autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Běžím obchoďákem k butiku, kde pracuje Bill, a každých pět vteřin se dívám na hodinky, jelikož mám půlhodinové zpoždění. Snad už neodešel. Nemůžu za to, že vše nešlo podle plánů a přípravy trvaly o něco dýl. Doběhnu konečně ke krámu a vběhnu. Opřu se o kolena a splašeně oddechuji, přičemž se rozhlížím. Na kase je Martha. Dívá se na mě jako na úhlavního nepřítele číslo dva. Jednička je určitě Bill.
„Ahoj, Martho. Prosím tě, je ta…“ Ani mě to nenechá doříct.
„Bill už odešel,“ řekne stroze a celkem nepříjemně. Foukne si na nehet a dál piluje.
„Aha. Tak díky,“ vydechnu a vyjdu z butiku. „By mě zajímalo, co si furt na těch drápech může pilovat. Kéž by si je ostrouhala až do masa, pizda.“ Celou cestu si něco bručím pod vousy. Dnes mám vážně den na hovno. Nic nejde podle plánů. Sere se to nehorázně. Vytáhnu iPhone a vytočím Billovo číslo. Vstoupím na eskalátory jedoucí dolů a rozhlížím se kolem. Když konečně pípání ustane, ozve se Billův hlas.
„Ahoj, Tomi.“
„Ahoj, kde jsi, prosím tě?“ povzdechnu a otřu si zpocené čelo.
„No, na cestě domů. Proč?“
„Do prde… Sakra,“ zakleju raději jen, jelikož přede mnou jede nějaká žena s dítětem za ruku. Ta malá holčička drží v ruce plyšového králíka a usmívá se na mě. Úsměv jí oplatím. „A kde jsi přesně?“
„Jdu na autobus, jsem už v centru. Kde jsi ty?“
„Jedu po eskalátorech. Jako vždy příjemně naladěná Martha mi právě oznámila, že už jsi odešel,“ vzdychnu si pro sebe a rozejdu se po rovném povrchu z obchodu.
„Ah, proč jsi mi nedal vědět? Já bych na tebe přece počkal. Tak já ti půjdu naproti.“
„Ne,“ zamítnu ihned. Přece nebude kvůli mně chodit zpátky. „Co kdybys počkal na tom dětském hřišti, jak je tam u té školy? Během chvilky tam přijedu,“ navrhnu mu. Rozejdu se svižnějším krokem z obchodu k autu.
„Dobře, budu se těšit,“ zaslechnu jeho smích.
„Ahoj,“ řeknu v rychlosti. Zavěsím a nasednu do auta. Okamžitě se rozjedu do centra, jak nejrychleji to jen jde, aby nemusel zbytečně dlouho čekat.
Zaparkuji na menším parkovišti u velké budovy školy, teď už vím, že gymplu. Vystoupím z auta a rozejdu se k dětskému hřišti. Je prázdné, jako by snad v okruhu deseti kilometrů nežilo jediné dítě. Uvidím tam pouze jednu osobu. Jednu jedinou osobu, kterou si tam přeji vidět. Pohled na něj mi zastaví srdce a stejně tak i chůzi. Bill sedí na jedné z dvou houpaček a trošku se pohupuje. Hledí zamyšleně někam do dáli. U nohou má pohozenou kabelku. Usměju se nad tím a znovu se rozejdu. Čím blíž jsem mu, tím splašeněji mi bije srdce a každá buňka si přeje už být u něj. Vypadá jako anděl, když se takhle tváří. Ještě jak sedí na té houpačce… Ah, bože…
„Ahoj,“ pozdravím ho celkem tiše, abych ho náhodou nevylekal. „Omlouvám se, že jdu pozdě.“ Bill ke mně hned zvedne hlavu. Po tváři se mu rozlije úsměv.
„Ahoj,“ broukne. „Ne, neomlouvej se. Jdeš včas. Navíc jsi mě překvapil.“
„Jo, mám hektický den a pěkně na hovno,“ povzdechnu a přisednu si na druhou houpačku. Ani si nevzpomínám, kdy jsem naposledy seděl na houpačce. Trochu se zhoupnu a usměju. „Nevychází mi vůbec nic, co si naplánuji. Je to na prd.“
„Jak to? Co jsi zařizoval?“ zeptá se. Jako vždy je zvědavý.
