Puberťák 20.

autor: Terý

Ahojky, tak vám posílám už 20. díl povídky. Je to můj rekord :D. Nikdy jsem takhle dlouhou povídku nenapsala. Nikdy jsem se tak daleko nedostala, prostě mi došly nápady. Chtěla jsem vám říct, že mě docela mrzí, že jste SKORO přestali komentovat, ale já s tím nic neudělám. Je to jen a jen na vás, jestli povídku okomentujete, ale myslím, že by vám to nic neudělalo. Chtěla bych moc poděkovat těm, kteří komentují, protože mě to moc těší, ale děkuji i těm, kteří povídku jen čtou. Takže si užijte dvacátý díl, mějte se.

Tom:

„Bille?!“ vyjeknu a okamžitě se k němu rozeběhnu. Tak tohle jsem nečekal. Proč musel začít fetovat, proč? To má tedy dobrý kamarády, když ho tu takhle nechají. Doběhnu k němu a rychle ho zpod lavičky zvednu.

„Proboha, Bille,“ posadím ho na lavičku a snažím se s ním komunikovat, ale nedaří se mi to. Jen se na mě jen tak letmo dívá a usmívá se.

„Ahoj Tome,“ zasměje se a chce si lehnout, ale já ho chytím. Vezmu ho do ruky a odnesu ho k nám domů, kde ho položím na postel. Pořád se tam kroutí a směje se na mě. Je mi ho líto. Tohle si zrovna on nezasloužil, povzdechnu si. Nakloním se k němu a přikryji ho.

„Miluji tě, Tome,“ zamumlá a zachumlá se do deky. Podívám se na něj s pozvednutým obočím. Cože to teď řekl? To by všechno… Ale to je blbost, řekl to jen kvůli tomu, že je zfetovaný, nic víc. Pustím to z hlavy.

Sednu si vedle něj na gauč a dívám se na něj. Je tak roztomilý, když spí. Až je to divný. Zasměji se nad svými myšlenkami. Myslím, že doma o něj budou mít strach. Nicol, bude zase strachy bez sebe, no já jim radši zavolám. Vezmu mobil a rychle vytočím Nicol číslo.

„Ano, Lásko?“ ozve se z telefonu.

„Ahoj. Promiň, že otravuji, ale volám kvůli Billovi.“

„No, našel jsem ho v parku. Ležel pod lavičkou, tak jsem ho vzal k nám. Volám ti jen, abyste o něj neměli strach. Je v pořádku. Snad se z toho vyspí. Zítra ti dám vědět.“

„No jo, to chápu. Něco zkusím a dám ti vědět, jak to dopadlo, ano? Teď už ale musím jít. Měj se. Miluju tě, pa.“

„I já tebe,“ povzdychne si smutně a položí telefon. Nedivím se jí, že má o něj strach. No doufám, že Billovi trocha rozumu zůstala.

———–

„Bille?“ zkusím to už asi posté na něj promluvit, když otevře oči. Vždycky je hned zase zavřel a spal dál, ale teď už se na mě podíval a docela se podivil, když mě viděl a zjistil, kde je.

„Co tu dělám?“ vytřeštil na mě oči a rychle se zvedl.

„Lež, Bille. Myslím, že ti asi není moc dobře.“

„Co tu dělám? Jak jsem se sem dostal?“ začne mi pokládat otázky a rozhlížet se po celém pokoji.

„Bille… Našel jsem tě v parku. Ležel jsi v parku pod lavičkou,“ skloním hlavu.

„P-pod lavičkou?“ zaraženě se na mě podívá. Jen přikývnu.

„Bille…“ povzdychnu si a podívám se mu hluboko do očí. Vidím na něm, že čeká, co řeknu. Jsem rád, že mě poslouchá, takže to řeknu. „Víš, chci tě o něco poprosit. Sám vidíš, že to není v pořádku. Máme o tebe všichni strašný strach a chtěl bych tě poprosit o jednu věc. Prosím, jdi se léčit. Pomůžou ti, prosím,“ podívám se na něj prosebnýma očima a čekám, co z něj vyleze. Vlastně sám moc dobře vím, jak to dopadne. Zvedne se a odejde. Řekne mi, že závislej není, že to má všechno pod kontrolou, a tím to skončí. Ale já bych si tak moc přál, aby se uzdravil. Tak moc mi na něm záleží. Řekl bych, že i víc, než si dokážu připustit.

Bill na mě zůstane koukat s otevřenými ústy.

„Děláš si srandu? Ty mě tu přemlouváš, abych se nechal dobrovolně zavřít do nějakýho ústavu, nebo co to je?“ vyplivne na mě a rozzuřeně se zvedne.

