autor: Cinamatics
Bill se musí schovat, Tom mu musí pomoci
Šest dní. Šest dní uplynulo a Bill se probudil do sedmého, jeho matka s ním ošklivě třásla, aby ho probudila. Čuměla mu do obličeje, dívala se na malou trhlinku a světle žlutou modřinu, kterou ještě neměl čas zakrýt, a probodávala ho pohledem tak silně, že přesně věděl, o co jí jde.
„Necháme tě v Tichém Údolí a tohle je kurva to, co si přivezeš domů?“ zavřeštěla.
„Předtím to vypadalo mnohem hůř,“ odsekl Bill unaveně, než si uvědomil, že to nejspíš nebylo to nejlepší, co mohl udělat.
„Co prosím?!“
„No… vypadalo…“ zamumlal Bill.
„Okamžitě dostaň svou prdel nahoru, a ukaž svému otci, do čeho ses tam dostal, a když se zeptá, co se ti kurva stalo, tak mu to řekneš! Je to jasný?“
Bill jednoduše přikývl, než vylezl z postele, utáhl si šňůrku od kalhot u pyžama a vylezl po rozviklaných schodech, aby našel otce, který seděl u stolu v jídelně a jedl svou snídani; z rádia se ozývala stejná stará hudba jako vždy.
„Dostal jsem pěstí do obličeje,“ řekl Bill tiše a ukázal si na levé oko.
„Co si tam do prdele dělal, že se ti to stalo?“ zahřměl jeho otec a Bill jen nakrčil ramena a odvrátil pohled.
„Jeden kluk mě neměl rád, tak mě uhodil…“
„Nikdo nemá rád přechytralý transky,“ odsekl jeho táta. „Jsem si jistý, že sis to zasloužil, že?“
„Ano, pane.“
„To jsem si mohl myslet… mimochodem, až zítra přijedu domů, tak ti ty vlasy ostříhám. Rozumíš?“
„Ano, pane.“
„Dobře.“
Jeho otec se zase vrátil ke čtení novin a Bill si uvědomil, že cokoliv dobrého, čím by mohl z tohoto místa udělat domov, bylo pryč. Promeškal každou šanci, aby se k němu chovali jako k jejich synovi, a on za to mohl vinit jen a jen sebe; domyslil si.
Byly doby jako tahle, kdy si Bill naneštěstí myslel, že to, co jeho rodiče říkají, je pravda. Možná si zasloužil dostat od Gustava pěstí, tak nějak měl pocit, že si to zasloužil; přeci jen mu ukradl jeho šanci být s Tomem. Ale nikdy by svým rodičům neřekl pravý důvod, proč ho uhodil, a tak bylo mnohem jednoduší říct, že někomu jen šlápl na nohu a on ho za to praštil.
Pak ho zasáhla jiná věc, když čekal, až mu jeho matka dá povolení k tomu, aby dojedl zbytek snídaně, která ležela na pánvi; jeho rodiče odjížděli. Nebyla to novinka, že mu to neřekli předem, ale byl rád, že přeci jen bude moci použít počítač přes noc a mluvit s Tomem (nebo mu alespoň zavolat). To byla nejspíš ta jediná věc, pro kterou stálo za to přežít celý den.
„Po obědě odjíždíme,“ řekla jeho matka chladně a Bill jen přikývl. „Slyšels?“
„Ano.“
„Dobře. Každý bordel si ihned uklidíš, a jestli uvidíme, že jsi používal telefon… no, jsem si jistá, že víš.“
„Ano.“
„To je můj kluk,“ řekla s blahosklonným úsměvem.
Bill seděl na podlaze v kuchyni v tureckém sedu a opíral se zády o ledničku. Vzpomínal, jak jako dítě, když ho rodiče měli snad ještě rádi, si hrál s magnety s abecedou a psali hloupé věty s babičkou (která s nimi tenkrát bydlela) na lednici. Také ho mívala ráda. Kde udělal pak chybu?