„To je tajemství,“ odpovím vesele. Přichytím se jeho houpačky a přitáhnu se k němu. „Ale mohl bys mě na přivítanou políbit.“
„Jak rád,“ zavrní a nahne se ke mně. Něžně mě políbí. Do polibku se usměju a se stejnou něhou mu ho oplatím. Chci ho cítit u sebe. Stáhnu ho z houpačky a opřu si ho o sebe. Obejmu ho rukama kolem pasu. Políbí mě několikrát za sebou. Vždy to tak lehce mlaskne. Rukou mi vjede do copánků. Trochu se povysunu, až se postavím. S citem ho vezmu za tvář a dlouze se mu vpiji do rtů. Poté se odtáhnu.
„Chyběl jsi mi,“ šeptnu a otřu se mu o nos svým.
„Ty mně taky,“ vydechne a jeho dlouhé štíhlé paže mě obejmou kolem krku. Začnu si hrát s jeho rty a žužlat je. Tak moc mi chyběly.
„Včera to bylo tak šílené,“ zavře oči a povystrčí jazyk.
„Prováděli jsme sex po telefonu,“ zasměju se, než si dovolím svým jazykem pohladit jeho.
„Líbilo se… ti to?“ broukne, jakmile špičkou jazyka rychle zakmitá na mé. Na chvíli vsaju jeho jazyk a poté ho políbím.
„Jo, líbilo, ale nebylo to ono. Chci tě cítit u sebe, potřebuju to,“ přiznám tiše, načež se mu zadívám hluboko do očí, aby si ověřil pravost mých slov.
„Souhlasím,“ usměje se sladce. „Bylo to hodně vzrušující. Litoval jsem, že jsem si to tvoje sténání nenahrál. Mohl bych to poslouchat pořád,“ uculí se. Tomu se začnu smát a opřu si čelo o jeho, jakmile ho k sobě více namáčknu. Jemně ho políbím.
„Miluju tě, Billy,“ šeptnu. Mazlivě se otře nosem o můj.
„Já tebe taky, moc.“ Se vší něhou ho políbím a zadívám se mu do očí. Jako kdyby vše špatné bylo zapomenuto a my žili jenom naší láskou. Neumím se na něj zlobit, nedokážu to. Tak šíleně ho miluji, že bych kvůli němu snad i skočil z mrakodrapu. Tak strašně jsem změknul a zněžněl kvůli tomuhle oddanému stvořeníčku. Ach jo, on je jediné mé štěstí.
„Mám pro nás na večer něco připraveného,“ povím mu pravdu. „Co kdybys potom zůstal u mě?“ Semkne rty k sobě.
„Vážně?“ zadívá se mi do očí také.
„Pokud samozřejmě chceš a nemáš na večer nějaký vlastní plán,“ dodám rychle. Prosebně mu zírám do čokoládek. Chci, aby viděl, jak moc toužím po jeho přítomnosti.
„Vlastní plán? Jen bych o tobě snil a přál si být s tebou. A takhle mi to splníš. Víš, jak jsem šťastný?“ pošeptá. Pohladí mě po tváři a dá mi malou pusinku. „Strašně mile jsi mě překvapil. Děkuju.“
„Pšššt,“ utiším ho jemným polibkem. „Víš, že jsem s tebou taky rád. Proto tohle všechno dělám.“
„Vážně u tebe mám zůstat přes noc?“
„Proč by ne?“ podivím se a trochu se odtáhnu. „Bojíš se? Nechceš?“
„Blázínku, čeho bych se bál. Jen jestli vážně chceš,“ usměje se sladce.
„Kdybych nechtěl, tak ti to přece nenabízím,“ dám mu se smíchem pusu.
„Dobře,“ položí mi hlavičku na rameno. „Budu moct spát u tebe?“
„Ne, vyhodím tě na gauč,“ zachechtám se sarkasticky, načež ho políbím do vlasů. „To si piš, že budeš spát u mě. A jestli budeš dál než5 centimetrů, tak si mě nepřej.“
„Dobře, budu spát rovnou na tobě,“ uculí se a obejme mě pevněji.
