autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
BILL
Divil jsem se tomu, ale ani jednou jsem se za noc neprobudil. Možná jsem byl tolik unavený, nevím. Bylo celkem brzo, proto jsem Toma nechal ještě chvíli spát a šel jsem do koupelny. Potřeboval jsem okamžitě začít cokoli dělat, abych nemyslel na včerejšek, ale moc mi to nešlo. Co jsem taky čekal… Tátu mám jen jednoho. Vlastně… měl jsem. Když jsem si vyčistil zuby, učesal jsem se a trošku se zkulturnil, nasoukal jsem se do oblečení, co jsem měl od včera připravené. Nalíčil jsem se. Přece jen jsem trošku potřeboval zakrýt ty ubrečené oči. Když jsem byl hotov, naházel jsem si poslední věci do kosmetické taštičky a dal si to do tašky. Nahlédnul jsem do ložnice. Ale tak, jak jsem si myslel, tak to i bylo. Ten můj andílek ještě spinkal, a proto jsem ho v tom nechal pokračovat. Zalezl jsem do kuchyně a připravil mu snídani. Pro sebe jsem si uvařil jen kávu. Neměl jsem chuť k jídlu. Obávám se, že Tom na tom bude stejně, ale přece jen jsem mu tu snídani raději udělal. Když už ale bylo po desáté hodině, šel jsem ho probudit.
„Tomi,“ pohladím ho po ramenu a vzápětí jej na něj políbím. Tak nerad ho budím, ale pokud to vždy bylo nutné, dnes je to extra nutné. Nereaguje.
„Broučku, no tak,“ pohladím ho znovu.
„Hmm,“ zabručí a trošku se zamračí.
„Otevři ty svoje čokolády,“ vydechnu a dám mu pusinku na tvář.
„Lásko,“ zamumlá a zavrní.
„Hm?“ zajedu rukou pod peřinu a začnu ho hladit po bříšku, tak jak to má rád. Jen jemně prsty přejíždím po těch úžasných svalech.
„Hmmh,“ oddechne. Rozlepí očíčka a chvilku na mě mžourá, až se usměje. Už jen kvůli tomu, jak se dokonale směje, musím být silný a podpořit ho, protože tenhle úsměv chci vidět stále. Nic a nikdo mi ho nenahradí. Vyjedu prsty nahoru až k jeho rtům a pohladím ho přes ně ukazováčkem.
„Ahoj,“ pošeptá a chvilku mě pozoruje.
„Jak ses vyspal?“ skláním se nad ním a pozoruji ho stejně tak jako on mě. On je vlastně… takový zázrak. Je tak neuvěřitelně dokonalý.
„Nic moc,“ protře si oči a opře se na loktech.
„Jak to?“ našpulím znepokojeně rty a odtáhnu se, aby měl dost prostoru.
„Nemohl jsem usnout,“ zavrtí hlavou a pomalu se posadí. Sklouzne z něj peřina, takže odhalí svojí svalnatou hruď.
„Aha. To je mi líto. Ale pak se snad prospíš v letadle, snad to bude klidný let,“ pousměju se. „Sice nevím, jestli máš nebo budeš mít chuť, ale udělal jsem ti snídani. A bez průpovídek… Nejedl jsi od včera od rána, takže by ses měl trošku najíst,“ pohladím ho po zádech. Tom zakňourá na protest a sekne sebou zpět do polštáře.
„Pššt, nic jsem neslyšel,“ pohladím ho po hrudi.
„Nemám hlad,“ povzdechne. Poplácá se po břiše a pak si začne natahovat trochu kůži. „Už se mi dělají špeky.“ Tak to tu ještě nebylo. Kaulitz mluví o svých špecích, které nemá.
„A kde, prosím tě? Myslíš tyhle svaly?“ přejedu mu po břišních svalech a plácnu ho pak lehce přes ruku, kterou si vytahuje kůži.
„Za chvíli budu mít vanu jako ty,“ ušklíbne se a začne se smát.
„Jo,“ pousměju se, „ale nemysli si, že mi přebereš roli Santy,“ vypláznu na něj jazyk.
„Ne, neboj. Já si budu užívat s těmi krásnými společnicemi,“ zasměje se.
„Tak hele,“ narovnám se, „to jsme si nedomlouvali,“ usměju se.
„Dobře, tak se skřítkama,“ pokrčí nohy a znovu si opře tělo o lokty.
„A Santa kvůli tobě už začal hubnout, aby si s tebou mohl užít, a ty chceš raději jeho skřítky? To ho bolí,“ vydechnu na oko zdrceně.
Proč se jen s ním dokážu bavit jako by mi bylo 5let? On je neskutečný.
Skopne ze sebe peřinu a omotá kolem mě nohu.
„Víš, že bych tě nevyměnil za žádný skřety. Skřeti jsou malý a na mýho kámoše mají malý zadky,“ usměje se pobaveně.
„A já mám na tvýho kámoše jakej zadek?“ podzvednu levé obočí.
„No ten je akorát. Ten je nejlepší, miluju ho,“ našpulí rty.
