Indian’s dream 24.

Tryskem dojel až k jeskyni a že svým tempem při výjezdu z lesa na sebe mohl upoutat pozornost Komančů, ho vůbec nezajímalo. Stejně si ho ve finále nevšimli, ale i kdyby se za ním vydal celý jejich kmen, jemu by to bylo jedno.

Seskočil z koně a rovnou sebou praštil do trávy, kde se usedavě rozplakal jako malé dítě. Ano, věděl moc dobře, že skoro všechny jizvy na Tomově těle vznikaly kvůli šílené posedlosti jeho otce. Jenomže tu posedlost zapříčinil on sám. Tím, že se vůbec narodil. Tím, že chodil po téhle zemi. Tím, že dýchal spolu s Komanči stejný vzduch. To všechno kdesi uvnitř sebe věděl.

Ale i tak se mu zas a znovu vracel před oči Tomův agresivní, nepříčetností pokřivený obličej a v uších mu zněl jeho sice tichý, ale neskutečně nenávistný hlas. To kvůli tobě jsem si celé své dětství musel procházet peklem! To kvůli tobě mě můj otec dokázal zbít do bezvědomí! Za to všechno můžeš ty, a jestli tě teď do tábora přivedu, tak mě konečně bude mít aspoň trochu rád!

Zakvílel ještě víc, a když do něj hřebec konejšivě šťouchnul hebkým čumákem, ohnal se po něm jako po dotěrném hmyzu, až si vysloužil uražené odfrknutí.

Nevěděl, jak dlouho naříkal, než mu slzy začaly vysychat a než se dokázal zvednout na vratké nohy. Dopotácel se ke koni, a i když hřebec zpočátku trucovitě odvracel hlavu, po chvíli se nakonec přeci jen nechal pomazlit. Chvíli koně drbal na čele a ve hřívě, pak se ale smutně vydal k jeskyni. Nemá význam se tady déle zdržovat. V Tomovi se zjevně zklamal, poznal to už ve chvíli, kdy Komanč dokázal identifikovat svého otce. Viděl v jeho očích, i přes všechnu bolest, kterou mu ten muž způsobil, dojetí a touhu se tam rozběhnout, přivítat se, nechat se obejmout. Takže poté, co odjel, Tom určitě využije toho, že už nemá na sobě to břímě Billovy osoby a s radostí se přidá ke svým.

A on se vrátí i s hřebcem domů. Za jeho hodnou, milovanou maminkou a moudrým otcem. Bylo od nich sice trochu záludné, že ho uspali, ale ten by si tenkrát nenechal vysvětlit tak snadno, že Billy Toma do jejich vesnice nepřivedl jako nepřítele.

Hořce se usmál. Tolik snil o chvíli, kdy se s Tomem do tábora vrátí a kdy mladého Komanče všichni přijmou jako přítele, nikoliv jako vetřelce. Byl tak naivní! Nechtěl si to přiznat, ale pořád kdesi ve skryté komůrce svého poraněného srdíčka věřil tomu, že každou chvíli uslyší dusot kopyt a uvidí Toma, jak se k němu žene na své bílé kobylce.

Ale on se nikde neobjevoval a Billymu, i když se snažil každou chvíli co nejvíce protáhnout, došlo, že čekání už nemá větší význam. Se svým vakem přes rameno vyšel z jeskyně. Naposledy lítostivým pohledem přejel všechny Tomovy věci i skalní dutinu, která jim posledních několik týdnů věrně sloužila jako obydlí a byla svědkem jejich lásky. Neodolal a se slzami v očích na okamžik na hladký kamenný vchod přiložil rozechvělou dlaň. Nechtěl pryč! Chtěl vrátit čas, aby to všechno krásné mohli prožít znovu.

Ale věděl, že časem plýtvá marně. Proto se doplahočil ke koni a zaryl prsty do jeho hřívy. Jeho vysápání se na hřbet tentokrát postrádalo jakoukoliv jiskru a eleganci, a i hřebce trošku zmátlo, když dostal pobídku jenom ke kroku – za poslední dobu byl zvyklý z místa vyrážet rovnou cvalem.

Billy neodolal a naposledy se ohlédl.