„Jsme hotovi,“ řekl jeho otec. „Ukliď to.“
Bill položil nedojedený talíř, na linku a sebral nádobí od snídaně, než si spálil ruce v horké vodě na nádobí; drhl talíře, zatímco si představoval, že každý talíř má obličej jeho rodičů. Začal se kvůli tomu smát a matka se na něj varovně podívala, než následovala jeho otce nahoru po schodech.
Když byly obličeje rodičů na talířích čisté, Bill si protáhl své popálené ruce a dal nádobí stranou, pak pokračoval v jídle sám v kuchyni; schoulený a opřený o linku. Takhle to bylo vždycky, čas jídla u něj doma, a až teď si uvědomil, jak moc mu chybělo jíst u Trümperových. Byli opravdová rodina; ne tohle.
Rychle dojedl, věděl, že mu občas jeho rodiče talíř vzali, když mu to trvalo moc dlouho a nezačal dělat svou každodenní práci. A tak to do sebe rychle nacpal a začal dělat své domácí práce. Nikdo jiný v domě na nic nikdy ani nesáhl, a tak bylo naprosto zřejmé, že dům chátral, zatímco byl on pryč. Frustrovalo ho to, ale alespoň na něj nemluvili, dokud svou práci nedodělal.
V druhé hodině svého uklízení domu si Bill uvědomil, že je dům až moc tichý. Žádné kroky, rádio bylo vypnuté, všude panovalo ticho. Jeho rodiče už odjeli. Mohl to čekat, ale tak nějak doufal, že se s ním alespoň rozloučí; Trümperovi by se rozloučili. A tak namísto toho, aby přestal s uklízením, pokračoval, dokud se dům neleskl čistotou; pomáhalo mu to nemyslet na to, jak je odmítnutý.
Bill se zoufale snažil nemyslet na to, co přijde, a chystal se použít internet, jen na malou chvíli, ale zjistil, že jeho rodiče odvezli krabičku s připojením a klávesnici s myší; což se dalo čekat. Byl trochu překvapen, že nepomyslel na to, že tohle udělají.
S internetem by mohl alespoň napsat krátký mail a schovat důkazy, ale telefon byl něco naprosto jiného. Můžou si jednoduše vytisknout účet za telefon a vidět, kdy na něm byl, a tak se posadil na gauč a četl si raději knížku. Byla to dobrá kniha, o historii evoluce. Četl ji už tolikrát, že její stránky byly skoro průhledné.
Nikdy se necítil víc sám.
***
Andreas z nějakého důvodu spěchal a Tom ho s velkým zájmem sledoval přes pult. Konečně dokončili instalaci nového nábytku, a zdi byly krásně nabarvené jejich jasnou třešňovou červenou, ale Tomovi moc do úsměvu nebylo; zdi mu připomínaly Billa.
„Musím se zastavit u Georga,“ řekl Andreas najednou, zavřel telefon a dal si ho do kapsy.
„Proč?“
„Koupil mi nějaké cigarety,“ odpověděl. „A říkal, že mi dá jeden balíček zdarma, a tak si říkám, proč ne?“
„Dobře…“
„Vrátím se později.“
„Jasně.“
Tom se opřel o lokty, byl sám; normálně by mu to nevadilo, ale poslední dobou se samoty bál. Připomínalo mu to, jak moc ztracený a nervózní byl; a poslední dobou byl extrémně nervózní, skoro víc, než byl předtím. Bolelo to.
Obchod byl na večer zavřený, a tak Tom musel inventuru dělat sám; jelikož byl sám v obchodě. Co když se vrátí Gustav? Co když nějaký blázen do sladkostí proskočí skleněnými dveřmi a vykrade to? Co kdyby se vůbec nic nestalo? Tom zaúpěl a praštil čelem do linky.
