Indian’s dream 27.

Jako první ze všech se vzpamatoval Billy. Vyškubnul se mužům, kteří ho drželi, a využil právě propuknuvšího chaosu, aby se rozeběhnul za Tomem. Našel ho až u kůlu. Ze skupinky, která ho tam dovlekla, tam zůstal jediný muž, který právě držel provaz, omotaný kolem kůlu i Tomova krku, a tahem k sobě nejen, že držel Komanče bezmocného, natisklého zády k té monumentální dřevěné symbolice smrti, ale přitom ho poměrně snadno rdousil. Tomahawkovy oči byly již několik dlouhých vteřin protočeny pod zpola zavřenými víčky v sloup, chrčivý dech slábnul a plíce se marně snažily natáhnout do sebe kyslík.

Jedinou ranou pěstí do spánku Billy poslal muže, který Toma rdousil, do bezvědomí, načež vytáhnul svou dýku a rychle své lásce osvobodil z provazů ruce i krk.

Tomahawk se vděčně hltavě nadechnul.

„Dě… děkuju ti,“ zachraptěl a prsty si trochu promnul krk.

„Miláčku… málem jsem přiběhnul pozdě,“ vydechl omluvně Billy.

Už už se chystal copatého mladíka obejmout, když vtom těsně za ním zaduněl dusot kopyt několika koní.

„Tady je! Máme ho!“ zařval nějaký hlas.

Billy se s dýkou v ruce otočil, ale než stihnul zbraň použít, někdo mu prudce chytil ruce a vytáhl ho před sebe na koně. Chtěl se bránit, ale v tu chvíli jeho spánek dostihla tvrdá, na boj zvyklá pěst, a než se nadál, dostal druhou ránu. Oči se mu začaly rychle zatmívat a on upadl do mdlob, aniž by věděl, co se s ním děje. Neslyšel už, jak ho Tom volá hlasem plným oprávněného strachu o chlapcův život. A neviděl, že další skupinka mužů na koních dostala do lasa jeho hřebce a za pomoci provazů a bičů ho nutí cválat za jeho únosci, aby se nádherný kůň mohl stát součástí jeho zhouby.

* * * * *

Jakmile u Tomahawka pominul první šok, nenávistně zařval. Skupinka jezdců, kteří unesli Billa, už zmizela za hradbou plamenů, tak jako značná část jeho kmene, protože díky žhoucímu ohni a momentu překvapení si Komančové byli jisti svým vítězstvím. Jedna skupinka ještě setrvávala kousek od jediné únikové cesty, kterou budou muset projít všichni, pokud nechtějí uhořet, až se kruh ohně začne spojovat a přibližovat, uvnitř kruhu nezůstalo bojovníků příliš mnoho. I tak si však byli jistí výhrou, protože mnoho Lakotů pobili. Hodně z nich nebylo i přes zjevnou přízeň osudu s bojem spokojeno, protože mnohaleté válčení už je unavovalo a vysilovalo, ale Lačný Bizon je ujišťoval, že tahle bitva bude doopravdy tou poslední. Proto vytrvale zůstávali a ten nejsilnější z nich se postupně probojovával hradbou bojovníků, kteří statečně a vytrvale bránili svého náčelníka.

Docela nenápadně se Tomovi podařilo se mezi bojující dvojice či trojice, které už nepoužívaly šípy ani koně, ale nože a vlastní pěsti, vmísit. Koho mohl, toho z Komančů, aniž by jej přitom někdo zaregistroval, vyřadil z boje. Nezabíjel, ale omračoval nebo zraňoval svou dýkou, ale tak, aby rány nebyly moc vážné. Pohrdlivě si odfrknul, když si uvědomil, že ještě před několika měsíci by chladnokrevně zabíjel bez jakéhokoliv soucitu. To až Billy ho naučil, že každičký život, ať už šlo o broučka, motýla, koně, bizona či člověka, má smysl a význam, a že zabíjení nic nespraví, jenom zničí něco, co už se nikdy nebude moct vrátit, i když to mohlo žít ještě mnoho dlouhých let. Proto pokračoval, aniž by někoho ohrozil na životě, a postupně se probojovával až do středu, kde vřely nejohnivější šarvátky.

V tu chvíli však zblednul. Spatřil svého otce, Lačného Bizona, jak se sklání nad zraněným náčelníkem Lakotů. Billyho otec krvácel z hluboké rány, zející jen kousek nad srdcem. Nůž byl v ráně pořád ještě zapíchnutý, a druhým nožem, který Tomův otec svíral v ruce, hrozilo, že mu náčelník Komančů podřízne v nejbližších vteřinách krk.

