Indian’s dream 23.

Bok po boku spolu trávili nekonečnou řadu dnů, během níž se stále více a více sbližovali, pokud to ještě vůbec bylo možné. Jezdili společně na lov a prozkoumávat okolí. Společně se radovali, když kterýkoliv z nich skolil kořist, společně kleli, když nestihli schovat dříví, a to jim zmoklo. Užívali si zkrátka veškeré radosti i starosti, které jim život nabízel, a byli šťastní, že je mohou prožívat společně. Poslední zbytečky Tomových ran se hojily téměř ukázkovou rychlostí a i jejich vztah se dostával do mnohem hlubší úrovně. Už nebyla noc, aby spali jenom vedle sebe. Tulili se jeden k druhému, jak jenom mohli, občas si to ozvláštnili i ještě větší blízkostí, protože už konečně přišli postupem času na to, kam jejich ctěná přirození patří, když je v jejich blízkosti chlapec a ne dívka. Zpočátku sice oba nadávali a skučeli, zejména když si druhý den po procesu ve sladkém nevědomí sedli na koně a vzápětí pocítili ostrou tvrdost kůží potažené páteře, ale i na to si časem zvykli a teď už se tomu všemu jenom smáli.

Billy radostně zahalekal, když pobídnul patami hřebce, aby ještě více zrychlil svůj svižný cval a škodolibě se na Toma otočil a ušklíbnul, když viděl, že jeho bílá kobylka sice tempo hřebce stíhá, ale nemá nejmenší šanci je předhonit.

„Jsem rychlejší!“ výsknul a vypláznul na Toma jazyk.

„Jen počkej, až sesedneme!“ přišla mu odpověď v podobě výhružky, samozřejmě však myšlené z legrace.

„Až sesedneme, tak budeme zkoumat, jestli náhodou nenarazíme na stopy nějakých dalších lidí tady na našem území,“ opravil ho s naprostou vážností Billy. „Docela bych byl nerad, kdybychom se dostali do zajetí.“

„Já taky,“ přidal se Tomahawk a zkusil ještě trošku pobídnout kobylku, ale ta už rychleji nemohla a on s tím počítal, zkusil to jen tak, co kdyby náhodou. Pochvalně ji podrbal ve hřívě a na chvilku si vzpomněl na včerejší večer, jak stejně jemně, jako teď kobylce, vetkával své prsty do vlasů Billovi. Pousmál se a radši ruku ze hřívy zase vyndal, protože jinak by hrozilo nejen, že se bude přiblble uculovat a představovat si pod sebou místo koně toho krásného Indiána, co cválal před ním, ale taky by se mu jistá část těla mohla probudit k životu, a to bylo to poslední, co teď potřeboval, aby si svůj důležitý nástroj poranil o kostnatý kohoutek, na nějž v rytmu cvalu zas a znovu zlehka narážel.

„Na co myslíš, že se tak usmíváš?“ dolehla mu k uším otázka a on musel zmateně cuknout hlavou, aby zahnal nemravné myšlenky.

„C – co?“

„No na co myslíš?“ zopakoval Billy vesele, a když si všimnul Tomovy zmatenosti, začal se zeširoka culit. „Že by na mě?“

„To zrovna. Na to, jak jsi mi včera ze spaní málem vyrazil dech?“

„No počkej!“ vyhrknul Billy a zatvářil se hodně přísně. „Tak já vedle tebe už spát nebudu, abys věděl. Co bych přece pro tebe neudělal?“

„Tak na to zapomeň!“ vyprsknul Tomahawk a stáhnul obličej do dotčené grimasy. „Tvoje místo je přes noc v mojí náruči a já na tom odmítám cokoliv měnit! Leda by to bylo proti tvé vůli.“

„Vážně,“ zašklebil se vesele Billy. „Tak v tom případě…“

Nedomluvil a během vteřiny zastavil koně a zvednul ruku, aby dal Tomovi najevo, že má udělat totéž. Otočil hřebce na zadních nohách a okamžitě odcválal k blízké houštině. Tomahawk ho následoval.

