Prayers to Stars 14.

Barevné závěsy se nadzvedávaly při nárazech příjemně chladivého vánku. Ráno bylo horké a dusné, stejné jako všechny rána tady. Pro Billa to bylo nesnesitelné. Několik otravných pramenů vlasů se mu nepříjemně lepilo na potem promočený obličej. Neustále si jazykem vlhčil vyprahlé rty. Šílel z toho horka.

Poodhrnul závěs a postavil se k otevřenému oknu. Paprsky slunce na něj sice pálily, ale mohl se nadechnout čerstvého vzduchu. Několika doušky se jeho hrdlo zchladilo a on mohl konečně normálně uvažovat.

Tom byl se svým otcem a on byl v pokoji sám. Poprvé tady se však necítil osaměle. Pokoj byl provoněný Tomem, Bill cítil jeho přítomnost při každém pohybu, i když zrovna teď nebyl s ním. Byl rád za to, že může být na chvilku sám. Potřeboval strávit nějaký čas pouze sám se sebou a hlavou plnou nepořádku. Se sladkým úsměvem přihlížel vzpomínkám ze včerejší noci. Dozvěděl se, co Tomovi dává naději. Chtěl utéct. Byl to nebezpečný nápad, přesto byl Bill jaksi rád, že má Tom tuto naději na normální život. Na život jinde. Na ten doopravdický život, kdy řešil ty nejbanálnější problémy, a přitom mu připadalo, že je to to nejhorší, co se mu mohlo přihodit. Život, kdy si jen tak vyjde ven s přáteli, vyrazí s nimi do klubu nebo stráví sám noc před televizí s popkornem v jedné a ovladačem v druhé ruce.

To všechno bylo pro Toma zcela neznámé, neznal nic z toho života, který předtím vedl Bill a který si užívá dalších nesčetně lidí, jež nemají ani tušení o tom, co se děje zde. Anebo mají, ale přijde jim to tak vzdálené, jim tak neznámé, že po chvilce lítostí na to zapomenou a řeší něco jiného, mnohem lehčího, a přitom pro ně tak důležitého. Bill nedával těmto lidem za vinu, že neudělají nic proto, aby se lidé tady měli lépe. Vždyť on byl úplně stejný! Dokud na vlastní kůži nepoznal, jak kruté to tady je.

Vánek, jenž doteď pouze povlával se závěsy, se obrátil na něj a jemně mu počechral vlasy. Hrál si s nimi stejně jako Tom, probíral se jednotlivými pramínky a hladil pokožku hlavy. Nyní už Bill vzpomínky nemohl zastavit. Byly stále tak čerstvé, že si nechtěně vybavil jeho mužnou dlaň, její prací ztvrdlou kůži a něžné opatrné doteky, jimiž ho tak krásně laskal. Nevědomky se Bill začal svých černých vlasů dotýkat. Místo svých prstů si představoval ty jeho. Cítil se, jako by ještě spal. Zdál se mu sen, ze kterého se nemohl probudit. A ani nechtěl.

Chlapce, topícího se ve vlastních myšlenkách a vzpomínkách, vyrušilo až hlasité bouchnutí dveří. Přistiženě sebou škubnul, sám před sebou se za své živé denní snění styděl a polekaně se otočil. Toma, kterého vzápětí spatřil, ještě neznal. Byl čas se seznámit s další jeho tváří.

Jen letmý pohled do jeho očí v něm vyvolal nekonečno otázek. Jeho oči byly stejně oříškově zbarvené jako jindy, jen jejich pohled byl… jiný. Takový u Toma ještě neviděl. Trochu jej vyděsil. Oprávněně.

V jiskřivých oříšcích se nacházelo to nejhříšnější, s čím se Bill kdy setkal. Upoutaly jeho pozornost natolik, že nemohl uhnout, ani kdyby v nich spatřil samotného ďábla. A on ho spatřil. Třímal v nich, vysával z nich tu oříškovou něžnost, smál se na něj s neskrývaným chtíčem. Tom udělal dva vrávoravé kroky, při nichž málem ztratil rovnováhu. Zvedl ruku a skleničku, kterou v ní držel, si přenesl k ústům, aby ji zbavil posledních pár lesklých kapek. Další krok učiněný Billovým směrem. Pokojem se rozlehla rána, jak prázdná sklenička vyklouzla z lehkého stisku a rozbila se o podlahu. Zbyla po ní jen spoušť v zapadajícím slunci se třpytících střepů.

Rasta chlapec se vratkými kroky pomalu přibližoval k překvapenému černovláskovi. Něco si mumlal pod nosem, a když na několik sekund ztratil rovnováhu a vyrovnal ji až po tom, co se nemotorně opřel o zeď, začal nadávat somálským jazykem. Oči stále upřené na Billa, natolik udiveného, že jen mlčky stál a zíral na opilého Toma.

