Láska až za hrob 2.

„Nováček! Nové maso!“ Toma cosi šťouchlo do žeber a on rychle otevřel oči a zamrkal, polkl. Před ním stál člověk, nebo alespoň něco, co kdysi bylo člověk, mělo to na sobě jasně fialový oblek a červený cylindr. Místo hlavy na něj ale koukala jen mluvící kostra. Tom se třásl po celém těle, bože, byl tohle jen zlý sen? Musel to být sen, vždyť tohle nebylo nijak možné!

„Nechte ho být, podívejte, jak se třese!“ zaslechl Tom hlas, hned na to ze stínu vystoupila postava v černém hábitu a odstrčila kostlivce s cylindrem na stranu. Mladík na něj zakoulel trochu vystrašeně očima.

„K-Kde to jsem?“ vyhrkl.

„Kdeže jsi?“ nakrčil mrtvý obočí. „No přeci v říši mrtvých…“

„Cože?!“ vyjekl Tom a vyskočil na nohy, obešel mrtvého a kostlivce, a začal od nich pomalu couvat pryč, celou dobu při tom nevěřícně vrtěl hlavou, tohle nemohla být pravda. Jeho nálezci se na něj dívali trošku nejistě, kdyby se sem přeci nechtěl dostat, nedostal by se sem. Ledaže…

„…Spadl jsi do hrobu.“ Přikývl hlavou Andreas. Mrtvý blonďák, který v osmnácti spáchal sebevraždu kvůli škole a své přítelkyni, která ho odkopla. Legrační bylo, že Tom ho ve skutečnosti znal, tedy, znal ho předtím, když byl ještě naživu. Tom se s ním setkal v místním baru, kam šel za účelem toho, aby si ten sen alespoň pořádně užil, když už se mu nezdá nic lepšího.

„Do hrobu?“

„Jo, do hrobu.“ Přikývl. „Jsou dušičky, svátek mrtvých. To se otvírají hroby a každý nešťastník, který do nějakého spadne, dostane se sem k nám.“ Přikývl podřezaný a napil se piva.

„Oh… Takže… Takže tohle není jen sen?“

„Bohužel.“

„Ale… Jak se dostanu domů?!“

Andreas se rozchechtal.

„Čemu se směješ?“ vyhrkl zoufale Tom a uhodil pěstí do stolu. „Čemu se sakra směješ?!“

„Tomu, jak jsi naivní… Odsud se žádný živý nedostane… Alespoň nevím o žádném funkčním způsobu… Většinou všichni, kdo tady byli, se odsud už nedostali, protože buď umřeli strachy, anebo je místní zabili…“

„To mi vážně pomohlo, díky…“ protočil blonďák oči a promnul si obličej.

„Nemáš zač, rád jsem ti pomohl…“ ušklíbl se. Tom ho probodl očima. „No tak, nedívej se na mě takhle… Vlastně bys měl být rád!“

„Měl bych být rád? Proč to?“ nakrčil Tom zvědavě jedno obočí a upravil si na hlavě čelenku.

„Protože tady jsou všichni mnohem příjemnější než tam nahoře… Vážně, měl bys mi věřit a být rád, že tu jsi, někomu se taková možnost potkat se se svými mrtvými příbuznými nedostaví ani jednou za život! Co by za to někteří dali…“ blonďák s nazelenalými vlasy se podíval na hodiny na zdi, jejich osm ručiček se vesele míjelo na ciferníku. „Budu muset jít, mám schůzku s tou nejhezčí holkou v celém okolí…“ zazubil se.

„Počkej, nechoď, nechci tu být sám, jsi jediný, z koho nemám strach…“ přiznal Tom a sklopil pohled.

„Um, fajn, tak pojď se mnou…“ kývl mrtvý, mladík se pousmál a zvedl se ze židle. Oba dva spěšně opustili bar.

„A kam to jdeme…?“ zeptal se Tom, když vyšli ven na ulici.

Andreas se na něj podíval, namísto odpovědi se tajemně usmál a pokračoval v cestě.

„Vítejte, přátelé, vítejte v kabaretu u Ztracených Duší!“ pravil pán, který byl oblečený do oranžovo-černého obleku, a rozhrnul před nimi závěs. Andreas poděkoval, přikývl a jakoby nic, vešel dovnitř. Tom ho následoval, když prošel dveřmi, nestačil se divit. Oslnila ho přehršel barevných světel, bylo tu neuvěřitelně plno, všichni se smáli, tančili a popíjeli. A všechno tu bylo cítit zatuchlinou. Blonďák před ním se zastavil a otočil se na něj.

„Tak se rozdělíme, nepotřebuju, abys mi ji nějak vyděsil svojí živostí…“ ušklíbl se a mladík si povzdychl. „S nikým se moc nebav, aby ses nedostal do problémů, jo?“

Sedmnáctiletý přikývl a nervózně přešlápl. „A kde jsou tady záchody?“ zeptal se ještě, Andy jen mávnul rukou kamsi dozadu a zmizel. Tom si povzdychl a vydal se tím směrem.

Prodral se davem, došel dozadu, kde byla chodba, která vedla někam do neznáma. Šel tam, rozhlížel se, hledal cedulku s nějakým náznakem, že by tu někde byl záchod. Než ale cokoliv zahlédl, kdosi mu zezadu položil ruku na rameno a pevně stiskl, Tom se otočil. Zamrkal.

„Co tady děláš?“ změřil si ho čert pohledem. Tom nevěděl, jestli to je čert, ale rozhodně tak vypadal, a to Tomovi nahánělo husí kůži. Už od mala se čertů bál.

