlavu do dlaní. Proč zrovna já? Já, kterej se tak vzorně stará o bratra, já, kterej dělá první poslední proto, abychom nějak vyšli. Proč zrovna mně se musej dít tyhle hrozné věci? Kdo jinej z mých známých může říct, že se zamiloval do šéfa? Kromě půlky mých stálých zákaznic, které dělaly svému muži původně sekretářky. Jenomže mě prostě nemůže potkat stejné štěstí jako je.
„Tome?“ rychle jsem se zvedl a podíval se po hlase, který na mě mluvil.
„Bille,“ narovnal jsem se a automaticky si oprášil triko. „Co tu děláš? Nemáš spát?“
„Měl bych. To by tu ale nesměl někdo nadávat jak dlaždič a kopat do věcí,“ zasmál se Bill a přehodil si popruh mé tašky přes rameno. „Ovšem vypadáš celkem zbědovaně,“ povzdychl si a chytil mě za ruce. „Stalo se něco? Nevyšel ti obchod?“
„Ale ne, to jen… ono to…,“ povzdychl jsem si. „Je to složité. A já jsem unavený. Díky za otevření dveří, ale teď bych si raději šel lehnout.“
„Jasně.“
***
Líným pohybem jsem zkontroloval, zda adresa na mém papírku a na domě souhlasí, a onen papírek zastrčil do zadní kapsy svých obrovských kalhot. Zvedl jsem ruku, zazvonil, otevřel jsem si branku a sám vešel dovnitř. Jednalo se o jednu z mých dlouhodobějších klientek. Ale já tak nějak neměl na nic náladu. Takže triko, co jsem měl na sobě, bylo trošku pomuchlané, délka a velikost kalhot lezla na nervy už i mně samotnému, a co bylo hlavní, nebyl jsem oholenej. Už od toho malého výletu do Dubaje. A jelikož byl už čtvrtek, začínalo to být vidět.
„Tome!“ objevila se ve dveřích Lejla. Charismatická, mladá žena, která si před půl rokem vzala šéfa místní banky. A nebyl to sňatek z lásky. Lejla pochází z chudé rodiny, musela se o všechno dělit s pěti sourozenci. Nikdy si nechtěla žádného muže brát z lásky, vždycky snila o tom, že se provdá do bohaté rodiny a bude se s ní zacházet s úctou, že si bude moct koupit to, na co zrovna bude mít chuť, a že bude moct každej den vybírat z plné šatní skříně. Podle toho si vybírala svého muže, ne podle toho, jaké z něj má pocity. A fakt, že její muž je pořádně doma zhruba tak dvakrát do měsíce, jí spíš vyhovuje. „Páni, máš vousy,“ zavýskla obdivně a objala mě kolem ramen. „Dáš si whisky jako vždycky?“
„Rád. Děkuju, Lejlo,“ souhlasil jsem a nechal se dovést až do mě celkem známého obýváku. Posadil jsem se do křesla a zaklonil hlavu. Do nosu mě udeřila nasládlá vůně její květinové voňavky, před mým nosem se objevila sklenka s whisky a na hrudi zase její jemná, pěstěná ruka.
„Takže, Tome, máme novou postel. Dopoledne ji tu byli postavit. Co myslíš, pomůžeš mi ji pokřtít?“ zachichotala se mi do ucha. Zavřel jsem oči a v duchu trpitelsky zasténal. Neměl jsem na ni náladu. Měla sice postavu bohyně a byla jen o dva roky starší než já, ale já jsem posledních několik dní neměl náladu absolutně na nic.
„Jak si přejete, má paní,“ zatímco se ona tiše chichotala do mého krku, vypil jsem na ex nabídnutého panáka. Odložil jsem prázdnou skleničku na stůl a stáhl si Lejlu přes rameno do klína. „Takže co po mně bude má mylady chtít?“ vykouzlil jsem na tváři svádivý poloúsměv, přestože jsem měl náladu na cokoliv, jen ne na to, co ode mě bude chtít.
„Tvá mylady chce, abys ji odnesl do pohodlné postele a pak si ji tam vzal,“ zamumlala pokleslým hlasem a škádlivě mě kousla do ucha. Překvapila mě vlna nevole, kterou se mnou znenadání prohnala. Nikdy dřív se mi to nestalo, bylo to poprvé. A já si s palčivou bolestí uvědomil, že je to kvůli Bushidovi.
