autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Nastoupíme s Billem do auta a ještě před tím, než nastartuju, se znovu podívám na sms od Vincenta.
„Možná bys nevěřil, kolik žije v Berlíně těch Trümperů. Podle toho, cos mi řekl, mi přijde nejlepší Jörg Trümper, 51 let. Bydlí v části Weißensee na Else-Jahn-Str. 34. Zajeď tam, a když to nebude on, dej vědět. Pošlu ti dalšího. Tenhle nemá už 2 měsíce zaplacený účty. V.“
„Bille?“ oslovím ho. Schovám iPhone a připoutám se.
„Hm?“ sladce se na mě usměje hned, jak ke mně otočí hlavu.
„Je tvýmu tátovi 51?“ zeptám se jakoby nic.
„Ano, proč?“ Tak to by měl být on.
„To nic,“ pousměju se. Nastartuju, vycouvám a rozjedu se pryč z garáží. Nezaplatil 2 měsíce, asi nemá prachy. 2 měsíce není až tak moc. Myslím, že bychom ho nemuseli najít ještě na ulici, ale v bytě bez elektriky a vody. To není tak špatné. Nečekal jsem, že bychom vůbec měli takové štěstí. Bill se ještě díval do tašky, jestli má opravdu všechno.
„Snad to najdeme brzo.“
„Ty víš, kde ho hledat?“ zeptám se. Pokud ví, kde bydlí, alespoň mu nemusím říkat, že jsem se ho snažil najít a něco o něm zjistit. Neslyšel by to asi rád.
„Abych pravdu řekl, moc ne. Pamatuju si, kde byla tamta malá garsonka, ale nevím, jestli tam ještě bydlí.“
„…aha,“ zavřu pusu. Koukám před sebe. Ok, takže neví, kde bydlí. Teď by údajně měl bydlet ve Weißensee, což není daleko od centra. A ty byty tam také nevypadají tak špatně. Vlastně to je celkem slušné. Poblíž je i škola. Abychom nebyli z Billova táty nakonec překvapení.
„Můžu tě dovést tam, kde žil. Ale nevím, jestli to bude k něčemu platné.“
„V pohodě,“ řeknu raději jen. Nebudu se ho ptát na cestu, prostě pojedu. Nejspíš mu dojde, že něco vím a snad se ani nebude ptát.
„Tomi, děje se něco?“ Oh, no tak… To se ze mě za ten měsíc, co jsem s ním, stal až tak mizerný lhář a herec?
„Ne, ne, nic,“ vynutím úsměv. „Jen přemýšlím.“
„O čem?“ usměje se.
„Tak různě…“ pokrčím rameny. Nějakou klasickou odpověď. Po tváři se mi rozlije úsměv. „O Vánocích.“ Vždy ho přechytračím.
„Těšíš se na ně?“
„Děsně.“ Zahlédnu, jak se pousměje.
„Taky se těším. První Vánoce s tebou.“
„Jo,“ přitakám jen s malým úsměvem. Nějakou dobu Bill mlčí, až pak se narovná.
„Tady odboč na Lichterfelde,“ upozorní mě. Nenajedu do pravého pruhu, abych mohl odbočit. Jedu dál. Nevím, co mu říct, tak raději mlčím. Určitě se bude zlobit, že jsem si nechal jeho tátu prověřit. Musím se předem psychicky připravit na jeho vztek.
„Proč jsi tam nenajel?“ zeptá se překvapeně. Fajn.
Zhluboka se nadechnu. „Už tam nebydlí…“
„Jak to víš? Ty víš, kam se přestěhoval?“
„Jo,“ odpovím stručně. Čekám nějaký křik, hysterický výlev, ale nic.
„Kam?“ To je jediná jeho otázka.
„Do Weißensee,“ krátce se na něj podívám, abych zjistil, jaké má emoce a zda bude křičet.
„Hm,“ zamračí se trošku. Nakonec se jen narovná a sleduje dál cestu.
