autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
TOM
Jakmile vyjdeme z vchodových dveří, zastavím a podívám se na Billa.
„Chtěl by ses tu projít a být chvíli na čerstvém vzduchu? Nebo bys raději jel domů nebo někam pryč?“ zeptám se smutně. I kdybychom letěli až do Austrálie, udělal bych to, aby se cítil líp. I kdybych musel vylézt na Mount Everest… Kvůli němu bych to zvládnul…
„Já nevím. Jen bych tě chtěl požádat… byl bys se mnou?“ podívá se mi do očí.
„To je pro mě samozřejmost,“ pohladím ho po tváři. Začnu mu palcem stírat rozteklé stíny.
„Děkuju,“ pohladí mě po ruce. Zkřivím rty v náznaku úsměvu a začnu ho pořádně otírat, aby opravdu nevypadal jako to moje strašidýlko. Ale on se po chvilce odtáhne a začne lovit v tašce. Vyndá si kapesníčky. Napřed se vysmrká a pak si začne dalším kapesníčkem otírat tváře.
„Ukaž,“ šeptnu a vezmu mu ho. Jemně mu začnu otírat šmouhy na spáncích.
„Děkuju,“ sklopí trošku oči.
„Až přijedeme domů, tak zavolám na letiště, abych zrušil letenky, dobře?“ řeknu tiše. Důkladně mu prstem přejedu pod okem, aby nikde neměl ani nejmenší šmouhu.
Sice jsem chtěl za rodiči na svátky, dát jim dárky a o všem si promluvit, ale co nadělám. Dárky pošlu poštou a letět tam můžu až někdy dýl. Teď s sebou nikam Billa tahat nebudu.
„Ne, ne, to ne. Poletíme.“„Ne, to je dobré. Pošlu dárky poštou a my budeme spolu v klidu doma. Budeš teď potřebovat nějaký čas a já to plně chápu,“ zamítnu. Dám mu pusu na čelo a obejmu ho.
„Tomi, chci tam letět. Chci, abys byl na Vánoce nebo před Vánoci s rodiči. Chci je poznat. Poletíme.“
„Opravdu? Mně to nepřijde jako nejlepší nápad,“ povzdechnu a trochu se poodtáhnu, abych mu viděl do obličeje. Pokývá hlavičkou na souhlas.
„Bude to… dobré.“
„Dobře,“ pošeptám. Pohladím ho po vlasech a odtáhnu se. „Pojedeme se někam najíst? Trochu cukru ti teď možná prospěje…“
„Já nechci teď nic jíst,“ zakroutí hlavou, „jen si chci sednout,“ broukne. Pochopitelně. Taky bych neměl chuť k jídlu.
Rozhlédnu se. Nedaleko je nějaké hříště, pár stromů, pár laviček.
„Dobře, tak pojď. Jen dám do auta ty věci,“ řeknu. Vymaním mu z prstů tašku a skočím je odnést do kufru. Zase auto zamknu a vrátím se k němu. Vezmu ho za ruku a jdeme přes silnici do toho menšího parku. Stiskne mi ruku. Pořád se tak rozhlíží, jako by se bál. Když dojdeme až do parku, ukáže mi na vzdálenou lavičku, kde je prázdno. Bez nějakého slova k ní dojdeme. Opráším ji a posadím se. Billa si posadím šikmo na sebe a obejmu ho kolem pasu, aby mi nespadl. Au, ten jeho kostnatý zadek. Svěsí hlavu a trošku se na mě položí. Je mi ho tak strašně líto, tolik to bolí. Nechci koukat na tenhle jeho smutný výraz, trápí mě to. Vyzvednu mu nohy na lavičku, a když je pokrčí, obejmu ho tak úplně celého jako malé schoulené klubíčko. Opřu si ho o sebe a dávám mu malé pusinky na spánek. Tak strašně bych si přál, aby mu tohle pomáhalo, abych ho dokázal jakkoli utěšit. Ale je to jenom přání.
„Stejně tomu nedokážu uvěřit. Nedokážu si to přiznat, že už nemám ani jednoho,“ šeptá a tiskne se ke mně.
„Jednou ti to dojde, časem se s tím smíříš a bude to lepší. Věř mi,“ řeknu také šeptem.