„Co se stalo, co jsi viděl?“

„Nějaké lidi!“ šeptnul Billy rozrušeně. „Tamhle,“ ukázal prstem do mezery, kterou mezi sebou tvořily dva sbíhající se kopce. Byla tam louka a na ní skutečně několik plátěných přístřeší. Nevypadalo to, že tam lidé trvale bydlí nebo delší dobu táboří, naopak to vypadalo celé postavené nakvap.

O to víc Billyho znervóznilo, že tam vidí tolik osob. Mezi nimi nebyla ani jedna žena nebo dítě, zato každý muž měl koně plně naloženého potravinami… a zbraněmi. Nebylo pochyb, že zřejmě narazili na válečnou výpravu.

Billy opatrně udělal pár kroků vpřed, nikým neviděn a neslyšen, když vtom z jednoho přístřešku vyšel muž s bohatě zdobenou čelenkou a Tom za jeho zády zalapal po dechu.

„Co se děje?“ vyjekl tiše Billy a otočil se, Tom však upřeně hleděl na toho muže.

„To je… můj otec!“ vydechl.

Začal se cítit tak zvláštně jako nikdy předtím. Billy jako by se mu ztratil z očí a jemu se vybavily vzpomínky na dětství. Na příjemné chvíle po boku matky, když ona, on i otec seděli ve stanu nad ohýnkem a otec mu vyprávěl legendy o silných, nepřemožitelných válečnících, kteří se stali hrdiny, žijícími v pověstech dodnes, i když to byly jedny z mála hezkých chvil, i ty legendy měly za úkol podněcovat v Tomahawkovi nenávist vůči Lakotům. Otec mu tak často říkával, že pokud vydrží a bude pracovat na své síle, stane se jeho jméno stejně nezapomenutelné jako jména těch, o nichž mu vyprávěl, a kteří již několik staletí spočívali v chladné zemi.

A tok vzpomínek se změnil. Byl to jeho otec, kdo držel v ruce bič, jehož pletený konec, opatřený dvěma ocelovými kuličkami, právě rozryl Tomovu kůži na zádech. Chlapec vyjekl bolestí a okamžitě dostal za tenhle projev slabosti přidáno.

„Říkal jsem ti, že to zvíře zabiješ!“ zahřměl otcův hlas a malý, přibližně desetiletý chlapec se na něj uslzeně podíval.

„Ale tati… já nemůžu!“ vyjekl. Zrovna byl nucený zápasit s poraněným asi půlročním vlkem, bez ničeho, jenom holýma rukama. Utržil přitom několik kousanců, ale věděl, že zvíře musí skolit, jinak by byl otcem a dalšími považován za slabocha, a čekal by ho další zápas s muži z jeho kmene, kterým se musel za každou cenu ubránit, jinak neexistovala naděje, že by z něj někdy byl ten slavný hrdina, co musí zabít toho zlého lakotského kluka. Donutili ho tedy s vlčím mládětem bojovat, ale jeho úkolem bylo šelmu v samém závěru zápasu zabít. A i když vlka po delší době opravdu skolil, i když měl na rukou kousance, nebyl schopný tomu mladému zvířeti vzít život. V jeho dětských očích se místo nenávisti zračila lítost a smutek, protože mu přišlo nespravedlivé, že to zvíře by teď mělo umřít jen proto, že ho beztak z divočiny odchytili a záměrně poranili jenom kvůli cvičení jeho sil. Nechtěl to udělat. Jenom zvíře držel pod sebou, ale místo sáhnutí po noži jej bezděčně drbal bříšky prstů za ušima. Přece nemůže zabít mladé, nevinné zvířátko, které ho pokousalo nikoliv ze zloby, ale ze strachu!

