Indian’s dream 29.

Tomahawka zachvátila hrůza a děsivá předtucha, když zaslechl škodolibý chechot Komančů, který se skalní ozvěnou rozléhal, a který se zdál blíž a blíž. Ačkoliv to bylo velice riskantní, pobídl svého koně do cvalu. Ulička se začala stáčet… a když vyústila v rovinku, spatřil zvesela křepčící Indiány. Zaslechl také ostré rány bičem… a výkřik jeho jména, při kterém se mu doslova zmrazila krev v žilách. To ho volal Billy! O to děsivější ten hlas byl, protože Billy nikdy, za celou dobu, co ho Tom znal, nikdy nedal najevo strach, výjimkou bylo pouze Tomovo zranění medvědicí. Ale teď ten výkřik zněl naprosto panicky a zoufale. Skály nesoucí ozvěnu jako by se samy zachvěly hysterií, kterou Billyho hlas překypoval…

…ale nejhrůznější byl jednolitý táhlý výkřik plný strachu ve chvíli, kdy utichl dusot kopyt splašeného koně.

„Ne…“ vydechl se strachem, odmítajíc věřit tomu, co vidí a slyší. Jenomže vítězný jásot mužů z jeho kmene znamenal jenom jedno jediné… a v Tomahawkovi se probudilo něco, co dosud nikdy necítil.

Jako malý často cítil nenávist, protože ho k ní nutili a vychovávali. Ale ještě nikdy ho neovládla tak moc zuřivá touha ublížit… a zabít.

Se skoro nelidským řevem pobídnul svého koně a hecován spalující nenávistí, slepě se vrhnul přímo mezi zmatené Komanče, kteří nechápali, co tady dělá. Bylo mu jedno, že jsou oproti němu v přesile, i když mu věrně stál po boku Hbitý Losos, který se rovněž rval jako lítá šelma. Rukou třímající oboustrannou sekeru švihal do všech světových stran, doufajíc, že těm hajzlům co nejvíce ublíží, že jim způsobí tu nejpalčivější bolest předtím, než je zabije. Za to, jakou bolest oni způsobili jemu. Se slzami v očích téměř ani neviděl na cestu, ani to, co dělá. Ale to ho nezastavovalo. Z hrdla se mu dral jeden příšerný výkřik za druhým a díky své zuřivosti, se kterou dělal svému jménu naprosto dokonalou čest, postupně kosil své bývalé přátele k zemi, jako když nelítostný mráz spálí první jarní stébla trávy.

Boj netrval moc dlouho. Komančové byli nenadálým vpádem natolik zmatení, že se téměř vůbec nezačali bránit, jak je ohromil šok. Tomahawk je za pomoci Lososa poměrně snadno porazil, během několika minut leželi všichni na zemi mrtví, zatímco jejich koně v panice pádili krkolomnou uličkou mezi skalami vstříc svobodě.

Tomahawk seskočil z koně a rozeběhnul se k okraji převisu. I když bylo díky zataženým mrakům a blížící se noci hodně šero, přesto dokázal na dně hluboké propasti rozeznat nehybné koňské tělo.

„Ach Billy… Billy,“ vzlykl a místo řevu, který rokli ovládal ještě před chvílí, se teď skalami nesl usedavý pláč. „Přišel jsem pozdě… Billy… proč ne já… proč ty…“

„To…mi…“

Tomahawk si zakryl uši a srdceryvně zakvílel. Pořád mu hlavou zněla ta zoufalá ozvěna. Kdyby jenom býval o pouhých pár vteřin rychlejší, tak by tomu mohl zabránit! Ale ne, on místo aby zariskoval a zachránil život svého přítele, tak radši držel koně v bezpečnějším klusu a dorazil s Lososem sice v pořádku… ale pozdě. Billymu už nedokázali pomoci. Ale přitom, jako by jeho hlas slyšel zas a znovu, byť tiše a tlumeně.

„To…mi…“

Otřel si slzy a na poněkud vratkých nohách došel až k okraji převisu. Chvíli nešťastně hleděl do smrtící hlubiny, pak ale jeho pohled něco zaujalo. Trochu níž pod ním, jenom pár metrů pod okrajem převisu, jako by se něco hýbalo. Zaostřil tím směrem pohled…

„Billy!“

Nevěřícně shlížel dolů a několikrát si protřel oči, aby se ujistil, že jej nešálí zrak. Ale žádný klam ani vidina to nebyla. Jeho Billy žil! S vypětím všech sil se rukama, pádem rozdrásanýma o ostré kamenité výběžky až na kost, křečovitě držel vystouplejšího výběžku. Krvavá, poměrně dlouhá linie ukazovala, nakolik už navzdory křečovitému držení se sjel směrem k místům, která byla jenom kousíček pod ním a kde už nebude možnost se po hladké stěně jakkoliv udržet. Oči se mu každou chvilkou přivíraly, ze rtů mu unikaly tiché sykoty a steny a celkově na něm bylo znát hodně veliké vysílení. Zdálo se, že si ani neuvědomuje situaci kolem sebe. Jediné, do čeho vkládal energii, bylo držení se a občasné vydechnutí jména své lásky.

„Billy! Billy, tady jsem!“ vyjekl Tomahawk.

Až teď si Billy připustil, že hlas mladého Komanče je nejspíš realitou, nikoliv předsmrtnou halucinací. Jen velice stěží dokázal zvednout oči.

„Tomi…“ vydechl slabě, když viděl, jak se proti kalně šedé obloze rýsuje hlava zdobená spletenými copánky.

