Phantom of the Opera 8.

Tom:

Loudal jsem se nocí směrem k domovu. Bylo sotva něco kolem osmé. Zítra dorazím určitě o hodně později. Přemýšlel jsem. Potřeboval jsem se dostat na zítřejší premiéru, přiblížil bych se k ní. Už od první chvíle, co jsem ji viděl, jsem měl pocit, že ji odněkud znám… Bylo to vůbec možné? V dnešní době je možné snad všechno…

Konečně jsem se přiblížil k domovu. Měl jsem hlad jako pes a potřeboval jsem si co nejdřív něco zařídit. Mary mi samozřejmě poradila, kde seženu ještě dnes lístky na zítřejší premiéru, a navíc se slevou. Musel jsem to vyzkoušet, i kdybych nechtěl.

Doma už bylo hrobové ticho. Máma s Gordonem už určitě spali a Bill? Bůh ví, kde jemu byl konec. Jeho trajdání, jeho problém. Stejně se mnou nemluví, tak proč se o něj nějak víc zajímat? Namířil jsem si to do kuchyně, abych utišil svůj kručící žaludek, který se hlasitě dožadoval pozornosti. Položil jsem si na břicho ruku a nesouhlasně zamlaskal. Jako by to snad nepříjemný zvuk mohlo utišit…

Nerozsvěcel jsem světla, prostě jsem se vkradl do kuchyně a namířil si to rovnou k ledničce. Otevřel jsem ji a polilo mě její slabé světlo. Vytáhl jsem nějaké jídlo a položil ho na linku, až tam jsem rozsvítil malou lampičku, která svítila akorát tak na moji večeři. Otočil jsem se, abych došel pro nějaké pečivo, ale vyděsila mě silueta krčící se ve stínu u dveří.

„Tak jaký byl první den…?“ zeptal se Bill a vykročil ze stínu. Sedl si ke kuchyňskému stolu, zatímco já rozdýchával počáteční šok. Došel jsem pro své pečivo, abych dochystal večeři. Jsem ochotný odpovědět, ale potřebuji jistotu, že mi do proslovu nebude skákat můj podrážděný žaludek.

Dochystal jsem si večeři, opřel se zadkem o linku a hladově se zakousl do rohlíku. Bill mě celou dobu propichoval pohledem.

„Odpovíš?“ zeptal se po chvíli. Žvýkal jsem své sousto a tiše ho pozoroval. Věčně rovné vlasy měl pocuchané, trčely mu do všech stran. Nebyl nalíčený a tvářil se strašně unaveně. Nevýrazné světlo žárovky jeho obličeji dodávalo mysteriozní nádech.

„Bylo to zvláštní… Ah, věděl jsi, kdo píše všechny ty úžasné opery?“

Bill:

Tomovi v očích zářilo neuvěřitelné nadšení a já cítil, že se mi do tváří žene krev. Ne, ať mlčí, nemyslí na to. Prosím… Nechci, aby pro něj Fantom existoval. Bál jsem se, že na všechno mé předstírání přijde a bude konec. Tam v Opeře jsem mohl být sám sebou, ale tady doma už ne. Tady byl Tom a jeho věčně usměvavý bezstarostný obličej se spokojenýma zářícíma očima. Tady byl Tom, který mě doháněl k naprostému šílenství jediným slůvkem, které padlo na můj účet, jediným úsměvem věnovaným mé osobě.

Najednou jsem si přál, abych před ním nemusel nic skrývat. Věřím, že by na mě byl za mé úspěchy pyšný… Jenže já jsem se nedokázal přiznat. Tolik jsem se bál, že by mi vyčítal moji přetvářku. A potom by se mě vzdal, přestal by mě mít rád byť jen jako bratra. Trvalo mi dlouho, než jsem se smířil s tím, že pro Toma nikdy nebudu víc než bratr… Nesnesl bych, kdybych se měl smiřovat s tím, že pro něj už nejsem nic víc než obyčejný lhář.

„Říká si Fantom Opery a jeho opery jsou naprosto dokonalé. Tak plné citů. Rád bych se dostal na zítřejší premiéru…“ povzdechl Tom. Líbilo se mi, jak o mých operách mluvil. Jen škoda, že neměl nejmenší tušení, že mluví o mně.

„Copak ty zítra nejdeš do práce?“ zeptal jsem se, aby nepojal nejmenší podezření. Chtěl jsem ho před svým druhým já chránit už jen kvůli tomu, aby se ke mně neotočil zády.

„Ne, vedoucí mi dala volno, abych hned druhý den nešel do toho největšího frmolu,“ odpověděl a pokrčil rameny, zatímco se dál ládoval večeří.

„A potom ona… Christine. Páni, Bille, kdybys ji viděl! Je tak krásná,“ povzdechl si a jeho oči rázem pohasly. „Dal bych cokoli za to, smět se k ní přiblížit, zjistit o ní něco víc. To kvůli ní tam chci zítra být.“ Věřím, že v té chvíli by se ve mně krve nedořezal. Naprosto jsem ztuhnul a do očí se mi hnaly slzy nenávisti. Tak Tom tam chce jít jen kvůli ní… Nezajímají ho moje opery, zajímá ho pouze Christine. Sevřel jsem dlaně v pěst a mezi řasami mi proklouzla jediná osamocená slza, kterou ani zuřivé mrkání nezahnalo.

„Já… jsem unavený, půjdu si lehnout. D-dobrou, Tome,“ zvedl jsem se rychle od stolu a v krku se mi pomalu tvořil knedlík. Ani jsem nečekal na jeho odpověď, prostě jsem utekl. Vklouzl jsem do svého pokoje a okamžitě zabořil hlavu do peřiny. Čekal jsem, kdy to přijde, a Tom se do někoho zamiluje, ale nechtěl jsem, aby byla objektem jeho zájmů Christine. Možná jsem žárlil na ni, možná jsem žárlil na Toma.

Jsem tak zmatený, nic nedává smysl. Všechno by bylo v pořádku, kdyby Tom nezačal pracovat v Opeře. A nikdy bych tu nemusel ležet v slzách, kdyby nebylo Christine.

Jak mi tak po tvářích stékaly slzy a smáčely povlečení peřiny, začal se mi v hlavě rodit plán. Ještě to můžu všechno změnit a obrátit Tomův zájem zpět k Fantomovi… anebo ho dokonce možná zvládnu vypudit z Opery, aby se všechno vrátilo zpátky. Když zjistí, že jeho oblíbenkyně hned po představení zmizela, že ji někdo unesl a zanechal po sobě jen pár vzkazů, třeba se o sebe začne bát. Zlomyslně jsem se pousmál a posadil se na posteli. Plán musel být dokonalý, aby vyšel.

Už bylo něco po půlnoci a já se vyplížil ze svého pokoje. Potichounku jsem se vloupal k Tomovi a jako každý večer přidřepl u jeho postele. Pohladil jsem ho po čele a následně na něj přitiskl rty.

„Já ti ještě ukážu, jaká moc spočívá ve Fantomovi Opery,“ zašeptal jsem a tiše se zvedl. Se stejnou tichostí, s jakou jsem přišel, jsem se také vzdálil. A nic netušící Tom si dál spokojeně snil svůj sen…

autor: Helie