Indian’s dream 20.

Když se Billy probral, panovalo už v lese šero, hraničící již s houstnoucí tmou. Jeho tělo se chvělo chladem a on se cítil tak slabý, jako už dlouho ne. Tiše zasténal a odpovědí mu bylo tlumené zaržání. O vteřinku později ucítil příjemně hebký dotek, když se kůň svými pysky jemně dotknul jeho obličeje a zafuněl do něj. Pod přílivem teplého vzduchu Billy na okamžik slastí zavřel oči a ještě víc se přitulil k tělu, které vedle něj celou dobu jeho bezvědomí oddaně leželo. Pootevřel oči a vděčně svého hřebce pohladil. Chvíli nabíral energii, načež se stěží vysápal na koňský hřbet. Hřebec počkal, dokud nepoznal, že jeho pán nenašel ten správný sed, a pak se opatrně zvednul. Aniž by dostal jakýkoliv podnět, vykročil směrem k domovu. Cestu již dobře znal.

Vyšel z lesa a pomalu se rozklusal, přičemž stočil k Billymu jedno ucho. Nedostal k tomu totiž pokyn, jednal tak, jak mu velel instinkt. Nic se však nedělo, žádná výzva ke zpomalení se nedostavila, tak přešel do pomalého, volného cvalu, příjemného pro něj i pro jeho jezdce. Billy se malinko pousmál a podrbal ho konečky prstů ve hřívě. Věděl, že až se dostane do tábora, tak ho čeká jen krátká návštěva stanu jeho rodičů a pak zachrání Toma. Pořád byl zesláblý především díky zdrcené psychice, ale věřil, že se mu to podaří Tomovi vysvětlit a že to celé dobře dopadne. Bude to možná těžké, ale určitě ne nemožné. Zase spolu budou tak šťastní jako předtím, než Billa napadlo zajet domů.

Cesta se zdála díky chladnému nočnímu vzduchu a čím dál víc kručícímu žaludku ještě delší než kdy jindy, a čím víc se Billy blížil k táboru, tím začínal být nervóznější. Bude to hodně těžká akce, ale musí vyjít, prostě musí!

Jako první zamířil kousek za stany, kde se pásli, podřimovali nebo jen tak postávali koně. Seskočil z hřebce, vplížil se do přístřešku, kde byla kožená vodítka a uzdečky, a popadnul tu nejbližší. Vkradl se mezi koně a pátral po tom, který by byl pro jeho Tomahawka nejvhodnější. Věděl přesně, který to bude, ale jako vždycky, tahle kobylka se schovávala v tom největším chumlu. Ne proto, že by byla bázlivá, ale proto, že měla ráda společnost kolem sebe. Na cestách se jí sice moc nedočká, ale často se pohybovala v blízkosti Billova hřebce, takže na něj byla zvyklá, oproti ostatním koním, kteří se ho spíš báli, což by situaci mělo usnadnit.

Jak předpokládal, našel ji poměrně snadno, měla totiž hodně výrazné zbarvení. Sice teď bude nevýhodné, až ji odvede, protože by je mohlo prozradit, ale bylo to jediné zvíře ve stádě, o němž Billy věděl, že je téměř bezproblémové – byl to jeden ze sedmi koní jeho otce, které si přivedl z divočiny, a který se v téměř každé situaci dokázal chovat naprosto v klidu, ať už se jednalo o pouhou projížďku, o lov nebo o chaotickou situaci, jako třeba boj, vždy reagovala s chladnou hlavou a zbytečně nedivočela. A to byly podle Billyho ideální vlastnosti pro koně, který by měl nést jeho zraněného Tomahawka. Zároveň to také byla apaloosa, jako jeho hřebec.

Navíc byla i velice krásná. Její srst byla zářivě bílá jako padlý sníh za mrazivé noci, jen na zadku měla několik černých skvrn. Pár černých chloupků se jí míhalo po celém těle, ale nikde, krom pozadí, jí nerostly v tak hustých chomáčích, aby tvořily výraznější zbarvení, snad jen sem tam na nohách nebo na plecích.