Bill se pohnul až po tom, co Tom opět ztratil rovnováhu, tentokrát se už však nestihl ničeho zachytit. Podlomily se mu kolena tak náhle, že si to ani nestihl uvědomit. Billovy ruce vystřelily do vzduchu a na poslední chvíli jeho hroutící se tělo zachytily. Popadly ho za pás a vytáhly zpátky nahoru. Opřel si chlapce o hruď, a zatímco mu sklouzával na zem, snažil se ho dostat k posteli. Trvalo dlouho, než se mu ho k ní podařilo dostat. Ve chvíli, kdy si ulehčeně oddechl, jelikož nevinně vypadající Tom konečně ležel pod přikrývkou, se chlapec nečekaně vymrštil a popadl Billa za ruku tak silně, až se na něj s hlasitým výkřikem svalil. Než se stihl zvednout, Tomovy ruce, toužící po blízkosti jeho těla, ho objaly kolem pasu a nedovolily mu se pohnout. Bill jen vyděšeně lapal po dechu, na nic víc se v tom šoku nezmohl. Tom byl silnější než on, jeho postava byla vypracovaná, zatímco Billovi se na uzoučkých pažích sotva rýsovaly náznaky svalů. Byl hubený a slabý a jediné, čím se uměl bránit, byly špičaté lokty, nehty a zuby. Nedovolil si Toma uhodit nebo mu jakkoli jinak ublížit. Věděl, že je jeho věznitel opilý, a jak Bill za těch pár vteřin poznal, tak také překvapivě agresivní. Ale přesto se nemohl bránit útokem. Byl to přeci Tom!

Nechal se položit na záda. Tom se na něj natiskl celým svým roztouženým tělem. Trochu sebou zazmítal a snažil se mu vytrhnout, či jej odstrčit, ovšem neuspěl ani nyní. Tomovy oči vyhledaly ty jeho. Bill pevně stiskl víčka k sobě. Nemohl se dívat do té záplavy vášně a rozzuřenosti. Jindy by ho jistě vzrušovalo, jak blízko si byli. Trvalo dlouho, než si chlapec dokázal přiznat, že z něj má strach. Od té doby, co poznal Tomovu pravou tvář a zjistil, že by mu nedokázal ublížit, si neuměl představit, že by z něj měl někdy strach. Ale teď pociťoval, jak se po celém těle třese. Vystrašeně čekal, co se bude dít dál. Uvědomoval si, že Tom může v tomto stavu udělat naprosto cokoliv.

„Tomi… pusť mě, nech toho,“ řekl tak tiše, že pochyboval, že ho jmenovaný slyšel. Špital prosby stále dokola. Tom tomu nevěnoval pozornost. Jediné, co ho zajímalo, byla tenká látka, kterou chlapci dychtivě vyhrnoval, přičemž se tváří přibližoval k té jeho. Měl takovou chuť na ty sladce vypadající rty. Nedokázal to ovládnout, všechno bylo tak silně rozostřené a on tělo pod sebou vnímal tak intenzivně. Cítil známou vůni, jež ho přiváděla do nesnesitelné extáze, vábila ho. Nemínil se držet na uzdě ani poslouchat prosby a přemlouvání. Byl ohlušený, oslepený, vnímal jen své vlastní pocity z potěšení, do kterého se každým a čím dál dravějším dotekem dostával.

„Tomi… to stačí, pusť… slyšíš mě?“ Billa se začala zmocňovat panika. Škubal sebou před intenzivním hlazením. Chtěl jeho dlaním uniknout. Někam hodně daleko. Kde by byl schovaný před tímto Tomovým já.

Cítil, jak se dobývá pod jeho kalhoty. Ty chtivé prsty se zdály být tak horké. Spalující. Zanechávaly na neposkvrněné pokožce neviditelné rány, jenž se vrývaly hluboko pod kůži. Nyní už nebyl neposkvrněný. Cítil se tak špinavý. Zneuctěný. Nedokázal déle zadržovat slzy. Spustily se tak náhle a s takovou vervou, že mu během několika vteřin zmáčely svou slaností obličej.

Tom mu chtěl ublížit. To nemohl dopustit.

„Nesahej na mě! Nepatřím ti, tak dej ty pracky pryč!“ Vzbudila se v něm vlna odporu. Nemohl jen tak nečinně ležet a nechat ho, aby si jeho tělo bez dovolení přivlastnil. Chtěl bojovat. Za svou čest, za svou nevinnost, které se nebyl připravený zbavit. Ne s opilým Tomem.