Nervózně klepu prsty do volantu, když stojíme na červenou. Musíme přes centrum a jsou zácpy. Bill neřekl už jediné slovo od té chvíle, kdy jsem mu řekl, kde jeho otec teď bydlí. Určitě je naštvaný.
„Promiň,“ vydechnu nahlas a pohlédnu k němu.
„Za co se omlouváš?“ koukne se na mě. Eh? Zaraženě otevřu pusu.
„Ty… Nezlobíš se?“ pozvednu nechápavě obočí a nakrčím nos.
„Za co bych se měl zlobit?“ Aha, jemu to ještě asi nedošlo. Popojedu dalších pár metrů a opět zastavím. Spotřeba jak kráva. Chudák moje Audinka. Kdo by taky neměl žízeň v týhle nekonečný koloně. Grrr. Nechápu, jak někdo může takhle zdržovat dopravu!
„No za to, že jsem si tvého tátu nechal prověřit,“ povzdechnu provinile a opřu se do sedadla. „Vím, jak nesnášíš, když se scházím nebo jsem v kontaktu s někým z těch lidí z dřívějška, ale… Prostě jsem chtěl mít nějakou jistotu. Promiň…“
„Ne, není to tak, že bych to nesnášel. Jen o tebe mám strach. A v tomhle případě…“ klesne hlasem a koukne se do země. „…ti za to můžu být jedině vděčný. Už jen za to, že tam se mnou jedeš a snažíš se něco zjistit. Děkuju ti za to.“ Pohlédne zase na mě a pohladí mě po tváři.
„Nechtěl jsem, abys byl zklamaný, pokud bychom jeli bůhvíkam a pak zjistili, že už tam nebydlí,“ vysvětlím tiše a zadívám se mu do očí.
„No právě. Děláš pro mě nemožné,“ usměje se a cinkne si piercingem o zuby. Nahne se ke mně a políbí mě. Polibek mu oplatím, a pak mu dám pár pusinek. Oplácí mi je až do doby, než mi objede rty jazykem. Vytrhne nás ale hlasité zatroubení za námi. Ihned se odtrhnu a podívám se před nás.
„Se taky neposer,“ zabručím a popojedu těch pár metrů a zase zastavím. Fajn, tak teď už chápu, jak se dá zdržovat doprava. „Aby se nezbláznil kvůli těm pár malým zasraným metříkům, bóže,“ začnu si stěžovat.
„Idiot, vyser se na něj,“ broukne Bill a položí si hlavu na moje rameno. Obejmu ho rukou kolem ramen a znuděně koukám na téměř nehýbající se dopravu.
„Tady budeme celý den.“
„Snad se to už pohne,“ vydechne a na krk mi začne sázet drobné polibky. Přivřu oči. Ty jeho polibky…
„No jo, kdyby si Kaulitz nechtěl zašukat, možná bychom to projeli v klidu,“ pronesu sarkasticky.
„Ale Trümper chtěl taky,“ uculí se to stvoření líbající mě na krku. Nad tím se zasměju.
„Myslím, že budeme muset hochy trochu zkrotit, co?“
„Nee, neměli bychom. Oni se mají tak rádi. Vždyť to k tomu patří,“ usměje se. „Ale oni… vážně mají divoký sex.“
„Bille, přestaň s tím teď nebo zažiješ večer tak divoký sex, že si ještě týden nesedneš,“ zasměju se. Dám mu pusu do vlasů a popojedu.
„Ale, já…“ koktá a kulí na mě nevinně oči.
„Tohle na mě nezkoušej. Já už tě znám,“ začnu se smát.
„…jsem v tom nevinně,“ šeptá.
„Ano, to jsi. Jako vždycky, ty strašidlo moje,“ zasměju se a dlouze ho políbím. Oplatí mi to a zazubí se.
„Přesně tak,“ zasměje se. Už mu dám jenom pusu a dál popojíždíme ve štrúdlu aut.