„Hmmh,“ zavrním. „To miluju. Obzvlášť, když máš vzrušující sny.“
„Tome,“ zasměje se a víc se ke mně přitulí. „To je tvoje vina, to děláš ty.“
„Jasně, já můžu za všechno. I za globální oteplování,“ začnu se smát a hladit ho po zádech. Zavrtám se mu rty k uchu. „Náhodou miluju, když mě po ránu tlačíš. Je to znamení, že se ti u mě dobře spalo.“
„Mm, velmi dobře. Vkrádáš se mi do snů. A pak, když se začnu vrtět a cítím tě, je to ještě silnější a… mmm,“ zavrní spokojeně a začne mi vtiskávat polibky na krk. Vyhledám si jeho rty a začneme se líbat. Už necítím prsty. Po chvíli se ale odtáhnu.
„Sice hezky hřeješ, ale je mi docela zima. Nepůjdeme?“
„Jo, jo,“ kývne a pustí mě.
„Tak pojď,“ brouknu. Vezmu ho za ruku a propletu si s ním prsty. Rozejdu se pomalým tempem k autu. Určitě to není až tak dlouho, kdy jsme se naposledy vedli za ruce, ale tak hrozně mi to chybělo. Radostně cupitá vedle mě. Když dojdeme k autu, vyčká, než ho odemknu. Udělám tak a nastoupíme.
„Slyšel jsem, že v severní části je nějaká pouť nebo něco takovýho. Chtěl by ses tam jet podívat ještě před tím, co budeme dělat večer? Bude teprve 5,“ zajímám se. Připoutám se a prohlédnu si výraz jeho tváře. Často mi stačí vidět jeho výraz nebo jen zachytit pohled očí a předem znám jeho odpověď.
„Pokud bys chtěl, proč ne,“ usměje se a připoutá se také. „Na pouti jsem nebyl odmalička.“
„Tak to jsme dva,“ zasměju se a nastartuji. Jakmile vyjedu z parkoviště a najedu na dálnici, položím si ruku na jeho koleno. I tohle malé bezvýznamné gesto mi chybělo.
BILL
Cítím se tak dobře, když mám Toma vedle sebe. Připadám si takový úplný, předtím jako by část mě odešla a zůstala s ním. Už ten pocit nechci nikdy zažít. Chytnu ho něžně za tu ruku, kterou mi položil na koleno, a hladím ho po ní. Má tak neskutečně hebkou kůži, jemnou jako miminko.
„Opravdu jsem nepočítal s tím, že bych jel na pouť,“ usměju se a prohlédnu si ho. Zase má ten svůj zamyšlený výraz, který má při řízení.
„Chtěl bys dělat něco jiného?“ pohlédne na mě krátce a opět se vrátí pohledem k silnici před námi. „Není problém.“
„Nee, jsem rád. Vážně se tam těším,“ usměju se.
„To jsem rád,“ pokývá hlavou. Na tváři mu hraje spokojený úsměv, když mi dělá palcem drobné kroužky po dlani. Zalechtá mě to a trošku ucuknu. Propletu si s ním prsty a stisknu. Hlavu si spokojeně položím na opěradlo a přivřu oči.
„Je mi tak strašně dobře.“ Na to Tom nic nepoví. Nadále si všímá vozu. Nechávám ho raději v klidu řídit, přece jen provoz je tu silný. Cítím, jak mi těžknou oční víčka.
„Jaký máš rád atrakce?“ zeptá se po chvilce, najede do vedlejšího pruhu a o něco zrychlí.
„Jelikož jsem tam dlouho nebyl, tak ti to nemůžu říct. Ale miloval jsem vždycky řetízák,“ zasměju se nad vzpomínkou z dětství. „A jednou jsem byl v takové kouli a ta mě vystřelila do vzduchu,“ usměju se.
„Já mám rád horskou dráhu,“ zasměje se.
„Tak to já taky… Ale ta výška,“ usměju se. Co když ho budu muset zase sundat?
„Když to jede, tak mi to tolik nevadí. Hlavně to je rychlý,“ zašklebí se. „Ale na labutě bych nevlezl.“ Tomu se začne smát.