Reakce otce však na sebe nenechala dlouho čekat. Než se Tomahawk nadál, vtisknul mu otec do dlaně nůž a držíc zbraň v chlapcově dlani, přejel silou Tomovou rukou po zvířecím krku. Donutil Toma čekat, dokud vlk nevydechne naposledy, a pak ho začal trestat za projevenou slabost, protože tu si správný válečník nemůže dovolit…

Tom zatřásl hlavou a otevřel oči. Zrychleně dýchal a zmatený pohled upřel na Billyho. Aniž by si to nějak více uvědomoval, začínala jím kolovat zlost a bolestný smutek. To kvůli tomuhle dredatému chlapci se to všechno dělo. Jenom kvůli němu nemohl prožít poklidné dětství s milujícími rodiči. To kvůli němu dostával od otce výprasky bičem a nucené zápasy, u kterých byli soupeři, ať už lidé či zvířata, svou silou naprosto neadekvátní. To kvůli němu trávil bezesné noci v slzách, pramenících z palčivé bolesti…

A teď se před ním naprosto nádherně rozprostírá možnost zaplatit veškerou daň i s úrokama za všechnu tu palčivou bolest, kterou si musel projít. A stačí k tomu tak málo! Stačí chytit toho dredatého kluka, co před ním tak nechápavě stojí, anebo jenom pořádně zakřičet! Byl si jistí, že muži by je našli, a kdyby před otce přivedl Billyho, byl by odměněn jako ještě nikdy nikdo, a co víc… otec by jej snad konečně zase mohl mít rád. Poznal by, byť takhle v dospělosti, jaké je kouzlo hřejivé, trochu zdrsněné dlaně, jedoucí po líci. Poznal by úsměv a vřelost v očích toho, kdo se podílel na vzniku jeho života…

„Tomi? Tak Tomi!“ šťouchnul do něj Billy… a Tomahawk ho vzápětí přitlačil zády ke stromu a chytil jej pod krkem.

„To kvůli tobě jsem si celé své dětství musel procházet peklem!“ zasyčel tak jedovatě, jak to od něj Billy v životě ještě nikdy neslyšel. „To kvůli tobě mě můj otec dokázal zbít do bezvědomí! Za to všechno můžeš ty, a jestli tě teď do tábora přivedu, tak mě konečně bude mít aspoň trochu rád! Co říkáš, mám zakřičet?“ rozšířil se mu úsměv, který ale už vůbec nebyl pěkný, byl pokřivený záští.

V tichosti uběhlo několik vteřin, během kterých se Billyho temně hnědé oči začaly zalévat slzami. Ano, věděl, jaké měl Tom krušné dětství, znal to z vyprávění a bylo mu z toho do breku už ve chvílích, kdy to Tom vyprávěl nebo kdykoliv uviděl na jeho těle bělavé jizvy. Ale teď, když to na něj takhle vykřičel, ho to bolestně zasáhlo do srdce, kde ho to ranilo snad víc, než když jej měl Tom tehdy za zrádce.

„Zakřič,“ vyzval ho tiše a odvrátil hlavu, aby Tomahawk neviděl slzy, které se mu draly do očí. Semknul pevně víčka a snažil se, aby se mu nechvěly rty, když po chvíli ucítil, jak silná ruka jeho krk pustila. Otevřel oči a viděl, že se Komanč tváří neskutečně vyděšeně.

„Billy… co jsem ti to proboha řekl?“ šeptnul naříkavě a chvějící se rukou Billyho pohladil po tváři. „Prosím, odpusť mi to… nechtěl jsem ti tohle nikdy udělat ani ti něco takového říct… nevím, co to do mě vjelo…“

Děsilo ho, že Billy neodpovídá a ani mu nevěnuje jediný pohled. Sledoval jeho útlé tělo, jak došlo až k černému hřebci a jak se na něj chlapec ladně vyšvihnul.

„Billy, počkej! Kam jedeš?“ vyjekl Tom, tentokrát doopravdy polekaně. „Billy, já jsem nechtěl!“

„Nemusíš se omlouvat,“ šeptnul Billy a po tvářích se mu skutálely dvě horké slzy, když se na Komanče smutně podíval. „Vždyť jsi řekl jenom pravdu… Za tvoje peklo v mladých letech můžu doopravdy jenom já,“ vzlyknul a bez jakéhokoliv dalšího slova pobídnul hřebce do plného trysku.

autor: Áďa