Zajedu na parkoviště před barákem a po zastavení, vypnu motor.
„Tady by měl bydlet… ve 34,“ vykouknu z předního okna. Podívám se na číslo vchodu 32, takže hned vedle.
„Jo, dobře,“ vydechne. Je nervózní. Chvějí se mu ruce a je studený.
„Neboj se,“ stisknu mu trochu ruku. „Kdyby na tom byl tak špatně, nemohl by přece bydlet tady, no ne?“ Snažím se ho alespoň trochu povzbudit. O nezaplacených účtech se raději nezmiňuji. Pokývá hlavou.
„Snad,“ usměje se. „Odemkneš mi prosím kufr? Vzal bych tam tu tašku,“ šeptne. Pohladím ho po tváři a dám mu krátkou pusu.
„Já to vezmu,“ řeknu nakonec. Odpoutám se, vystoupím a přejdu ke kufru. Vytáhnu odtamtud dárky a zase ho zavřu. Ale to už Bill stojí za mnou. Vezme hned jednu z tašek a usměje se.
„Tak… můžeme?“ vydechne.
„Jo, pojď,“ odsouhlasím. Zamknu auto a vezmu ho kolem pasu.
Rozejdeme se ke správnému vchodu. Ani není třeba zvonit, jelikož dveře jsou otevřené. Vejdeme tedy dovnitř a hledáme na schránkách jeho jméno. Bill mi ani na okamžik nepustí ruku, pořád mi ji tak trošku tiskne.
„Tady,“ ukáže na jednu z vrchních schránek.
„To bude tak druhé patro,“ usoudím odhadem. Dojdeme k výtahu, který hned přivolám, a čekáme. Přivinu si Billa více k sobě a hladím ho po rameně, aby věděl, že jsem tu s ním. Nevím, co říkat. Stejně mě nejspíš moc nevnímá. Setká se se svým otcem. Snad. Věnuje mi děkovný úsměv. Výtah přijede a my nastoupíme. Bill zmáčkne druhé patro. Vládne tíživé ticho, ale není třeba něco říkat. Po chvíli zastavíme. Otevřu, nechám Billa vyjít prvního a najdeme správné dveře. Chytím ho něžně za ruku a podívám se na něj.
„Mám zaklepat?“ pošeptám. Znovu jen na souhlas pokývá hlavou a pohled upře ke dveřím. Zhluboka se nadechnu a zaklepu přiměřeně na dveře. Nechci, aby to bylo neslyšitelné, ale ani neslušné bouchání. Prosím, ať otevře. Alespoň kvůli Billovi. Na okamžik zavřu oči ve zbožném přání. Ale reakce žádná. Bill nervózně přešlápne a zaklepe o trošku hlasitěji. Čekáme další chvíli, ale nic. Není slyšet žádný zvuk, ani nikdo neotevře. Stisknu Billovi ruku pevněji a zazvoním. Sakra, otevři, ty debile jeden. Přišel tvůj syn! Chodbou se nese Billův dech, je hlasitý a splašený.
„Co, když není doma?“
„…nejspíš,“ šeptnu. Podívám se na dveře vedle. Pustím Billovu ruku, přejdu k nim a zaklepu. Musím zjistit, jestli tu vůbec bydlí. Bill zůstane stát na místě. Vydechnu a znovu zaklepu. Během chvíle se otevřou dveře, v nichž se objeví postarší paní.
„Dobrý den,“ pozdravím ji mile.
„Dobrý den. Co pro vás mohu udělat?“ mžourá na mě přes brýle.
„Chtěl bych se zeptat, jestli tady ještě bydlí pan Trümper. Zvonili jsme, ale zdá se, že není doma. Nevíte, kam mohl jít?“ zeptám se. Ta žena se na mě zamračí a pak zavrtí hlavou. Nechápavě pozvednu obočí v náznaku vysvětlení.