„Jo,“ pokývá hlavou, „kdybych sem jel dřív, nemuselo se to stát. Kdybych neodešel a zůstal s ním, taky se to nemuselo stát,“ začne uvažovat.
„Né, tak to není, Bille,“ povzdechnu. „Takhle to nemůžeš brát. Všechno, co se na světě děje, se děje z nějakého důvodu. Díky nějaké věci, co se stane, se poté stane jiná. Když jsi odešel od Alexe, byl jsi na tom špatně, a proto jsi musel pracovat v klubu. Díky tomu jsme se poznali. Kdybych ten večer nezabil jednoho člověka, nešel bych do klubu, abych to zapil a trochu se otupil. Všechno špatné nakonec vede k něčemu dobrému. Když někdo umře, může se díky tomu narodit někdo nový. Snaž se na to koukat takhle… Podle mě se trápil, a teď mu je lépe,“ řeknu mu něžně, přičemž ho hladím po dlani a proplétám naše prsty.
Je lehké to někomu říkat, horší je v takové situaci nad tím opravdu takhle uvažovat. Kéž bych to dokázal tenkrát, když zemřel Tony. Nemusel jsem udělat plno pitomostí, nemusel jsem zabít tolika lidí. Ale také bych nepoznal Billa. Teď už vím, proč se to všechno stalo… Nechápu, jak mi to nemohlo dojít už dřív.
„Já vím, že máš pravdu,“ rozechvěje se mu hlas. „Ale já si to musím vyčítat a budu do smrti. Kdybych prostě nebyl tak slabý a nenechal ho pokračovat v tom, co dělal, možná by to tak nedopadlo. A teď to nemůžu vrátit, nemůžu dělat nic.“„Broučku,“ oslovím ho jemně a dám mu malou pusinku na spánek. „Tohle všechno se stalo, abychom se poznali. Došlo mi to všechno až teď. Podívej se na to, co se nám stalo v minulosti… Tobě umřela maminka a kvůli tomu tvůj táta začal pít. To byl důvod, proč jsi odešel a poznal Alexe. Alex byl hnusný a kvůli tomu ses dostal do klubu… Tony je vlastně výměnou za tebe, chápeš? To díky němu jsme se poznali, díky tvojí mamce, díky tvému tátovi. Kdyby nezemřel Tony, nedělal bych blbosti, nepoznal bych Roberta a nedostal bych se do klubu, kde jsme se poznali. Osud to udělal tak, abychom se poznali. To je přece znamení, že máme být spolu. Jsme si souzeni. I když je to krutý, tohle všechno se muselo stát, abychom se my dva dostali k sobě…“
Podívá se na mě, jako by se mi něco snažil vyčíst z očí. Je zticha, jen si prsty různě pohrává s lemem trička.
„Máš pravdu,“ vydechne pak najednou. Pousměju se.
„Neměli bychom být bez sebe, nikdy.“
„Nikdy,“ odsouhlasím tiše. Trošku se pootočí a pohladí mě po tváři.
„Nezvládl bych to bez tebe.“
„Hloupost… Neuvědomuješ si, jak jsi silný, Bille,“ zakroutím hlavou.
„Nejsem a nikdy jsem nebyl.“ Je pořád stejný. Vždy se bude podceňovat. S malým úsměvem ho jemně políbím. Když mi to oplatí, zase se ke mně pomalu přivine.
„Strašně moc děkuju.“
„Není za co.“
„Ale ano,“ šeptne a obejme mě. Znovu se mi tiše rozpláče na rameně. Tiše povzdechnu a začnu ho hladit po vlasech. Nemá cenu mu říkat, aby nebrečel. Jen ať se vybrečí, alespoň si trochu uleví. Ví, že tu pro něj budu pořád.
BILL
Nedokážu přestat brečet. Mám pocit viny, tak obrovský pocit viny. Kdybych sem býval jel dříve, nemuselo se to stát. Nemuselo by se stát tolik věcí. Teď už je všechno zbytečné, nic nevrátím a nic nepředělám. Teď už můžu vážně jen brečet a vzpomínat. Ale vzpomínat na co? Alespoň na těch krásných pár let dětství, kdy tu byla i mamka. Táta se ke mně nechoval potom dobře, ale i tak jsem ho měl rád.
