Indian’s dream 18.

„To…mi…“

Billy tiše zasténal, když se začal probírat ze mdlob a znovu zachraptěl Tomahawkovo jméno. Pokusil se zvednout, ale vzápětí ucítil, jak ho dvě jemné ruce něžně tisknou zpět do kožešin, v nichž ležel. Trochu zahýbal obočím a po chvilce otevřel oči.

„Tomi?“

Místo jeho přítele se však na něj vlídně usmívala jeho maminka, a Billy, ač byl rád, že ji po takové době zase vidí, v sobě ucítil pořádnou vlnu zklamání.

„Neboj se, chlapečku můj,“ zašeptala tiše Wandží-Wa a konejšivě Billyho začala hladit ve vlasech. „Jsi vyčerpaný… ale v bezpečí. Už ti neublíží… Ale bylo to od tebe tak statečné,“ zadívala se na něj s obdivem a dojetím. „Jak chytře jsi ho sem přivedl… bylo to tak odvážné! Muži ho zajali…“

Billy se na ni vyděšeně podíval, jak se mu obnovovaly vzpomínky, ale matka jej opět konejšivě pohladila po tváři.

„Už se ho nemusíš bát… na zítřejší západ slunce je připravené jeho mučení, které bude probíhat už od poledne a potom smrt. Už ti neublíží…“

Billy se i přes její ruce vymrštil prudce do sedu.

„Ale on mi neublížil… on nesmí umřít!“

Matka se na něj udiveně podívala.

„Ale Billy… ještě máš smysly zastřené bezvědomím, takže rozumím tomu, že nevíš, co mluvíš, ale Šíleného Tomahawka vychovávali za jediným účelem. Aby tě zabil,“ vysvětlila mu soucitně. „Ale nemusíš se bát, je náš a zítra zemře.“

„Ale on zemřít nesmí! Mami, není takový, jaký si myslíte, že je!“ vyjekl Bill a do očí mu začaly vstupovat slzy. „Maminko… on mě zachránil. Zachránil mi život…“

Wandží-Wa překvapeně vykulila své světlé oči.

„On? On, že zachránil tebe?“ nechápala a vztáhla ruku k Billyho čelu, ale syn její ruku odstrčil.

„Neblouzním ani nesním,“ zamračil se trochu, ale pak se stulil matce k hrudi, objal ji kolem krku jako za dob, kdy byl ještě malým dítětem a všechno jí začal vyprávět. Od chvíle, kdy jej postřelil do kotníku Tomahawkův kmenový přítel, přes to, jak ho Tom starostlivě ošetřoval, jak se společně toulali divočinou a lovili, přičemž si uvědomovali, že si navzájem nejsou lhostejní, o nějakém vzájemném zabití už nemohla být ani řeč… až po události posledních dní, kdy je napadla medvědice, kdy léčil Tomova zranění a kdy se mu začalo stýskat po domově, až se rozjeli sem a dopadlo to tak, jak to dopadlo.

Při vyprávění jej opět přepadl pláč a když zvedl uslzené oči k matce, zrcadlila se v nich odevzdanost, ale přitom i skálopevná odhodlanost.

„Maminko… já ho miluju. A jestli zítra umře, vezmu si život i já. A nikdo tomu nezabrání.“

Věděl, že jeho slova byla možná až moc silná, protože jeho maminka ho milovala a udělala pro něj vždycky všechno, co mu na očích viděla. Skoro to bylo svým způsobem i vydírání, to, co jí řekl, a poznal na ní, že ji jeho výhrůžka vyděsila. Ale byla to pravda. Pokusí se Toma zachránit, a pokud se mu to nepodaří, sám si vezme život, protože jeho život bez mladého, charismatického Komanče jednoduše neměl smysl.

„Billy… sluníčko moje… nemůžeš se přece zabít,“ pokusila se ho slabým hlasem Wandží-Wa uklidnit, on však jenom vzpurně pohodil hlavou.

„Mám na to stejné právo jako na dýchání vzduchu,“ odvětil stroze. „Jsem šťastný, že jsem opět doma, ale můj návrat se nezdařil tak, jak jsem čekal, že se zdaří. Udělali ve mně v Tomových očích zrádce!“ vyjekl a znovu se mu roztřásly rty. „Ale já ho zachráním, i kdyby mi stál v cestě celý náš kmen. Kdybych tohle věděl, nikdy bych se sem nevracel, nikdy! A pokud při jeho záchraně zemřu, pak aspoň neuvidím jeho bolest! Odmítám se dívat na to, jak ten, koho miluji, umírá jen proto, že si ostatní myslí, že je někým, kým ve skutečnosti není!“

„Billy… a seš si jistý, že jeho city jsou upřímné?“ namítla opatrně tichým hlasem matka.

„Já to vím!“ potvrdil jí to Billy. „Už několikrát mě mohl zabít, ale neudělal to… a vrahem není on, ale jeho otec! To on z něj udělal, co si myslíte, že je!“ vykřikl a oči mu zlostně zaplály. „On ho bil, nedával mu najíst, štval ho do bitev s mnohem silnějšími soupeři, a pokud je neporazil, ztrestal ho bičem! Proč myslíš, že se tomu radši podřídil a radši dobrovolně vyrůstal v masce zabijáka? Protože jinak by ho umučili, jen proto, že oni sami nemají odvahu na mě sáhnout!“

Wandží-Wa o pár kroků ucouvla, protože z jejího syna v tu chvíli vyzařovala neuvěřitelná síla a nenávist vůči všem Komančům, kteří se na trápení Tomahawka v jeho dětských letech podíleli a vypadal skoro až děsivě, jak se tyčil v plné své výšce a oči mu sálaly hněvem a zarytou odhodlaností. Po chvíli se ale uklidnil a podíval se na matku mírněji.