„NE!“ zařval Tomahawk, když to spatřil. Odrazil se, mocným skokem proletěl vzduchem a vlastním tělem vykryl ránu, která měla Billyho otci zasadit smrtící úder. Silnou pěstí strhnul Bizonovo zápěstí a jeho oči se vzápětí střetly s užaslým pohledem.

„Tomahawku?“ vydechl nevěřícně Komanč. Nasadil svůj úsměv, kterým Toma už jako malého dokázal uklidnit i poté, co ho seřezal bičem, tentokrát se mu to však nepovedlo.

„Tohle na mě nezkoušej, otče!“ zavrčel Tom a z hlasu mu, i když mluvil se členem rodiny, odkapávala nenávist. „Já ti přísahám, že ty už nikoho nezabiješ a Billymu nezkřivíš ani vlas!“

Na chvíli mezi nimi zavládlo hrobové ticho a hluk boje a plamenů jako by k nim přicházel z hodně veliké dálky.

„Ale ale, stala se s tebou nějaká změna, synáčku,“ ušklíbnul se lehce posměšně Bizon, protože už díky tomu, jak se sem tiše dostali, věděl, kdo za změnu povahy jeho syna může. „Nechceš se radši postavit po mém boku a zabíjet ty ubožáky? Jinak dostaneš takový výprask, jaký jsi ještě nezažil!“

„Tvým slovům nevěřím už ani písmenko!“ zařval Tom a z jeho očí začaly šlehat blesky. „A Billymu se nic nestane, před tím tě varuju!“

„Pozdě!“ rozchechtal se jeho otec. „Mí muži se už toho chcípáka zmocnili… Myslím, že jsi sám viděl, že ho odvezli, ne? A můžu ti prozradit, že ho vezou na smrt… že touhle dobou nejspíš dýchá posledních několik doušků vzduchu, než navěky vypustí duši!“

Rozesmál se smíchem, při kterému Tomovi přeběhl mráz po zádech, vzápětí se však ušklíbl.

„Uděláš nejlíp, když se přidáš do boje na mé straně, a pak mě doma poprosíš o odpuštění… dostaneš jenom výprask, jaký jsi ještě nikdy nezažil… Ale pokud budeš bojovat na straně těch prašivců, tak zemřeš spolu s nimi!“

„Pak zemřu spolu s nimi… jako jeden z nich!“ vykřikl Tom.

Zaslechl, jak Billyho otec nevěřícně vydechl, ale v další vteřině se už s obličejem zkřiveným nespoutaným hněvem vrhnul vpřed. Veškerá Billyho poučování o tom, že si všichni zaslouží žít, vzala náhle za své. Ano, všichni si to zasloužili. Ale ne tenhle jediný člověk před ním. Ne ten, jehož tělo se podílelo na vzniku jeho života. Ne jeho otec, díky kterému několik lidí dnes přišlo o život.

Vztekle zaryčel jako rozzuřená šelma a ruka s nožem neminula svůj cíl. Během jediného elegantního skoku vymrštil svou ruku tak hbitě, že v temných očích jeho otce stále setrval posměšný výraz i ve chvíli, kdy se jeho tělo s podříznutým krkem hroutilo bezvládně k zemi.

Postupně se kolem něj začalo rozléhat ticho. Ti, kteří zápasili nejblíž, polevili v boji, když viděli, že ten, kdo je hecoval do každého boje, je najednou mrtvý. Další úžas pro ně byl, že ho zabil jeho syn, ten, který měl tak politováníhodné dětství. A poslední, a možná ze všech úžasů právě ten největší, byl ten, že se přítomným Komančům svým způsobem jaksi niterně ulevilo. Mnohaleté války si vyžádaly svou daň na jejich psychice a spousta soubojů mohla pro svou zbytečnost odpadnout. Ale ne, oni byli nuceni, a i když to navenek nedávali znát, uvnitř už se bouřili. Záviděli sousedním Lakotům jejich schopnost žít v míru a bez problémů…

Ani jich i přes náhlé ustání v útocích i obranách mnoho nezemřelo. Lakotové měli svou hrdost, čest a uctívali život. A i když to byli stateční bojovníci, nikdy, pokud to nebylo nutné, neútočili ve chvíli, kdy k nim byl nepřítel otočený zády. To byl projev zbabělců, ne jejich.

Jak jim, tak lehce zmateným Komančům se vzápětí naskytl smutný výjev, plný však neskutečného dojetí. Tomahawk klečel vedle vážně zraněného náčelníka Lakotů, aniž by přitom věnoval jediný pohled, byť úkosem, svému mrtvému otci, a svíral staršímu muži ruku, zatímco druhou dlaní mu podpíral hlavu. Náčelník se na něj snažil zaostřovat pohled, ale šlo mu to těžko. Přesto se mu to po chvíli povedlo.