Nebýt Toma, asi bych se tu složil. Neumím si představit, co bych dělal, jak by se zachoval. Možná bych udělal nějakou hloupost. Vážně nejsem silný.
„Nikdy mi to neodpustí,“ hlesnu a krčím se u něj jako vystrašené štěně. Obdivuju ho, jak dokáže být silný.
„Nemá ti co odpouštět,“ pošeptá Tom.
„Nechal jsem ho v tom. Ale on nepřijal mou pomoc,“ vydechnu.
„Není to tvoje vina, Bille,“ povzdechne. „Ty nemůžeš za nic.“
„Mám strach, že jo,“ pošeptám. „Já se omlouvám, já-já ti tu brečím jak idiot a… promiň.“ Musí ho to unavovat a ani bych se nedivil. Ale jak to mám sakra zastavit?!
„V pořádku. Nic se neděje. Chápu to. Klidně breč, pokud se budeš cítit líp, hm?“ dá mi pusu na čelo. Jen ho obejmu a mlčím. Po chvíli se trošku uklidním. Už má zase nasáklé tričko mými slzami.
„Kam pojedeme? Domů?“
„Jak chceš…“ upírá ke mně své čokolády.
„Kdy letíme?“ Najednou jako by se mi všechno vypařilo z hlavy, jsem mimo.
„Zítra ve čtyři odpoledne. Poletíme přes noc, abychom tam ráno byli.“
„Jo, promiň. Jsem trošku mimo. Tak pojedeme domů, dobalíme poslední věci a poletíme,“ otřu si oči. Tom povzdechne a začne mě otírat. Utrápeně mě pozoruje. Skoro až stydlivě sklopím oči. Jak řekl – strašidýlko, ale to je teď slabé slovo.
„Je na mě hroznej pohled, co?“
„Pro mě ano, když vidím, jak se trápíš,“ šeptne.
„To bude dobrý.“ Jak to dořeknu, dám si hlavu do dlaní.
„Tak strašně bych si přál, abych ti mohl pomoct,“ hlesne. Takový poklad, jako je on, si nezasloužím.
„Pomáháš mi,“ popotáhnu.
„Ale necítíš se líp.“
„Kdybys tu nebyl, nevím, co bych udělal. Nebýt tebe, tak nevím, co se mnou je a ty to moc dobře víš,“ pohladím ho po tváři. Otřu si kapesníčkem obličej, rty a pak mu dám pusinku.
„Budu tady vždycky, když budeš potřebovat. Moc dobře to víš, hm,“ pošeptá a pohladí mě po tváři.
„To já pro tebe taky,“ schoulím se mu zase do náruče a vydechnu mu na krk. „Bez tebe to už nejsem já.“
„To jsme na tom stejně…“
„Říká se, že každý z nás má jedno křídlo a musí najít svou polovičku, aby mohl létat. A já ji našel,“ šeptnu mu do ouška. Tom se sladce usměje a zavrtí hlavou.
„Jsi sladký, víš to?“ podívá se mi do očí.
Opravdu lehce se pousměju a semknu rty k sobě. „Ty víc.“
„Kecale,“ dá mi pusu. Oplatím mu to. Začnu se z něj pomalu zvedat. Je čas jít. Tady už jsem stejně houby platný. Když se zvednu, Tom se také postaví a opráší si zadek. Otočím ho k sobě zády a zkontroluju, jestli nemá špinavé džíny. Jen zlehka mu ještě opráším stehno a stáhnu si tričko. Rozhlédnu se kolem sebe. Je tu tolik dětí se svými rodiči. A mně se všechno vrací. Moje dětství. I když jsem ho tu neprožil.
„Jdeme?“ nastaví mi Tom ruku i na tu krátkou vzdálenost k autu. Pokývám hlavou a jeho ruku přijmu. Rozejdeme se zpět. Když dojdeme k autu, ještě se podívám na ten dům. Zavřu na okamžik oči a čekám, až Tom auto odemkne. Pohladí mě po rameně a udělá tak. Hned si nasednu a připoutám se. Jakmile Tom nastoupí, rozjedeme se směrem domů. Moc jsem toho nenamluvil. Spíš jsem Tomovi jen odpovídal nebo kýval. Hlavou se mi honilo tolik myšlenek, že kdybych je měl počítat, zřejmě bych se nikdy nedopočítal.
