Indian’s dream 21.

Billy vytřeštil oči a nechápavě se na Toma zadíval.

„Jak nikam nejdeš… Tomi, musíme utéct! Jinak nás za chvilku objeví hlídky, a pak už tě nebudu moct dostat na svobodu, protože se přes tolik strážců nedostanu!“

Tomahawkovi zlostně zaplálo v očích.

„A víš, že mě to vůbec nezajímá? Nepotřebuju soucit od někoho, kdo mě sem vlákal! Kdo zneužil mojí důvěry, a teď je snad i smutný jen proto, že nebude mít najednou nikoho, ke komu by se tulil ve spaní!“

Billovi se zaleskly oči. Počítal sice s tím, že ho Tom bude mít za zrádce, ale už nečekal, že jeho slova budou tak moc zraňující.

„Ale Tomi… já ta slova musel říct… jinak bych skončil u kůlu vedle tebe a nebyl by nikdo, kdo by nás zachránil před smrtí…“

„Ano, a ty by ses bál, jestli umírání bude bolet, a že je v tu chvíli vedle tebe někdo, kdo ti věřil, by ti bylo naprosto jedno,“ odseknul Tomahawk.

„Tomi, to není pravda… já tě miluju!“ vyjekl Billy a pokusil se ho znovu obejmout, Komanč ho však od sebe hrubě odstrčil. „Nemusíš se znovu přetvařovat… už ti nevěřím ani slovo, lháři.“

Billy nešťastně poodstoupil. Několik slz si našlo cestu přes okraj jeho víček a on měl co dělat, aby se nerozeštkal nahlas. Tyhle věty tak moc zraňovaly jeho křehké srdíčko i duši. Věděl sice, že naprosto stejně se musel cítit Tom odpoledne, ale vždyť to byly jenom lži, vyslovené proto, aby oba dva mohli přežít! Copak on to nechápe? Jak jinak mohl zajistit, aby se sem mohl takhle večer proplížit a pomoct mu?

V tu chvíli se ho ale začal zmocňovat vztek. Chápal, že Tom má poměrně velký důvod si myslet, že mu lhal, ale on prostě nehodlá dopustit, aby kvůli podobně zpackaným myšlenkám skončily jejich životy takovým způsobem, k jakému se právě schylovalo. To je prostě absurdní a neakceptovatelné! Dostane Toma na svobodu, ať ho to stojí, co ho to stojí, klidně i vlastní krk, a pak ať ho Komanč teprve soudí!

Rychlostí blesku se sehnul pro jeden z mnoha zaoblených kamenů, které se kolem válely, jak je odpoledne děti s výsměchem po Tomovi házely, a než se copatý chlapec nadál, udeřil ho Bill do spánku, až Tomahawk ztratil vědomí.

Billy ho vzal do náruče, a i když jeho tělo bylo hodně těžké, podařilo se mu jej dovléct skoro až ke krajním stanům. Pak ale najednou ztuhnul jako solný sloup – vzduchem se ozvalo žalostné zahoukání sovy. Ano, sova by to byla pro každého, kromě Billa, který věděl, že dvojice mužů, která dnes drží hlídku, má jako smluvené znamení právě soví zahoukání. A skutečně, z druhé strany se zahoukání ozvalo znovu. Pak byl na chvíli klid, ale když se obě zahoukání zopakovala, tak bylo znát, že jsou mnohem blíž.

Billy polknul. Jestli je najdou, a že všechno směřovalo k tomu, že je opravdu najdou, pak to bude jeho i Tomův konec… Zhluboka se nadechl a hlasitě hvízdnul. Silou sevřel na okamžik oči a zatrnulo mu v zubech, jak hlasitý ten zvuk byl a odpovědí mu bylo zahalekání hlídky, která se k němu náhle rozeběhla. Chlapec vytáhl svou dýku. Věděl, že proti nim nemá šanci, ale nehodlal se vzdát bez boje. Musí Toma zachránit za každou cenu…

Najednou však zaduněla země a Billy vydechl úlevou. Slyšel ho, jeho milovaný věrný kůň ho slyšel! Kopyta dusala trávu a po chviličce se ve tmě skutečně zjevil tajuplný obrys jeho těla.

Jenomže hlídka byla už moc blízko. Musel položit Tomahawka na zem, aby vykryl útok nožem, a sám poté zaútočil. Povedl se mu zásah, záměrně však vedl svou ruku tak, aby protivníka jenom na chvíli vyřadil z boje, aby mu nijak víc neublížil. Bodnul ho do ramene, a jak v tu chvíli muž zakolísal, kopnul ho do čela tak mocně, až jeho soukmenovec omdlel.

V tu chvíli ale sám syknul bolestí, když mu pravé nadloktí proťal hrot jiného nože. Nože druhého člena hlídky. Otočil se k němu čelem, už ale neměl nic, čím by se bránil, všechno měl ve svém vaku, a než by to vytáhnul, bylo by pozdě…

Jeho zásahu však nakonec vůbec nebylo zapotřebí. Vzduchem se mihlo černé kopyto, jak se hřebec postavil na zadní, a dopadlo muži přímo do obličeje. Muž vyjekl a upadl, a Billy té chvíle okamžitě využil k tomu, aby hřebce zastavil a uchopením za levou přední nohu jej přiměl k tomu, aby klesl na obě přední. Trošku problematicky, ale nakonec přece jen, na něj vysápal Toma a sám za něj rychle naskočil.