„To mě ale vůbec nezajímá,“ zasmál se Andreas do telefonu, zatímco řídil, snažil se, aby ho žádní policisté neviděli. „Vezmu tě na projížďku. Ne – ne, o to si nedělej starosti… zmlkni na chvíli a poslouchej mě…“
Andreas zaúpěl do telefonu, zatímco chlapec na druhé straně telefonu reptal o tom, jak se mu nechce mluvit a že buď ať přijede k němu domů, nebo ať nejezdí vůbec. Stejně na tom nezáleželo. Andreas vyndal cigaretu ze své zpola prázdné krabičky a natáhl z ní, zatímco držel telefon mezi uchem a ramenem.
„Budu tam za chvíli. Už jedu dlouho. Neptej se, ne, na tom nezáleží. Sbal si věci, jsem tam za chvíli. Jsme u vás v ulici.“
A tak Andreas Tomovi lhal. Zmizel z práce a zmizel z Tichého Údolí. Měl důležitější věci na práci, než posedávat v obchodě a nic nedělat, mimo to, Tomovi to nikdy nevadilo, takže mu určitě odpustil, že odjel, a nebude nadávat, až se Andreas vrátí.
Párkrát se po cestě ztratil, ale nakonec se dostal tam, kam potřeboval, ještě před soumrakem. Zabrzdil a auto zastavilo, rozeběhl se ke dveřím a vtančil dovnitř, jak mu bylo řečeno. Slabý, ustaraný, ale s obličejem zářícím jako vánoční stromeček, před ním stál Bill a rychle mu vběhl do náruče; objímal ho, jako by ho neviděl roky.
„Máš zabaleno?“ zeptal se Andreas a Bill rychle přikývl.
„Tolik, kolik jsem byl schopný za tak krátkou dobu zabalit. Stále tady toho spoustu mám, ale myslím, že když mě Georgovi rodiče u nich nechají dost dlouho… bude mi osmnáct, tak pak můžu být legálně pryč a vrátím se a všechno si vyzvednu. Teda pokud to moji rodiče nevyhodí, a jsem si jistý, že ano, protože to jsou strašní idioti… ale stejně… mám všechno moje oblečení a čelo připravené, takže… tak už odsud sakra vypadněme.“
„Bille, víš, že bys mohl zůstat u nás a-„
„Ne. Oni vědí, kde žijete. Tys říkal, že Georgovi rodiče říkali, že mohu zůstat a mamka a táta neví, kdo jsou nebo kde bydlí. Mimo to, Georg je dobrý kluk a ty jsi říkal, že jeho rodiče mají opravdu veliký prostorný dům… a mám práci, abych jim mohl platit, jestli mě necháte si moji práci nechat a… je to blíž k tobě a Tomovi, a menší šance, že mě najdou.“
„Jsi si jistý? Vážně, můžeme nějak vymyslet, abys mohl být u nás.“
„Ty ses už ale Georgových rodičů zeptal…“ Bill byl zmatený.
Andreas mu volal (ze skrytého čísla), když byl jen několik minut od jeho domova a řekl mu o svém plánu. Udělal průzkum lidí s příjmením Kaulitz ve městě, kde Billovi rodiče bydlí, a naštěstí to byla jediná rodina s tímhle jménem. A tak, po pěti dnech, co Georg vysvětloval svým rodičům, že Billovi rodiče jsou zlí, našli dobré řešení; zůstane u Georga. Mimo to, Georgovi rodiče byli právníci, a tak když bude Bill chtít, stačí jediné slovo a půjdou jeho rodiče sedět. Georg jim zakázal s Billovými rodiči zatím mluvit.
„Já vím, já jen… kurva. Prostě jedeme a nějak to zařídíme.“
„Ví Tom, že se vracím?“
„Ne.“
„Pak ho musím překvapit. Sakra, nemám na sobě oblečení na párty s překvapením…“
„Bille.“
„Dobře. Je mi to jedno. Prostě ho chci vidět.“
Andreas přikývl a oba dva rychle natahali krabice do kufru auta. Bill byl neuvěřitelně nadšený. Nohy se mu chvěly a srdce mu tlouklo, jako by měl v hrudníku ohňostroj. Aby nezvracel nervozitou, Bill mluvil; a mluvil a mluvil a mluvil.