„Nechci, abys šel co ústavu. Chci, abys šel do léčebny pro drogově závislý.“

„To je to samý, a navíc… JÁ NEJSEM ZÁVISLÝ!“ zakřičí na mě a chce jít ke dveřím, ale já ho chytím na rukáv a otočím si ho k sobě.

„Bille!! Jsi závislý a musíš to vidět i ty sám. Myslíš, že je normální lehat si večer pod lavičku? Hm? Myslím to s tebou dobře, kurva. Byl jsi tak super kluk a já vím, že ještě jsi, ale musíš se z toho dostat. Prosím. Když ne kvůli komukoli jinýmu, ale kvůli mně. Prosím. Chci, abys byl zase starý Bill. Bill, který by na drogy ani nesáhl. Bill, kterýho jsem znal, a bavil jsem se s ním. Bill, který mě měl rád a ne Bill, který mě nenávidí!“

„To není pravda, že tě nenávidím!“

„Ale je, Bille. Jinak by ses nechoval, tak jak ses choval!“

„Do prdele, Tome! Nechoval jsem se tak kvůli tomu, že bych tě nenáviděl, ale…“ nedořekl to.

„Ale? Ale co? Jen mi to řekni!“

„Protože…“ odmlčel se a já jsem se na něj podíval s pozvednutým obočím. Povzdychl si. „Protože tě miluju, stačí? Miluju tě a nemohl jsem se dívat na to, jak jsi s nějakou holkou, prostě to nešlo. A když si odjel… začal jsem se bavit s klukama. Doufal jsem, že když se s nima budu bavit, že to rychleji uběhne a budu tě mít zase tady. Fetovali, ale já to odmítal. Nechtěl jsem, ale potom jsi mi řekl, že máš holku. Byl jsi tak šťastný a mně z toho nebylo dvakrát nejlíp, ale byl jsem tak moc rád, že jsi šťastný. I když beze mě. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem sáhl po tom, co mi kluci nabízeli. Bylo mi potom tak dobře, na nic jsem nemyslel, proto jsem začal. Pomáhalo mi to!“ vyhrkne na jeden nádech a já zůstanu stát s otevřenými ústy. Tak toto jsem nečekal. On… on mě miluje?

„Proč jsi mi to neřekl?“ dostanu ze sebe nakonec.

„A co by to mělo za smysl? Stejně bys s tím nic neudělal a ani neuděláš! Máš holku a já…“ přeruším ho tím, že si ho přitáhnu k sobě a políbím ho. Nevydržím to, myslím, že je tohle to, co jsem hledal. To je to, co mi chybělo, je to Bill a jak už jsem jednou říkal, mám ho rád víc, než si dokážu připustit, a myslím, že teď je ten správný čas si to všechno připustit.

Bill:

Stojím tu u dveří a líbám se s Tomem. Nechápu, co to do něj vjelo, že mě políbil, ale je to dokonalý pocit. I když nevím, co tohle má znamenat, poddám se tomu. Je to krásné cítit chuť jeho rtů, cítit jeho vůni, jeho blízkost. Že by se to všechno ještě obrátilo ke štěstí?

Po chvíli se ode mě odtáhne a podívá se mi do očí. „Miluji tě,“ pohladí mě po tváři a znovu se přilepí na mé rty. Počkat. Co to teď řekl? To jako myslí vážně? Ale vždyť má dívku. Přestanu a podívám se mu do očí.

„To myslíš vážně? Neříkáš to jen proto, abych šel do tý blbý léčebny?“

„Myslím to smrtelně vážně,“ usměje se na mě a políbí mě do vlasů. Obejmu ho a nasaju jeho vůni. Tak krásně voní.

„Ale co ta tvoje?“ podívám se na něj. Nerad bych, aby byli nějaké problémy.

„No… S tou se to bude muset nějak vyřešit, ale to nech na mně. Nejdřív mi slib, že se půjdeš léčit,“ podívá se na mě prosebně.

Nevím, proč mu o to tolik jde. Já nejsem přeci závislý, kdyby jo, věděl bych to, ne? Nebo ne? Je pravda, že jsem to trochu přehnal a i tetě jsem ukradl peníze jen kvůli drogám. Když je teď Tom se mnou, tak bych mu mohl vyhovět. Myslím, že by Tom nebyl s klukem, který fetuje.

„Tak dobře,“ vypustím polohlasem, ale myslím, že to velmi dobře slyšel.

„Opravdu?“

„Ano.“

„Děkuju, Bille,“ usměje se na mě a pevně mě stiskne v náruči.