„Tomahawku… odpusť mi… nevěřil jsem… ale jsi opravdu jiný, než… než za jakého jsem tě… měl,“ zachraptěl a v koutku úst se mu objevila rudá skvrna, která postupně začala tvořit kapičku, vytékající z koutků.

Na chvilku se odmlčel a nebýt jeho chraptivého dechu, vládlo by vzduchem naprosté smutné ticho, rušené jenom hučením slábnoucích plamenů a přidušeným vzlykáním náčelníkovy ženy.

„Toma… hawku… Billy ti… věří… najdi ho!“ vydechl náčelník, zatímco jeho obličej byl čím dál bledší a pramínek krve z úst delší. „Prosím… zachraň mého syna… veď ho životem… miluj ho tak, jako on… jako on miluje tebe… odpusť.“

Se slovem odpusť vydechnul naposledy. Jeho oči zůstaly ve strnulé prosbě hledět do těch Tomových, zatímco tělo se uvolnilo, jak polevily předsmrtné křeče. Přes řasy mladého Komanče se přehouply slzy a nikdo z přítomných mužů mu to neměl za projev slabosti, protože i těm nejstatečnějším, ať už Lakotům či Komančům, bylo v tu chvíli smutno a úzko u srdce. Věděli, že odešel sice přísný, ale moudrý a laskavý člověk.

Tom dlaní jemně zavřel jeho oči a vytáhl z rány smrtící nůž.

„Najdu ho… najdu ho a zachráním… přísahám! Nenechám ho umřít…“ šeptnul a jemně bezvládné tělo položil na zem.

Naposledy smutně povzdychl, zato svého otce překročil bez jakékoliv emoce.

„Počkej, kam jdeš?“ ozval se hlas, ačkoliv nikdo jiný se nesnažil Toma nijak zastavit. Měl namířeno ke koním, kteří postávali opodál a nervózně sledovali plameny, které už nebyly tak silné, aby někomu ublížily

„Jdu najít Billa,“ zahučel, aniž by zvedl oči. Ten někdo ho však doběhl. Byl to Hbitý Losos, muž, který ho ráno strhnul z Billyho hřebce. Přišlo mu to jako celá věčnost, ač se to ve skutečnosti stalo před necelou hodinou.

„Půjdu s tebou,“ oznámil muž. „Nemyslíš přece, že to zvládneš sám.“

Tom se na něj na chvilku zadíval. Pocítil hřejivý příliv vděku, ale zároveň věděl, že by muž měl zůstat u svého kmene a truchlit nad smrtí náčelníka.

„Nemusíš-„

„Vím, že nemusím, ale chci,“ přerušil jej Hbitý Losos. „Máš srdce na správném místě. Nejsi takový, jaký jsme mysleli všichni, že jsi. Patří ti hluboká omluva nás všech-„

„Omlouvat se nikdo nemusíte,“ přerušil ho Tomahawk. „Mně stačí, že mi věří Billy a že naši lásku schválil jeho otec, i když za tak smutných okolností.“

Pokračoval v chůzi a chytil za uzdu prvního osedlaného koně, kterého potkal. Hbitý Losos však vytáhl z kapsy kožený řemínek a dalšímu koni, který byl nejblíž, jej omotal kolem spodní čelisti a vyhoupl se na něj.

„Kde ho chceš hledat?“

Tom se na něj upřeně zadíval, ale Losos se pousmál.

„Nejsi jediný, komu na Billym záleží celým srdcem… i když mně asi trochu jinak než tobě,“ mrknul na Toma a ten, chtě nechtě, se musel rozesmát. Po uplynulé hodině plné bolesti a smutku byl smích téměř neuvěřitelný zvuk, a když se mezi mraky probojovalo na chvilku slunce, byli oba muži najednou plni naděje, že Billyho najdou.

„Dobře, pojeď tedy se mnou,“ svolil Tomahawk, ale když pobídnul koně a slunce znovu zalezlo za mraky, zmizel i jeho úsměv. „Tuším, kam ho vzali… není to hezké místo. Nesmíme přijet pozdě.“

Oba pobídli své koně do svižného cvalu a posléze do trysku. Nemuseli koukat na stopy, protože Tom měl silné tušení, kam jeho muži Billa odvezli. Bylo jediné místo, kde svůj konec nacházeli jenom ti největší z úhlavních nepřátel, mezi něž Billy podle výkladů Lačného Bizona rozhodně patřil. A protože k němu vedla jenom jedna příjezdová cesta, věděl, že nesmí přijet pozdě, protože i kdyby dojeli, tak pokud do soutěsky vjedou Billyho věznitelé se svou kořistí první, nic už mladému chlapci nemá šanci pomoct.

Kdyby jenom věděl, že i přes nejrychlejší trysk koní jedou pozdě…

autor: Áďa