„Pan Trümper už tu nebydlí…“ Cože? To je… blbost.
„A nevíte, kde teď bydlí?“ objeví se Bill vedle mě. Žena na nás kouká jako na retardované. Ne, jenom to ne. Vydechnu a přivinu si Billa pevněji k sobě. Mé očekávání se naplní hned, jakmile žena znovu promluví.
„Pan Trümper před měsícem zemřel.“ Zavřu oči a stáhnu rty do přímky. Do háje.
„To je…“ snažím se něco namítnout, ale jen pusu zavřu. Dva měsíce nezaplacené účty… Do prdele!
„Ah, to je hloupost. To není možné. Vždyť on…“ zasekne se Bill a zůstane na paní koukat. „…já jsem jeho syn.“ Nejsem si jistý, že jí tohle zrovna zajímá. Sakra. Měl jsem to předpokládat.
„To je mi líto,“ podívá se na něj jenom.
„A… co se stalo?“ řeknu tiše.
„On… No, měl problémy. To víte… Starej chlap je sám a chlastá. Dlouho jsem ho neviděla a pak tu u mě jednou bouchali chlápci ve smokingách asi kvůli prachům. Nikdo jim neotevřel. Našli ho oběšeného,“ poví nám, přičemž si nás prohlíží. Jeden jediný měsíc. Nebýt mě, možná by za ním Bill šel. Možná jsme mu mohli pomoct. Možná jsem mohl zaplatit jeho účty. Do prdele!
„Pane bože,“ vydechne Bill. Sklopí hlavu a během chvíle ucítím, jak mi začne proklouzávat mezi rukama. Pustím na zem tašku a ihned ho chytím i druhou rukou.
„Bille…“ oslovím ho. Nechci, aby mi tu omdlel, sakra! Ani se mě nechytne, jen vzlykne. Chci ho začít utěšovat, ale to zase promluví ta ženská.
„A vy jste také jeho syn?“ zeptá se mě. Cože? To se jako ptá mě? Hrabe jí?
„Ne,“ odseknu stroze. Mám na práci něco jiného, než si teď všímat té pomatené báby.
„Aha… Tak to se omlouvám. Jen máte stejné oči a nos,“ zamračí se na mě a našpulí rty. Nechápavě se na ni podívám. Zbláznila se?
„Ne, nejsem. Díky. Nashle,“ řeknu nepříjemně, aby mi už dala pokoj. Seberu tašku ze země a vedu Billa pryč. Ale on se mi skoro až vytrhne a sjede po dveřích, kde jeho otec bydlel.
„Tati!“ zavzlyká a začne nahlas plakat.
„Bille, zlato,“ kleknu si hned k němu a snažím se ho obejmout.
„Nemám přinést vodu?“ ozve se za mnou ta bába.
„Ne. Dejte nám už pokoj,“ zavrčím. Nehty skoro až zarývá do dveří. Pořád tolik naříká.
„Tati, prosím! Tati…“ sjede po dveřích úplně, až si sedne.
„Bille, no tak…“ snažím se ho odtáhnout, ale nenechá se.
„Propleskněte ho. On se probere,“ slyším za sebou ten odporný hlas. To už ve mně veškeré emoce vybuchnou.
„Jdi do prdele!“ zařvu na ni a hnusně se na ni podívám. Mám chuť ji zabít. Nejraději bych vytáhl zbraň jako dřív a prostřelil jí hlavu. Stisknu ruce v pěst. Bába odfrkne a práskne za sebou dveřmi. Zhluboka vydechnu a odtáhnu Billa násilím ode dveří. Pevně ho obejmu, aby se mi nemohl vytrhnout, a silně ho držím.
„Pšššt…“
Přitiskne se ke mně tak pevně, jako nikdy předtím.
„Je to… moje vina,“ křikne a schová se mi do náručí. Pořád tak hlasitě pláče.