Beze slova jsem ji chytil do náruče a nesl ji směrem k ložnici. Vesele se zasmála a pevně mě objala kolem krku. Přitulila se mi k hrudi a kousala mě do krku, zatímco já myslel na to, jak rozdílné bylo, když já jsem byl ten, o kterého se někdo staral. Jak rozdílné bylo, když se přede mě Bushido ochranářsky postavil tenkrát ve výtahu, jak skvěle jsem se cítil celou tu dobu, kdy mě měl kompletně ve své moci.
Shodil jsem ji na postel a zalehl ji vlastním tělem. Našpulila rty v očekávání polibku, já se však sehnul a políbil ji na krk. Její pokožka byla hebká, mnohem hebčí, než bych si přál. Zavřel jsem oči a potlačil zklamané vydechnutí. Cítil jsem své ruce, jak šmátrají po celém těle. Dělal jsem ty samé věci, které jindy, ale cítil jsem se při tom prázdný. Jako bych to nebyl já, jako bych byl v cizím těle a nemohl ho nijak ovládat, jen vnímat, co dělá.
Ještě jedna věc byla od jiných večerů s ní jiná. Nebyl jsem vzrušený. Přestože jsem věděl, že ona je ze mě vlhká, se mnou její tělo nedělalo vůbec nic. A já přitom věděl, že tu práci musím udělat perfektně jako vždycky.
Teprve v tu chvíli jsem pocítil hořkou stránku mého povolání. Už předtím jsem k tomuto zaměstnání cítil jisté antipatie, nechtěl jsem ho dál provozovat, cítil jsem se pošpiněný. Ale tohle bylo něco jiného. Bolestné ostny zrady se mi zapichovaly hluboko do srdce. Musel jsem si při našem sexu představovat Bushida. Jeho ruce na mých bocích, jeho jazyk všude, kam se dostal, jeho rty na mých. Na tohle všechno jsem myslel, když jsem do ní pronikal a divoce přirážel. Myslel jsem na to, jak perfektní byl náš poslední večer.
A když jsem se potom zmoženě svalil na postel vedle ní, cítil jsem se jako ta největší špína na světě. Cítil jsem, jak se mi slzy ženou do očí a věděl jsem, že musím odejít.
Vstal jsem a bez jediného slova zamířil do koupelny. Nepotřeboval jsem její momentální svolení, měl jsem ho již z dřívějška.
„Nepolíbil jsi mě,“ ozvalo se jednoduché zkonstatování z velké manželské postele. Na malý moment jsem se zastavil a zavřel oči. Pak jsem se bez jediného ohlídnutí, bez jediného slova zase rozešel do koupelny.
Teplá voda dopadající na má záda příjemně uvolňovala mé tělo, ale mé duši pomoct nemohla. Stál jsem tam, čelem opřený o studené dlaždičky, a nechával své slzy volně se míchat s vodou. Věděl jsem, že tohle nedokážu dělat. Nedokážu zaprodávat své tělo, když srdce už si své pevné místo našlo.
Sebral jsem se a vrátil se do obýváku. Tam se procházela Lejla, oblečená jen v županu. Usmála se na mě a podala mi balíček bankovek.
„Uvidíme se, Tome?“ usmála se na mě svádivě.
„Nevím,“ odpověděl jsem vyhýbavě. Překvapeně se na mě podívala.
„Udělala jsem něco špatně?“ opatrně se mě dotkla. Podíval jsem se jí do očí.
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou a rozešel se ke dveřím. „Vy ne.“
***
S nerozhodným povzdechem jsem se naposledy podíval na kytici ve svých rukou a vykročil do brány, která se přede mnou tyčila. Nevkročil jsem do ní už víc jak pět let. Cítil jsem se zvláštně, když jsem to teď udělal. A cítil jsem se zvláštně i díky tomu, že jsem na sobě měl své úzké kalhoty, košili a byl jsem čerstvě oholený. Rozhlížel jsem se kolem a snažil se najít jeden určitý hrob. Nepamatoval jsem si, kde přesně je, ale přibližně jsem to věděl.
Procházel jsem mezi kamennými náhrobky a četl si jména na nich. A když jsem viděl ten rozdíl mezi vzorně upravenými hroby a naprosto obrostlými kameny, které jen vzdáleně připomínaly náhrobky, připadal jsem si ještě provinileji.
