Indian’s dream 19.

Tomahawk se už ani nesnažil zadržovat slzy. Bylo mu absolutně jedno, že se mu kmen jeho úhlavních nepřátel vysmívá a pošklebuje a že jeho vlastní otec by ho za tenhle projev slabosti zbičoval. Už se nedokázal přetvařovat a mít kamennou tvář, svou masku, za kterou se tolik let skrýval. To teprve Billy pomohl jeho vlastnímu já objevit cestu na povrch a být takový, jakým opravdu byl, a ne tou loutkou, kterou ho naučili být cestou bolesti.

Billy… tak moc mu věřil. Byl zcela přesvědčený, že dredatý chlapec mluvil upřímně. Že ho doopravdy chtěl představit svým rodičům, že doopravdy chtěl, aby spolu šťastně žili. A ona se z toho vyklube léčka… ano, jak ho muži strhli z koně, tak se mu obnovila krutá bolest v ranách. Ale ještě krutější a palčivější bolest sužovala jeho srdce.

Jak ho jenom Billy mohl zradit? Hodili ho tak surově na jeho koně… Kdyby mu aspoň dal nějak najevo, že to dopadne dobře, že to opravdu byla jenom náhoda! Ale ne, on ho beze slova vezl, ani náznakem mu nedal najevo, že by pro něj něco zkusil udělat. Zradil ho, a teď se určitě spolu s rodiči někde raduje, jak ho chytře dostali do zajetí.

Už mu bylo jedno, že zemře. Jeho srdce zemřelo už ve chvíli, kdy ho dredatý chlapec odvážel, svázaného a bezmocného, do tábora, tak proč by neměla konečně zemřít i jeho duše. Radostné a škodolibé křepčení kolem sebe už nějakou chvíli ignoroval, vnímal ho, ale jako by přicházelo z veliké dálky a občasné bolestné štulce, které dostával, už ho ani nebolely, nic už ho nemohlo zranit víc, než byl, žádná bolest už nemohla přebít tu, která sálala uvnitř jeho těla a kterou způsobila Billova léčka. Nic už nemohlo být palčivější.

Avšak mýlil se. Když ho něco, ani nevěděl co, snad nějaká intuice, přiměla zvednout hlavu, spatřil, jak kousek od něj stojí on. Jeho Billy. Viděl, že se mu trošku chvějou rty, a i čokoládově hnědé oči, do nichž tak často a tak rád hleděl, jako by se leskly mnohem víc, než obvykle. Chlapec měl sice vystrčenou bradu a pánovitě přimhouřené oči, ale i tak působil nejistě a jako by ze všeho nejradši byl kdekoliv jinde, jenom ne tady.

Na chviličku mu zaplesalo srdce. Jeho Billy se k němu vrátil! Zoufale naléhavým pohledem spojil jejich oči a i když neřekl jediné slovo, rty se mu začaly němě pohybovat, a dokonce se i slabě pokusil vzepřít pevným provazům, které ho poutaly. Bylo mu jedno, že tím vyvolal posměch všech přítomných. Billy byl tady a on ho musí přesvědčit, že správná byla volba jeho srdce, a ne léčka, kterou mu beztak do jeho křišťálově čisté duše někdo vnutil, ať už po zlém nebo třeba hypnózou.

Jenomže všechno, co během posledních pár vteřin naplnilo jeho myšlenky, stejně náhle, jako to přišlo, zase zemřelo ve chvíli, kdy Billy promluvil. Jako ledový, až příliš ostře nabroušený nůž, pronikala do jeho srdce slova, která se nesla vzduchem, a která vyslovoval s takovým klidem ten, kdo mu ještě nedávno šeptal kouzelná slůvka plná lásky.

„Šílený Tomahawk je náš!“ zvolal Billy a přimhouřil oči ještě víc. Nikoliv však posměšně, jak působil na všechny přítomné, ale v zoufalé snaze zabránit slzám, aby vytryskly ven, čímž by se určitě prozradil. Trýznil jej pohled na Toma, na jeho zraněné tělo, které tak moc pevně omotával přísně utažený provaz, na rány od kamenů a klacků, které mu způsobily vítězstvím opojené děti a které krvácely, i když nebyly nijak zvlášť vážné, určitě byly hodně bolavé. A pochyboval, že za celou dobu, co je Tomahawk uvázaný tady, na perném slunci, mu někdo dal aspoň kapku vody…

Na chvíli oči křečovitě sevřel a cítil, jak se mu stáhlo hrdlo, ale věděl, že musí ještě pokračovat. Polkl tedy a vynaložil veškeré své schopnosti lhát, když se na Toma podíval znovu.

