Láska až za hrob 1.

Na hodinách kostelní věže v kostele na hřbitově se rozezněl zvon. Železná vstupní brána zavrzala a z uschlého vykotlaného dubu zahoukala sova. Chlapci, který právě vstoupil na starý hřbitov, naskočila husí kůže a srdce mu v hrudníku bušilo jako o závod. Sova vylétla ze stromu, zamávala křídly a s dalším houknutím odlétla, mladíkovi po těle stekla krůpěj potu. V duchu zanadával. Co ho to popadlo, sázet se o takovou hloupost, a ještě k tomu, když jako trest za nesplnění byla hloupost ještě větší. Ozvala se rána odkudsi směrem ke kostelu, mladík vypískl a sázka ne sázka, vzal nohy na ramena a s křikem utekl pryč, na tohle neměl nervy.

„Srabe!“

Roztřeseně vydechl. Nic. Ticho. Klid. Tom se pousmál. Opravil si na rameni tašku s věcmi a šel ke schodům, vrzaly, ale držely. Úspěšně po nich vystoupal až do druhého patra a zabočil hned do prvního pokoje, který měl po pravé ruce. Opatrně otevřel dveře a nakoukl dovnitř, nikde nikdo. Pousmál se znovu a vešel dovnitř.

Bohužel, ani knížka netrvá věčně, a tak když ji dočetl, neměl najednou co dělat. Nenapadlo ho nic lepšího, než si to tu alespoň prohlédnout, dokud je ještě alespoň trochu světlo.

Tom se rozhodl, že obraz už raději nebude pokoušet, naháněl mu totiž celkem hrůzu, i když mladík na něm byl vskutku okouzlující. Posadil se k pianu a začal si jen tak hrát, hrál si, hrál cokoliv, co mu zrovna přišlo na mysl, dokud si nevšiml štosu starých papírů, který ležel pod ubrouskem, jež byl na pianu položený. Vytáhl ho a zadíval se na něj, byly to noty. Usmál se, postavil si je do držátka a dal se do hraní. Očima těkal po zažloutlém papíře a perem vepsaných notách. Hlavou se mu při tom honilo snad milion myšlenek. Tom byl dobrý žák, všechno hned rychle chápal, a tak netrvalo dlouho a naučil se celou skladbičku hrát plynule, bez jediného překlepu.

Venku se setmělo už úplně a Tom se vydal najít něco, čím by si mohl posvítit, netrvalo to dlouho, jelikož hned v chodbě, která byla před pokojem, když jste vyšli po schodech do druhého patra, stála na stolečku uprostřed petrolejová lampa. Přísahal by, že tam předtím nebyla, ale nijak se tím nezaobíral a rozsvítil si ji sirkami, které ležely hned vedle ní. Rychlým krokem se navrátil zpátky do svého nynějšího pokoje a usadil se zpátky na zem, zachumlal se do deky, kterou si přinesl, a dal se do čtení knížky, kterou našel při prohlídce domu. Blonďák se do knížky začetl tak hluboce, že si ani nevšiml toho, jak čas letí. Ani toho, že chlapec z obrazu už v obrazu nebyl.

„Všude nastala černočerná tma, ten, kdo nespal, ten se o svůj život rázem bál, zavřete oči, mlčte, slyšte, co bylo dál,“ mumlal si Tom nahlas slova z knížky, která mu ležela v klíně. „Tam v dálce, na starém hřbitově, byl mrtvých bál, tam tančila dívka, krásná jak sen, tam-“ Tom se zastavil, uslyšel za dveřmi kroky. Celý ztuhl, něco se dělo. Parkety na chodbě zavrzaly a Tom se rychle zvedl na nohy, slyšel, jak to jde po schodech nahoru, se zatajeným dechem čekal, zašlo to do vedlejšího pokoje. Tomovi bilo srdce na poplach.

Rychle vyběhl z pokoje a bral schody dolů po třech, hlavními dveřmi utéct nemohl, tam stanovali jeho spolužáci, to by bylo přeci dost nevhodné a on by zase prohrál sázku a musel by dělat ještě něco horšího, než je tohle. Vyběhl ven dveřmi na rozlehlou zahradu za domem, dveří do ní si všiml, když zkoumal dům. Vzal to přes zimní zahradu a vyběhl ven. Kroky šly za ním, utíkal, cítil na krku ledový dech, cítil, jak se mu ježily vlasy na krku. Aniž by se otáčel dozadu, cítil za sebou svého pronásledovatele, nedalo mu to, otočil se.

autor: LilKatie