„Pomůžu mu. Zachráním ho a odjedu odsud. Už se nikdy nevrátím, protože tady Toma všichni nenávidí a nenechají si vysvětlit to, co jsem teď vylíčil tobě. A jestli přitom zhynu nebo ne, to už je v rukou Manitoua,“ dokončil a trochu zamrkal. „Ale chci, abys věděla… že tě mám moc rád. Jako jediná jsi při mně stála odmalička… miluju tě, maminko,“ zlomil se mu hlas a pevně Wandží-Wu objal. „Ale bez Tomahawka nemůžu žít.“

Chvíli setrvali v pevném objetí, pak se ale od sebe oddálili. Kupodivu to ale nebyl Bill, kdo přerušil objetí, ale jeho matka, které ze tváře vyzařovala stejná odhodlanost, jaká čišela před chvílí z tváře jejího syna.

„Jsi moje jediné dítě, Billy, a já udělám všechno proto, abys byl šťastný. Pomůžu tobě i Tomahawkovi k útěku. Máš pravdu, že vás oba budou muži z kmene nenávidět,“ vydechla a trochu se jí zachvěly rty, přesto ale statečně pokračovala. „Ale já věřím, že jednou přijde den, kdy se my dva zase setkáme,“ pousmála se a pohladila Billyho po tváři. „A třeba bude u setkání i Tomahawk… ráda poznám více toho, kdo tebe dělá šťastným,“ vydechla a jemně setřela slzy dojetí, které se Billymu okamžitě přehouply přes řasy.

„Maminko,“ vydechl vděčně, ale Wandží-Wa ho ukazováčkem na rtech umlčela. „Je odpoledne, do soumraku zbývají skoro tři hodiny. Vím, že to pro tebe bude těžké, ale musíš teď předstírat, že jsi Tomův nepřítel. Měl bys vyjít ven a podívat se na něj. Každý válečník to tak dělá, když přivede do tábora svou kořist a je zesláblý natolik, že ji sám nedovede připoutat ke kůlu.“

Billy se zachmuřil, ale matka začala mluvit ještě naléhavěji.

„Billy, vrátili jste se sem bok po boku. Ačkoliv to všichni berou jako udatnou léčku ze tvé strany, kdyby ses nešel na zajatce podívat, mohli by tě podezřívat a třeba by i poslali přes noc hlídky k našemu stanu, čímž by se komplikoval váš noční útěk.“

Přistoupila k němu a konejšivě ho pohladila.

„Sluníčko moje, já vím, že to pro tebe nebude lehké… ale bude to pro dobro tvoje i jeho. Pokud teď vyjdeš ven a budeš se před ním nahlas radovat, o mnoho zvýšíš vaši šanci na útěk. Ale pokud to neuděláš, budeš přinejmenším v podezření.“

Billymu se opět zaleskly oči, když dosednul na svou kožešinu. Tohle po něm přece nikdo nemůže chtít, aby se Tomovi, který ho už teď má za zrádce, přede všemi vysmíval! Ano, věděl, že když to udělá, usnadní tím spoustu věcí, ale copak to má šanci dokázat? Bude trpět už jenom z pohledu na Toma a z faktu, že Tom bude muset být ještě několik hodin připoutaný u kůlu, bez jídla, vody a zajisté ve velkých bolestech, zatímco on tady bude s rodinou muset večeřet a předstírat, jak je ze své „kořisti“ šťastný.

Jenomže jeho matka měla pravdu. Když to neudělá, bude to přinejmenším více, než podivné.

„Na, napij se,“ podala mu Wandží-Wa hrníček s čajem. „Dodá ti sílu na to, abys to zvládnul. A než ty vykonáš svou povinnost, tak já tvému otci připravím na noc pořádně silný odvar. Bude spát jako děťátko,“ pousmála se. „A připravím ti do vaku nějaké jídlo, bylinky a mou tajnou mast… když s ní budeš potírat Tomahawkova zranění, budou se hojit mnohem rychleji. Sama jsem ti s ní léčila bok, když jsi byl menší a natrhnul ti ho ten bizon, pamatuješ?“

Billy se pousmál a přikývl, bezděčně si přitom dlaní přejel po malé jizvičce, kterou měl na památku ze dne, kdy byl se svým otcem poprvé na lovu a záhadně se mu tehdy povedlo připlést se bizonovi do cesty. Uskočil stranou, ale roh se trefil do jeho boku, naštěstí však nijak vážně. Zbyla z toho jenom malá jizvička a vzpomínky, i když si tenkrát jako malé dítě myslel, že snad umře.

„Jsi ta nejhodnější,“ usmál se dojatě a ještě jednou matku pevně objal a políbil ji na obě tváře. „Nevím, co bych si bez tebe počal.“

„Také nevím, co bych bez tebe dělala,“ vydechla Wandží-Wa a jemně syna políbila na čelo, i když si k tomu musela stoupnout na špičky. „Mrzí mne, že tě ztratím, sotva jsi přijel… ale vím, že budeš v dobrých rukách a že se uvidíme, až přijde ten správný čas.“

Chvíli jenom stáli a vyměňovali si šťastné pohledy, než ho matka dlaní lehce posunula směrem ke dveřím.

„Neboj, Billy… jsi statečný, zvládneš to… ale už musíš jít. Věřím ti.“

„Zato já sám sobě ne,“ šeptnul Billy a opět se ho zmocnil smutek, když vyšel ze stanu ven. Nechtělo se mu, tak moc se mu nechtělo, věděl, že tím Tomovi zasadí další psychickou ránu… ale musel to udělat. Zhluboka se nadechl a vydal se pomalu doprostřed tábora.

autor: Áďa