„Ne, myslím to vážně! To proto si ťukají sklenicemi! Protože můžeš víno vidět, ochutnat a dotknout se ho a cítit ho, a když si ťukneš, pak ho můžeš i slyšet.“
„Ale to víno nedělá ten zvuk…“
„Ne, ale když si ťukneš sklenicí s něčím uvnitř, pak to dělá jiný zvuk, ne? Takže když si ťukneš sklenicí s vínem, pak slyšíš, kolik je toho ve sklenici, a tak máš pátý smysl a zdá se, že všechny tvoje smysly vnímají tvůj zážitek. Myslím to naprosto vážně… zní to hloupě a nejspíš je, ale je to pravda! To proto se radují. Divné, že?“
„Popíječi vína jsou divní od přírody… nejspíš.“
„Souhlasím! Naprosto divné, ale stejně i tak zajímavé. Neptej se, jak to vím. Jsem plný rozdílných a nesmyslných faktů.“
„To jsem si všiml,“ popíchl ho Andreas a Bill se usmál. Bože, tohle mu chybělo; Tom mu chyběl víc, než si myslel.
„Tohle nebude moc dlouho fungovat…co?“ zeptal se Bill skoro neslyšitelně a Andreas si povzdychl, než se na Billa nervózně podíval.
„No, je dobře, že tvoji rodiče nebyli doma…“
„Nejspíš by už stejně teď spali…“
„Já, uh,“ polkl Andreas. „Tak nějak jsem si to myslel… měl jsem i výmluvu.“
„Oh, jo?“
„Jo. Řekl bych, že sis u nás něco zapomněl, poprosil bych, jestli tě nemůžu vidět, abys mi mohl pomoci vyndat ty věci z auta, pak bych tě unesl. Nic velkého.“
„To by bylo mnohem dobrodružnější,“ zasmál se Bill. „Ale pochybuju, že by mě pustili ke dveřím…“
„Doma to je pěkně na nic, co?“
„Kurva nejhorší… Andy, chtěl jsem vám něco říct, než jsem odjel, ale neměl jsem čas. Chci říct, není to tak špatný, ale měl jsem dojem, jako kdybych lhal, že jsem vám neřekl celou pravdu nebo tak… to, co jsem chtěl říct, bylo, že mě rodiče nenechají doma mluvit a někdy mám dojem, jako bych mluvil až moc, a že mě zmlátí, že jsem otravný. Není to nic špatného, takže chci říct…“
„Nic špatného?!“ zakřičel Andreas a dupl na plyn.
„Rychlost, Andy,“ zamumlal Bill.
„Nevrátíš se, Bille. Přivážu tě řetězy a zamknu tě, jestli budu muset, ale oni si tě zpátky už nevezmou.“
„Myslíš, že to zkusí?“
„Na tom nezáleží. Zůstaneš u Georga, dokud nebudeš mít za bezpečné vrátit se k nám domů.“
„Nechci, aby byli něčí rodiče zodpovědní za můj útěk.“
„Vážně si myslíš, že by soud byl na straně tvých rodičů?“ zeptal se Andreas a měl pocit, že je špatné, když na Billa tak naléhá, ale opravdu ho už nikdy nechtěl vidět odjíždět. To by Toma zabilo, a nejspíš by to zabilo i Billa, fyzicky i psychicky.