Jakmile jsme dorazili domů, Tom zajel do garáže. Vyndali jsme z auta tašky s dárky a šli do bytu. Tom odemknul a já celkem rychlým krokem vešel. Dal jsem hned tašky do rohu v kuchyni a šel do koupelny. Zavřel jsem dveře a opřel se o zeď. Nechci, aby mě Tom viděl, jak brečím. Odlíčil jsem se a pak si opláchnul obličej studenou vodou. Podíval jsem se na sebe do zrcadla a přejel si po tváři.
Jsem kus jeho. Kus táty a mamky. Zbyl jsem tu už jen já. Možná by bylo lepší, kdyby zůstali oni a já se tu nikdy neobjevil. Možná by teď žili spokojeným životem. Ale místo toho jsem tu já a jen brečím nad tím, že jsem o oba přišel. Je to strašné říct, ale stejně by se to jednou stalo. Ale rozhodně ne takovým způsobem. Všechno jednou skončí, ale nemusí to končit tak… tragicky. Cítil jsem uvnitř sebe takový vztek. Vztek na sebe. Jako bych si vyčítal, že jsem tu zůstal zrovna já. Místo jednoho tu mohli být dva lidé. Cítil jsem se tak zatraceně provinile. Jako by mi někdo říkal, že jen já jsem ten viník.
„Sakra,“ hlesnu a otřu si obličej ručníkem. Musím přestat brečet. Takhle to nejde. Musím se vzpamatovat. Zítra letíme do Ameriky k Tomovým rodičům a já vypadám takhle. Může se za mě leda tak stydět. Možná bych ho měl nechat letět samotného. Ale slíbil jsem mu, že poletím s ním. Co teď? Ani jsem si neuvědomoval, jak dlouho už tady jen tak stojím. Uběhlo dobrých 30minut a já se pořád jen díval do prázdna. Po chvíli se ozve klepání.
„Billy, můžu?“
„Já už půjdu, ale klidně pojď,“ brouknu a pověsím ručník na věšáček. Tom teda vejde. Kouknu se na něj a maličko se pousměju.
„Pokud tu něco potřebuješ, už jdu pryč,“ vydechnu a dojdu k němu.
„Ne, ne. Jdu za tebou…“ zavrtí hlavou.
„Jsi hodný,“ pohladím ho. Je jako sametový. „Nepůjdeme dobalit?“
„…jo, pojď,“ odsouhlasí. Chytnu ho jen za ruku a rozejdu se s ním do ložnice. Sbalíme si posledních pár věcí. Připravíme si oblečení, ve kterém pojedeme a ještě pár drobností, které budeme před odjezdem potřebovat.
„Tomi, celý den jsi nejedl. Co ti mám udělat k jídlu?“ zeptám se, když ještě uklízím posledních pár věcí v kuchyni.
„…nic, nemám hlad,“ upírá ke mně pohled.
„Vážně ne?“ nakrčím nos.
„Ne… Je mi trochu… špatně,“ skloní pohled. Tak to je to poslední, co by teď on potřeboval. Máme před sebou velkou cestu a za sebou špatný den.
„Jak špatně?“ zamrkám.
„Letadlo, výšky a já,“ pokrčí rameny. Dojdu až k němu a obejmu ho. Moc dobře nevím, jak ho uklidnit. Fobii z výšek nedokážu vyřešit.
„Budu tě držet za ruku, zvládneme to. Vím, že se toho bojíš a není ti z toho hlavně dobře, ale snad budeme mít klidný let. Já jsem třeba ještě neletěl, tak mi aspoň budeš říkat, co nás čeká. Pro mě to bude taky dost zvláštní. Budu se bát s tebou,“ líbnu ho na tvář.
„Pokud budou turbulence, tak jak tě znám, myslím, že se ti to bude ještě líbit,“ pousměje se.
„Nevím a upřímně jsem na to zvědavý. Stejně se budu bát s tebou. Alespoň budu mít další důvod se k tobě tulit,“ nasaju mu spodní ret. To, co se stalo, mě poznamenalo. Je mi na nic, jsem v háji, ale on mě teď potřebuje. On tu byl pro mě, když jsem ho potřeboval. Teď je řada na mně. Tom se trochu odtrhne. Kouknu se na něj. Co jsem udělal?
