autor: xoxo_Lady
Děkuji všem za komentáře!:) K tomuhle dílu nemám co říct, snad jen… přesně takhle si představuji jejich hádky.:D Užijte si ho.;)
„Zešílel jsem? Není tohle všechno jen zlý sen?“ Bolestivě vyřčená slova se nesla vzhůru. Následoval je nepravidelný dech, který je naplňoval ještě větší odhodlaností doletět tam, kde byly vítány. „Jestli ano, jestli je tohle všechno jen sen… nevím, jestli se chci probudit.“
Chlapec, jemuž ona slova patřila, ležel na chladné zemi, vlasy barvou splývající s nocí rozprostřeny kolem hlavy, ruce objímající si vychrtlý pas. Jeho oči byly upřeny kamsi do té nekončící věčnosti a upřeně sledovaly zářivá tělesa, která vyčuhovala ze tmy.
Byl tak zmatený. Nechápal své pocity, nechápal sám sebe, a přitom moc dobře věděl, co znamenají. Už jen jeho samotná slova v něm vyvolala další vlnu zděšení. Je uvězněný někde daleko od domova, na každém kroku na něj číhá nebezpečí, nemůže si být jistý ani tím, že bude ještě další den na živu. Nemohl věřit v další zítřek. A přesto by se nechtěl probudit. Tak moc toužil zůstat. Být tady pro něj.
Ale ten, pro koho by zůstal, beze slov utekl. Nechal ho tady, buď proto, že zapomněl nebo jej nechtěl odvést zpět do cely. Bill tipoval to druhé, už jen protože věděl, že Tomovi na něm záleží. Nic si nenamlouval, jen za těch pár dní stačil poznat, jak nerad ten kluk někomu ubližoval. Někdy ho až dojímalo, jak pěkně se o něj staral. Tak rád by mu byl ještě blíž. Tak moc ho zajímalo vše, co se skrývá v jeho tajemné duši. Ten chlapec byl tak zajímavý a tak složitý. A přesně tohle Billa tolik přitahovalo. Samozřejmě kromě Tomových nádherných očí, do kterých by se dokázal dívat už navěky. A kromě úsměvu, toho sladkého úsměvu, jenž dokázal Billa zahřát více než ten nejvyšší plamen ohně.
Nechtělo se mu o tom všem přemýšlet. Probírat pořád dokola, jak zakázané to myšlenky jsou, jak zakázané je samotné přátelství s tím pirátským chlapcem. Moc dobře věděl, že se může dostat do potíží nejen on, ale taky Tom. Věděl, že by ho čekal krutý trest, ale nemohl si pomoci.
Tak moc se mu nechtělo přemýšlet. V hlavě měl celý chuchvalec myšlenek a pocitů, a nevěděl, čemu se věnovat dřív. A tak se nechával unášet všemi směry najednou a z toho vznikl takový zmatek, až měl z toho vztek. Aby se trochu uklidnil, začal si tiše pobrukovat jakousi neznámou melodii. Uklidnilo ho to. A také ho to přivedlo na vzpomínky. Jak dlouho už vlastně nezpíval? Měl takovou chuť vrátit se na podium, pod kterým by křičely fanynky, zpívat jen pro ně a ničím se nenechat nerušit. Když zpíval, bylo to jako by se ocitl v jiné dimenzi. Nedokázal vnímat nic kolem, jen to, jakou radost z toho měl uvnitř. Miloval zpěv, žil pro něj, ale v této chvíli se cítil tak odstrčený od toho života, který žil předtím, že na něj neměl ani pomyšlení.
„Bille, jsi tady?“ ozval se šepot kdesi za ním. Jmenovaný přistiženě vyletěl do sedu, jako by snad Tom mohl vědět, na co před chvilkou myslel. Neviděl mu do hlavy, ale přesto nezabránil lehkému zčervenání. Bál se na něj jen podívat, aby mu jeho hříšné myšlenky nevyčetl z očí.
Postava o něco mohutnější se posadila naproti němu. Tom nebyl ani daleko, ale ani tak blízko, jak by si Bill přál. Udržoval si mezi nimi odstup tak, aby se dokázal kontrolovat. Tom zaklonil hlavu, aby se nemusel dívat na tu křehkou porcelánovou panenku. Kdyby to udělal, nejspíš by své ochranářské já neudržel a umačkal ho v náručí.