„Vážně ne? Není to tak vysoko,“ zamyslím se.
„To sice není, ale je to ve vzduchu a hýbe se to rychlostí hnoje. Tam bych se zbláznil,“ šeptne náhle plaše.
„Jsi si jistý, že na tu pouť chceš jet?“ zeptám se opatrně. Nerad bych, aby tam trpěl.
„Jasně, že jo. Půjdeme na autodrom. Dáme si závody,“ uculí se.
„To vyhraješ, i kdybys nechtěl,“ zasměju se. „Víš, že mám řidičák?“
„To jako fakt?“ podívá se na mě skoro až zděšeně. Jako bych snad neuměl řídit.
„No, nekoukej na mě tak. Opravdu,“ řeknu se smíchem. Odvrátí pohled a mumlá si něco pro sebe.
„Tome,“ káravě se na něj podívám a zasměju se potom. „Nic si nemumlej, aspoň mě pomlouvej sám pro sebe a potichu,“ směju se. Jen vyplázne jazyk a soustředí se na cestu. Pff, co si myslí? Že umí řídit jen on? Kéž bych mu to mohl předvést. Zakroutím se smíchem hlavou a otevřu si trošku okýnko.
„Tak jsme tady,“ prohlásí Tom, když zaparkujeme na přeplněném parkovišti. Vzhlédne přes přední sklo na horskou dráhu a po rtech se mu rozlije úsměv. Jen se nad tím usměju, vezmu si tašku a vystoupím.
„Tak pojď,“ dojdu k němu, když také vystoupí a zamkne auto. „Myslím, že na to tu horskou dráhu půjdeme hned, viď?“
„Nemusíme. Nejdřív si můžeme koupit něco k jídlu,“ prohodí lhostejně. Přivine si mě k sobě a s rukou kolem mého pasu se rozejdeme ke vchodu do zábavního parku. Vždycky mi to přijde tak hezké, že se mnou takhle chodí. Vidím, že se za mě nestydí, a to mě těší. Připadám si tak nějak… normálně a dobře. Nezajímá mě v ten okamžik cokoli jiného než on. Kecy a narážky lidí okolo jsou pro mě najednou tak bezvýznamné. Viditelně se Tom nestydí si mě chytit, políbit mě, i když na něj lidé kolem koukají jako na gaye. Překvapuje mě tím, je to tak hezké vědět a vidět.
„Na co máš tak chuť?“ zeptám se a rozhlédnu se všude kolem. Je tu tolik lidí, atrakcí, jídla, různých stánků s hračkami.
„Nevím,“ pokrčí nevědoucně rameny. „Ty by sis něco dal?“ Nakloní se ke mně a vlípne mi polibek na tvář.
„Možná by bylo dobré se najíst až potom. Kdo ví, co s námi bude po těch atrakcích,“ zasměju se.
„To je taky pravda,“ odsouhlasí se smíchem. „Co kdybychom šli… támhle?“ ukáže kamsi. Když se podívám tím směrem, uvidím tu obrovskou horskou dráhu. Tom se nevinně culí. Podívám se na něj. Když vidím ten jeho sladký a najednou dětinský úsměv, neodolám a políbím ho. Je tak rozkošný.
„Jdeme,“ usměju se. Tom mě čapne za ruku a opravdu jako malé dítě se rozežene k té monstróznosti. No, odolali byste mu? Cupitám za ním a směju se, jinak to ani nejde. Když tam konečně dojdeme a vystojíme si frontu, zaplatíme a jdeme dál.
„Takže, okay?“ zasměju se.
„Jo, jo. Pojď do tý první. Je ještě volná,“ zavolá a běží tam. Doběhnu za ním, a když se mi to konečně povede, chytnu ho zase za ruku.
„Tak šup, zalez tam,“ popohání mě Tom u sedačky. Bázlivě se na něj podívám, ale nakonec tam vlezu a posadím se. Tom si sedne vedle mě a přišoupne se až ke mně.
„Zvedni ruce,“ přikáže, a když tak udělám, začne mě zadělávat do pásů.
