Puberťák 19.

Pomalu se vplížím do obývacího pokoje a rozhlédnu se. Na pohovce vidím ležet tety kabelku. Myslím, že tam by mohla mít peněženku, taky kde jinde, že? Otočím se, jestli náhodou nejde a sednu si na pohovku vedle kabelky.

Pomalu vytáhnu peněženku, která je na vrchu kabelky. Naštěstí není zahrabaná někde vevnitř, takže se jí v tom moc hrabat nebudu. Pro jistotu se ještě rozhlédnu, abych neměl průšvih. Myslím, že by to byl průšvih asi veliký. To by volala zase tátovi a takhle by to šlo pořád dokola. A o to nestojím.

Otevřu peněženku a celý její obsah sjedu pohledem. Má tu docela dost peněz, nečekal jsem, že je tak prachatá, ale tak dalo se to čekat. Otec jí určitě taky něco posílá, protože jinak by mě tu neměla. Vždycky byla na prachy, tedy alespoň podle toho, jak o ní vždycky mluvila mamka. Stejně si myslím, že to není fér. Takový idioti, jako je otec nebo medúza tu zůstanou, ale hodný člověk, který by nikdy neublížil ani mouše v jeden blbý okamžik zemře. Chtěl bych ji tu zpátky. Chtěl bych zase jednou cítit její objetí. Nevadilo by mi, kdyby na mě zase hubovala za to, že jsem přišel pozdě. Byla by tu, a to by bylo hlavní.

Skloním hlavu a vrátím se k peněžence, kterou držím v ruce. Přemýšlím, jakou bankovku si mám vzít. Myslím, že tisícovka by měla stačit. Vytáhnu tisícovku a prohlídnu si ji. Ale co když to stačit nebude? Musím toho mít dost. Zase bankovku vrátím a vytáhnu jinou o něco hodnotnější bankovku. Pětitisícovku. Naposledy se rozhlédnu, strčím bankovku do kapsy, vrátím peněženku a rychle se vrátím do pokoje. Teď už konečně můžu zavolat Michaelovi, jestli něco má a prodá mi to.

Sáhnu pro mobil a vytočím Michaela číslo.

Jen přikývnu a čekám, co chce dál. Nechápu, proč to znovu vytahuje. Už je to minulost. Nepotřebuji Toma, on nepotřebuje mě, takže se o tom bavit nechci!

„Jak to víš?“ podivím se a podívám se na ni s pozvednutým obočím.

„Oh, a to mi jako říkáš až teď? Ty jsi mě nechala, abych ti řekl, co k němu cítím. Abych ti řekl všechny mé city k němu, a potom mi řekneš, že ty jsi jeho přítelkyně? Že ty jsi ten důvod, proč mi bylo tak mizerně? No tak to jsi opravdu dobrá,“ vyštěknu a chci se zvednout, ale chytí mě z ruku. Sklopím zpět k ní hlavu a podívám se jí do očí. Vidím v nich bolest, ale tohle jsem opravdu nečekal.

„Bille, já za to přeci nemohu. Nemohla jsem vědět, že jsi do něj zamilovaný. Věř, že kdybych to věděla, tak bych si s ním nikdy nic nezačala,“ zavzlyká. Po očích ji tečou slzy, i když se je snaží zadržet, moc se jí to nedaří. Nevím, jak mám na tohle reagovat. Nejlepší by bylo vůbec nereagovat. „Bille, omlouvám se ti. Nechci o tebe přijít,“ podívá se na mě s uplakanýma očima. Když o mě nechce přijít, tak mi to radši neměla říkat. Proč mi to vlastně vůbec říkala? Nechápu ji!

„Nechceš? Tak se s ním rozejdi!“ zasyčím.

———-

Tom:

Nevím co s Nicol je, ale nepřišla. Odpoledne měla zpoždění, a teď pro změnu nepřišla vůbec. No, možná vím co s ní je. Asi to bude kvůli Billovi. Vlastně se ani moc nedivím, protože to, že Bill fetuje, mě velmi zaskočilo. Kdybych mu jen mohl pomoc, ale on mě nenechá. Nenechá mě se k němu přiblížit, takže pomoct mu, asi půjde velmi těžko. Ale zkusím to. Nejdříve ale půjdu za Nicol. Nikdy jsem u ní nebyl. Vždycky jsme se někde sešli, ale když je to Billa sestřenka a ten žije s její mamkou, tak asi pochopitelně bude bydlet tam, kde bydlí Bill.