Bill udělal to samé, tiše hleděl na nebe a rukama si objímal nohy, jako by se chtěl uchránit před jakýmsi neviditelným nebezpečím. Cítil se nejistý a nevěděl proč. Tom byl přece s ním, nic se mu nemohlo stát, jelikož on by mu neublížil a nikomu jinému by to jistě nedovolil. Ale i tak se cítil pořád stejně. Nejradši by se vrhl do té teplé a bezpečné náruče, zabořil tvář do jeho ramene, vsával tu nádhernou osobitou vůni, která mu během nepatrné chvilky roztočila hlavu, a nechával se hladit po vlasech.
Zavrtěl hlavou, aby odehnal všechny tyhle představy a opět zaklonil hlavu.
„Co to děláš?“ Bill slyšel v Tomově otázce úsměv, a když si představil, jak se ty jemné rty nepatrně zvlní v úsměv, ztěžka polknul a raději zavřel oči. Neodpověděl na Tomovu otázku, pouze dál nerušeně držel ruce před sebou dlaněmi vzhůru. Cítil ten příval energie, náhlý a neviditelný, avšak neuvěřitelně silný proud. Omámeně vydechl, když se jeho ruce stočily v pěst a nechal svým tělem energii kolovat. Celé jeho křehké tělo se rozklepalo, tak náhle a nečekaně ho ovládla zimnice. Avšak nic nemohlo zastínit ten nádherný pocit, který se v něm pomalu rozplýval. Ustupoval, pomalu a zvolna, a nezanechal za sebou ani kousek ze sebe. Jak rychle přišel, tak také odešel.
Tomova tvář napjatě sledovala Billovu tvář. Pozoroval lehce se třepetající řasy, třesoucí se rty a tělo, jež zničehonic zase ochablo a vypadalo ještě unaveněji a zdrchaněji, než bylo předtím. Ve chvíli, kdy se dvě kostnaté ruce opět natáhly vpřed a dlaně se rozevřely, se vzpamatoval a urychleně je zachytil dřív, než měly šanci zachytit další vlnu. Uchopil je s veškerou něžností, donutil je, aby se zase zavřely, a pak pomalu vzhlédl, aby se jeho oči mohly setkat s těmi Billovými, stále ještě zaplavenými překvapením, avšak lesklými touhou.
„To stačí. Každá kapka energie, která do tebe vnikne, vydrží jen chvilku. Vím, jaký je to pocit. Najednou se cítíš tak volný, ničím nesvázaný, nic tě netrápí a nedokážeš myslet na nic, než na to, jak úžasně se cítíš. Ale když to odejde…“ Tom se náhle zarazil při vzpomínce na dávné časy, kdy ještě netušil, co tohle znamená. Kdy se nemohl nabažit toho všeho, co mu hvězdy darovaly, a pokračoval tak dlouho, dokud si za to něco nevzaly. „Když to odejde, tak si to na oplátku vezme něco tvého. I když si myslíš, že ti ta chvilka stála za to, abys to zopakoval, brzo bys toho litoval. Bylo by ti ještě hůř… mnohem, mnohem hůř.“ Upřeně sledoval Billův nesouhlasný pohled a ve snaze mu zabránit v tom, aby pokračoval, stiskl jeho ruce tak pevně, až Bill bolestivě usyknul. „Vysaje tě to do poslední kapky. Věř mi. Já to znám. Vím, o čem mluvím.“
„Tak mi o tom vyprávěj,“ pobídnul ho Bill svými rozpraskanými rty.
Vichr lomcoval uvolněným kusem plechu střechy, proháněl se kolem takovou rychlostí, až zasypával pískem vše, co se ve vesnici nacházelo. Každý se snažil skrýt před touto strašlivou bouří, raději nevycházeli ze svých příbytků. Snad jen on stál na střeše, v tom největším větru se kymácel skoro u okraje a omámeně se díval nad sebe.