„Vážně sis myslel, že bych se s tebou sblížil, aniž by to vedlo k tomuto cíli?“ zasyčel a prudce ho bodlo u srdce, když viděl, jak ta slova Toma lámou a jak mu skanulo několik slz. Instinktivně natáhnul ruku, aby mu je hlazením otřel a dav kolem něj udiveně zašuměl. Až teď si Billy uvědomil, jak ohromnou udělal chybu. V naprostém tichu, které kolem něj zavládlo, plně vnímal svou dlaň na Tomově horké, od slz vlhké tváři. Postřehl, že několik mužů podezřívavě přimhouřilo oči.

Odpusť, Tomi, šeptnul v duchu a místo ještě jednou pohladil, tak, aby si toho všichni dobře všimli, načež ruku kousek odtáhnul a na totéž místo mu vstřelil facku. Snažil se, aby byla co nejmenší, i tak ale poznal, že pěkně štípla. Dav propuknul v nadšený jásot a Tom už se nijak nesnažil zadržet příval pláče, zatímco se mu na líci začal slabě rýsovat narudlý obtisk dlaně.

Billy, kterému se neuvěřitelně ulevilo, že své soukmenovce potěšil, se k němu radši otočil zády, nemohl už dál hledět do jeho očí plných výčitek a ublíženosti.

„Dovedl jsem mezi nás toho, kdo mi ode dne svého narození usiloval o život, abychom společně byli svědky jeho smrti!“ vzkřiknul silným hlasem a k jeho vlastnímu překvapení v té větě nebylo znát, kolik klamů do ní dal. „Zítra, až se slunce začne sklánět k odpočinku, ve chvíli, kdy krvavě zbarví oblohu, se rozline i krev ze smrtící rány tohoto zákeřného kojota! A ve chvíli, kdy svit slunce zhasne, zhasnou i jeho oči navždy!“

Všichni kolem začali halekat a výskat, co jim jenom stačily hlasivky, Bill však cítil, že už nemůže dál. Krvácelo mu srdce za Toma, byl znechucený sám sebou. A věděl, že už tady nevydrží ani chvíli, přestože jeho muži ho měli za hrdinu a každý se jej snažil pochvalně poplácat po zádech nebo mu jinak dát najevo hrdost a pocit vítězství. Začala se mu točit hlava z toho chumlu lidí, kteří ho nechtěně zatlačili těsně vedle Toma, a když slyšel zoufalé zachroptění svého jména, doprovázené žalostným pohledem, nemohl už dál. Hlasitě hvízdnul a zpovzdálí mu přišlo odpovědí zařičení jeho hřebce, který se vzápětí přiřítil jako blesk. Nedělalo mu problém se skrz rozjařený dav dostat až ke svému pánovi, protože stačilo, aby sklopil uši a vycenil zuby a všichni se před divokým zvířetem bázlivě rozestoupili. Zastavil se těsně vedle Billyho a čumákem jemně šťouchnul do Toma, protože nechápal, proč se přítel jeho pána nehýbe a proč je tak nešťastný. Billy se mu však hbitě vyšvihnul na hřbet. Kůň se postavil na zadní, Billy ho však prudce kopnul do slabin, až to i samotného hřebce překvapilo, a přiměl ho k úprku divokým tryskem.

Obratně prokličkovali mezi stany, a když se dostali na louku, začal Billy do slabin kopat ještě intenzivněji, ačkoliv kůň se zběsile hnal jako šílený a rychleji už nemohl. Prsty křečovitě zarýval do hřívy, až byly jeho klouby bělejší než padlý sníh, a vichr, který mu z rychlosti tempa hvízdal kolem uší, mu z obličeje strhával slzy, které se teď řinuly neskutečně silným proudem. Hnal hřebce nelítostně dál a dál, dokud se nedostal až k lesíku, v němž se tehdy s Tomem poprvé setkal. Teprve tam prudkým záklonem a zatáhnutím za hřívu přiměl koně zastavit a sklouznul z něj. Doklopýtal přímo k místu, kde tehdy Toma svázal a klesnul k zemi. Absolutně nevnímal hřebce, který do něj sem tam zmateně drcnul čumákem, dokonce se po něm po chvíli ohnal, až kůň usoudil, že lepší bude poodejít kousek stranou, kde zůstal stát s jedním uchem natočeným k pánovi, a snažil se co nejrychleji srovnat dech. Boky se mu prudce dmuly, nozdry se velice rychle rozšiřovaly a zase zužovaly, srst měl naprosto promáčenou z tempa, jakým ho Billy hnal, a od tlamy mu co chvíli odpadnul chomáček pěny, přesto nebyl vyčerpaný, jenom nechápal, co se jeho příteli stalo, když ho od sebe takhle odehnal. Díky vrozené zvířecí empatii věděl, že dredatý dvounožec je teď psychicky úplně na dně a přerývané vzlyky ho v tom utvrzovaly, ale radši se neodvažoval přiblížit, dokud k tomu nedostane povel.

