Zeiten ändern dich 1.

Budík zvoní v půl šesté. Jako každé ráno už dva roky. Dva roky od doby, co umřela maminka, dva roky od toho, co jsme se přestěhovali sem. Do Loitsche. A bez občasných výjimek je můj život teď hrozný stereotyp. Žiju jen s „tátou“, který ale, se mi zdá, je kvůli nám v jednom kole. Kvůli mně a mé pětileté sestře Nelly. V poslední řadě je tu prý teprve on. Gordon. Neříkám mu tati z důvodu, že mně je sedmnáct a Gordon s námi žije pouze šest let. Tudíž není mým otcem, ale otcem Nelly. Ovšem i přese všechno ho mám rád a on mě. Společnými silami se snažíme Nelly trochu nahradit maminku. Samozřejmě nám moc chybí všem, ale v úsilí nahradit a vytvářet i tak spokojený rodinný vztah, nesmíme před Nelly polevit. Je sice už na leckteré věci chytrá, ale přeci jen, my jsme tady ti dva dospělí. Já sice ještě ne věkově, ale rozumem díky nehodě před dvěma lety, jsem se dospělým stát musel předčasně.

Doma jsem ten starší chránící rodinu, ale ve škole, kam docházím, mi tohle odhodlání vysoce klesá. Je to díky gangu Toma. On, Georg, Gustav a Andreas. Není jediného dne, kdy bych od nich neschytal nějakou tu poznámku. Když je „dobrý“ den, nebo jak ty dny Tom nazývá „bez nálady“, zůstane jen u komentáře na mou stranu, nebo vysypaného obsahu mého batohu ve školních popelnicích. Zvykl jsem si. Když je ale den horší, neobejde se to bez modřin, rozseklého rtu či obočí, a přinejhorším i zlomené ruky, jako při mých prvních dnech v této nové škole před dvěma roky. Prý na seznámení, podotkl Tom. Jasně, že je to šikana. A jasně, že to našemu řediteli neuchází, zná tenhle gang, ale nikdy nemá dostatečný důkaz. Těm čtyřem se vždy podaří z toho vykroutit a ředitel, když bych ho měl citovat, nemůže mít na škole přece zločince, nikdy se mu ten gang nezdál dostatečně nebezpečný.

Vzdal jsem to u ředitele jako ostatní. Po udání, ať mnou nebo druhou osobou, která to viděla, stejně dopadne udavač ještě hůř než oběť. Pokud nejste zároveň obojí. To potom fakt bolí! Ano, vzdal jsem to. Na bolest se zvyknout dá. A díky make-upu se dají oděrky zamaskovat a nepohyblivost nějaké části nebo celého těla u Gordona vždycky odůvodním svou nešikovností při tělocviku. A to, že nešikovnej jsem. Na jinou školu jít také nemůžu, za prvé bych musel mít důvod, který mám, ale nechci o něm říkat Gordonovi a za druhé je tahle škola finančně nejdostupnější.

A právě jeden z dalších těchhle otřesných dnů začíná. První se jako vždy věnuju koupelně, abych zamaskoval dostatečné důkazy, než kdokoliv vstane. Podívám se na sebe do zrcadla a lehkým dotykem zkontroluju namodralou ruku s temně rudým šrámem. Šrám způsobený tvrdým nárazem a následujícím sklouznutím až k uzemnění samotného stromu. Rychle vyčistím zuby, namaluju se a běžím se obléknout. Díky modré ruce usoudím, že budu potřebovat mikinu, aniž bych dbal na to, že je krásně teplý začátek května.

„Dobré ráno,“ vejdu s úsměvem do kuchyně, kde je dnes nějak předčasně Gordon.
„Dobrý,“ opětuje mi úsměv.
„Chceš snídat?“ optám se při pohledu do lednice, odkud vytahuju ingredience k přípravě snídaně.
„Ne děkuju. Posnídám až v práci. A odpoledne budu mít chvilku čas, tak zajedu nakoupit a stavím se tady s tím.“
„Ježiš, to bude fajn. Měl jsem to zrovna v plánu,“ pečlivě sleduju hodiny. Na přípravu mám čtvrt hodiny, než se Nelly vyhrabe z postele.
„Tak ať Nelly nezaspí a dávejte na sebe pozor. Hezký den,“ s úsměvem vstane, stereotypně nechá na stole peníze na bus, s cvaknutím dveří zmizí venku a s nastartováním auta odjíždí vstříc novému dni.

Když už je skoro půl sedmé, snídaně hotová, zbývá už jen poslední věc. Vzbudit Nelly.

„Zlatíčko, snídaně je hotová,“ vejdu k ní do pokoje s tichým hlasem. Vykoukne na mě zpod peřiny andílek s rozcuchanými blonďatými vlásky a ještě víc andělskýma modrýma očima.
„Ne, už nebudeme hrát hru, že se ti nikam nechce, šup,“ s úsměvem dojdu k její posteli a vytáhnu ji za velkých protestů ven. S ní v náruči dojdu až do kuchyně a posadím ji ke stolu. Snaží se chvilku trucovitě tvářit, ale oba dobře víme, že jí to dlouho nevydrží.
„Děkuju,“ s lehkým úsměvem špitne a pustí se do jídla. Úsměv jí opětuju a sám uzobávám jenom ty nejmenší kousky snídaně. Nejde tady o hlad, jde o to, že můj žaludek, sevřený s představou nastávajícího dne, víc nesnese.

