
Děsilo ho, když viděl tolik krve, přesto ale začal statečně přítelovy rány omývat. Začal rukama, tam to nebylo tolik vážné a většina škrábanců už nekrvácela, takže stačilo jenom omýt krev a ujistit se tak, že rány se poměrně brzo zatáhnou strupem a zahojí se. Samozřejmě na ně pak přiloží nějaké bylinky pro ochlazení a utlumení palčivosti, ale to už tak nespěchalo.
Rozechvěl se, když Toma překulil na břicho a mohl plně vidět rozsah drápanců na zádech. Z dálky to sice nahánělo strach, protože celá záda byla zkropená krví, ale aspoň to vypadalo jako jeden flek. Tady, pěkně zblízka, i v tom jednom fleku mohl zřetelně vidět pět skoro až černých prohlubní, ze kterých se krev stále linula.
„Tomi,“ vzlyknul Billy, přesto ale do chvějících se dlaní nabral vodu. Zatnul zuby, když ji vylil na rány. Zas a znovu, chvílemi i s lehce odvrácenou hlavou, proces opakoval, a pak roztřesenými dlaněmi začal opatrně mnout povrch těla, aby z něj krev omyl. Málem vyjekl, když mezi prsty ucítil tenoučké cáry kůže, které se šklebily do obou stran okolo míst natržení a když po chvíli sebral odvahu, aby se na omyté rány podíval, cítil, jak se mu zamotala hlava a jak se o něj pokouší mdloby, když v některých místečkách viděl i žebro, i lopatku.
Dovlekl se na vratkých nohách ke svému vaku a vytáhnul z něj bylinky od maminky a jemně vyčiněný kousek jelenice. Ten namočil ve vodě, zatímco lístky z bylinek vložil do úst a trochu je požvýkal, načež je opatrně vložil do všech pěti drápanců. Zakrvácelo mu srdce, když při tom Tomovi uniknul tichý sten, a přiložil jelenici na ránu.
Vzbudil se až následujícího dne. Obličej měl zabořený v trávě a ptáčci nad ním cvrlikali. I se zavřenýma očima slyšel, jak poblíž popocházejí a pasou se jejich koně. Pootevřel oči a zjistil, že je krásný den.
Billy zkontroloval, jak se pod kouskem jelenice hojí rány. Sundal ho, odstranil bylinky a s úlevou zaznamenal, že i když pořád rány vypadaly hodně hrozivě a určitě bude dlouho trvat, než se zahojí, tak že bylinky trošku utlumily jejich bolestivost a podpořily obnovení masa i kůže.
„Spinkej… brzy se vrátím,“ šeptnul tiše a jemně se rty dotknul sálajícího čela.
Sundal postroj z jeho strakáče, vyšvihnul se na svého věrného hřebce a vydal se na místo, kde se to všechno včera stalo. Pořád to tu vypadalo docela děsivě. Scéna vypadala stejně jako včera, když odsud odjížděli, akorát medvíďata nebylo ani vidět, ani slyšet.
Když práci dokončil, vytahal z těla medvědice všechny své šípy, sebral i toulec s Tomovými, i jeho prasklý luk a vydal se svižným klusem zpátky. Teprve teď si naplno uvědomoval, že kdyby se včera hřebec nezachoval tak, jak se zachoval, tak by Tomahawka do tábořiště nejspíš vůbec nedostal. Celou cestu ho tedy vděčně drbal ve hřívě a usmíval se, když hřebec spokojeně napnul krk a začal odfrkovat blahem.
Když dorazil do tábořiště, zjistil, že Tom se stále ještě neprobral. Posmutněl, ale když zkontroloval puls v jeho žilách, trošku se uklidnil. Nabral do dlaní vodu z potoka, znovu mu pečlivě omyl rány a pak mu trošku podepřel hlavu. Jednou rukou pootevřel jeho ústa a volnou dlaní nabíral vodu, kterou mu vpravil do pusy. Když ji naplnil, jemně začal palcem a ukazováčkem mnout okolí Komančova ohryzku a radostně se usmál, když Tomahawk instinktivně polknul. Proces několikrát zopakoval a pak svého přítele opatrně položil na zem a opět pečlivě přikryl, než se sám schlíple odebral k ohni, aby si na něm ohřál kousek masa.