Billy hystericky vzlykal a naříkal, obličej měl od slz už celý zmáčený, ale přílivy slanosti v jeho očích ne a ne utichnout. Zas a znovu před sebou viděl Tomahawkův obličej. I když občas zavřel oči, pořád jej propaloval zarudlý pohled plný zrazenosti a bolesti, která však nepramenila z trhanců na těle, ale z ostrých ran v duši a srdci. Ty výčitky, které byly v temně hnědých duhovkách vryté! Jako v knize v nich Billy mohl číst jednu jedinou větu. Já ti věřil…

Ano, věděl, že tohle udělat prostě musel, a že to bylo celé především pro Tomovo dobro. To věděl. Ale kdo ho mohl varovat před tím, co v jeho očích uvidí? Kdo mohl tušit, že kdysi tak energický mladý muž bude náhle tak zlomený, jako když časné jarní poupátko plné života znenadání sežehne ostrý mráz?

Dokud byl jenom s matkou ve stanu, byl nešťastný hlavně z fyzických ran, protože věděl, že drápance od medvědice pořád nejsou úplně zahojené a viděl surové zacházení těch, kteří je tak zákeřně „přivítali“. Byl připravený, když ze stanu vycházel, že uvidí bolest „pouze“ fyzickou. Ale ten příliv emocí, když viděl, že Tom nemá žádný kamenný výraz, který si každý indián u mučícího kůlu, byť s přetvářkou, vždy zachovával, ten ho zasáhnul jako ještě dosud nic předtím. Ty Tomovy slzy, které setřel vlastní dlaní… ta slova plná bolesti a zklamání…

Tušil, že Tom ho bude mít za zrádce, ale nevěděl, jak moc to na něm bude podepsané. A to mu teď drtilo srdce. Věděl, že noc se přiblíží už brzy, ale stejně do doby k Tomově záchraně zbývá ještě několik dlouhých hodin, během nichž Tomahawk bude ještě zdrcenější ze slov, která byl Billy před davem nucený vyslovit. Několik dlouhých hodin bude ještě proklínat okamžik, kdy mu začal věřit… a to Billyho bolelo ze všeho nejvíc. To, že si Tom myslí, že svěřil svou důvěru tomu nepravému člověku. Že on, který nikdy neublížil zbytečně žádné živé bytosti, když nepočítal lov kvůli obživě a přežití, a medvědici kvůli záchraně Tomova života, on, který k mladému Komančovi zahořel tou nejplamennější láskou, je teď v očích toho, na kom mu na světě nejvíc záleží, za bezcitnou bestii, která jenom klamala tělem i duší, aby ho mohla přivést do náruče smrti.

Jeho tělo se čím dál víc klepalo, i když vzduch nebyl chladný, a z hrdla mu už delší dobu místo normálních vzlyků unikaly až nepřirozené steny a nářky. Dokonce už ani neodehnal hřebce, který po chvíli opatrně, krůček po krůčku, s nastraženýma ušima, došel až k němu a teď mu nejistě otřel svůj sametově hebký čumák o hruď. Billy, slzami téměř slepý, koňskou hlavu objal a přitisknul k ní svou tvář a když si hřebec pomalu a velice opatrně lehnul, přitulil se k jeho velikému tělu a rozeštkal se ještě víc. Kdesi ve svém srdci si matně uvědomoval, že mu tak zvíře dává najevo svou účast, svou lásku. Ale možná bylo právě tohle důvodem, proč se cítil jako ještě větší monstrum. Dech jeho zvířete, které trpělivě drželo hlavou v jeho objetí, ho hřál na bříšku, a Billy skoro až nelidsky zaštkal, když si uvědomil, jak zběsile sem koně hnal. Znovu se mu zjevil Tomův zdrcený pohled a pocit viny v něm mnohonásobně zesílil, pokud to ještě vůbec šlo.

Silně se mu zamotala hlava a on, tonoucí v slzách a nevolnosti z těch lží, které musel nahlas před Tomem vyřknout, ztratil vědomí.

autor: Áďa