Dojdu ke dveřím jejich domu a zazvoním. Nikdo neotevírá. Možná nejsou doma, ale to je blbost, když Nicol nepřišla. Kdyby někam šla, tak by mi dala vědět. Opřu se tedy o zvonek. Bohužel, ani tak nikdo neotevírá. Chci tedy odejít, ale napadne mě, že jsou třeba odemčené dveře. Pomalu přistoupím ke dveřím a opatrně vezmu za kliku. Opravdu jsou odemčené.

Pomalu vejdu a rozhlídnu se. Nikoho nevidím. Vejdu tedy úplně a pomalu dveře zase zavřu. Je mi to divné, že je odemčeno, ale nikoho tu nevidím. Že by už všichni spali? Ale to je blbost, vždyť je teprve osm hodin. Pomalu se rozejdu nahoru po schodech. Všude se rozhlížím, kdybych náhodou někoho uviděl. Vím, že tohle se nedělá, ale mám o Nicol docela strach. Vyjdu schody a přejedu pohledem po celé délce chodby. Je tu koupelna, Billův pokoj a jedny dveře, do kterých jsme s Billem nikdy nešli. Dojde mi, že to budou asi dveře Nicol pokoje. Rozejdu se k nim, ale zaseknu se, když si všimnu, že pokoj Billa je pootevřený.

Vím, že bych neměl, ale jsem až moc zvědavý. Podívám se na všechny strany a vejdu do Billova pokoje. Je to tu pořád stejné, jako když jsem tu byl naposledy. Jen s jednou výjimkou. Nebyla tu fotka, která mu teď visí nad postelí. Nevěděl jsem, že si sem dal naši společnou fotku. Pamatuji si, jak jsme ji fotili. Byli jsme tak vysmátí.

„Podívej, je krásná,“ usměju se a displej otočím směrem k tobě.

No jo, to bylo ještě všechno v pořádku. Opravdu lituji toho, že jsem do té Ameriky jezdil. Chybí mi tohle všechno. Chybí mi Billův smích, chybí mi to, jak si ze všeho uměl udělat legraci, to, jak se vždycky šklebil, když jsem mu před obličejem zamával hořčicí, když jsem dělal tousty, ty jeho úšklebky, to, jak se ke mně choval a jeho objetí, které mi věnoval, když jsem odjížděl. Přesně si pamatuji na ten den, jak nechtěl, abych odjížděl. Ale já udělal takovou obrovskou chybu a jel jsem pryč. Proč mi tak moc chybí, nechápu to. Nevím proč, ale hodlám si říct, že bych ho klidně vyměnil za Nicol. Nicol mám rád, ale miluji ji opravdu? Vždycky, když si vzpomenu na to, jak mi bylo s Billem dobře, tak o tom pochybuji… Ale kdybych ji nemiloval, tak bych s ní snad nebyl, ne? Nebo ano? Já se v tom už nevyznám, ale vím, že mám Billa opravdu moc rád. Jen si nejsem jistý, jestli je to opravdu jen to chabé slovo rád.

„Tome?“ ozve se za mnou. Rychle se otočím. Naštěstí je to Nicol. Myslím, že kdyby to byl Bill, tak by na mě asi hodně začal řvát.

——————

Myslel jsem, že u Nicol přespím, ale nějak to nevyšlo. Nemám na nic náladu a myslím, že bych na ni nebyl moc příjemný, když bych měl spát u ní. I ona mi připadala nějaká divná, ale nic mi neřekla. Řekla jen, že je to jedno a tím to haslo.

Domů to beru parkem, kterým to je kratší. Tedy neřekl bych, že kratší, ale lépe se tam jde. I když tam jsou kolikrát takový individua, že by se jich člověk i bál. Spí tu hodně bezdomovců a i feťáci se tu někdy najdou.

Procházím na kamenné cestě. Nevšímám si nikoho, kdo se tu válí, ale jeden upoutá moji pozornost. Leží pod lavičkou a nehýbe se. Připadá mi trochu povědomý, jako bych ho odněkud znal. Když přijdu blíž, tak vyvalím oči. Bill.

autor: Terý