Vyprávěl jim o svém trápení, o své bolesti, o tom všem, co svíralo jeho křehkou chlapeckou duši a zatěžovalo jeho srdce. Ve své hlavě jim ukazoval všechno to, co musel prožít za ten rok, co tady byl. Tak malý a osamělý a tak utrápený.
„Přál bych si, aby tohle všechno alespoň na chvilku zmizelo,“ zašeptal své dnešní přání a uslzeným pohledem nabádal hvězdy, aby ho nenechaly s tou krutostí samotného. Chvíli čekal, až se rozhodnou, pak si setřel hřbetem ruky slzy a natáhl před sebe roztřesenou ruku. Tak lehce mohl spadnout dolů. Stál na samotném okraji, ruce nataženy před sebe, jeho lehké tělo se vrávoravě kymácelo, avšak on se nebál. Neměl o svůj život strach. Věděl, že kdyby to hvězdy chtěly, spadl by. Ale ony to nechtěly. Ony chtěly splnit jeho přání.
Náhle to pocítil. Bezbolestné a rychlé vniknutí dovnitř. Jako by v něm explodovala jakási bomba a svým výbuchem zabila všechny starosti. Nebylo v něm nic, a přitom se necítil prázdný. Myšlenkami byl kdesi ve hvězdách. Vznášel se mezi světélky a plamínky. Opustil své tělo, zanechal ho na zemi a jen jeho duše putovala ve hvězdné prázdnotě a naději. Bralo mu dech, jak nádherné to bylo. Nepotřeboval dýchat, nepotřeboval přemýšlet. Jen plul světelným vesmírem dál a dál, až se ocitl tak blízko něčeho, co připomínalo ráj. Neviděl ho, jen cítil někde uvnitř, že se blíží. Nevěděl kam, ale věděl, že tam chce. Už byl tak blízko, stačilo pár kroků.
A pak to všechno krásné odešlo a on se znovu ocitl tam, kde předtím. Stál tam s tou tíhou, ze které na nepatrnou chvíli odešel. A cítil se ještě hůř. Cítil takovou prázdnotu a bolest, že se nemohl pohnout.
Náhlý příval větru vrazil do jeho oslabeného těla, a on se nebezpečně zakymácel.
Už neměl důvod zůstávat ve svém těle. Chtěl pryč. Chtěl zase nahoru.
A tak to udělal znovu, nastavil obě ruce a nechal hvězdy, aby mu jeho přání plnily pořád dokola. Znovu a znovu a pokaždé, kdy se vrátil zpět do svého těla, se cítil ještě hůř, ještě slaběji a ještě utrápeněji, až se nakonec nedokázal ani udržet na nohou a s bolestivým zasténáním se svezl na zem. Stulil se do klubíčka a snažil se nepropadnout panice. Dýchal tak rychle a krátce, až ho bolely plíce. Necítil nic, a přitom vše. Vše to bolestivé a nic z toho, co by mu pomohlo se dostat zpět na nohy.
Jediné, co si pamatoval, než vyčerpáním omdlel, bylo, že natáhl ruku před sebe, a i když nemohl cítit žádný z jejích pohybů, jeho konečky prstů se dotkly přívalu další energie. Té poslední. Té nejkrásnější a té, která z něj vyčerpala i poslední zbytky sil.
„A… co bylo pak?“ vydechl bezdechu černovlasý chlapec. Nyní už nechtěl ani trošku z té zázračné energie. Strachem ztuhlé ruce držel stále v těch Tomových a nevědomky se vpíjel do jeho pohledu, jenž ho tím, co plavalo uvnitř, ještě více vyděsil.
„Nevím,“ odpověděl Tom, avšak to jediné slovo, které dokázal říct, znělo tak nepřesvědčivě, až sám sebe v duchu okřiknul. Nechtěl ho vyděsit. Nemohl mu říct pravdu. Nebál se, že by mu Bill nevěřil. Zkrátka nechtěl, aby propadnul panice. Protože tohle rozhodně nebylo něco, co by mohl vykládat na každém rohu.
„Řekni mi to!“ dožadoval se odpovědi Bill a stále nenasytně zíral do oříškových očí. Možná se v nich snažil nalézt odpověď, ale zbytečně. I když tam byla, nedokázal by ji rozluštit, jelikož byla ovinutá tolika dalšími neuvěřitelnými tajemstvími.