„Né, lásko, né. Není to tvoje vina. Nic není tvoje vina. Pšššt,“ snažím se ho uklidnit. Tisknu si ho k sobě ještě víc, i když mě to bolí. Svírá moji kůži mezi prsty tak silně, až to štípe. Hladím ho po vlasech. Celé jeho drobné tělíčko se třese.
„Já ho tu nechal, já za to můžu, já,“ vydechne a skoro až bolestně zaúpí.
„Tak to není. On si vybral tenhle osud, Bille. Není to tvoje vina. Za nic nemůžeš,“ řeknu mu tiše. Ucítím, jak mě pálí v očích. Slzy zatracené. Zavřu oči a skousnu. Buď silný. Bill tě potřebuje.
„Co když… lže? On tam musí přece být,“ obejme mě kolem krku. Jak mu jenom mám říct, že jsem to tušil? Bude mě nenávidět.
„Neměl dva měsíce zaplacené účty,“ pošeptám. „Doufal jsem, že jenom nemá peníze. Přál jsem si, abychom ho našli v bytě bez vody a elektřiny, ale… Omlouvám se, Bille.“
„Tys to věděl?“ odtáhne se ode mě trošku.
„Já…“ vydám ze sebe jen. Nevím, co mu říct, jak se ospravedlnit. Jsem kretén.
„Věděl jsi, že je mrtvý?“
„Ne.“ Zůstane se na mě dívat. Po chvíli se otočí zpět k těm dveřím.
„Oběsil se,“ vydechne. Měl jsem něco říct. Bože… Jen ho tiše pozoruji se slzami v očích. Udělá pak zase pár kroků ke mně a padne mi do náručí.
„Já tomu nevěřím, to není možné, ne…“
„Je mi to líto,“ šeptnu a silně kolem něj stáhnu paže.
„Kde je? Co s ním udělali? Chci ho vidět,“ krčí se u mě jako hromádka neštěstí.
„Najdu ho. Slibuju,“ pohladím ho po vlasech a zavřu oči. Přál bych si vymazat dnešní den. Tolik to bolí, když vidím, jak se trápí, ale nemůžu s tím absolutně nic udělat. Jak mu mám sakra pomoct? Nevím, co mám dělat… Jak se mám chovat? Co mu mám říkat? Bože můj…
„A… a ty dárky, chtěl jsem mu je dát a říct, že ho mám rád, že mu chci pomoct.“
„Já to, Bille, vím,“ přitisknu si ho ještě víc k sobě. „Taky tě má určitě rád, i když to nedával tolik najevo. Byl slabý a nezvládl to. To neznamená, že tě nemá rád. Vzpomínej jenom na to hezké, co jsi s ním prožil. Určitě je teď někde nahoře, kde je mu líp. Určitě je s tvojí maminkou a přejí si, abys byl šťastný. Oba tě musejí mít moc rádi, oba tě musí milovat. Jsi jejich syn a vždycky jím budeš. Tebe nejde nemilovat…“ snažím se říct klidným hlasem, ale sám mám co dělat, abych se nerozbrečel hystericky jako on. Nejen, že mě bolí, když ho takhle vidím, ale přivádí mě to k mým vlastním vzpomínkám a bolestem. Nepřál jsem nikomu, aby si to také zažil. A Billovi už vůbec ne. Jemu nikdy. Setřu si slzy z tváří a obejmu ho ještě pevněji.
„Hmm,“ vydechne a natiskne se ke mně. „Já je mám moc rád. A tebe miluju,“ pošeptá.
„Já tebe taky,“ povzdechnu a dám mu malou pusinku na mokrou tvář.
„Pojď pryč,“ povzdechne.
„Zrovna jsem ti to chtěl navrhnout. Vsadím se, že nás ta bába šmíruje přes kukátko,“ šeptnu mu do ouška a pohladím ho po rameně.