„Nechci myslet na soud a tak. Proč o tom mluvíš? Já svoje rodiče nezažaluju… najdu si způsob, jak tu zůstat.“
„Pro teď, tak zůstaň u Georga, ano?“
„Jako kdybych měl na vybranou,“ zasmál se Bill. „Unesl jsi mě.“
„Oh, polib mi,“ zasmál se Andreas. „Šel jsi dobrovolně.“
„Naprosto.“
Bill zpíval celou cestu do Tichého Údolí, přemýšlel, jestli se nejdřív zastaví u Georga a nastěhují ho, než se vrhne Tomovi do náručí. Nemohl se dočkat, až se potká s Georgovými rodiči, těšil se, až pozná, jací jsou právníci za zdmi domu; doufal, že rádi mluví a jedí spolu, a modlil se, aby s ním byl Georg rád; zdál se dost ochranářský.
Byla to vážně podivná situace, ta která zřejmě nevyjde, ale Bill byl někdy až moc optimistický, a tak věřil, že to vyjde.
„Nejdřív se zastavíme u Georgových rodičů, a pak můžeš dneska přespat doma,“ odpověděl Andreas a Bill věděl, že doma znamená u Trümperových.
„Zní to skvěle,“ odpověděl Bill a skousl si tvář, aby se neumíval jako šílenec.
Andreas řekl Billovi, že půjde s ním, aby se seznámil s Listingovými. Samozřejmě, Bill nebyl jako Tom a neměl problém prostě vtančit do pokoje a posadit se s někým a povídat si, ale stejně to bylo hezké gesto a Bill za to byly vděčný. A tak oba došli ke dveřím a byli rychle vpuštěni dovnitř Georgem, který vypadal, že je rád, že Billa vidí; za což byl Bill vděčný.
„Takže,“ řekl pan Listing, když se posadili. „Můžeš mi říkat Hagene a jméno mé ženy je Eliza.“
Bill se tiše zasmál jménu pana Listinga, jen proto, že to byl důvod, jak Georg dostal své prostřední jméno, a to znamenalo, že jeho otec také byl Hulk Hagen. Musel si skousnout ret, aby nevyprskl smíchy, namísto toho se podivně usmál a přikývl.
„Obvykle jsme doma až pozdě, takže náš dům je tvůj dům, dokud se nevrátíme, pak je lepší, když je tu tišeji. Že ano, Georgu?“ zeptala se Eliza a Georg se zasmál.
„Jako byste mě někdy dokázali přinutit ztlumit si hudbu.“
„Snad se budeš chovat lépe než náš syn.“
„To si myslím,“ zažertoval Bill. „Děkuji, mimochodem, že mě tu necháte zůstat… zachránili jste mi pr – zadek.“
Eliza se zasmála a Bill se plaše usmál. Líbila se mu; připomínalo mu to, jak se k němu chovala jeho babička. Jasně, měla pravidla a chtěla, abyste poslouchali, ale byla milá a měla krásný úsměv. Hagen, Bill stále musel potlačovat smích, se také zdál milý; ale míň hravý než Eliza. Oba se mu líbili, ale ne tolik jako Simone a Gordon – to bylo nejspíš nemožné.
„Normálně bychom nenechali Georgova kamaráda, aby tady tak dlouho zůstal, ale ty máš doma zvláštní situaci… kdybys o tom chtěl někdy mluvit,“ nabídla Eliza a Bill přikývl.
„Možná. Děkuji.“
Možná by bylo hezké si o tom s někým popovídat; s někým, kdo je zvyklý slyšet o takovýchto případech, ale nebyl to terapeut; Bill nikdy neměl rád terapie. Bylo hezké vědět, že mu Eliza nabízela, že mu bude naslouchat, a to možná potřeboval; přeci jen, někdy je jednodušší říct svůj životní příběh někomu, koho moc neznáte.
Eliza se na něj jednoduše usmála a její manžel si zazíval do pěsti.
„No, děti,“ řekl a kývl na Georga, Billa a Andrease. „Myslím, že půjdu do postele. Práce začíná hned brzo ráno.“
„Ale Bill zrovna přišel,“ odfrkla si Eliza, ne ošklivě.
„To je v pořádku,“ řekl vesele Bill. „Budu tady zítra.“
„Nevadí?“
„Vůbec ne! Také musím zítra pracovat, tak bych teď možná měl jet podívat se na Toma…“
„Mysleli jsme, že první noc zůstane Bill ještě u nás,“ řekl Andreas a Listingovi s tím neměli vůbec žádný problém.