„Ale jak to mám říct doma a kde si to mám zařídit?“

„Neboj, Bille, o všechno se postarám. Řeknu to u vás doma a zařídím i tvůj pobyt v léčebně.“

Jen přikývnu a usměju se.

„Nemusíš se strachovat. Pomůžou si,“ usměje se na mě a já mu úsměv oplatím.

———–

Tom:

Tak to jsem nečekal. Nečekal jsem, že doopravdy svolí, ale jsem strašně moc rád. Jeho pobyt v léčebně už je zařízený, nastupuje tam už dnes. Snažil jsem se, aby to bylo co nejdřív, a oni tam mají místo už takhle brzo, takže jsem jedině rád. A u něj doma? Dohodli jsme se, že to nikomu říkat nebudeme, kam jde, jen Nicol to bude vědět. Ta musí něco říct tetě, aby si o Billa nedělala strach. Ještě ale budu muset říct, co je mezi mnou a Billem Nicol. Myslím, že z toho nebude mít moc velkou radost. Kurňa, já vůbec netuším, jak jí to mám říct. Povzdechnu si a nastoupím do auta. Jedu pro Billa. Odvezu ho tam, myslím, že bude lepší, když tam půjdu s ním. Alespoň budu mít jistotu, že tam opravdu je, a že neutekl jinam.

Je mi z toho divně, že bude pryč 3 měsíce, ale nedá se nic dělat. Snad mu pomůžou. Jen doufám, že se znovu nezačne bavit s tamtěma, to by bylo špatný. Nevěřím, že by to vydržel a myslím, že by do toho spadl znovu. Ochráním ho, tak jako jsem to dělal dřív, jen teď trochu jiným způsobem. Nedovolím, aby do toho spadl znovu.

Nastoupím do auta a nastartuji. Během chvilky jsem před Billovým domem. Vystoupím a přejdu ke dveřím, u kterých zazvoním. Otevře mi Nicol celá ubrečená. Dostanu šílený strach, že se něco stalo.

„Nicol? Co se stalo?“ vyhrknu a jdu hned k ní.

„Ale to je kvůli Billovi. Chybí mi už teď. A ten blbeček si z toho dělá ještě srandu. Měla jsem na stole jeho a moji fotku a on se do toho umřel,“ zasměje se a podívá se na mě. Já vykulím oči.

„Cože? Jak umřel?“

„Opřel ty blázínku,“ zasměje se a mně spadne obrovský kámen ze srdce. „Opřel se o ni a rozbil jí,“ zasměje se Nicol a vezme mě dovnitř.

„Fuj, já se lekl,“ zasměju se a jdu za ní. Na schodech už stojí Bill a vedle sebe táhne kufr. Dívá se provinile na Nicol. Potom se ale podívá na mě a usměje se.

„Jé, ahoj Tome,“ usměje se na mě sladce a Nicol se na něj podívá se zvednutým obočím. Kurňa, on Bill neví, že ta holka je Nicol. Musíme co nejdřív vypadnout.

„Ahoj Bille, pospěš si, už musíme jet, já počkám venku, zatím se rozluč,“ usměju se na něj a opustím jejich dům. Posadím se do auta a čekám, až Bill přijde.

Když Bill přijde a usadí se, políbím ho a nastartuji.

„Ahoj zlato,“ pohladím ho po vlasech a rychle zmizím z dohledu jejich domu. Doufám, že to Nicol neviděla. To bych už asi nic nevysvětloval a rovnou bych letěl domů s nateklou tváří.

„Ahoj,“ usměje se na mě Bill. Vidím na něm, že je nervózní, ale já se mu nedivím. Taky bych byl, ale potom už ho čekají jen krásné věci, se mnou.

———

„Pa, zlato. Miluju tě. Přesně za 3 měsíce tu na tebe budu čekat!“ usměju se na Billa, který se se mnou loučí. Vtisknu mu poslední polibek a dívám se, jak se ztrácí za dveřmi nějaké místnosti. Povzdychnu se a nasednu zpátky do auta. Bude mi chybět víc než kdykoli jindy. Ale nejhlavnější je, že je můj, že je jenom můj. Jen to teď říct Nicol. Nastartuji a vydám se znovu k Billovu domu, tentokrát ne za Billem, ale za Nicol.

Zastavím na tom samém místě jako před chvílí a znovu se postavím za dveře, u kterých zazvoním. Mám docela strach, ale nedá se nic dělat. Musím to udělat. Během chvilky přede mnou stojí Billova teta.

„Dobrý den, je tu Nicol? Mohl bych za ní?“

autor: Terý