„Dneska do školky potřebuju méďu.“
„Tak ho nezapomeň.“
„Paní učitelka říkala, že si máme přinést neoblíbenější hračku, se kterou spinkáme, a budeme jí o ní vyprávět. Řeknu, že je velký, aby mi připomínal mého velkého brášku Billa. A že se o mě taky tak stará a každý večer mě uspává. A mám říct, že je od maminky?“ Ona si slovo maminka moc neužila, jen tři roky, které má stejně poskládané ze střípků. Neví, jakou hodnotu to slovo má a jak to při jeho vyslovení v mém těle pálí, srdce bije o závod a tlačí a bodá ve všech svalech. Ona bohužel nepoznala tu správnou sílu toho slova.
„To můžeš říct,“ nezmůžu se na víc.
„A že mi ho dala, když jsem byla ještě miminko. A že ho mám dodneška, i když je maminka už anděl. I když jsem ještě pořád malá.“
„Víš co? Zvládneš to určitě. Teď jez, ať to stihneme,“ pokusím se o úsměv, ale stejně už mě totálně přešla chuť k jídlu. Nelly za to nemůže, neuvědomuje si to ještě natolik, ale můžu za to já, že jsem i po dvou letech na tohle téma dost sentimentální.

Vezmu si jen sklenici s džusem a dojdu k oknu. Nechci, aby mi Nelly četla z tváře, jak to ona s oblibou dělá. I když stejně asi zpozorovala, že je opět na nějaké hranici, která mě vždycky rozhodí. Zná už tyhle hranice i na svůj věk dobře. Asi proto cítím její pohled v zádech.
„Ale taky řeknu, že tě mám ráda,“ pronese nakonec. S úsměvem se na ni otočím.
„Já tebe taky, Nelly.“
„Tak já si jdu vyčistit zoubky, ať mě máš ještě radši,“ vyskočí ze židle. Jo, to je ten důvod, proč mám stále sílu budit se každý den. Nelly. I kdybych byl sebevíc na dně, už jen kvůli Nelly je důležité žít. Žít v realitě.
Sklidím ze stolu a dojdu si do pokoje připravit věci do školy. Cestou vezmu pokoj Nelly.
„Můžu si vzít ty žlutý šatičky od tebe?“
„Stejně budeš moje princeznička, šaty ne-šaty,“ přikývnu s úsměvem.

Když se konečně po sedmé hodině dostaneme z domu, nadechnu se venku čistého nového dne.

„Musím být dneska ve školce odpoledne? Je pátek,“ ozve se Nelly cestou na zastávku. V jedné ruce drží medvídka, který je podle ní velkej jako já a podle mě je malej tak, jak si já připadám ve škole, a druhou rukou se drží mě.
„Taťka říkal, že dneska odpoledne bude doma, zkusím mu zavolat, zda by tě nevyzvedl, ale nic neslibuju, hm?“
„Hm…“
„Nelly, neděláme to schválně.“
„Já vím, ale musím tam spát jako ostatní. Jinak dostanu na zadek.“
„A už jsi na zadek dostala?“
„Už jo, a teď už radši jenom hraju, že spím a vždycky si v duchu přeju, abys tam přišel ty a vysvobodil mě jako princeznu.“
„Pokusím se to zařídit dneska tak, abys odešla dřív, než půjdete spát,“ neurčitě jí slíbím.
„Dobře.“

Dojdeme na zastávku akorát s příjezdem autobusu. Usadíme se a absolvujeme každodenní cestu do Magdeburku. Vždycky chodíme tou samou cestou, tou, při které je jak školka, tak zároveň i pak moje škola. Dnes mám ale pocit, že jsem si tu trasu spletl. Ne, nemůžu je tady přece potkat, ne, pokud se mnou je Nelly.
„Ty znáš ty kluky?“ zpozoruje i ona, že se Andreas otočil, spatřil nás a hvízdnutím upozornil ostatní. Jindy bych už couval, ale dnes nemůžu.
„Jo, ale slib mi že si jich nebudeme všímat.“
„Proč?“
„Slib mi to!“ tiše na ni křiknu. Zaraženě na mě koukne a pak sklopí pohled k zemi.

Tohle všechno se děje bohužel mimo můj mozek, ten už je plný jen jedním pocitem, a to strachem o Nelly. K tomu stíhám už jen vnímat rychlý tlukot srdce, když se gang zastaví. Nemůžu si nevšimnout upřeného pohledu Toma na Nelly. Jestli se jen o něco pokusí jeden z nich, můj strach půjde stranou!
„Dobré ráno,“ pozvedne Gustav pobaveně hlavu. Nadechnu se a zastavím. Nelly pozvedne pohled na mě a pak na kluky.
„To jsou tví kamarádi?“ špitne.
„Co jiného bychom byli, maličká?“ poklekne k ní Andreas. Jestli se jí jenom dotkne…!
„Jmenuju se Nelly,“ opraví ho.
„Oh, tak to promiň, on nám tě Bill nikdy nepředstavil, a to jsme tak dobří přátelé,“ zvedne pohled na mě. Nelly taky. Pohled ublížení, že jí nepředstavuju svým „kamarádům“, a zároveň ustrašeně, neboť neví, zda ten velký neznámý kluk před ní mluví pravdu.
„Nemám zájem vám představovat kohokoliv,“ pronesu tiše. Vím, že je to hloupost, ale v těchhle situacích se nikdy na nic lepšího nezmůžu. Jen se nesmím třást, protože to by Nelly ihned poznala a dostala by strach taky, a to jediné nechci.

„A s medvídkem nás seznámíš?“
„Ne, ten je od maminky,“ promluví dřív, než stačím zareagovat, a přitáhne si medvídka blíž k tělu.
„Maminky? Ale já myslel, že…“
„Sklapni!“ vykřiknu, než stačí větu doříct. K mému překvapení jsem nebyl jediný, kdo to vykřikl.

autor: Mintam