„Billy… Billy, drž se!“ vykřikl Tom, a i když věděl, že chlapec visí několik metrů pod ním, přesto se pokusil k němu natáhnout ruku – samozřejmě neúspěšně. „Sluníčko… drž se! Hned jsem u tebe, zachráním tě!“

Už už chtěl začít šplhat dolů na maličkou římsu, které se ze všech sil držel Billy, když ho Hbitý Losos zarazil.

„Počkej, nemůžeš se vydat dolů jenom tak… zabilo by tě, kdyby ses smeknul a mrtvý Billymu nepomůžeš… vezmi si tohle, pomůže to vám oběma,“ pousmál se starší muž. Již ve chvíli, kdy zaslechl první oslovení a zjistil, že Billy žije, okamžitě si díky předvídavosti, nashromážděné životními zkušenostmi, uvědomil, že Tomahawk půjde v nejbližších vteřinách, nejpozději minutách, chlapce zachránit. Proto se rychle rozběhl ke svému koni a odmotal dlouhé laso, které měl uvázané u sedla. Jeden konec přivázal za hrušku a dovedl koně až k okraji srázu, druhý konec teď Tomovi omotal kolem pasu. Lano bylo dostatečně dlouhé, aby se po něm Komanč mohl spustit až k Billovi.

Jakmile Tomahawkovi došlo, co Losos udělal a jak moudrý nápad to v dané chvíli byl, vděčně se na staršího muže zadíval. Nebylo zapotřebí slov.

„Běž za ním… neztrácej čas… zachraň ho,“ špitl Losos.

Tomahawk přikývl a opatrně začal slézat ze skály. Hbitý Losos opatrně spouštěl lano, aby se do něj Komanč nezamotal, a občasnými slovy dodával Billymu tolik potřebnou podporu a víru v to, že se udrží.

Avšak dredatý chlapec si tím už tolik jistý nebyl. Bolelo ho celé tělo, ruce, na kterých držel celou váhu svého těla, skoro už ani necítil, a navíc cítil, jak se mu díky silně krvácejícím dlaním podsmekávají a jak celkově pomalu, ale jistě podkluzuje níž a níž. Se strachem zašilhal pod sebe a skoro se mu zatočila hlava nad tou hloubkou. Nasucho polkl a roztřásl se, když viděl, že výstupek, na kterém se držel, má zdrsnělý povrch už jenom pár centimetrů. Pak už začal být kámen hladký a strmý. Pokud se postupně sesmekne až ke hladké části, pak už mu nikdo a nic nepomůže. Tam nebyla šance se udržet.

Vidouc, jak se k němu Tomahawk pomalu, ale jistě blíží, zatnul zuby a pokusil se položit pravou ruku o kousíček výš. Povedlo se mu to, ale když se pokusil tam dát i druhou ruku a vytáhnout se, aby byl Tomovi blíž, ruce mu podklouzly a on s výkřikem sjel o několik čísel níž. Byl teď ještě níž než předtím, držel se na posledních centimetrech, které to umožňovaly. Z dlaní, které při sklouznutí celou dobu brousily o kámen, mu vyšlehla nová, ještě palčivější bolest, a on nahlas zanaříkal.

Začal jím zmítat strach. Strach, že to Tom nestihne včas. Že se to nepovede a on spadne dolů, aby ho stihl stejně krutý osud jako ubohého koně, na kterého jej Komančové posadili.

„Ne… já nechci!“ hlesl téměř neslyšně a o to víc jím začala zmítat hrůza. I když se snažil o opak, jeho oči čím dál víc pokukovaly do propasti. Zorničky se mu rozšiřovaly strachy, a i když byl Tomahawk s každou vteřinou blíž a blíž, tak mu v čím dál častějších intervalech slzy opouštěly víčka.

„Billy… už jsem tady… podej mi ruku!“ ozvalo se těsně nad ním.

Trošku zaklonil hlavu, aby se střetl s těma nejkrásnějšíma očima, které znal. I když bylo znát, že Tomem zmítá stejný strach jako Billym, snažil se Komanč působit klidně.

„Lásko… podej mi ruku… zachráním tě… už jsem tady… jsi v bezpečí.“

Ta slova zněla tak krásně. Na okamžik jako by dokázala zastavit čas. Na okamžik Billy přestal cítit oheň, který mu z dlaní sálal do celého těla. Vnímal jenom tu něhu a lásku, která prýštila z čokoládových duhovek nad ním. Byly tak blízko…

Blízko byla i ruka, která se po něm natahovala. Ve chvíli, kdy na ni Billymu sklouznul pohled, objevil se mu na záblesk vteřiny slabý úsměv na rtech.

„Tomi,“ šeptnul a natáhnul svou ruku směrem k té Tomově. Slabě se vzepřel a pokusil se povytáhnout, jeho prsty však o Tomahawkovy jenom škrtly.

Vyjekl a bázlivě znovu zašilhal pod sebe.

„Ne, Billy! Nekoukej tam! Podívej se na mě, jsem tady!“ vykřikl ustrašeně Tom. „Chytni se mě!“

Jejich oči se znovu střetly. Tentokrát v nich však oba chlapci měli vepsanou hrůzu. Billy se pokusil znovu chytit Tomovy natažené ruky.

Něco ale bylo špatně. Poznal to ve chvíli, kdy se držel jenom levačkou. Jeho oči se začaly zatmívat… jeho ruka, na které visel, uvolnila sevření… a jeho tělo začalo klesat, když ztratil vědomí.

autor: Áďa