„Nemůžu ti to říct, protože si to nepamatuju,“ stál si za svým Tom.
„Ty mi lžeš! Chci to vědět!“ Bill naštvaně vytrhl ruce z těch Tomových. Překvapilo ho, jaký chlad do nich náhle udeřil. Tomovy ruce byly tak příjemně teplé a hřály ty jeho už jen tím, že se ho dotýkaly tak jemně.
„Bille, nikdy bych ti nelhal.“
„To určitě. Nejsem tak tupý, abych ti věřil. Prostě mi to řekni, co ti to udělá?“
„Neudělá mi to nic, protože to nevím!“
„Víš!“
„Nevím!“
„Zatraceně, ty protivný lháři…“ Bill se postavil, a když ho Tom napodobil, ukázal na něj prstem a probodl ho jedním ze svých zlostných pohledů, který každého vraždil po první sekundě. Tom však zůstal neoblomný.
„Nemusím ti to říkat, vůbec nic ti nemusím říkat,“ upozornil ho Tom a založil si tvrdohlavě ruce na hrudi.
„No to teda nemusíš, ale pak nevím, proč jsi přišel, protože já…“ Bill se rychle zarazil a polekaně se podíval na ublížený výraz v Tomově obličeji.
„No, jen to dořekni! Nechceš mě tady? Tak prosím, jak chceš. Měj se,“ rozloučil se s ním rychleji, než se Bill stačil vzpamatovat a vydal se k otvoru v zemi.
„No jasně, jenom běž! Myslíš, že mi to vadí? Však já se bez tebe obejdu! A víš co? Klidně si mě odveď zpátky do cely, radši budu tam než tady s tebou!“ rozkřičel se na jeho vzdalující se záda. Nevnímal slova, která vykřikoval, jen se snažil říct něco, co by Toma zastavilo. A taky že ano, nejdříve zpomalil, pak se zastavil, a nakonec se k němu otočil čelem.
„Ale, neříkej! Najednou, hlavně že ještě včera jsi mi tady brečel na rameni a…“
„Nestojím o tvoje obejmutí ani o to, aby ses o mě staral!“
„Dobře, však taky nemusíš, protože odcházím a už se nevrátím…“
„O to ani nestojím.“
„Že to včera vypadalo jinak.“
„A že to říkáš právě ty! Ještě řekni, že ty za to nemůžeš, že to jsem se na tebe vlastně vrhl já a ty ses nemohl bránit!“
„No to taky nemohl, kdo by ti odolal, že? Jsi úplně stejný jako ostatní celebrity, myslíš si o sobě, jak nejsi krásný a dokonalý! Ale teď ti něco řeknu. Ty dokonalý nejsi, ty rozhodně ne…“
„Snad tím nemíříš na to, že se líčím? Ty? Ten, kdo ani neví, co se právě teď nosí?“
„Já to vědět nepotřebuju. Radši budu chodit ve starých hadrech, než vypadat jak nějaká zmalovaná děvka!“
„Jestli já jsem podle tebe děvka, co jsi pak ty? Děláš si na utrápeného chudáčka, a přitom by stačilo, kdybys zvedl zadek a utekl odtud!“
„Ty o mně nevíš vůbec nic!“
„To si jen myslíš, vím toho o tobě daleko víc, než si myslíš!“
„Neříkej, že v té své malinkaté hlavince nosíš něco jiného než šminky a to, jak vypadáš?“
„Jako kdyby tys tam něco měl! Ani se mi nedokážeš podívat zpříma do očí, když se mnou mluvíš. To se ti řve, když stojíš čtyři metry ode mě, co, ty srabe!“
„Tak já že jsem srab?“ Tom se nasupeně rozběhl k černovlasému chlapci, zastavil se až těsně před ním. Obličej měl tak blízko tomu jeho, že se skoro dotýkali nosy.