Konečně jsem došel ke svému cíli. Několik minut jsem jen němě zíral na náhrobek, který k mé úlevě nebyl ani zdaleka tak zanedbaný jako mnoho ostatních hrobů. Jen pár lístků a jeden suchý věnec, který sem musel přinést Bill, na něm ležely. Nakonec jsem se sehnul, vzal věnec a odnesl ho do nedaleké popelnice, odmetl těch pár lístků a položil na studený kámen náruč žlutých růží. Výraz žárlivosti nebo květina, kterou přineseš babičce do nemocnice, řekl mi kdysi jeden kamarád. Ale to mi bylo jedno, máma je měla vždycky nejraději.
„Ahoj, mami,“ trošku nerozhodně jsem se na malý moment zarazil, nakonec jsem si však sedl na roh jejího hrobu. „Omlouvám se, že jsem tak dlouho nepřišel, ale víš… styděl jsem se. Styděl jsem se za sebe a za všechno, co dělám.“
A tak jsem jí to řekl. Všechno, co se za posledních pět let stalo. Všechno to o mé práci, všechno o Billovi, Ince a jejich nadšení do umění. Bylo mi jasné, že to všechno už jí řekl Bill, ale já to ze sebe prostě musel dostat.
„A, víš, nedávno, asi tak před čtvrt rokem… necelým čtvrt rokem… Někoho jsem potkal. Nebo ne potkal, někdo… někdo si mě najal. A on… Totiž… Ech, je mi blbé o tom mluvit,“ zasmál jsem se nervózně. „Ale… prostě… kruci,“ složil jsem hlavu do dlaní. „Lepší sex jsem snad nikdy nezažil. Teda, není bezchybnej, sexuální Bůh nebo tak něco, ale je to… Pane Bože,“ věděl jsem, že mám zarudlé tváře. Prostě jsem to věděl. Ale říct jsem to musel. „Vzal mě do Dubaje. A tam… Byl to ten nejkrásnější týden v mém životě. Staral se o mě jako nikdo předtím, byl tak pozornej, tak romantickej, ale přitom tak divokej…,“ odmlčel jsem se a zadíval se na máminu fotku. Dívala se na mě tmavýma laskavýma očima s něžným úsměvem. Přesně takovou ji znám. Nikdy na mě neřvala, ať jsem provedl jakoukoliv hloupost, a vždy nás naprosto oddaně milovala. „Mami, já… Já jsem se zamiloval,“ dodal jsem tlumeně. Bylo to poprvé, co jsem to vyslovil nahlas. Cítil jsem, jak mi to slovo brní na jazyku. Bylo to zvláštní v tom nejlepším slova smyslu. Na rty se mi dral malý úsměv. „Zamiloval,“ zopakoval jsem o něco jistěji. „Tom Kaulitz se zamiloval,“ řekl jsem sebejistě a nahlas, s úsměvem od ucha k uchu. „Miluju tě, mami.“
Vstal jsem a vydal se zpátky k bráně.
„Jo, a mami? Neříkej to prosím ještě Billovi. Řeknu mu to sám.“
***
„Bille? Inko?“ odhodil jsem klíče na jejich místo a zul se ze svých bot. „Co tu vy dva ďáblové zase děláte?“ zasmál jsem se a sundal ze sebe bundu. Měl jsem od odchodu ze hřbitova skvělou náladu.
„Bill se snaží vařit,“ zavolal na mě z kuchyňky rozverně ten malý ďáblík.
„A Inka se snaží zachránit naší kuchyň před katastrofou,“ ozval se okamžitě na to Bill. Zasmál jsem se a přihnal se do obýváku, odkud jsem to mohl v klidu pozorovat.
„Och, jak to, že nevím, že se u nás koná divadelní představení?“
„Protože jsme o tom rozhodli až před hodinou,“ vysvětlila mi to Inka a rychle ztlumila vařící se brambory. „Do té doby jsme žili v přesvědčení, že vařit budu já.“
Ve chvíli, kdy jsem se znovu zasmál, se mi rozezvonil mobil. Mávnul jsem na ty dva kašpary a odebral se do svého pokoje. Uvnitř mě ale zuřila bouře. Protože teď nastávala má možná největší zkouška.
„Prosím?“ nasadil jsem profesionální hlas a jen doufal, že se mi neklepe.
„Och, Tome, drahoušku,“ téměř jsem se rozesmál ulehčením, když jsem poznal hlas v telefonu. Mohlo by to být jednodušší, než jsem si myslel. „Včera jsme se vrátili a já jsem z těch deseti dnů s manželem naprosto otrávená. Co myslíš, mohl bys mě přijít dneska trošku rozptýlit, zlatíčko?“
„Je mi líto, paní Dietrichová, ale já už tohle nedělám,“ odpověděl jsem odhodlaně.