„Sbohem, Tomi…“ šeptnul a s novým přílivem slz v očích navedl koně mezi stromy směrem k domovu, i když věděl, že to bude cesta na mnoho dní.

Vůbec neměl náladu nikam spěchat. Hlad, který se v průběhu dne objevoval a zase mizel, ignoroval, čím dál sušší rty a hlavně vysušený krk a stoupající žízeň jakbysmet. Blankytnou záři oblohy nevnímal a byl vděčný, že stromy poskytují šero, které tak báječně ladilo k jeho myšlenkám.

Znovu si v nich přehrával každou vteřinu, kterou s Tomahawkem prožil. Od první chvíle jejich setkání až po hořké rozloučení. I když měl pocit, že musel dávno prolít už všechny slzy, stále se objevovaly nové a nové a hřebcova černá hříva se tak v oblasti kohoutku třpytila, jako by byla zasypaná diamanty, jak se ty slané perly zachytávaly v uhlových žíních. Ani už neurčoval směr cesty, nechával koně jít, kudy se hřebci zrovna zachtělo. I kdyby se ztratili, což je díky dokonale vyvinutému koňskému instinktu téměř nemožné, bylo by mu to naprosto jedno. I kdyby tady na něj zpod křoví vyskočilo dvacet Komančů, kteří by z něj svými šípy udělali dikobraze, taky by mu to bylo jedno. Jeho Tom je pryč, a to bylo jediné, co vířilo jeho hlavou a převalovalo se to v ní jako líná hustá mlha. Nic jiného ho nezajímalo, ani když padl soumrak.

Ani v noci to nebylo o mnoho lepší. Nechal koně, ať se zastaví na oddech, kde chce, a ani v nejmenším se nenamáhal seskočit z jeho hřbetu. Pouze se na dlouhou páteř nějak pochybně složil, aby upadl do snů, kde své zoufalství prožíval znovu, a díky snové říši fantazie ještě mnohem intenzivněji, než tomu bylo ve skutečnosti, takže když se po nějaké době s trhnutím probral, nevěděl vůbec, která bije a co byl sen a co skutečnost… Kromě tří slov, která se stále linula před jeho očima. Tom je pryč. Pryč a už se nejspíš nikdy nevrátí…

Když lesní cestu prozářilo ranní sluníčko, vypadalo to, že místo mladého chlapce sedí na koni oživlý umrlec. Cesta, kterou kůň šel, mu opět byla naprosto ukradená, pod očima se mu rýsovaly ošklivé kruhy únavy a na hřbetě se už stěží držel. Před očima se mu pořád zjevovala pro něj ta nejkrásnější tvář, ale vždy ji dokázal roztrhat stín žalu, když si vzpomněl, jak zle mu Tom vyčetl, čím vším si kvůli němu musel projít. Jak tomu tehdy mohl zabránit? Vždyť byl ještě dítě, a že Komančové tajně cvičí k boji stejně starého kluka, věděl jen z občasných zpráv zvědů. Co mohl udělat, aby chlapci, kterého tehdy neznal, ulevil v trápení a bolesti? Nic. A přesto mu to bylo předhozeno tak vyčítavě…

Hřebec se najednou zničehonic zastavil. Zvedl hlavu o něco výš a našpicoval uši. V dáli zaslechl jemu známý zvuk. Nazlobeně dupnul zadním kopytem ve chvíli, kdy se jej Billy snažil přimět, aby pokračoval v cestě. Dočkal se za to plesknutí a mnohem důraznější pobídky. Sklopil uši a nasupeně cuknul hlavou. Vyrazil, jak mu určil pán, ale uši měl natisknuté na krku a šklebil se přitom, jako už dlouho ne. Byl rozmrzelý z nálady, která z Indiána projížděla do jeho těla, jako by byl hromosvod, a to plesknutí před chvílí se ho hodně dotklo. Protože už nemohl sklopit uši víc, vykulil pořádně oči a ze vzteku chňapnul po větvičce, která z keře trčela do cesty, a každý svůj krok doprovázel vzpurným dupnutím pravou zadní.