„Půjdu si dát sprchu…“
„Jo, dobře. Jen… udělal jsem ti něco?“ Vadilo mu, že jsem ho chtěl políbit? Řekl jsem něco špatného?
„Ne,“ pousměje se. Zvedne se a odejde. Jen se dívám, jak odchází. Nevím, co jsem mu udělal, proč se tak odtrhnul. Předem vím, že mi neřekne, proč. A to mě štve snad ještě víc. Dám se raději do uklízení. Nechci, aby tu zůstal nepořádek, když tu nebudeme.
Po nějaké době uslyším, jak bouchnou dveře od koupelny. Trošku zpozorním, ale dál pokračuju v leštění stolku v obývacím pokoji. Nepřenesu přes srdce, že se tam povalují ovladače, časopisy, dokonce jsem objevil ve spodní části obaly od sušenek. Tom projde jen s ručníkem kolem pasu do ložnice. Když mám stolek hotový, vrhnu se na stěnu. Jen ji otřu, aby nebyla zaprášená. Když mám hotovo, jdu za ním. Vážně nevím, co jsem udělal. Naštval jsem ho s tím, že se budu bát s ním? Tom sedí na posteli. Na sobě má boxerky a v ruce přetáčí zamyšleně iPhone. Dojdu k němu a sednu si před něj na bobek.
„Něco jsem ti provedl?“
„Co?“ podívá se na mě nechápavě.
„Udělal jsem ti něco?“
„Ne. Proč se ptáš?“ zavrtí hlavou.
„Tak rychle ses ode mě odtrhnul,“ utápím se v těch čokoládách.
„Ne, já jen… jsem nervózní. To nic,“ přizná. Skloní hlavu k iPhonu a kouše si spodní ret.
„Kvůli rodičům?“ položím mu dlaň na koleno. Lehce pokývá hlavou. Zhluboka se nadechnu.
„Já vím, že tě to trápí a jsi z toho nesvůj, ale myslím, že to bude dobré. Ahm, vědí tvoji rodiče, že poletím s tebou? Říkal jsi jim o mně?“ Z toho by mohl mít leda tak další průser.
„Neví o nás vůbec. Ani že přiletíme,“ pošeptá. No, tak to je gól. Nečekaná návštěva.
„Lásko, to nevím, jestli je to nejlepší. Měl bys jim to dát vědět.“ Jenom pozvedne iPhone.
„Zavolej jim. Řekni, že přiletíš. Zůstanu raději tady. Sice jsem ti slíbil, že poletím s tebou a budu při tobě. Ale dochází mi, že bys z toho mohl mít ještě větší průšvih.“
„Nepoletím bez tebe,“ vzhlédne ke mně.
„Taky tě nechci nechat letět samotného, ale nechci, abys kvůli mně měl další problém, víš?“
„Bez tebe neletím,“ zopakuje jednoznačně.
„Dobře,“ vydechnu. Jak vidím, asi s ním nepohnu. „Jak myslíš, že to přijmou, že… jsem kluk?“ Nemám strach z jejich odsouzení mě, ale jeho. Nechci, aby ho kvůli mně zavrhli. Jejich syn je gay nebo alespoň bisexuál. A to se ne zrovna lehce přijímá.
„…nevím,“ skloní znovu pohled. Zvednu mu po chvilce hlavičku a přisednu si k němu.
„Necháme se překvapit. Vlastně nám nic jiného nezbývá. Uvidíme, co z toho bude. Hlavně musíme věřit, že to bude dobré,“ obejmu ho kolem ramen. Nechá se obejmout, ale nic neřekne.
„Já vím, jak lehce se mi to říká, ale nic jiného nezmůžeme, broučku,“ vydechnu. Opatrně ho pohladím po zádech. Tom se pomalu odtáhne.
„Pojď si lehnout, hm? Dnes už toho bylo dost,“ pošeptá.
„Jo, dobře. Jen si dám ještě sprchu,“ pomalu se zvednu. Vezmu si čisté boxerky a odejdu do koupelny. Nechci to nijak zdržovat. Potřebujeme se po dnešku oba vyspat. Proto se jen rychle osprchuju, umyju si vlasy a oholím se. Když jsem hotov, tiše za sebou zavřu dveře od koupelny, pozhasínám po cestě a dojdu do ložnice. Tam už je zhasnuto a Tom leží zahrabaný v peřině až po uši.
