Phantom of the Opera 13.

Bill:

Seděla na stoličce vedle varhan, v rukou třímala skleničku s vínem. Neměla nejmenší tušení, co se ve víně rozpouštělo, než jsem ji sem zavedl. Netušila nic… Nikdo nic netušil. Jediné čtyři lístky z poloviny prozrazovaly můj plán. Jeden z nich jsem věnoval Andremu… Roztržitému spolumajiteli Opery. Druhý dostal Firmin, jeho nejbližší kolega. Další potom byl doručen Carlotte. A poslední z nich putoval mezi věci mého bratra. O Christine se nikdo bát nemusí, nemám v plánu jí ublížit. Jen je příliš mnoho nesplacených dluhů a nevyřízených účtů. Ona je má pojistka.

Stále ještě rozdýchávala místo, na které jsem ji zavedl. Zřejmě je těžké zjistit, že místo, na kterém vyrůstáte většinu života, neznáte ani z poloviny tak, jak jste si mysleli. Pohrávala si se skleničkou, nepila. Jako by snad tušila, co na ni chystám. Tak zvláštně mě sledovala. Její pohled pálil na kůži, propaloval se do duše.

Když v tom konečně zvedla skleničku ke rtům… Okamžitě jsem přistoupil k jejím zádům, a když dopila, skleničku jsem jí vyndal z ruky. Netrvalo dlouho a padla do naprostého bezvědomí. Přesně podle plánu. Spadla mi přímo do náruče, takže jsem měl daleko méně práce. Odnesl jsem ji do nenápadného výklenku skrytého za závěsem.

Tam stála, skrytá před zraky všech, jedna z nejhezčích postelí, jaké jsem kdy viděl. Měla mušlový tvar, kterému dominovala labutí hlava v místech, kam směřovaly lidské nohy. Vystlána byla sametovými polštářky krvavé barvy. Dřív bývala součástí některé z her, které se postupem času okoukávaly, dokud nevypadly ze seznamu her hraných v Opeře úplně. Všechny rekvizity, které se už k ničemu nehodily, se umísťovaly do skladů k tomu určeným, ke kterým mi náhodou madam Giryová půjčila klíč.

Tehdy jsem plánoval, že zabavím jen to nedůležitější, ale holé stěny podzemních prostor nepůsobily dobře. Madam Giryová mi pomáhala se zařizováním, dokonce sehnala pomocné ruce silných mužů, když to bylo potřeba. Nikdo z nich mě neviděl, nikdo z nich neměl nejmenší tušení, proč věci jako staré varhany přesouvají do podzemních chodeb. Madam Giryová je potom opila pomalu do bezvědomí, aby měla jistotu, že nebudou narušovat můj klid. Občas si říkám, že je na mě hodnější než kdokoli jiný v mém životě.

Christine se automaticky zabalila do přikrývky a spokojeně vydechla. Začínal jsem se bát, jestli jsem prášku použil dost. Kdyby se probudila předčasně, mohla ještě všechno pokazit. S ní samotnou jsem neměl špatné záměry. Naopak, chtěl jsem zvýšit její popularitu. Sice mám nejlepší důvod k žárlivosti, ale kohokoli budu poslouchat radši než Carlotte.

Nazítří se chystala jedna ze starších oper, které nevznikaly pod mojí rukou. Carlotte měla jako vždy hrát hlavní roli, pro Christine se našla role pouze němého pážete. Nemohl jsem dopustit, aby došlo k takovému plýtvání jejím talentem, nebylo to spravedlivé. Proč by měla zpívat Carlotte, která zpívat neumí, když nesmí zpívat Christine se svým nádherným hlasem?

*

Andre dupal chodbami Národní opery, v ruce doslova škrtil vzkaz ode mě.

„Tolik peněz, zatraceně, tolik peněz! Musí to být vtip, je to vtip, ano, určitě je to vtip, pouze hloupý žertík, myslím,“ bručel si pod vousy, aniž by tušil, že jeho bručení někdo (například já) naslouchá. „Firmin, Firmin… Kde je Firmin?!“

Tu se hledaný vyřítil z druhého konce chodby. Taktéž v rukou mačkal dopis ode mě. Měl bych jim ukázat, jak moc si dávám na dopisech záležet. Možná by se k nim potom chovali uctivěji a nedělali z nich bezvýznamné malé uzlíčky.

„Viděl někdo od včerejšího představení slečnu Daaé?“

„Nikdo, Firmine, nikdo. Ale teď mi řekni, drahý příteli, je skutečně nutné dělat si žerty ze svého dlouholetého kolegy? Myslím, že bys měl nejlépe vědět, kde se slečna Daaé nachází. Proto jsi přece psal tenhle dopis, ne?“ zeptal se Andre a vložil Firminovi do rukou můj dopis.

„Nevím, o čem mluvíš.“

„Pak čti.“

„Drahý Andre, nesplnil jste mé požadavky. Žádal jsem vás o svoji výplatu, ale stále nikde není. Nemějte strach, slečna Daaé je u mě v bezpečí. Určitě se vrátí na dnešní představení, ale přeji si, aby se vrátila v hlavní roli. Varuji vás, Andre. Tohle je má poslední výzva po dobrém. F. O.“ odrecitoval Firmin poslušně, barva v jeho obličeji se postupně vytrácela. „Ah, Andre, skutečně si myslíš, že bych něco takového napsal já? Vždyť mě samotnému přišel úplně stejný lístek! Myslel jsem, že je to tvé dílo!“

„Pokud lístky neposlal ani jeden z nás, kdo by to potom mohl být?“

„F. O… Nezmiňovala se náhodou kdysi madam Giryová o nějakém Fantomovi? Pamatuješ si to, Andre? Říkala nám o něm, že nám o něm něco poví. Bůh ví, kdo to je, ale zřejmě pouze žertuje. Snaží se nás zahnat do kouta. Musíme mu ukázat, kdo je tu pánem!“

Zbytek rozhovoru zůstal utajen mým uším. Zbývaly už pouze dvě hodiny do představení a já jsem v lístcích slíbil, že se Christine na představení bezpodmínečně vrátí. Nezpozorován jsem vklouzl do jednoho z mnoha tajných vchodů, které vedly do podzemních chodeb. Tiše jsem se proplížil k nejprostornější části tunelů. Původně jsem se obával, že by prášek, který jsem přidal do Christinina vína, nestačil, ale naopak jsem to s ním asi přehnal. Stále ještě spala.

Měl jsem ještě pár chvil čas. Unaveně jsem stáhl masku z obličeje, aby ke kůži, na které spočívala, mohl také trochu vzduch. Celou noc jsem nespal ve strachu, že by se Christine vzbudila a všechny mé plány zničila. Všechno viselo na příliš tenkém vlásku, nemohl jsem si dovolit jediné šlápnutí vedle. Protřel jsem si prsty oči, nechal jsem je zavřené. Až moc pozdě jsem zaslechl kroky, které se odrážely od vlhkých stěn. Už bylo pozdě natáhnout se pro masku…

autor: Helie