Billyho jeho chování o to víc podráždilo. Plesknul ho dlaní znovu a zatahal za hřívu a vzduchem se vzápětí rozeznělo ostré zařičení, po kterém skoro až zalehlo v uších, a díra, která zůstala při doprovodném kopnutí silným kopytem do země, byla pořádná. Neshodil sice jezdce, ale mnoho k tomu nechybělo. Výhružněji už se šklebit nemohl a místo cesty vpřed se umíněně zastavil a začal na místě přešlapovat. Čím rozzlobeněji ho Billy pobízel vpřed, tím popuzeněji hřebec dupal, aniž by se z místa hnul. A po chvíli se ozvalo další zařehtání, hodně z blízka, ale nepatřilo už hřebci…

Kůň se na zadních otočil čelem vzad a Billy se poprvé ode dne, kdy jej přivedl z divočiny, ocitnul na zemi. Vztekle zavrčel, když se zvedal, a když se podíval směrem, kterým kůň vzal čáru, na okamžik se mu zastavilo srdce i dech.

Na bílé kobylce se právě na cestě objevil Tom. Hřebec k němu spokojeně doklusal a radostně se začal s kobylkou očmuchávat. Na okamžik se o sebe oba koně otřeli sametovými nozdrami, načež hřebec do kobylky čumákem jemně šťouchnul a ona spokojeně zafrkala. Drcnula do něj hlavou a hřebec ji začal zubama jemně kousat ve hřívě.

Až po nějaké chvíli koně ukončili svoje přivítání. Hřebec se poté nechal ochotně podrbat od Toma a následně se otočil a doklusal k Billymu. Kousek před ním se zastavil, tiše zafrkal, doslova jako by se omlouval za to, jak před chvílí pána shodil. Svěsil čumák až k zemi, párkrát zastříhal ušima a začal hrabat pravým předním kopytem. Hrabal docela dlouhou chvíli a přitom natahoval svůj krk blíž a blíž k pánovi, až to Billy nakonec nevydržel a se smíchem ho káravě zatahal za hřívu. Dočkal se za to nahození slinami, když si hřebec extrémně dlouze odfrknul, ale nevadilo mu to. Konečně se zvedl na nohy a znovu se okouzleně zadíval na Toma.

Pak se mu ale opět vybavil jeho obličej zkřivený v nenávisti a on se k němu otočil zády a pěšky vyrazil dál. Hřebec zůstal zmateně koukat, než se za ním rozešel, s jedním uchem stále natočeným ke kobylce a k Tomovi.

„Billy, počkej!“ vyjekl Tom a rozklusal kobylku, aby Billyho dojel. „Musím ti něco říct.“

„Nemusíš,“ odseknul Billy. „Včera jsi mi toho řekl dost.“

Tomovi potemněly oči.

„Sakra, nehnal jsem sem koně, div jsem ho neuštval, jen proto, abys mě ignoroval!“

„To je jenom tvoje věc, já se tě o to neprosil!“ zvedl hlas Billy. „A pokračuj si dál svou cestou!“

Tom na chvíli zavřel oči. Cítil, jak se v něm zvedá smutek, ale svým způsobem Billa i chápal. Ale nemůže odjet dřív, než mu řekne, co včera vyslechl. Když od něj chlapec odjel, tak i když ho to jednou částí srdce samozřejmě táhlo ke svým lidem, tak k nim nešel čelně, ale vplížil se až do provizorního tábora, kde se dozvěděl tu děsivou zprávu. A když se pak rozjel k jeskyni, tak Billy nikde! Držel se stop hřebce, ale místy byl porost takový, že mu to sledování neumožňovalo, a jak jenom to šlo, hnal kobylku, divže nevypustila v některých místech duši. I když Billyho chápal, nemohl se nechat odbýt. Ne teď!

Zhluboka se nadechl.

„Billy, tohle nejde… musíš mě vyslechnout!“

„Nemám o to zájem,“ zaprskal Billy.

„Ale jde o tvoje rodiče!“ vyjekl Tomahawk a v tu chvíli se na něj upřel pár čokoládových očí, v nichž probleskly vyplašené jiskřičky. „Oni… oni vyrazili ještě před úsvitem, mají čerstvé, odpočaté koně a dost zásob na cestu… chtějí tvůj kmen vyvraždit!“

autor: Áďa