Na víc kůň nečekal, nepotřeboval žádnou pobídku. Se sklopenýma ušima vyrazil tryskem do prostoru zalitého noční černí, a i když vzápětí vyrazilo několik mužů vzbuzených šarvátkou v jeho stopách, neměli šanci ho najít a po chvíli se museli bezúspěšně vrátit domů.

Billy po chvíli navedl hřebce do lesa, kde se oklikou dostal až za tábor, na mýtinu, na níž byla u stromu stále ještě uvázaná bílá kobylka. Aniž by slézal ze hřbetu, tak zatímco jednou rukou jistil bezvládného Toma, druhou odmotal otěže od kmene stromu a pevně je pak sevřel v dlani, když tichým krokem vyrazil vstříc divočině. Kopyta koní dopadala do trávy téměř neslyšně a jediným zvukem, který čas od času zaslechl, bylo zakvílení nočního ptáka, tentokrát ale skutečného.

* * * * *

Tomahawk se probral s ostrou bolestí hlavy. Tiše zasténal a pootočil hlavou, až se mu některé copánky pohnuly, pak teprve s námahou pomalu rozevřel oči. Nikoho neviděl, byl sám. Nad ním se rozprostírala blankytná obloha, částečně z jedné strany krytá skalnatým stropem jakési jeskyně. Kousek od něj bublal svěží potůček, a když se po chvíli zvednul, uviděl, jak se u vody popásá sněhobílá kobylka, jen na pár místech zdobená tmavšími puntíky. Nechápavě se posadil. Zaskučel bolestí, ale zvednul se a dovlekl se až k potoku, do něhož vděčně složil celé své tělo, jen co ho napřed zbavil oblečení. Studená, díky kamenům vířící voda, byla doslova balzámem na jeho hořící rány, přesto ale nechápal, co se stalo a jak se sem dostal. Zamyšleně civěl na kobylku a nechápal, když jeho myšlenky byly přerušeny blížícím se zvukem, jako by někdo táhnul něco těžkého.

Zvedl hlavu právě včas, aby viděl, jak k jeskyni přijíždí na svém koni Billy, táhnoucí na provaze za sebou právě skoleného mladého jelena.

„Ty už jsi vzhůru!“ zaradoval se Billy.

Seskočil z koně, pochvalně ho popleskal po šíji, nechal ho jít, ať se pase po boku kobylky, která hned radostně odfrkla, jelena nechal být jelenem a rozeběhl se na břeh potoka.

„Jak ti je? Už jsem o tebe měl strach… byl jsi hodně dlouho v bezvědomí.“

Tom se trochu zamračil.

„Ty… to ty jsi mě sem dostal?“

Billy se na něj usmál.

„Ano… říkal jsem ti, že tě odtamtud prostě dostanu, ale ty, když si někdy postavíš hlavu, tak s tebou nejde hnout, tak jsem tě musel omráčit… promiň,“ šeptnul a jemně prsty pohladil spánek, na kterém se rýsovala veliká boule. Tohle sice nechtěl, ale nešlo to jinak. „Nebolí to moc?“

„Jenom trochu… ani tolik ne,“ pousmál se Tom a rozpačitě zamrkal. Až teď, když viděl, kam až ho Billy dostal, tak teprve teď poznal, jak moc mu v táboře křivdil. A musel přiznat, že měl dredatý chlapec pravdu v tom, že jinak, než za pomocí lží by se odtamtud ani jeden z nich nedostal živý a zdravý.

„Billy, já… prosím, odpusť mi… křivdil jsem ti… hodně moc…“

„Já vím,“ přerušil ho Billy. „Ani mně se to neříkalo lehce, i když to byly jenom lži… ale nebyla jiná cesta k tomu, abych tě dostal do bezpečí… nechtěl jsem tě těmi slovy zranit.“

Tomahawk přikývnul a posmutněl.

„Jsi tak neuvěřitelně hodný a milý… máš tak čistou a upřímnou duši i srdce… a já si celou tu dobu myslel, že jsi to na mě nastrojil… že jsi zneužil mojí důvěry… jsem takový pitomec!“ vyjekl a zaryl si konečky prstů ke kořínkům copánků. Po chvíli ale ucítil, jak jeho sevřené klouby začíná hladit jemná dlaň. Vzhlédl a setkal se s tím snad nejlaskavějším pohledem, se kterým se kdy v životě setkat mohl.

„Na tvém místě bych nejednal jinak,“ šeptnul Billy, a konečně po pro něj nekonečně dlouhé době spojil jejich rty v něžném polibku. Chvíli si jej oba vychutnávali, dokud se od sebe neodtáhli pro nedostatek kyslíku. „Ono možná, kdybys to věděl a choval se jinak, tak by nás mohli prokouknout a dopadlo by to mnohem hůř…“

„Já vím,“ přikývl Tom a vložil svou tvář do Billovy nastavené dlaně. „Ale stejně jsem pitomec…“

„Ne, Tomi,“ zavrtěl Billy hlavou a nasměroval si copánky lemovaný obličej, aby si navzájem koukali do očí. „To já se mýlil v domnění, že tě můj kmen přijme přátelsky… Tomi, zapomeňme na to… budeme žít spolu sami a už nám nikdo a nic neublíží, ano?“

Odpovědí mu byl vděčný úsměv a něžný polibek.

autor: Áďa