Puberťák 16.

autor: Terý

Ahojky.

„No tak jo, když mi to pomůže,“ přikývnu. Když mi Michael podá stříkačku a v ní už připravené drogy, ještě jednou se zamyslím, jestli to opravdu chci. Ale on říkal, že se mi uleví, což bych velice potřeboval. Třeba to nebude zas tak zlý, jako všichni říkají.

Ještě než si nasměruji stříkačku do místa, které mi ukázal Michael, se na všechny podívám. Připadám si, jako bych byl v divadle a všichni na mě koukali, co udělám. Copak jsou opravdu tak zvědaví, jestli si to vezmu nebo ne? Celé ruka se mi třese, bojím se, že to píchnu špatně a bude mi ještě hůř.

„Uleví se ti,“ slyším hlas Michaela. Podívám se na něj a přikývnu. Zavřu oči a zmáčknu stříkačku. Chvíli nic necítím, že by to na mě nepůsobilo? Koukám na ostatní. Všichni se usmějí a dají si všichni. Přijde mi, že si dávají o hodně menší dávku, než dali mě, ale to se mi asi jen zdá.

Nepřijde mi, že by se mi nějak ulevilo. Spíš je mi ještě hůř, nebo ne? Já už vlastně ani nevím jak mi je. Nevyznám se v sobě. Najednou přestanu všechno vnímat. Je mi dobře. Směju se s klukama.

———-

Sedím na židli a koukám neustále na to jedno a to samé místo. Jako bych nevnímal okolí, ale jen to místo, na které se koukám minimálně už patnáct minut.

„Bille?“ zamává mi někdo před očima. Nevnímám. Jsem jako v transu. Slyším hlasy, ale neodpovídám. Ani nechci. Jsem zaujat do místa, na které se dívám.

Moje rty se začnou stahovat do úsměvu. Ani nevím, čemu se směju, ale mám chuť se rozesmát a smát se tak dlouho, dokud se nebudu bolestí za břicho popadat.

„Hej! Bille!“ probere mě najednou něčí hlas. Otočím hlavu na Michaela, který na mě už jakou dobu mluví.

„Co? Potřebuješ něco?“ zamumlám a usměju se na něj. Nedokážu se přestat smát. Je to jako by někdo řekl něco srandovního a všichni hned začali upadat do velkého kolotoče záchvatu smíchu.

„Jsi v pohodě?“ zeptá se mě starostlivě. Na rtech mu stejně jako mně pohrává úsměv. Když se kouknu na ostatní, nejsou na tom o nic lépe. Alespoň panuje dobrá nálada, kterou jsem rozhodně potřeboval.

„Jo, jasně že jsem.“ Začnu se smát. Michael na mě jen kouká a vidím, jak mu cukají koutky stále nahoru. Po chvíli se směje už se mnou.

Když se asi po pěti minutách uklidníme, Michael vytáhne další balíček z kapsy. Dá mi ho do ruky a zeptá se mě, jestli chci ještě.

„Ne, promiň, ale tohle mi stačí.“ Zasměju se a pytlíček mu vrátím.

„Ale no tak. Vidíš, co to s tebou udělalo? Už nejsi tak opruzený.“

Chvíli se rozmýšlím, než kývnu na souhlas. Michael mezitím než se trochu vzpamatuji, připraví další dávku a podá mi ji.

Chvíli se rozmýšlím, ale potom si uvědomím, že mi je po tom tak dobře. Nasměřuji ji správně proti žíle a zajedu tam jehlou. Během chvilky mám v sobě další dávku a cítím se krásně. Po chvilce cítím, jak se mi začíná motat celý svět, ale je to pocit k nezaplacení. Myslím, že jsem nakonec udělal dobře, že jsem si to od něj vzal, i když to není zdravé.

„Tak co, jak se cítíš?“ zeptá se mě Michael.

„Skvěle.“

„To jsem rád, kámo.“ Poplácá mě po zádech

„Tak se mějte, kluci.“ Rozloučí se se všemi Michael.

„Počkej.“ Zastavím ho. „Půjdu s tebou.“ Začnu se zvedat. Nechci tam být s nimi sám a už ne v takovém to stavu. Michael je jediný, komu nejvíce důvěřuji, i když po tom, co mi dal ty drogy, nevím, jestli k němu ještě chovat takovou důvěru.

Jen kývne a počká, než se obleču. Natáhnu si jen bundu a jdu za ním. Rozloučíme se a společně s Michaelem jdeme ven.

„Konečně čerstvý vzduch.“ Pořádně se nadechnu. Celý svět se mi točí a klimbá, ale Michaelovi nechci nic říkat. Asi je to normální při tom stavu.

„Chceš doprovodit domů?“ zeptá se mě.

„No, já nevím, jestli chceš, tak klidně pojď.“ Usměju se a pokrčím rameny. Doufám, že to teta na mně nepozná.

Michael mě doprovodí kousek před náš barák. Poděkuju mu, rozloučím se s ním a jdu, než dostanu od tety vynadáno, že jsem se takovou dobu tahal venku, ale vlastně je mi to jedno. Je to moje věc, kde se tahám a jak dlouho. Už je tma a jsem docela unavený.

Stále mám pocit, jako bych se něčemu chtěl smát, i když není čemu. V kapse nahmatám klíče, vyberu správný klíč, strčím ho do klíčové dírky a odemknu. Už se nesvítí nikde po domě, což je jedině dobře.