Billy se pousmál, když si krotce nechala omotat kožený řemínek kolem spodní čelisti tak, jako to kdysi dělával svému koni. Bez problémů ho následovala, a když ji Billy opatrně odvedl od tábora, trochu hlouběji do lesa, kde ji uvázal ke stromu, aby neutekla, nechala se od něj podrbat na čele a povolila spodní pysk. Jako by ji nevzrušovalo, že se právě ocitla sama, stranou od stáda. To byl taky jeden z důvodů, proč Billy vybral právě ji. Byl to jeden z mála koní, který nepanikařil, když se někde ocitnul sám. Jeho otec jí vštípil, že dřív nebo později se k ní vždycky někdo vrátí, a tak teď sice měla našpicované uši, když se Billy začal vzdalovat, ale jinak byla naprosto bez problémů.

Dredatý chlapec se neslyšně proplížil až do tábora, kde okamžitě vběhnul do teepee svých rodičů. Přesně jak jeho matka slíbila, otec spal jako miminko a na Wandží Wě samotné bylo vidět, že už si dělala veliké starosti.

„Už jsem si dělala starosti, že se ti něco stalo,“ vydechla a pevně svého syna objala. Jakmile zaslechla kručení z jeho břicha, pousmála se a dala mu, co zbylo od večeře. Billy vděčně přijal talíř, ale skoro vůbec nevěděl, co na něm je, ani jak to chutná. Jeho myšlenky byly u Toma a věděl, že za ním musí co nejdřív. Matka mu mezitím pilně balila vše, co by mohl potřebovat, do jeho vaku. Zvlášť dbala na to, aby tam bylo dost potravin, které dlouho vydrží, a přidala štědrou zásobu své zázračné hojivé masti i bylinek.

„Už se cítíš lépe?“ šeptla, když jí Billy vrátil prázdnou misku.

„Ano… o trošku,“ přisvědčil, ale vzápětí se mu v očích objevil smutný výraz. „Tak moc jsem se těšil, že sem Toma přivedu… že jim to tu všechno vysvětlím a že se stane dalším členem našeho kmene… že ho taťka bude mít rád, a ne, že po mně bude chtít, abych na celý tábor halekal, jak moc se těším na jeho smrt…“

Oči se mu opět hodně zaleskly, tentokrát ale pláč udržel a potlačil. A než se nadál, matka ho opět konejšivě sevřela v náruči.

„Neboj se, sluníčko moje… zase bude všechno dobré,“ šeptala mu do ouška a on se k ní důvěřivě tisknul jako v dobách, kdy byl ještě malým chlapcem. „Nemyslím, že se dnes všichni vidíme naposledy… Pevně věřím, že ještě přijde chvíle, kdy se ti splní to, co si tak přeješ… kdy ty i Tomahawk vjedete do tohoto tábora a nikdo se nebude pozastavovat nad jeho komančskou krví… Ne, neplakej,“ pousmála se, když viděla, jak na ni Billy s důvěrou hledí a jeho oči při jejích slovech pomaloučku naplňujou slzičky. „Třeba ti to teď tak nepřipadá, ale bude to tak. Důvěřuj mi… přijde den, kdy tvůj otec bude hrdý na to, že tvé srdce patří Šílenému Tomahawkovi a jeho srdce naopak tobě. Já to už vím a jsem za to šťastná, i když tomu ne zcela dobře rozumím. Ale on bude taky šťastný. Jenom tomu dej čas…“

Billy se na ni vděčně usmál.

„Mrzí mě, že musím takhle odjet… že jsem s tebou nemohl být dýl… ale přísahám, že si to v blízké či vzdálené budoucnosti vynahradíme,“ prohlásil tiše, ale pevně a vysloužil si matčin souhlasný úsměv.