Zamyšleně žvýkal, ale vůbec nevnímal tu lahodnou chuť. Jeho mysl byla u Tomahawka, měl o něj strach. Párkrát už potřel jeho rty kouskem masa a jednou se dočkal i toho, že jimi Tom zahýbal a olíznul je , ale jinak se nedělo nic a Billy si už začínal zoufat. Horečka už sice nebyla tak silná, ale pořád tu byla, a co když se Tomahawk do soumraku neprobere? Má potom vůbec možnost se ještě někdy probudit?
Ze zamyšlení jej však vytrhlo tiché zasténání. Billy sebou cuknul a když viděl, že se Tom trošku pohnul, s neuvěřitelnou radostí se k němu vrhl, přičemž odhodil maso tak, že nevědomky trefil svého hřebce do čumáku. Vysloužil si nechápavý pohled a udivené zaržání, ale to nevnímal. Klesnul na kolena vedle Toma, a když viděl, jak se mu zachvěla oční víčka, srdce mu zaplesalo velikánskou radostí.
„Tomi!“ vydechl nadšeně a když Tomahawk otevřel oči naplno, šťastně se usmál a pohladil svého přítele po tvářích, aby zahnal tu zmatenost v jeho očích. „Jsi vzhůru… tak moc jsem se o tebe bál!“
O týden později
Pod Billyho neustále bdělým dohledem a láskyplným ošetřováním se Tomahawk postupně opět dostával do formy. Zranění na zádech stále ještě bolelo, ale už se dokázal i zvednout, chodit, jíst… všechno, ale nesměl namáhat levou ruku. Musel na ni být hodně opatrný a trochu ho to mrzelo, nějak si za tu dobu, kdy si zvolil život s Billym, zvyknul na roli ochránce a toho, kdo se stará, a teď tu roli převzal Billy. Komanč se z toho cítil být překážkou, brzdou, ale Billy ho z těchhle chmur vždy dokázal vyvést.
„Tomi,“ okřiknul ho jemně Billy, když si všiml, že Komančův pohled se zase trochu chmuří. „Přestaň se trápit, brzy budeš zase zdravý a tímhle to bude trvat o to dýl! A nemrač se, něco pro tebe mám.“
Srdce mu poskočilo úžasem, když Billy vytáhnul nádherný náhrdelník z medvědích drápů. Okouzleně sklonil hlavu, aby mu jej chlapec mohl navléknout, a nevěřícně na dárek zíral. Až teď si všimnul, že Billy má na krku to samé. Zvednul hlavu a zadíval se na dredatého chlapce, oči se mu přitom začaly třpytit slzami dojetí.
Tomahawk se na něj zadíval. Pohnutě Billyho pohladil po vlasech a pak ho pevně obejmul.
autor: Áďa
Chudák Tomhawk. Som rada, že sa s toho viac menej vdaka Billymu stoho spametal.
Ten náhrdelník, bol super nápad.
Člověče… já tě tak nesnášim 😀 Díky tobě zase nebudu spát, protože budu přemýšlet, jak to bude pokračovat. Budu si zase donekonečna přehrávat jednotlivé díly a třást se nad tím, jak si ti dva dřív ubližovali. A nad tím, co se Tomovi stalo. Vížně… když čtu povídky od tebe, vždycky mi při určitých scénách stojí všechny chlupy na těle. Dodneška mě vykolejí, když se v jedné větě použijí slova "koleno a jehla" protože si okamžitě vzpoměnu na Za štěstí pazlatíš. Drastičtější, nechutnější, ale i nesnesitelně smutně krásnou povídku jsem snad ještě nečetla. Už se nemůžu dočkat pokračování 😉
mmj… tu poznámku na začátku si neber zle. Miluju tvoje povídky 😉
[2]: jasnýýý, víš, co lidí mě nesnáší? 😀
tak to jsem ráda, že ta povídka vyvolává takový emoce, to je právě záměr, jak moc člověka dokážou ovlivnit city 🙂
ááá, moje oblíbená jehlička se ti líbí? 😀
[1]: však ten náhrdelník pro ně bude mít hodně velký význam 🙂
tak jsem slíbila že se polepším v komentářích ale nějak jsem se na to včera vykašlala ono 9 hodin v autě udělá svoje. Díl je to úžasný doufám, že se Tomovi uleví a dobře to dopadne. těším se na další díly je to krásná povídka
Zase jedna nádherná kapitola, ale je tu iba polka príbehu, mám strach z toho čo zlé ich ešte čaká.