Vytrhnul se mu na první pokus. Než ho stihl znovu chytit, stiskl jej za zápěstí a smýkl jím dozadu. Věděl, že vyhraje. Musel! Rozmáchl se, na poslední chvíli se podíval do jeho zakalených očí. Rána, kterou jej silně udeřil do tváře, vše zpomalila. Jako by se vše kolem na malý moment zastavilo. Slunce zastínil šedivý mrak a hodil na chlapce stín. Slyšel jen svůj přerývavý dech a rychlý tlukot srdce. Přes slanou clonu spatřil svou rozmazanou dlaň, jak přesně trefila. Oddělila jejich pohledy.

A pak přišlo to, čeho se obával nejvíce. Zaslechl ohlušující praskot. Jakoby se z vajíčka líhlo malinké holé ptáče. Avšak tento praskot nedoprovázelo zběsilé vyděšené pípání novorozeněte. Zvuk patřil jeho srdci. Právě se zlomilo. Zbyly jen ostré střepy, které neměl odvahu slepit.

Najednou se vše vrátilo do normálu. Zdálo se to všechno tak silné. Viděl, slyšel, cítil. Jediné, co postrádal, byla důvěra. A srdce.

Trvalo jen několik málo sekund, než si uvědomil, že je něco špatně. Necítil po svém boku to známé teplo, vycházející z jeho porcelánové panenky. Příliš rychle si zvykl na to, že když se každé ráno probudí, jeho pohledu se naskytne blažený výraz dokonalé osoby s černými pavučinkami rozprostřenými po polštáři, rty tak přitažlivě našpulenými, vybízejícími k políbení. Pokaždé měl co dělat, aby jim odolal a pohled odvrátil na druhou stranu.

Dnešní ráno bylo jiné. Bylo cítit napjatou atmosféru, a když otevřel oči, zjistil, že ani slunce nemělo náladu vysvitnout. Nebe bylo zatažené. Podivné.

Pomalu se posadil, zamračeně si mnul čelo. Ani si nevzpomínal, jak se dostal do svého a Billova pokoje. Vybavoval si pouze rozhovor, který vedl se svým otcem ještě předtím, než se tak úděsně opil. Rozhlédl se, hledajíc jakoukoli známku toho, kde by Bill mohl být. Z koupelny se neozýval zvuk puštěné vody a dveře byly otevřeny dokořán. Na chvíli dostal strach, že si Billa vypůjčil jeho otec, ale pak si vzpomněl na jeho slova. Tom mu věřil. Jeho otec byl sice ztělesněním toho nejhoršího zla, ale včerejší slova myslel zcela vážně. Nedovolil by si Toma znepřátelit, stále se obával, že se chlapec rozmyslí a pokračovat v jeho šlépějích nakonec odmítne.

„Bille?“ I když jeho jméno vyslovil se značnou naléhavostí, jeho hlas postrádal sílu a hlasitost, takže volání vyznělo do ztracena. Nejprve čekal. Možná jej přece jen slyšel. Po zbytečném čekání vstal a s opatrným našlapováním se vydal pryč z pokoje a poté dolů po schodech. Zastavil se až v jídelně. Služebná, jež právě aranžovala kytice na ne zrovna spoře oděný stůl, se mírně poklonila.

„Neviděla jste někde v domě mého vězně?“ zeptal se jí s nadějí vepsanou v očích. Doufal, že ho najde co nejdříve, otec si potrpěl na včasné příchody ke snídaním. U oběda se scházeli jen výjimečně, převážně jedl v tichu své pracovny, nechával se obletovat a hluboce se pohroužil do své vlastní práce, než aby služebné a své velmi oddané ženy vnímal. Večeři většinou vynechával právě kvůli schůzkám s piráty nebo obchodním domluvám.

„Váš vězeň vstal brzy ráno. Nyní je v Ashině pokoji. Vaše holčička dorazila před chvílí, pane. Pokud pro vás můžu ještě-“ Byla umlčena zvednutím ruky. Ihned sklopila pohled k zemi. Pochopila. Moc se nabízela, její přítomnost nebyla potřebná.

„Děkuju, vážím si vaší nabídky, ale musím ji odmítnout,“ řekl Tom, když zahlédl, jak poníženě sklopila hlavu. Donutil se jí věnovat alespoň jeden milý úsměv. Všiml si, jak překvapením zamrkala, a poté její tváře lehce zrůžověly. Se stále sklopenou hlavou se uklonila a tichými krůčky odkráčela z pokoje. Tom si unaveně promnul oči a ztěžka si povzdechl.