„Tome… prosím?“ to bylo poprvé, co jsem ji slyšel zaskočenou.
„Skončil jsem,“ vysvětlil jsem ji. „Tahle práce… Nemohu ji už dělat.“
„Chápu,“ usmála se do telefonu.
„Vážně?“ zamrkal jsem překvapeně.
„Ano. Dopoledne tu byla Lejla a říkala, že jsi u ní byl v týdnu,“ zasmála se paní Dietrichová. „Ať to děláš kvůli komukoliv, přeju hodně štěstí.“
Nemohl jsem si pomoct, musel jsem se usmívat. Do chvíle, než mi došlo, co vlastně řekla jako poslední.
Proč já to vůbec dělám? Vždyť Bushido je beztak… Bushido. Král děvek, který má peněz na rozhazování. Nechápu, proč by chtěl mít něco zrovna se mnou. A já kvůli němu přesto opouštěl zaměstnání, které jsem jako jediné znal.
Do obýváku jsem se vracel s mnohem horší náladou. Nevnímal jsem, co mi Inka říká nebo co na mě Bill pokřikuje od kuchyňské linky. Jen jsem si znovu promítal všechny ty důvody. Jeho tvrdé, drsné ruce na mých bocích… a oproti nim něžné, drobné dlaně, které mě škrábou na zádech. Horká, rozpalující kůže… a proti ní ten nejhebčí samet. Hřejivá, bezpečná náruč… a proti ní jemné, měkké tělo, které leželo pode mnou.
Povzdechl jsem si a vložil hlavu do dlaní. Dobrá, už jsem se nedivil, že s tím vším končím kvůli Bushidovi. On byl… On byl jednoduše on.
„Tome!“ leknutím jsem nadskočil, když mi na rameno dopadl tvrdě letící polštář. „Pane Bože, tys mě vůbec neposlouchal,“ zírala na mě s otevřenou pusou Inka a tvrdě dosedla na křeslo naproti mně.
„Já ti to říkal,“ prohodil Bill z kuchyně. Inka po něm vrhla rychlý pohled a pak své zelené oči přesunula na mě. Nejdřív na mě hleděla nevraživě, ale pak se její pohled změnil na zamyšlený.
„Takže… Nejdřív vyklop, kdo je ta pravá.“
„Cože?!“ vykulil jsem oči a zíral na ni s otevřenou pusou.
„No, zcela očividně jsi zamilovaný…“
„…a nechceš mi to říct sám!“ samozřejmě si neodpustil svou poznámku Bill.
„…a já ti chci pomoct. Ale nejdřív musím vědět, kdo je ta vyvolená. Takže?“ zadívala se na mě s očekáváním.
„Ono… je to složité. Komplikované. Ono… echm… není to holka,“ přiznal jsem se zarudlými tvářemi a sklopeným pohledem.
„To mě začíná zajímat. Teda víc zajímat, než mě to zajímalo doteď,“ Bill přeskočil opěradlo sedačky a usadil se vedle mě. „Tak povídej a přeháněj.“
„To přece není problém,“ pokrčila Inka rameny a okatě ignorovala Billa.
„A je starší,“ vypadlo ze mě. „O dost starší, řekl bych.“
„Řekl bys?“
„Nebo to fakt víš?“ ti dva vypadali jako výzvědná jednotka, lačná po informacích. Tiše jsem se zasmál.
„Nevím, tipuju,“ pokrčil jsem rameny a naklonil se blíž k nim. „Je to arab, má tmavou pokožku a stejně tmavé, uhrančivé oči. Jeho hlas je hodně hluboký, a když se směje, vychází mu ten zvuk až z hrudi, celý se jakoby chvěje. Je to úžasný zvuk. A kolem očí se mu dělaj mírné vrásky, takové veselé, šťastné. Má oči plné jisker života a štěstí. Jeho ruce jsou hrubé, ale zachází s nimi něžně a se vší opatrností. Hřeje a má tu nejbezpečnější náruč na světě,“ věděl jsem, že mi na tváři hraje takový připitomělý, zamilovaný úsměv. Věděl jsem to, ale bylo mi to jedno.
„Panebože, ty jsi fakt zamilovanej,“ vydechla překvapeně Inka. Uculil jsem se a zadíval se na ni zpoza řas.
