Indian’s dream 26.

Temná, podivně mrazivá noc začala nabírat na východě bledý odstín, když se Billy s Tomahawkem přiblížili konečně na dohled k indiánské vesnici. Byl to pro Billyho velmi zvláštní pocit, když věděl, že o něm nikdo neví, ale že jede s děsivým proroctvím, a ještě k tomu s pro jeho kmen úhlavním nepřítelem za zády. Čím víc se blížili, tím větší strach o Toma měl. Moc dobře si vzpomínal, jak to dopadlo minule, a instinktivně o něco pevněji sevřel promrzlými prsty ruku, která jej obepínala kolem pasu.

Nechtěl, aby je opět někdo nemile překvapil, proto se kousek od tábora hluboce nadechl a s naprosto věrným napodobením orla, které uměl tak dobře z celého kmene jedině on, pobídnul koně do trysku. Na konci hvízdavého zvuku přidal zvláštní zachroptění, které používal už roky, když chtěl již z dálky zvěstovat nepříliš kladnou skutečnost.

Ačkoliv už několik dlouhých týdnů o něm v táboře nevěděli, pokud se nepočítal jeho krátký pobyt končící jeho a Tomovým úprkem, pronikavý hlas syna náčelníka poznala hlídka bezpečně. I když zdálky nepoznala, kdo to za Billym sedí, nechala jeho černého hřebce prohnat se tryskem mezi stany. Ve vesnici Billy zpomalil koně do cvalu, dokud jej se vzpínáním nezastavil před tee peem svých rodičů. Právě ve chvíli, kdy ze stanu zmateně vykouknul jeho rozespalý otec.

„Billy?“ zamumlal zmateně a párkrát zamrkal, snažíc se z očí setřást noční rozespalost. Zato jeho žena byla při vyslovení synova jména vzhůru okamžitě.

„Billy!“ vydechla radostně a usmála se, když spatřila svého syna, jak hrdě sedí na půvabném koni a jak jej pevně, ale s láskou svírají silné ruce. „Tomahawku…“

Zalapala po dechu a zakryla si zděšeně ústa, když si uvědomila, že vyslovením Komančova jména definitivně zahnala rozespalost všech přítomných, kteří se k nim doploužili a teď postávali v polokruhu.

„Tomahawk!“ zasyčel nenávistně Hbitý Losos, muž, který byl hned po rodičích Billyho nejbližším přítelem, a zároveň tím, kdo ho celé dětství ochraňoval. Okamžitě přiskočil ke koni a chňapnul Toma za kotník. Prudce jím cuknul a Tom, díky celonoční jízdě a následné zkřehlosti, neměl šanci se na koni udržet. Upadl na zem a málem by se ocitl ve svazujících poutech, kdyby Billy neudělal bleskurychlé rozhodnutí, při kterém by ho za běžných okolností zamrazilo v zádech, nyní mu to však bylo, dá se říct, skoro až jedno. Seskočil z koně, vytasil svou dýku… a chytil zezadu za hlavu svého otce. Ke krku mu přiložil ostří dýky a celý kmen zašuměl úžasem, a především šokem.

„Okamžitě ho pusť!“ štěknul Billy a Hbitý Losos, vidouc, v jakých nesnázích se všemi uznávaný náčelník, pro nějž by leckterý muž z kmene obětoval vlastní život, ocitnul, ač hodně nerad, Tomahawka pustil a mladý Komanč se na Billyho pokynutí postavil vedle dredatého chlapce.

„Přátelé moji!“ zvolal Billy, a když nikdo Tomahawka už neohrožoval, svěsil ruku s dýkou a daroval svému otci opět volnost. „Zapomeňte na dávné spory! Věci se změnily… jsme ve vážném nebezpečí a jenom díky Šílenému Tomahawkovi teď máme jedinou možnost zachránit životy naše, našich žen, dětí i koní!“

Davem to udiveně zašumělo. Spousta mužů se i po jeho slovech tvářila značně nedůvěřivě, Billyho otec však, i přes dobře znatelnou nedůvěru v obličeji, se však na syna zadíval. Jeho temně hnědé oči se téměř až výhružně zadívaly na Tomahawka a ten radši ucouvnul ještě víc za Billyho rameno.

„Jak to myslíš, Billy?“ zeptal se, přitom však doslova rentgenující pohled z Komanče nespouštěl.

Billy se na něj smutně podíval.

„Víš… nevím, jak to říct… je to na dlouhé vyprávění… ale byli jsme s Tomahawkem společně na lovu a na chvíli jsme se museli rozdělit. A on mě pak dohnal, že spatřil muže svého kmene na válečné výpravě. Vplížil se jim do tábora a zjistil, že se chystají na nás zaútočit. Tati, chystají se naši vesnici srovnat se zemí!“ vyjekl naléhavě.

Otec se na něj však až moc soucitně zadíval. Skoro neznatelně kývnul… a než se kdokoliv nadál, drželi Toma za každou ruku dva muži a třetí mu svižně stáhnul kolem krku smyčku z provazu, aby se zajatec nemohl díky omezenému přívodu kyslíku do plic dobře bránit.

