Pouliční štěně 17.

Tam, kde rozum nestačí, srdce si poradí…

Ani jsem nestihl ve tmě zatápat po vypínači, když jsem byl skoro až surově přitlačen ke zdi. Bill mi kradl hladové polibky, jako by snad šlo o život. Bylo to zvláštní. Od prvního propojení našich rtů po tento okamžik mnou projížděl onen už důvěrně známý elektrošok. Nebylo to nepříjemné… spíš naprosto přirozené. Jako by nás propojoval.

Automaticky jsem chytil jeho obličej do dlaní a oplácel mu veškerou pozornost se stejnou vervou, s jakou mi byla věnována. Po páteři mi přejížděl mráz a na rukou vstávaly chloupky, ale všechno bylo tak příjemné. Nikdy jsem nic tak intenzivního nezažil. Ani s Bellou, ani s kteroukoli jinou.

Bill mě zatahal za mikinu a odlepil se ode mě. Chytil mě za ruku a táhl do druhého patra k mému pokoji. Občas některý z nás zakopl, ale společnými silami jsme se nakonec probojovali až k mému pokoji. Bill přistál na posteli a stáhl mě s sebou.

„Moc oblečení. To není dobré,“ zamumlal a začal ze mě stahovat mikinu. Nebránil jsem se. Pouze jsem se nedočkavě dožadoval jeho doteků. Bylo to jako droga, silná droga, které se strašně rychle podlehne. Potřeboval jsem ho cítit jako ještě nikdy nikoho. Asi poprvé za celou dobu, co ho znám, jsem o něm začal uvažovat jako o partnerovi.

Vždycky jsem ho měl rád, to ano, a dokonce mě i přitahoval, ale tuhle představu jsem nikdy nedokázal dost dobře přijmout. Teď to bylo tak pochopitelné, jako bych o něm tak smýšlel celou dobu. Přál jsem si, aby mi patřil a abych já směl patřit jemu.

Jeho rty na lícní kosti mě vytrhly z přemýšlení. Zapřel se mi rukama o hrudník a donutil mě dolehnout na matraci. Rty se opět přitiskl k mé lícní kosti a systematicky ji obsypával lechtivými polibky. Pomalu sjížděl níž k ušnímu lalůčku, za který opatrně zatahal. Spokojeně jsem vydechl a obmotal mu ruce kolem pasu.

Netrvalo dlouho a všechno nabralo na intenzitě, síle, dravosti… Stále ještě jsem nechápal, co se to vůbec děje, ale jedno jsem věděl naprosto jistě – jestli Bill nebude pro tuto noc patřit mně, zešílím. A on byl evidentně téhož názoru.

Ani jsem nevnímal okamžik, kdy jsem byl připraven o kalhoty, ani jsem si nevšiml, kdy se Bill stačil svléknout… Všechno postupovalo rychle, a přece přirozeně. Zabořil mi čelo do krku a jemně obsypával klíční kost polibky, zatímco jeho nenechavá ruka sjela k mému rozkroku.

„A na tohle jsem čekal už odmalička,“ zamumlal a aniž by se díval, co dělá, obtočil prsty kolem mého vzrušeného klína. Neptal jsem se na význam jeho slov, ba dokonce jsem se ani nezatěžoval myšlenkami o nich. Jediné, co jsem z celého širého světa dokázal vnímat, byla Billova ruka a jeho rty, které se opět vrátily k těm mým.

Spokojeně jsem mu vydechoval do úst, když mě jeho ruka dováděla k vrcholu všeho toho bláznovství. Myslel jsem, že se rozskočím na kousky z každého jeho doteku nebo pevnějšího stisku prstů. A s každým dalším hlasitějším projevem přidával na intenzitě…

Zeslábl jsem a jsem si naprosto jistý, že kdybych už dávno neležel na posteli, sesypu se. Kolena se mi měnila v rosol, tělo se naprosto oddávalo Billovi. Byl to takový ten pocit, kdy přestává fungovat gravitace Země a přesouvá se na Billa, který mě k sobě táhl jako magnet. Zmáčkl ruku o něco silněji než předtím. Prohnul bych se v zádech, kdyby na mě neležel. Usmíval se při hlasových projevech, ale kdykoli reagovalo moje tělo, jeho čelo pokřivila jediná osamělá vráska.

Bolestně jsem zakňučel, když svoji ruku stáhl.

„Ne, nemůžu se na to dívat, děláš mi to příliš těžké,“ zašeptal a dolehl na mě plnou vahou. Usykl, když se o sebe naše přirození poprvé otřela. Překvapeně jsem zjistil, že už pro něj delší čekání muselo být skoro až bolestivé. Potřeboval uvolnit… Opatrně se začal pohybovat a přidával na rychlosti, dokud nenašel správný rytmus tření. Brzy se pokojem rozléhalo spokojené mručení, vzdychání a usykávání, které se mísilo v jediný celek, i když vycházelo ze dvou úst.

Přicházel můj okamžik, nemohl jsem to držet dál, bolelo to. Povolil jsem, nechal jsem se unášet na vlně extáze. Od rozkroku se mi šířilo teplo, které naplňovalo celé tělo až do konečků prstů. Na otevřených ústech, ze kterých jsem vydával hlasité vytí, mi přistála Billova ruka. Naklonil ke mně hlavu a líbl mě těsně pod ucho.

„Tiše, Tomi. Vzbudíš děti,“ zachichotal se a zapřel rozpálené čelo o mé rameno. Ještě párkrát rozpohyboval své tělo proti mému, dokud se neprohnul v zádech a nevydal kvičivý vysoký zvuk, před kterým by si každý zakryl uši, ale já si slíbil, že ho musím slyšet daleko častěji…

Sny matou lidský mozek… Šálí naši mysl natolik, že mnohdy nedokážeme rozeznat realitu od jejich kouzelného světa…

Miluji kávu. Její omamnou vůni, kterou nic nedokáže nahradit, a nikdy bych si ji s ničím nespletl. Ale tak to snad nikdo. Vždycky jsem její vůni miloval, uklidňovala mě. Teď si tím však nejsem až tak jistý. Vloupala se do mých snů a nádech dýmu, který se určitě linul z nápoje, rozmetal mé sny na kousky. A přitom bych si je tak rád ponechal!

Nebylo možné, aby to nebyl jen sen. Bill určitě spokojeně odpočíval ve svém pokoji a jen představa, že jsem si celý tenhle zážitek pouze vysnil, mě nutila otevřít oči daleko silněji než vůně čerstvé kávy. Nespokojeně jsem zamručel a protřel si rukou stále ještě zavřené oči. Nechtělo se mi vstávat. Vstávání znamenalo zapomenout na sny, a to já nechtěl…

Neochotně jsem zamručel a otevřel oči. Pohled jsem měl stále ještě zamlžený a chvíli trvalo, než jsem se pořádně rozkoukal. Natočil jsem hlavu na krásný výhled, který se mi naskýtal prosklenou stěnou pokoje. Město se pomalu začínalo probouzet, do ulic proudili první lidé. Přetočil jsem se na druhý bok s úmyslem znovu zavřít oči a ignorovat fakt, že už je ráno.

„Dobré ráno…“