„Jsi srab, jen nafoukaný frajírek, co si myslí, že je…“
„Ty arogantní děvko!“
„Přecitlivělá sračko!“
„Zmalovaný ksichte!“
„Víš, co jsi?“ Billův nos se otřel o ten Tomův. Laškovně se přiblížil k jeho uchu, až se Tom zarazil a slastně zasténal, když ucítil na svém uchu jemné kousnutí. „Hmm… tohle se ti líbí, jo? Chtěl bys mě, co? Tak moc bys mě chtěl, jen to přiznej.“
„Tebe? Nikdy!“
„Ale ano, jen to řekni, ty můj broučku, no tak.“
„Nech toho!“
„Čeho?“
„Nejsem brouček! A už vůbec ne tvůj!“
„To máš pravdu, ty jsi něco mnohem horšího než ten nejodpudivější hmyz!“
„Ty malá kurvo!“
„Jsem vyšší než ty!“
„O dva centimetry!“
„Já ti tak napráskám na ten tvůj kostnatý zadek!“
„Oh, ano, přímo tady, Tomi!“
„Neser mě, jinak se neznám!“
„Ohooo, pán se naštval! Copak tě žere, ty můj broučku?“
„Ty!“
„Ale nepovídej…“
Bill laškovně mrkl na svého nepřítele a vydal se pryč. Vykračoval si to pomalu ke kraji střechy.
„Kam si jako myslíš, že jdeš? Ještě jsem s tebou neskončil!“
„Kam jdu? Chceš to vědět?“
„Jo, to bych, kurva, chtěl!“
„Co myslíš, že teď udělám?“ Bill se zastavil, otočil se a vyzývavě upřel pohled do jeho tváře. Pomalu zvedl ruce a nastavil je před sebe. Cítil, jak se mu nezastavitelně klepou. Než zaklonil hlavu, olízl se rty a potichu promluvil. „Třeba tohle?“
Tom stál jako přikovaný. Věděl, že to udělá. Věděl, jak je tvrdohlavý a že se jen tak nevzdá.
Jak tak sledoval jeho tvář, vzpomněl si na to, co se stalo pak. Zapomněl na všechnu zlost, během pár vteřin byl rozhodnut.
Rozběhl se, jak nejrychleji mohl. Cítil jen mokro na své tváři, slzy odpuštění a bolesti, když viděl, jak se Billovo tělo pomalu ocitá ve stavu, kdy nevnímá nic kolem sebe. Vrazil do něj na poslední chvíli, popadl ho do náručí a těsně před tím, než se Bill uhodil do hlavy, si ho přetočil nad sebe a nechal své tělo prudce narazit na zem.
Ani jeden netušil, jak dlouho tam leželi. Jen se beze slov objímali, leželi si v náručí jako dva milenci. Bill bořil tvář do Tomovy hrudi a snažil se u něj najít bezpečí, které mu Tom s nadšením poskytoval.
Po dlouhé chvíli se Billova hlava zvedla a jeho uplakané oči se setkaly s těmi Tomovými. Nemusel znovu vyslovit otázku, kvůli které se tak pohádali, Tom mu ji z očí vyčetl a tentokrát se nebránil odpovědi. Jeho vyschlé rty se otevřely a on odpověděl tak tiše, že ho Bill slyšel jen nepatrně, avšak dost na to, aby si uvědomil, jak strašné bylo to, co řekl.
„Pak jsem se dostal do ráje.“
autor: xoxo_Lady
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 5
Tyjo u toho konce jsem totálně nedejchala.Síla hvězd je mocná.Doufám,že tomu Bill nepropadne.Chudák Tom,muselo bejt strašný,když tomu propadnul,že měl až pocit,že je v ráji.(doufám,že jsem to pochopila správně 🙂 ). Ta jejich hádka byla taky hustá.Tolik slov,který museli bolet,ale já věřim,že si to odpustí,protože vim,že se milují.Jen si to musí ještě uvědomit.:)
Krásnej díl a šíleně se těšim na další.
ono je to tak silno napísané , tak precítené až som to musela prečítať dva krát … nádherné! 🙂 dych berúce :)))
Krásne,janeviem čo nato povedať. Rychlo ďalej.