„Billy, synu můj… někdy si říkám, že z tebe vyrostl chytrý mladý muž, hodný toho, stát se náčelníkem. Pak ale bohužel musím usoudit, že ten čas ještě nenadešel. Cožpak ještě dlouhou dobu budeš takhle naivní? Opravdu sis myslel, že se jen tak, nikým neviděn, proplížil mezi muže svého kmene, a pak se nás rozběhl varovat? On, kterému nejde o nic jiného, než aby uhasil plamen tvého mladého života?“

Billy zlostně ucouvnul.

„Ale otče, to není pravda!“

„Je to pravda, Billy!“ zvednul náčelník svůj hřmotný hlas. „Vždycky jsi byl ke všem až moc důvěřivý, a teď se ti to opět málem vymstilo! Myslíš, že tohle všechno dělal jenom tak? Omámil tvou mysl proto, aby tě při nejbližší možné příležitosti zabil!“

Billymu při těch slovech zlostně zaplanuly oči.

„Kdyby byla pravda, co říkáš, udělal by to už dávno! Byli jsme spolu sami hodně dlouho na hodně opuštěných místech a – „

„A k čemu by mu bylo zabít tě tam a pak se s tvým tělem táhnout? Jednodušší je dostat tě do blízkosti svých lidí a tam tě zabít!“

Billy prudce zalapal po dechu.

„Co? Tohle si o něm myslíš? Otče, všem nám jenom chce zachránit živ-„

„Jestli chce někoho zachránit, pak jedině svou prašivou kůži!“ zaburácel náčelník a oči mu zaplanuly stejnou zlobou, jaká hořela v očích jeho syna. „Probuď se, synáčku! Je to Komanč!“

„DOST UŽ TĚCH ŘEČÍ!“ zařval Billy, až na chvilku vzduch zadrnčel, jaké ticho v něm náhle nastalo. „Veliký Mannitou nás stvořil jako všechny sobě rovné, to my jsme se od sebe navzájem začali odlišovat, ale ne každý je takový, jaký vypadá, že je!“

Na chvilku se odmlčel, aby polknul sliny, které se mu ze vzteku nahromadily v ústní dutině, a pokračoval.

„Každý z nás má v životě možnosti volby! Vždycky, ve všem, a v každou chvíli jsou přinejmenším dvě cesty, na které se můžeme dát! A on si zvolil tu, která ho v dobrém přivedla ke mně! Mohl mě zabít, protože když ke mně poprvé přistoupil, byl jsem zraněný a kolem byli jenom muži z jeho kmene. Zabil je, aby zachránil můj život! Neměl lepší šanci mě zabít, než ten den, protože jsme byli blízko hranic jeho kmene. Neudělal to! Pomohl mi, staral se o mě! A zatímco vy všichni stále odmítáte uznat, že se mohl změnit, nepřátelé jsou každou vteřinou blíž!“

Vztekle šlehnul pohledem po všech shromážděných a zejména po těch, kteří drželi Toma. To, jak se chovali, ho dráždilo do nepříčetnosti. Vždyť se chovali, jako by vyprávěl zajímavou historku z lovu, a ne varování, kterým může zachránit desítky nevinných životů!

„Pro Velkého Mannitoua vás všechny prosím, přichystejte se k boji!“ vyjekl Billy nešťastně. „Zatímco my se tady dohadujeme, oni jsou blíž a blíž! Já… já vás nechci vidět umírat!“

Chtěl ještě něco dodat, ale jeho otec zvednul ruku.

„Dost už těch šílených řečí! Neví, co mluví! Ten prašivý kojot ho něčím omámil, mluví zcela z cesty! Rozejděte se opět do svých stanů… ale nejdříve zabijte toho Komanče!“

Billy vyjekl a náčelník zvýšil hlas.

„Bez mučení! Přivažte jej ke kůlu, ať jeho tělo visí pro výstrahu všem, kdo by se mezi nás chtěli plést! Přivažte jej a zabijte! Nezáleží na tom jak, ale sprovoďte tu jedovatou zmiji ze světa!“

Tomahawk se poplašeně nadechl, ale jeho pokusy o obranu byly marné. Lakotové byli v přesile a bez větších problémů ho vlekli ke kůlu. Billy se mu okamžitě vyřítil na pomoc, několik silných mužů jej však na pokyn náčelníka chytilo pevně za ruce.

„Tady budeš! Nepůjdeš za ním dřív, než bude mrtvý!“

„Tati! Tati, to nemůžeš!“ vyjekl Billy a marně se snažil přesile vykroutit. „Ženeš nás všechny do záhuby!“

„Naopak… zachraňuju ti život. Ještě mi budeš vděčný,“ opravil ho otec. Nadechl se, aby ještě něco dodal, jenomže v tu chvíli vzduch proříznul divoký řev. Oblohou právě prošlehly krvavě rudé paprsky vycházejícího slunce… a mezi stany vyšlehly plameny, které zažehli přijíždějící Komančové. Plameny, které téměř ze všech stran, kromě té příjezdové, obklopily stany i stáje. V tu chvíli se bohužel projevilo, jak krásně nepřátelé uměli využít okamžiků, během kterých se Billy se svým otcem dohadoval.

„Zabte je všechny!“ zahřměl vzduchem děsivý hlas Lačného Bizona, náčelníka Komančů… a vzduchem začal lítat jeden šíp za druhým.

autor: Áďa