Jdu opravdu tiše, abych ho náhodou nevzbudil. Opatrně si k němu přilehnu a přikryju se. Tom zabručí a přitáhne si mě k sobě. Zezadu mě obejme kolem pasu a proplete si nohu s mými. Chytnu ho za ruku, kterou si mě tak chytil a zavřu oči.
„Dobrou noc, miláčku.“
„Dobrou,“ šeptne a jemně mě políbí na krk, načež si mě k sobě natěsno přitiskne. Druhou rukou ho chytnu přes peřinu za bok a přitáhnu si ho k sobě, jak to jen jde. Namáčknu se k němu a trošku se usměju. Vždy se mi spí nejlépe, když ho cítím vážně naprosto u sebe.
„Ty se budeš divit, až tě ráno něco bude tlačit,“ pošeptá pobaveně a trochu zavrní.
„Mám to rád,“ brouknu a naschvál se natisknu víc. Nemám ale v plánu něco víc.
„Tak se těš,“ dá mi pusu na rameno a ještě se trochu zavrtí.
„Ne, nevrť se,“ pousměju se a semknu mu nohama jeho nohy. Ještě chvilku a umím si představit, jak by to dopadlo, ale po dnešku mě asi nedostane.
„Když…“ narazí na mě rozkrokem. „Tak, už se mi leží pohodlně.“
„Opravdu?“ ujistím se a zavrtím se. „Přeju ti klidné spaní.“
„Já tobě taky,“ zašeptá.
„Děkuju,“ brouknu a uvelebím se. Dá mi ještě jednu malou pusinku na ouško a už klidně vydechne. Spokojeně zavrním a pohladím ho po hřbetu ruky. Proplete si se mnou prsty. Spokojeně zabručím a pak už začnu tiše oddechovat. Netrvá mi to příliš dlouho a usnu. Dnešek pro mě byl vyčerpávající.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
No to jsem zvědavá jak ta jejich nečekaná návštěva dopadne =oD Snad dobře
Konečně jsem dohnala poslední tři díly, měla jsem mírný skluz… 😀
To, co se stalo s Billovým tátou, se dalo víceméně očekávat. Přiznám se, že jsem spíš teda čekala, že ho najdou v nějakém pochybném bytě, třeba i na dně, ale najdou. Smrt byla asi ten nejkrajnější případ.
Chápu Tomovu nervozitu, ještě k tomu, když o jejich návštěvě rodiče ani neví. Budu doufat, že aspoň jeho vztahy s rodinou se utuží a ta nečekaná návštěva se jim povede. Oběma bych to přála, hlavně Tomovi…
Chudínek Billí. Nedivím se mu. Mě umřít oba rodiče tak bych to taky neustála….. A ten konec… no bomba jsem vedava co na to reknou Tomovi rodiče.
wow! tak to bylo něco. chudák Bill.. 🙁 jsem zvědavá, jak to bude s těma rodičema Toma. jestli Billa odsoudí.
Mají fakt štěstí,že mají jeden druhého.Jsem zvědavá,jak ta nečekaná návštěva Tomových rodičů dopadne. A ten let bude asi taky zajímavej.
Skvělej díl.
Chtěla jsem napsat, že to byl nádherný dílek, ale vzhledem k tomu, co se dělo Billovi, tak se to nehodí…:-( Ale chudák Bill ten pocit viny musí být strašný…:-( Teď si to bude vyčítat, že kdyby přeci jenom by se odvážil otce navštívit dřív a možná by tomu zabránil… Tom byl krásně jeho oporou…:-) Opravdu…:-)
Chudák Tom, asi to nemá s rodiči dvakrát nejlehčí…:-( snad to bude nějak dobré a jeho rodiče se budou chovat nějak dobře, aby to nebylo pro Billa a Toma těžké… A taky jak se budou tvářit na to, že mají syna homosexuála… Jsem na to opravdu hodně zvědavá..:-)
Těším se na další dílek…:-):-) ♥ Odpočítávám další dny..:-) ♥
vypadá to, že si pánové konečně uvědomili, co jeden pro druhého opravdu znamená, snad se to nepokazí!!!
ale neohlásit takovouhle návštěvu… nevím, snad to dopadne dobře 🙂
už sa TAK teším kedy konečne to príííde 😀