♥♥♥ Ladynko, ty mě zabíjíš… Mám v očích slzy. Ty máš svůj příběh dokonale promyšlený. Já jsem celý díl čekala na odpověď! A věřila jsem, že se jí dočkám… "…co bylo pak?… Pak jsem se dostal do ráje!" Ta poslední věta byla nejkrásnější. To už jsem slzy neudržela. Já ani nedýchala, tento díl je nepopsatelně nádherný!
Ta tvá přirovnání – vypíchnu jen barvu vlasů splývající s nocí… dechberoucí výrazy, ty máš v sobě tolik citu. A pokaždé mě dostává ta, jak to jen popsat, nedokážu najít to slovo, ale "psychologie", to, co se v obou odehrává právě v ten okamžik. To je dokonalé. Miluju, když si můžu přečíst Billyho myšlenky, stejně tak ty Tommyho. A chtěla jsem křičet: "umačkej ho v náručí, prosím…" Ta Tommyho přání a chvíle, kdy prosí hvězdy… to je tedy něco. Úžasné. Jak se pak prakticky zhroutil, nedokázala jsem chvilku ani číst. Silný, hodně silný okamžik.
Ale ta hádka, bych Billymu řekla své. Prý: "… kdo ani neví, co se právě teď nosí…" To teda ta MODELKA přehnala, to je tak nepodstatné! Tse, modelka jedna!
Ladynko, asi jsi vycítila, jak jsem z dnešního dílu nadšená, naprosto jsi mě okouzlila. Tato část je dokonalá. Jdu si ji přečíst znovu.
PS: Doufám, že jsi si koncert parádně užila a hlavně věřím, že jsi se usmívala!♥ :-***
[4]: Ach, Ondinko…:*** Však ty víš, jak moc Tvé komentáře miluju.<3 Poslední dobou mě sice dojímá k slzám úplně vše, ale tohle by dojalo i toho nejstudenějšího brouka!:)
Snažím se, aby byla povídka promyšlená, aby děj probíhal plynule a bez nějakých zmatků, ovšem vždycky to tak nejde, takže jsem ráda, že se mi to v tomto díle povedlo.:) Prozradím ti takové své malé tajemství. Každý má v sobě obrovské množství citu, ale jen někdo si umí najít osobu, do které by ho investoval. A mě se tu, teda ty, osoby najít podařilo.
Tím "..kdo ani neví co se právě teď nosí.." jsem chtěla upozornit na skutečnost, že Tom je člověk, který si nemůže dovolit to, co my ostatní vzhledem k tomu, že je někdo, kdo každodenně bojuje o život, žije v takovém prostředí… Takže jsem jen chtěla, aby čtenářům došlo, že si tohoto Toma nemůžou představit jako toho, co tím svým uhrančivým pohledem propaluje foťáky.♥:)
BTW: Koncert jsem si užila parádně, určitě pak najdeš článek v mém nicotném melancholickém koutku.;)
[1]: Děkuju za Tvůj komentář!:) Já se ti ten "ráj" pokusím trošinku nastínit. Ono, člověk propadnul dojmu, že ráj je něco krásného, místo, kde neexistují žádné problémy a starosti…
Proč by ale měl být ráj pokaždé takový? On ten ráj může být krásný jen na první pohled. Pak však přijde něco, co nikdo nečekal. Stejně jako je to u Toma a hvězd. Poznal jejich energii, jejich léčivou moc. Nedokázal se od nich odtrhnout, myslel si, že ho potká ještě něco krásnějšího, když se dostane dál. Pak se ale dostal právě do TOHO ráje.
[2]:[3]: Děkuju vám, jsem opravdu poctěna, že má tato povídka své stále čtenáře!:)♥
[5]: Ladynko :-***, přesně pro tato slova, kterými snad všem čtenářům svou reakcí vysvětluješ, KDO JE TOM, jsem se v ten moment na modelku tak rozčílila. Právě proto, že jsou důležitější věci, právě proto, že tento TOM ví, o čem je skutečný život. Jsem nadšená, že jsi to znovu zdůraznila.
Super, zlato, jsem šťastná, že jsi si užila tu velkou noc a nicotný? Jdi ty, miluju ho!♥ Krásný svět, který velmi ráda navštěvuji! :-***
Ta hádka ta byla ze zoufalstvy obou proto že se o sebe bojej.