Tohle přehnal. Byl si vědom toho, jak v mladé služebné pozvedl naděje. Nikdo ze služebnic nebyl zvyklý na tak milé a mírné chování. Jeho otec nebyl mírný ani náhodou. Když měl špatnou náladu nebo ho něco rozzuřilo, bylo to právě služebnictvo, na němž si vybíjel vztek. Nikdy jej nezdravil, když se vrátil domů, nikdy nechválil, a už vůbec neodměnil. Nebylo to služebnictvo, které za svou tvrdě vedenou práci dostávalo vysněný plat. Jediné, co od svého pána dostávalo, byla střecha nad hlavou, přesněji řečeno nevelká tmavá místnost ve sklepě, kde je každý večer podezíravě zamykal a ráno zase propouštěl. Jedli jen to, co jim tajně podstrčila kuchařka, nebo zbytky od obědů či večeří, které byly vyhozeny. Ale bylo ještě něco, co pán rád a často rozdával. Rány. Většinou bezdůvodně anebo za takovou maličkost, až to bylo k smíchu. Jejich pán měl právo je mlátit. Koupil si je přeci. Zaplatil za ně, tak byli jeho. Žádné služebnictvo, otroci.

Tom urputně zatřepal hlavou. Teď nebyl čas na to, aby přemýšlel nad neštěstím druhých, i když s nimi soucítil. Musel najít Billa, a to pro něj bylo mnohem důležitější.

Našel jej podle Ashiného nadšeného smíchu. Poznal by ho mezi tisíci jinými smějícími se dětmi. Když Tomovy oříškové oči nahlédly zpoza pootevřených dveří, slastně se pousmály. Jeho holčička se urputně držela Billových ramen a pištěla nadšením, když se s ní chlapec točil dokola, poskakoval po pokoji s přisátou pijavicí ve své náruči. Byl tak roztomilý. Jako to dítě, které veselil. On sám byl ještě dítětem, jen uvězněným v těle dospělého muže. Jeho chování bylo kolikrát tak neuvážené a dětinské, ovšem bývaly i chvíle, kdy přemýšlel hlouběji než kterýkoli jiný člověk. Byl výjimečný tím, jak dokázal pomoci ostatním pouhou přítomností, i beze slov uměl vyjádřit, že chápe zákoutí jejích duší, i když do nich pohlédl pouze na nepatrnou chviličku.

V oříškových očích se zajiskřilo, když chlapec s jeho holčičkou udělali další, poslední otočku. Černé pramínky vlasů se rozpohybovaly stejným směrem, jakým se Bill otáčel. Konečky se zvlnily, jak vzduchem lehce zasvištěly. Rázně sebou pohodily a přistály chlapci v obličeji ve stejnou chvíli, kdy Tom dychtivě očekával, až spatří jeho tvář. Vzápětí se temná čerň vydala na cestu zpět, jak Bill pohodil hlavou, aby se otravných kadeří zbavil. Lechtivé vlasy sebou vyprovokovaně švihly o jeho ramena a tam už také zůstaly. V ten moment se zaujatému pohledu nabídl zářivý úsměv a nadšení, vepsané v chlapcově tváři, klesalo. Pohled zvážněl, avšak nedovolil, aby oříškové studánky prohlédly jejich zeď a spatřily všechnu bolest a náhlou nedůvěru.

Billův úsměv pohasl stejně rychle jako Tomova dychtivost spatřit jeho tvář. Něco bylo špatně.

„Bille, co se děje?“ vyhrkl Tom znenadání. Naléhavě, toužíce ihned zaslechnout odpověď, aby mohl napravit to, co tak trápilo tu nadpozemskou bytůstku. On však odpověděl pouhým mlčením a ticho bezcitně plnilo Tomovy uši. Naléhal na něj dál, neotálel ani vteřinu a vrhnul se k němu, aby ho mohl utěšit na své hrudi. Ale on neuhnul jen pohledem, i jeho tělo jej odmítlo.

„Co se stalo? Udělal jsem něco? Jestli jsem řekl něco hnusného, neber to vážně! Omlouvám se…“

„To, co jsi udělal, bolí více než pouhá slova, kterými bys mohl zlomit mé srdce.“ Konečně promluvil. Tom si ale nestihl ani oddechnout, že s ním Bill mluví. Řekl to tak ledově, že chlapce zachvátila zimnice a šokem přimrzl na místě.

„Billy… Omlouvám se. Nepamatuju si, co jsem udělal, ale… byl jsem opilý, neuvědomoval jsem si… Omlouvám se, prosím, odpusť mi!“ Prosil ta úpěnlivě, tak moc se bál, že jej ztratí. Popadl jeho tělo do náruče, a vzlykajíc ho prosil. Omlouval se. Prosil. Škemral o odpuštění.

Billovy ruce ho bezohledně odstrčily.

„Tohle ti odpustit nedokážu.“ A zmizel. Odešel tak rychle, jako odešla všechna Tomova naděje. Chladný závan větru otřásl toho chlapce, stojícího stále na tom samém místě. Hleděl k otevřenému oknu, na šedivé a nebezpečně vyhlížející mraky. Schylovalo se k bouři. Nebe se na něj zlověstně mračilo a vyšlehlo ze svých komnat první blesk. Bouře na jeho počest začala, radovala se z jeho neštěstí, oslavovala.

autor: xoxo_Lady