„Znáš ho z Dubaje?“ zeptal se zvědavě Bill. To mě vrátilo zpátky na zem.
„No… vlastně ano,“ váhavě jsem odpověděl. „Teda, pořádně jsme se poznali až tady. Už jsme se párkrát viděli. Víš, na těch schůzích, kam chodím a tak.“
„Taky je podnikatel?“
„No… ano,“ a vlastně je to i pravda. Jen ať se neptá na to, s čím přesně podniká! Díky Bohu, Bill si nejspíš zvykl, že neví detaily, protože toto mu jako odpověď stačilo.
„No, myslím, že vím, co bychom ti měli navlíknout,“ Inka s úsměvem vstala a přešla ke mně do pokoje.
„Hej!“ rychle jsem vstal a pár kroky ji doběhl. Inka mezitím bez sebemenší známky rozpaků otevřela skříň a začala se v ní hrabat.
„Ty si k němu prostě musíš vzít ty tvoje úzké kalhoty,“ prohlásila rozhodně a hodila mi je přes rameno. Překotně jsem je chytil a nechápavě na ni zíral. „Ale trika tady máš hrozný. Měl by sis to probrat, protože nějaký stany ti tu zabírají až moc místa. No, nicméně my teď musíme… Bille, máš nějakej nápad?“
„Bílý tílko,“ oznámil rozhodně. „To mírně průsvitný,“ protáhl se kolem mě a začal se hrabat ve skříni. „Přesně tohle,“ zamumlal spokojeně a podal mi druhou část mého úboru.
„A co přes to?“
„Jak to myslíš, co přes to?“
„No… tohle je moc přiléhavý, moc… průhledný. Musím přes to mít nějakou košili nebo tak něco.“
„No to ne,“ zasmála se ironicky Inka. „To ani náhodou ne. Právě proto, že je to tílko přiléhavý a průhledný, si přes to nic jiného vzít nemůžeš. Chceš přitáhnout pozornost a takhle se ti to povede skvěle. A mimochodem, ty mu musíš říct, že ho miluješ, rozumíš?“ zadívala se na mě rozhodně. „Nesmíš se leknout nebo tak něco. Musíš mu to říct, prostě musíš.“
„Jo, přesně tak,“ pousmál jsem se na Inku i na Billa. „Musím.“
autor: Sandra Trümper
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 10
Tenhle dílek byl z jednoho úhlu pohledu celkem smutný.. ale.. já osobně jsem ráda, že Tom zašel na hřbitov za svou ( a Billovou) maminkou, hezky si s ní popovídal a odlehčil svému srdci a duši =) potřeboval to =) teď už bude mít klid =)
posťuchující se twins.. bez nich by snad povídka nebyla povídkou =) bez toho, aby do sebe neryli a nedělali si mezi sebou srandu =)
Tome.. jedeš v tom.. jseš v tom až po uši.. už si to konečně naplno přiznej.. Prostě Bu je jedinej a ten nejlepší =)
Jsem ráda, že to z Toma Bill s Inkou vytáhli.. konečně je to venku a Tom může začít jednat.. Ti dva mu pomůžou =) je od nich hezké, že se za něj postavili =)
Moc krásný a odpočinkový dílek Sandro =) ♥ =o*
mmmmm….važne by ma zaujímalo ako Bu zareaguje…Ale nepochopila som jednu vec…jak tam bu v predchadzajucich dieloch hovoril o svojej práci…Tie dievčata pre neho pracuju dobrovolne?xD…Neviem totiž jak by dopadol chudak Tomi keby bol pre Bushidov biznis nebezpečny …inak dokonala poviedka :))) ale od teba sa ani nič ine neda čakať čo si budeme hovoriť xD
opet krasny dil…snad Bu citi to same 🙂
ten začátek mě rozsekal! 🙁 "Nic víc mi neřekneš?" 🙁 zase jsem z toho měla slzy v očích.. jak se na něj nedokázal podívat, utekl a pak se z toho lehce nervově složil. ááááh.
bylo mi Toma u té zákaznice opravdu líto, ale bojoval statečně. jsem ráda, že v tom už nijak nepokračoval, že mu to stačilo jednou, aby si uvědomil, že tak to dál nepůjde. a když si přiznal před maminkou, že ho miluje.. překvapilo mě, že se nakonec sám odhodlal, že za ním půjde. já spíš čekala, že ten kdo to vzdá první, bude Bushido..že za ním přijde do bytu..že mu řekne, že bez něj už nemůže žít. 🙂