„Přijď, kdykoliv budeš chtít, Bille,“ řekla Eliza, než poslala pusu svému synovi a vyběhla schody za svým manželem.
„Tvoji rodiče jsou vážně milí,“ poznamenal Bill a Georg pokrčil rameny.
„Jsou v pohodě.“
„Nemůžu ti dostatečně poděkovat, Georgu…“
„Hej, vůbec to neřeš. Tom tě potřebuje a sakra; taky jsem si na tebe celkem zvykl. Jsi tady jako čistý svěží vánek, všechno ostatní je jinak pěkně nudný… mimo to, vždycky jsem přemýšlel, jaký by to bylo, žít s tebou jako se sourozencem…“
„Budu ten nejotravnější bráška, kterého bys mohl kdy chtít,“ řekl Bill s mrknutím a Georg se zasmál.
„Dobře. Teď jdi. Tom tě potřebuje.“
Bill jednoduše přikývl, než doběhl zpátky do auta. Někdy vám dá život pauzu, a tohle byla ta největší šance, kterou kdy Bill měl. Přál si, aby to mohl Listingovým nějak oplatit, a Andreasovi nějak, ale teď si ještě nebyl jistý, jak to udělat. Možná něco vymyslí, něco, aby jim ukázal, jak vděčný jim je… ale pro teď na něj někdo čekal; někdo, koho se Bill nemohl dočkat.
Věděl, že bude nejspíš brečet, a doufal, že si Tom přeci jen bude myslet, že je jeho rýma hezká.
autor: Cinematics
překlad: LilKatie
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 12
Si macher Andy áno. Som štastná, že to Andy urobil. Billa mi je ľuto, chúdatko, jeho rodičia, sú hrozní. Georgovy rodičia a George sú super. A aj dúfam, že to čo sa dialo doma niekou povie, že ulaví svojmu srdiečku a aj dučiske a že jeho rodičia budú potrestaný zato čo robili.
Tom bude štastný, a Simon s Gordonom tiež. Krásny diel, naozaj. Ďakujem za preklad.
wow! nemuzu se dockat dalsiho dilu!
Ježišmarja, Andy je ten nejúžasnější brácha 🙂 Je to jako pohádka, dobro a zlo. Billovi rodiče jsou vážně… zrůdy. Trápit takový zlatíčko :'( Doufám, že to bude mít pohádkový konec… Děkuju za překlad šíleně moc ♥
Super
Amazing part with Andreas's teriffic idea . Andreas is the best brother on the world :). Omgggg I can't wait for the moment when Bill and Tom will meet and kiss and … . Tom will be soo happy .. aww 🙂 . They will together work in shop , have lunches , go on trips … :). And what a happiness that Georg's parents are lawyers 🙂 ! I wish them happy end and limitless love ♥ .
Ten konec!:D Že je jeho rýma hezká!:D On je blázen!:D Ale líbí se mi to. Všechno, co tady v tý povídce říká nebo dělá mi přijde naprosto perfektní a já se nemůžu dočkat, až tu povídku budu číst znovu celou ♥
chjo, jsem kadým dílem víc a ví unešená^^ všichni z Tichého údolí (kromě Gustava) jsou boží stvoření:D a Bill tam patří, aby Tiché, přejmenoval na Hlučné:D
Jeto úžasné. Jsem moc ráda, že je Bill konečně zase zpět u Toma. Už se nemůžu doškat dalšího dílu, je to vážně skvost 🙂
tak jsem slíbila že se polepším v komentářích ale nějak jsem se na to včera vykašlala ono 9 hodin v autě udělá svoje. Krásný díl jako obvykle děkuju moc zapřeklad jinak by takové antitalenta jako já přišli o krásný příběh jsem ráda že je billy zase u toma. snad už to bude lepší.