V kuchyni si dojdu pro pití, abych svlažil své vyprahlé rty a sucho v krku, a odeberu se do pokoje. Chtěl jsem ještě koukat na televizi, ale jsem nějaký utahaný, že zalehnu do postele a do chvilky usnu. Celou noc pak nerušeně spím.

————

Pomalu otevřu oči a podívám se kolem sebe. Nejdříve mě zaslepí prudké sluneční světlo, ale potom se rozkoukám. Zívnu si a rozhlédnu se. Jak jsem se dostal domů? Vždyť jsem byl s klukama v pekárně, ne? Nechápavě se podívám na mobil. Vidím tam 12:43 hodin. Bože já zaspal, to bude zase keců u tety. Sice nechápu, proč mě nevzbudila, ale stejně bude mít kecy.

Zvednu se a chci jít do obývacího pokoje se podívat, jestli je teta doma, ale když se zvednu, tak se mi šíleně zamotá hlava, že si musím zase rychle sednout na postel. Chvíli sedím, a když se vzpamatuju, tak to zkusím znovu. Teď už úspěšně, ale dolů jdu velmi pomalu, aby se mi znovu nezamotala hlava.

Když přijdu dolů a rozhlédnu se, tak nikoho nevidím. Kde může teta být? Jdu do kuchyně a vidím na stolku ležet lísteček. Vezmu ho do ruky a přečtu si ho:

„Na letišti?“ podivím se a papírek odhodím. Co může dělat na letišti? Zakroutím nad tím hlavou a přejdu k ledničce, kterou následně otevřu. Sjedu celou ledničku pohledem a vyndám šlehačku, jahody a vafle. Už jsem je dlouho neměl, tak proč si je neudělat.

Když se nasnídám, jdu do koupelny a dám si pořádnou pěnovou koupel. Opravdu mi přijde vhod. Ten Pervitin nebyl tak špatnej. Sice mi teď není úplně dobře, ale opravdu mi potom bylo líp. Ulevilo se mi a myslím, že když bych si třeba vzal příště míň, tak by to nemuselo dopadnout takhle, že by mi bylo ráno blbě. Nebo když bych to začal brát pravidelně, tak by mi třeba bylo dobře. No nevím, to by asi taky něco stálo, ale třeba to za to stojí, nevím.

Ne to ne. Řekl jsem, že si to vezmu jen jednou nebo dvakrát. Že to jen vyzkouším, ne že to budu brát dál, a už vůbec ne pravidelně. Nejsem snad blbej, abych si zničil život, ne? Jednou a dost!

Z mého rozmýšlení mě vytrhne bouchnutí dveří. Asi je teta už doma. Vylezu z vany, osuším se, oblíknu se a jdu dolů.

„Ty už jsi vzhůru, jo? Já myslela, že budeš spát tak do večera. Co jsi to včera měl?“ vyjede po mně naštvaně teta. „A neříkej, že nic. Protože jsem tě včera viděla,“ zakřičí, než stačím cokoli říct.

„Já jsem fakt nic neměl, možná jsem se trochu víc napil, ale to je vše,“ pokrčím rameny a hodím nevinný úsměv. Vidím na ní, že mi to nežere, a že je na mě asi dost naštvaná.

„Takže mám rovnou zavolat tátovi, jo?“

„Hmm… Zavolej si, komu chceš, mně je to jedno. Lez si mýmu tatínkovi do prdele, to víš že jo. On to určitě mile ocení!“ ironicky se zasměju a jdu do pokoje.

„Volám tátovi, a to okamžitě! Pojedeš domů! Já tě tu nechci!“ Slyším za sebou. Ignoruji to. Znám ji a vím, že ji táta stejně přemluví, ať mi dá ještě šanci, takže je to v cajku.

Když vejdu do pokoje, tak se mi málem zastaví dech. Na mé posteli sedí nějaká dívka. Vůbec nemám tušení, kdo to je. S pozvednutým obočím se na ni podívám.

„A ty si zas kdo?“

„Teda Bille. Ty ses dost změnil,“ zasměje se. „Pamatuji si tě ještě, jak jsi byl ten nejhodnější kluk v celym Hamburgu, a teď?“

„Ty jsi mě dřív neznala, tak nevim, co teď meleš za kraviny. Vypadni z mýho pokoje!“

„Ty mě fakt nepoznáváš?“

„Ne! A vypadni už!“

„Ale Bille, to jsme já. Nicol, tvá sestřenka. Byla jsem rok v L. A. pamatuješ?“

„Nicol? Nicol…“ zasměju se a okamžitě ji obejmu.

„Kde ses tu vzala? Já tě vůbec nepoznal.“

„To už člověk ani nemůže přijet domů? No to jsem si všimla, že jsi mě nepoznal,“ zasměje se a také mě obejme.

„Chyběla jsi mi. Tak dlouho jsem tě neviděl.“

„Jo to já tebe taky ne. Ty mě taky, ani nevíš jak. Myslela jsem na tebe snad každý den. Ale kdybys nebyl blbej, tak jsme se vidět mohli, jenže ty jsi dělal pořád průsery a tvůj táta mě za tebou nechtěl pustit. A když už jsem přijela, tak jsi nebyl doma. Sem slyšela, co jsi udělal Amandě,“ zasměje se. „Seš dobrej. Zasloužila si to,“ dá mi pěstí do ramene a znovu se zasměje.

„A co ty? Jak ses měla?“ usměju se. Jsem rád, že ji vidím. Vyrůstali jsme spolu a od té doby, co jsme odjeli do Ameriky, jsem ji neviděl.

„Já se měla suprově. Bille, říkám ti, že na tu univerzitu jít musíš. Je to tak úplně úžasný.“

autor: Terý