„Možná,“ pošeptá. Chytne mě za ruku, vezme jednu z tašek a rozejde se k výtahu. Rychle ho dojdu a nastoupíme do výtahu. Sjedeme dolů a vyjdeme z baráku.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Kruté , ale tak trochu som aj čakala že je kaput :/
Krusciš!!!! Tak tohle jsem opravdu nečekala…. Čekala jsem, že Tom vybuchne, budou se s Billem hádat nebo něco, ale tohle mi vyrazilo úplně dech… Nedokážu popsat ani jak mi oči vyjely na vrch hlavy….Překvapení se v ději neminulo účinkem:-)
Nádherný dílek. Jako pokaždé jsem z něho nadšená, opravdu:-) Opravdu nádherně podané, vykreslené a má to všechno, co od povídek očekává moje pisatelské a čtenářské srdíčko:-)
Opravdu mi bylo Billa moc líto. Úplně jsem jej viděla, jak sjížděl dolů po těch dveřích a jak Tom je okolo něho ochranitelsky ovinutý…:-)
Ta paní mi taky lezla na nervy, upřímně… Vlezlá sousedka, co ví, co se v domě šustne…:-D Ale paní Domovnice nás dovedla na zajímavou myšlenku:-) Že Bill s Tomem mají podobné oči a nos a připadali jí jako sourozenci:-)
Uvidíme…:-) Těším se na další dílek a další zápletky…:-):-) Krásné holčiny, jen tak dál, těším se na další dílky…:-)
Miluji tu povídku:-)♥
Chudáčik Bill, mne je ho tak ľuto, toto musí byť strašné. Som zvedavá či na tej vete tej susedky bude.
No,páni. Tohle jsem nečekala, myslela jsem, že ho najdou třeba s nějakou ženskou nebo totálně namol, ale mrtvýho? Dokonce jsem čekala, že Bill vyjede na Toma v tom autě, ale ono nic. Oba mě překvapily, teda hlavně Tom jak se krásně staral o Billa. Jen doufám a pevně věřím, že kluci nebudou dvojčata nebo jakkoli příbuzní. Tahle povídka je tak originální a byla by škoda ji "pokazit" touhle již ohranou věcí jako, že se do sebe zamilují a pak z nich budou sourozenci. Takže budu věřit, že nás překvapíte a bude tomu úplně jinak a bude to ještě zajímavý a hlavně, že se dočkáme Happy endu. =o)
ježíš. já jsem si teda nemyslela, že to takhle dopadne. myslela jsem, že ho najdou v jeho bytě ožralýho, ale tak tohle je .. hustý! wow. nečekala bych něco tak.. brutálního. každopádně je mi Billa líto..
Tak to jsem nečekala…. tolik jsem Billískovi přála setkání s tatínkem, ale asi jsem moc velkej optimista jak se zda….. je mi Billa mocinky líto 🙁
ehe? stejný oči a nos? twe ještě mi řeknětě, že Bill a Tom nakonec zjistěj, že jsou sourozenci a mě trefí xD… no shit! :DDD… jinak samozřejmě krásně napsanej díl, ostatně jako každej ;))♥…
Ale jestli jsou tihle dva fakt sourozenci a zjistěj to, doufám že budou pořád spolu jinak si taky můžu jít rovnou hodit mašli :DD
Tyjo tak to byla síla.To jsem fakt nečekala…Billa mi je líto. Tom mu teď snad bude oporou. Jinak jsem zvědavá,jestli na tý větě sousedky něco bude.
jistě, stené oči a nos… prostě po narození je od sebe odtrhli, Tom zjistí, že je adoptovaný a bude to jasný 🙂
no možná by mě rady té sousedky štvaly, ale tak hnusně po ní Tom vyjet nemusel, myslela to dobře. nevděčníci jedni mladí nevycválaní…
s Billem to byla hodně emotivní scéna… třeba se ještě stane zázrak a ukáže se, že stará Kelišová si plete pojmy a dojmy, uvidíme 🙂