Na samotě u lesa 10.

autor: Mary

„Billy? Pomohl bys mi nasbírat nějaký dřevo?“

Bill krátce zaváhal. Moc se mu nechtělo být s bratrem sám, ale když si všiml, že Gustav nenápadně natahuje uši, aby mu neuniklo jediné slovo, rychle souhlasil. Vyskočil od nedojedené snídaně, navlékl se do tlusté mikiny a připojil se k Tomovi. Společně vyšli do chladného pozdního rána. Neřekli ani slovo, dokud se nedostali z dohledu chaty. Ani jeden si nevšimli odhrnuté záclonky, ale nebyli hloupí, bylo jim jasné, že se jejich odchod neobešel jen tak.

Nasbírali pár polínek, aby bylo večer čím topit v krbu. Bill čekal, až Tom něco řekne. Věděl, že ho sem nevytáhl jenom kvůli dřevu, to by mohl i s některým s kluků. Když se však pořád nic nedělo, povzdychl si.

„No tak mluv.“

Položil svůj náklad na zem a sám si sedl na neskutečně široký pařez nějakého stromu. Tiše sledoval, jak Tom přidává svá polínka na jeho hromádku a dřepl si naproti němu.

Tom nervózně tahal za šňůrku na své mikině. Chtěl s Billem mluvit, ale nevěděl, jak by měl začít, aby si ho bratr poslechl a neposlal ho rovnou do háje. Napadlo ho, že by ho musel přivázat ke stromu a něčím mu zalepit pusu.

Bill povytáhl obočí. Čekal. A přestávalo ho to bavit.

„Bille, já… Je mi líto, že se teď hádáme.“

Bill protočil oči. „Tome, proboha, o tomhle už jsme spolu mluvili, tak proč to pořád řešíš? Prostě mě nechceš, klidně to řekni.“ Pokrčil rameny. Předstíral, že mu na tom nezáleží. Ale záleželo. A to tak, že hodně.

„Bille, já-„

„Nerozčiluj se, chápu tě. Už vím, že bylo hloupé chtít po tobě něco víc než tu jednu noc. Vím, že jsem byl naivní, když jsem věřil, že mi nadšeně skočíš kolem krku s tím, jak moc mě miluješ. Už to vím. A buď klidný, víckrát už se to nestane.“

Bill sklesle vstal z pařezu a se skloněnou hlavou zamířil zpátky do chajdy za klukama, i když si byl jistý, že s nimi ani nepromluví, někde se zavře a pustí si nějakou smutnou hudbu, aby mohl truchlit nad koncem vztahu, který nestihl ani doopravdy začít.

Tom nechápavě sledoval, jak bratr bez jediného ohlédnutí odchází. V hlavě měl absolutní prázdno. Až po chvíli si uvědomil, že Billovi vlastně nic kloudného neřekl, pokud tedy nepočítal své chabé „Bille, já…“. Bill si všechno vysvětlil sám. A jako obvykle špatně. Nikdy neměl talent na odhad reakcí lidí okolo sebe.

Vyskočil z chladné země a rychle upaloval za Billem, aby ho dostihl dříve, než se vynoří z lesa. Chytil bratra za loket a prudce ho otočil k sobě, až Bill překvapeně vyjekl a nebýt toho, že ho Tom pevně svíral, upadl by.

„Sakra, Bille! Proč mě vůbec neposloucháš?“ bědoval hlasitě. Pak jeho hlas zjemněl. „Alespoň někdy bys mě měl nechat domluvit.“

„Co-“ Tom ho utišil prstem položeným napříč přes jeho rty.

„Nemluv, jen poslouchej.“ Počkal na Billovo přikývnutí, než pokračoval. „Víš, Billy, po té noci… Myslel jsem, že to byla chyba. Bál jsem se, že jsme tím všechno zničili, že já to zničil! Začal jsem přece já, ne?“ odmlčel se a začal nervózně pochodovat kolem bratra. „Chtěl jsem na to zapomenout, doufal jsem, že se to zase vrátí do starých kolejí, že to bude jako dřív. Jenže se to nestalo a já pochopil, že už to ani nepůjde. Vždycky, když jsi mě od sebe odehnal, chtěl jsem ti být o to blíž. Chtěl jsem tě znova držet, objímat a hladit, chtěl jsem znova cítit, jak ti bije srdce. Když jsem zavřel oči, viděl jsem tebe! A už s tím nešlo nic dělat.“

Sklopil oči. Bill si s pláčem na krajíčku tiskl obě ruce k hrudi, teď je však spustil a chytil bratrovy dlaně do svých.

„A proč jsi mě odmítl?“ zeptal se šeptem. Ptal se spíš jen tak pro úplnost, nebylo to pro něj nijak důležité. Ne teď, když zjistil, že ani on není bratrovi lhostejný. Přímo překypoval štěstím, měl chuť bláznivě se rozesmát a začít tancovat přímo tady, uprostřed lesa. Ale držel se. Tom ještě nic neřekl. Nic závazného.

„Překvapilo mě to. Když mi došlo, co se mezi námi stalo, byl jsem v šoku. Vyděšený. Nemysli si…“ zavrtěl hlavou, „neplánoval jsem si to. Nikdy mě to ani nenapadlo. Jediné, na co jsem byl schopný myslet, bylo, že jsem právě spal se svým bráchou.“ Zaváhal. „Nevím, jestli to byla chyba. Ale jestli ano… tak to byla ta nejkrásnější chyba mého života.“

Bill popotáhnul. Bylo krásné poslouchat to. „Jen si pořád nejsem jistý, jestli můžeme.“

„Tome,“ postavil se těsně před něj a zblízka se mu díval do očí. „Můžeme, cokoli chceme.“ Usmál se. „Záleží jen na tobě,“ konečky prstů se dotkl bratrovy tváře. „Chceš to? Chceš mě, Tome?“

autor: Mary