„J-já…“ polknul a v obličeji by celý bledý. „Pracuji tu,“ zalhal rychle.

„Tady máš,“ vrazil mu do rukou tác s růžemi, „odnes to naší hlavní hvězdě…“

Tom se na to podíval, pak znovu zvedl pohled k tváři před sebou. „Ale já… Nevím kam…“ vydechl.

Neznámý ho probodl pohledem a ukázal prstem, který měl celý ohořelý, na dveře vedle nich.

„Oh…“ pousmál se zářivě Tom a vplul dovnitř.

„My tady jsme zvyklí ťukat, než někam vstoupíme…“ ozval se hlas zpoza rohu, když za sebou Tom zavřel dveře.

„Jen jsem přinesl… růže…“ podíval se kritickým okem na tác, který držel v rukou. Nešlo mu do hlavy, kde se tady vzaly čerstvé růže.

„Růže?“ zpoza rohu vystoupil mladík z obrazu. Tomovi málem vypadly oči z důlků. „Oh! Jsou nádherné, děkuji! Ty jsou od tebe?“ zadíval se na něj mladík, Toma nenapadlo nic jiného, než tupě přikývnout. „Děkuji!“ vtiskl mu hubičku na tvář. Tom zamrkal, ty rty byly chladné jako led. „Co jsi zač?“ pousmál se mile.

„J-Já jsem… Jsem… Jmenuji se Tom…“ vykoktal ze sebe, stále se duševně nedokázal dostat přes to, že před ním stojí a mluví na něj chlapec, kterého před sto lety zabili.

„Tom?“ zkoumal ho pohledem. „… Tom! Oh ano! Tolik jsem se bál, že už tě nikdy neuvidím!“ Skočil mu mrtvý mladík kolem krku a pevně ho objal, Tom trošku zakolísal, i když byl chlapec neuvěřitelně lehký, trošku ho překvapil svým chováním. Trošku víc. „Tak moc jsi mi chyběl! Už to byla celá věčnost!“

„A-Ale… Já… To si mě asi musíte s někým plést, já nejsem, nejsem zdejší…“

„Ty nejsi můj Tom?“ zamrkal černovlasý a oči mu zvlhly.

Živý zavrtěl hlavou. „Je mi líto, ale nejsem.“

Chlapec se smutně pousmál, dal květiny do vázy vedle zrcadla a podrbal se na hlavě. Až teď si Tom všiml toho, že neměl ruku, alespoň ne z masa, z kostí stále ještě ano.

„Budu muset jít na scénu,“ usmál se dětským úsměvem. „Ale děkuji ti za ty růže…“

Tom mlčky přikývl. „Nemáte tu někde… záchod, prosím?“ usmál se nejistě. Mrtvý se také usmál, a pak se začal smát.

„Na co potřebuješ záchod?“ díval se na něj se smíchem v očích. Pak se ale zarazil a úsměv mu ztuhl na rtech. „Ty jsi…“ natáhl po něm ruku, přiložil mu ji na hrudník a zalapal po dechu (kdyby tedy nějaký měl), „…živý.“ Podíval se na Toma s údivem v očích. „Proboha, tady nemůžeš být, proto ty živé růže…“

Hodiny na zdi začaly odbíjet půlnoc a chlapec před Tomem zbledl ještě víc, než byl bledý předtím. Na hrudníku se mu najednou objevila červená skvrna, do košile mu prosakoval krev. Člověk na to s hrůzou koukal, nechápal, co to má být, co se to děje.

„Ty vole,“ vydechl Tom, otočil se a rychle vyběhl z šatny, utíkal, co mu nohy stačily zpátky mezi „lidi“. Doběhl tam, v davu hledal Andrease, ale bylo to marné. Hodiny stále odbíjely a kapela, co byla na podiu, odešla, namísto toho bylo na podium přitaženo piano.

Dav, který se snažil dostat co nejblíž, Toma odnesl kamsi dozadu k baru. Posadil se tedy na barovou židli a objednal si pivo, byl rád, že tu nikdo neřešil, že je nezletilý a vůbec by tu neměl pít.

Pořádně si loknul, světla na stropě se přemístila směrem k podiu, Tom zvedl pohled a všiml si, že to byly obří pavouci a netopýři držící svíce, před které přikládali barevná sklíčka, a tím měnili barvu osvětlení. Otřásl se při myšlence na to, jak velcí ti pavouci jsou. Dost ale o pavoucích. Tom se vrátil pohledem k podiu, které teď zakrývala opona, byla z pavučinek, ve světle se krásně blyštila, ale nebyl průhledná.

Ozval se ladný zvuk piana, Tom se usmál, miloval piano. Opona se začala zvedat, hezky pomalinku stoupala ke stropu. Ozval se líbezný hlas, sametový, ale plný smutku a bolesti. Mladík nakrčil obočí. Opona vyjela až nahoru ke staré dřevěné konstrukci, kde se zastavila.

Na pianě seděl chlapec z obrazu, k tělu si nakláněl mikrofon, který byl připevněný ke stojanu. Pohledem se díval do publika, ale neregistroval je, výraz jeho očí byl naprosto prázdný. Jako by něco hledal, něco důležitého, co mu už dlouho schází. Pohledem zavadil o Toma a jeden koutek úst se mu nepatrně zvedl do neviditelného úsměvu. Tom mu úsměv oplatil a dopil svůj půllitr zlatavého moku. Nijak si nevšiml, že zpěvák má nohy svázané řetězy, které ho poutaly k pianu.

autor: LilKatie