„Zvládnul bych to,“ ušklíbnu se. „Koukej se taky připoutat. Ještě mi někde vypadneš,“ líbnu ho na tvář.
„To se neboj,“ ujistí mě. Začne se také poutat. Prohlédnu si, jak se připoutal a usměju se.
„Dáš mi ruku?“ kouknu se na něj jako malé dítě, které se strašně bojí.
„Dám, ale ještě je brzo,“ ohlédne se a pozoruje lidi, kteří ještě nastupují. Vidím mu na očích, jak by je do těch vozíků nejraději nakopal. Jen ho mlčky sleduji. Je jako malé dítě. Je rozkošný, jak je natěšený. Netrpělivě povzdechne a opět se otočí. Chvíli kouká před sebe.
„Těšíš se, viď?“
„Jo,“ kývne. „Vidíš támhle ten nejvyšší bod?“ ukáže do dálky. „To bude hustý, až pojedeme dolů. Roztrhne nám to huby,“ rozesměje se. Začnu se smát s ním.
„Tak ji nezapomeň zavřít. Už bys mi nikdy nemohl dát pusu, víš o tom?“ podzvednu obočí a snažím se dělat vážného.
„Hmm, tak to musím teď napravit… kdyby náhodou,“ pousměje se. Nakloní se ke mně a s tichým vrněním mě začne líbat. Nahnu se k němu víc, i když, jak jsme připoutaní, už to moc nejde. Jen mu to vroucně oplácím a vpíjím se s každým polibkem do jeho rtů víc a víc. Tiše oddechne a otře se mi o nos vlastním. Líbáme se tak dlouho, dokud nás nepřijde zkontrolovat jeden chlápek, který to tu hlídá. Přendá přes nás ještě železnou přepážku a odejde.
„Těšíš se?“ zakření se Tom a chytne mě za ruku.
„Těším, ale už teď se bojím, jaký to bude,“ ušklíbnu se a ruku mu stisknu. Jsem upřímně zvědav, jak na to bude reagovat. Nesnáší výšky, je z nich vyřízený, ale leze sem. Přitáhne si moji ruku ke rtům a políbí mě na prsty. Ještě chvíli čekáme. Pak se konečně dáme pomalu do pohybu. Jen se pousměju a stisknu ho pevněji.
Jakmile se rozjedeme, podívám se kolem sebe. Krajina se začala postupně rozmazávat, jak jsme zrychlovali. Celý vozík rachotil na železných kolejích. Najednou jsme prudce zabočili a jeli do kopečka. Bylo to pořád rychlejší a rychlejší. Po chvilce jsem krajinu přestával úplně vnímat. Jakmile jsme vyjeli hodně vysoko na kopeček, vozík se spustil šílenou rychlostí dolů. Tom vedle mě začal nadšeně křičet. Vypadal tak šťastně, až se mi tomu nechtělo strachy věřit. Tohle jsem si přál vidět – jeho úsměv a štěstí v očích. Začal jsem se smát. Po chvilce jsme vyjeli znovu nahoru a potom jeli strmě doleva naklonění a dolů. To jsem zakřičel i já. Pořád jsme zrychlovali a vypadalo to jako bychom měli vyletět z tratě, jelikož jsme se blížili neuvěřitelnou rychlostí do zatáčky. Najednou to s námi prudce trhlo do strany a vyjížděli jsme na ten nejvyšší vrchol. Pomalu to zpomalovalo. Když jsme se konečně doplazili nahoru, zůstali jsme tam stát. Oddechnul jsem si a podíval se na Toma, ale on se rozhlížel kolem. Pomalu se podíval dolů a zase se pěkně rychle narovnal. Ve tváři byl bledý. Bylo mi ho v ten okamžik líto.
„Tomi,“ brouknul jsem a stisknul mu víc ruku. „Je ti dobře?“
„Ať už se rozjedeme, prosím,“ zaškemral.