„Dobře, sluníčko… ale teď už běž,“ šeptla. „Nemáte mnoho času a bude těžké se dostat přes hlídky… ale ty to dokážeš,“ dodala s hrdostí v hlase. „Dokážeš to a až přijde čas, kdy se znovu uvidíme, tak budu chtít od tebe slyšet každé slovo, jak jsi přelstil nebojácné hlídky našeho kmene,“ usmála se a jemně ho cvrnkla do nosu.

„Dě – děkuju, maminko,“ zajíknul se Billy. Ani nemohl vyslovit to štěstí a vděk, který ke své matce cítil, ale ona to poznala, nebylo zapotřebí slov.

„Billy… nezdržuj se… za chvíli bylinky v nápoji tvého otce přestanou působit plnou silou a kdyby věděl, že jsi Tomahawkovi pomáhal k útěku… i když, stejně se to dozví, když tu ráno ani jeden nebudete,“ zazubila se a spiklenecky na syna zamrkala. „Ale už běž… Běž a dávej na sebe pozor, sluníčko moje. Na sebe i na něj.“

„Do – dobře,“ špitnul Billy. Naposledy matku objal a políbil a tiše se vyplížil ze stanu…

Tomahawk neklidně cukal hlavou ze strany na stranu. Po západu slunce jej pláč i duševní zklamání a bolest zmohly natolik, že navzdory všem svým bolavým zraněním usnul poměrně tvrdým spánkem, a teď se mu zdálo o Billym. Znovu ho viděl před sebou přecházet. Znovu slyšel tu jeho plamennou řeč, to, jak chladně mluvil o tom, že ho zítra zabije. Znovu měl pocit, že se mu rozletí hruď na tisíc střepů, jak raněné byly jeho city. A všechny ty výjevy byly doprovázené jediným slůvkem. Proč. Proč mu tohle udělal? Vždyť když spolu byli sami, zněl tak upřímně, ten to prostě nemohl hrát! Nedokázal by mít tak přesvědčivou lež, vždyť jeho duše byla čistší než lesní studánka!

Jenomže… on to udělal. Zneužil toho, že se stal prvním člověkem, jemuž Tom začal ve svém životě věřit. Zcela dokonale si ho omotal kolem prstu a pak ho vlákal do smrtící pasti. A z té už není úniku, četl to v očích všech shromážděných ve chvíli, kdy Billy pronášel ta slova, která Tomahawkovi ubližovala mnohem víc než medvědí spáry.

Znenadání sebou trhnul a rozevřel oči, když měl pocit, že na sobě ucítil nějaký pohyb. Trochu zavrávoral, ale nesnažil se to jakkoliv vyrovnat, věděl, že provazy ho nikam nepustí. Jaké však bylo jeho překvapení, když jeho tělo, vedené podlomenou nohou, pokračovalo v letu vzduchem! Kam zmizela jeho pouta?

Než se ale nad tím vším stihnul zamyslet, zachytila ho něčí náruč, která ho jemně opřela o kůl. Někdo mu položil dlaň na ústa, aby mu naznačil, že má být zticha. Poslušně se ani nehnul, ani nedutal a zaslechl, jak ten někdo, koho měl za zády, popochází. A pak se do jeho zorného pole dostal…

„Billy?“ vydechnul téměř neslyšně a vzápětí se mu svět ztratil v havraních dredech, když ho chlapec šťastně objal.

„Tomi!“ vyjekl šťastně a tulil se k němu, ale po chvilce poodstoupil. „Pojď, poběž… musíme jít… máme málo času, jinak nás chytnou…“

Ta slova ze sebe chrlil rychlostí blesku a oči mu přitom zářily jako hvězdy. Co ale Billy ani v nejmenším nečekal, že Tomovy oči potemní jako snad ještě nikdy a že se mladý Komanč přitiskne zády ještě víc ke kůlu.

„Nikam s tebou nejdu… zrádče. To se radši nechám zabít.“

autor: Áďa