„Podívej se na mě, nekoukej se dolů,“ šeptnu. Místo toho raději zavřel oči. Nemusel se ale trápit dlouho. Slyšel jsem, jak se brzdy povolily. Pár vteřin na to jsme se zase šílenou rychlostí rozjeli dolů. Teď jsem opravdu nedokázal ani koukat kolem sebe. Tom vedle mě šíleně ječel a tisknul mi ruku. Zavřel jsem oči a stiskl mu ji taky. Projeli jsme třemi zatáčkami. Zakřičel jsem taky. Potom byla chvíli rovina, trošku jsem si oddechnul. Když jsem se před sebe podíval, bylo to celkem dobré, jen rychlé. Ale pak jsem neviděl nic, bylo to skoro jako propast. Strmý sešup dolů a opět šílenou rychlostí. Vykřikli jsme oba ve stejný okamžik. Přišlo mi to tak zvláštní. Najednou se mi před očima promítla každá sekunda života, kterou jsem s ním zatím prožil. Chytil jsem Tomovu ruku pevněji. Vyjeli jsme už jen na drobný kopeček a tam jsme začali zpomalovat, jelikož jsme pomalu dojížděli. I přes ten rachot jsem slyšel Toma, jak hlasitě oddechoval. Stále mi tisknul ruku, i když už nám nic nehrozilo. Podíval jsem se na něj. Byl chudák tak roztřesený. Pohladil jsem ho po hřbetu ruky a čekal, až se zastavíme.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Ou, to bylo krásný… nádherně napsaný a jak se k sobě chovají, je to roztomiloučký=o)
Jaj to je kouzelny…. umim si Toma představit jak je roztomilej 😀 ale ten strach z vysek bych neprala ani nejvetsimu nepřiteli :/
páni 😀 taky bych chtěla na horskou dráhu 😀 super! :)) těším se na další! :))
parádaaa :))
tisíc eury na to , že sú dvojčatá 😀
Idylický začátek večera, strávený na horské dráze, to jim závidím 😉 Schválně píšu začátek večera, protože jsem opravdu zvědavá, co Tom pro Billa připravil. Nepochybuju o tom, že má všechno skvěle promyšlené, i s tím spaním Billa u něj. No jsem zvědavá, jak to s nima bude dál, nicméně tuším, že po tomto jejich společném večeru se k sobě opět vrátí do Tomova bytu ♥ Navíc začínám mít pocit, že Tom už konečně ví co chce a chová se normálně…
Krásný začátek hezkého večera a myslím si, že to bude stát za to…:) opravdu si myslím, že se Tom začíná měnit….:) Je to opravdu nádherné pozorovat, jak se Tom mění a Bill jak jej dělá šťastným…. Miluji tu povídku a těším se na další díl…:)
Och to musí byť určite krásne vidieť Toma ako je celý vystrašený z výšky 🙂 zlatučké 🙂 takto sa mi páčia…keď sú na seba milí…dúfam, že im ten večer nikto a nič neprekazí, ale začínam mať také tušenie, že keď prídu do Tomovho bytu, že si v posteli vymenia pozície…ako sa Tom zmienil v minulej časti…no uvidíme 😀 možno sa mýlim 🙂 ale krásna časť 🙂
Tak tenhle díl byl nádherný.Moc se mi líbilo jejich setkání na tom hřišti,jak Tom popisoval,jak vidí Billa s pohledem pryč,jak se malinko pohupuje..to musela být kouzelná situace.A taky se mi moc líbilo,jak si říkali o tom jejich sexu po telefonu 😀 a že bude Bill spát přímo na Tomovi..:Dnejlepší na tom bylo,jak tom řekl,že je nejradši,když má Bill erotický sny 😀 😀 😀 pecka ! No a to na tý pouti..no to bylo krásný.Chudák Tom na tý dráze v tý výšce..ale adrenalin je adrenalin..a ten je potřeba si někdy vyzkoušet 😀 Moc se mi líbilo,jak se Billovi v hlavě promítla každá sekunda,kterou strávil s Tomem.Byla to hodně zvláštní situace.Dokonalé bylo,jak se celou dobu drželi za ruce.Krása ☻
báječný díl, tu pouť jsem si užívala s nima 🙂 jediné, c mi tak trošku chybělo, bylo to, že Tom v tý výšce nehodil šavli, to by teprve bylo dokonalý 😀
Úžasné 🙂 takto by mohli zostať už do konca. Keď sú na seba takí milí a prejavujú si lásku. Nechcem Tomov absťák a hádky.