„Jen aby,“ pohrozím mu prstem, ale usměju se. Nakonec mu dám malou pusinku.
Tom se usměje a zadívá se na své boxerky. „…netlačilo tě něco?“
„Opravdu to chceš vědět?“ usměju se.
„No docela jo,“ zamračí se a začne si prstem píchat mezi nohy. Nakonec se zakaboní.
„Nech ho,“ ušklíbnu se, „řekl bych, že se pomalu uklidňuje, ale zlobil, moc zlobil a cpal se někam, kam neměl,“ řeknu významně. Tom se začne smát a posadí se. Chytnu ho za rameno a natáhnu se k jeho oušku.
„Kdybych neměl boxerky, kdo ví, kde bych ho ráno až měl,“ zašeptám mu a usměju se. Se smíchem se odtáhne a vyleze z postele.
„Jdu do sprchy a zbavit se ho.“
„Nezbavuj se ho, jen ho uklidni,“ mrknu po něm, „náhodou, bylo to dobrý,“ vztyčím palec a usměju se. Chci, aby se aspoň trošku odreagoval, aby nebyl tak smutný a nervózní.
„Nebudu ho uklidňovat. Nechám ho to dodělat,“ zavolá se smíchem a zmizí. Radši už na to nic neřeknu a začnu stlát postel. Snad se mi aspoň trošku povede navodit mu dobrou náladu. I když pro mě je to hodně těžký. Jsem zvědavý, jak dlouho mi vydrží dělat, že jsem okay. Když uklidním postel a zbytek ložnice, posadím se do malého křesla kousek od okna. Přemítám si, co jsem si všechno sbalil, doufám, že nebude nic chybět.
Po nějaké době se ve dveřích objeví nahý Tom. V ruce drží ručník a utírá si intimní partie. Celý je ještě mokrý. Na sucho polknu a prohlédnu si ho. Kousnu se uvnitř pusy do rtu. Dělá si ze mě srandu? Jen tak si sem takhle přijde ještě s tak klidným výrazem?
„Hotov?“ vydechnu. Podívá se na mě, jako by o mně vůbec nevěděl.
„Uhm… jo. Čistý, voňavý, hladký,“ věnuje mi rošťácký úsměv.
„Jo, jo, super,“ šeptnu a olíznu se. Mám po něm skočit teď nebo až za chvilku?
„Co ti je? Tváříš se jako bys měl zácpu,“ zasměje se. Pozvedne nohu a začne si otírat stehno.
„Zácpu ne, jen si asi budu muset převlíknout boxerky,“ vydechnu a dám si nohu přes nohu. Sakra, ne, ne, ne. Nechci, aby se teď probudil ten dole. Ale on to už asi stihnul.
„Máš průjem?“ pozvedne obočí. Otře si i druhé stehno a pak se utírá v tříslech.
„Ne,“ procedím skrz zuby, „jen ty boxerky budu moct rovnou vyhodit. Asi… prasknou,“ vydechnu a zapřu se rukou o postel.
„Nepřeháněj,“ zamlaská. Stáhne si předkožku, a když se pořádně utře, dojde ke skříni. Ohne se, aby si vyndal boxerky. Pootevřu rty a úplně svraštím obočí. Stisknu stehna k sobě a snažím se udržet.
„Oh,“ vydechnu potichu a skousnu si ret.
„Do prdele,“ zakleje a klekne si. Něco se snaží vytáhnout.
„Budeš tohle dělat dlouho?“ vydechnu.
„Co?“ otočí se na mě nechápavě. Zvednu se a dojdu k němu. Chytnu ho za ruku a vytáhnu ho, aby se postavil.
„Já jen, že se mnou docela cloumáš,“ vydechnu a jeho ruku si přitisknu k rozkroku. Mám pocit, že mi každou chvilkou odlítne knoflíček u džínů. Tom s rukou ucukne.
„Cos dělal, prosím tě? To sis vzal viagru?“ podívá se na mě skoro až vyděšeně. Ještě si ze mě bude dělat srandu. Já tady trpím a on mi začne mluvit o viagře. Ohh, zabít ho!
„To TY!“ řeknu jasně.
„Já?!“
„Ano, ty. Ty si sem přijdeš a začneš tady tohle dělat a já… Já mám teď tohle. A bolí to a… pořád to nabírá na objemu a chce to ven,“ vydechnu. Tom mě chvíli pozoruje.
„A… to ti ho jako teď mám vykouřit?“ pozvedne obočí. To po něm teď vážně žádat nemůžu. Bylo by to hloupé. Stejně mám myšlenky jinde. Tělo mě neposlouchá, ale mozek pracuje až moc.
„To nemusíš. Jen se ti snažím ukázat, co se mnou děláš. Jsi nádhernej, víš to?“ skoro zavrním a tak sladce na něj koukám. Tom mi jenom dá pusu a oblékne si boxerky. Usměju se a rozejdu se do koupelny. Jak se mám teď uklidnit? To si mám vlézt do sprchy? Nechci si honit, teď vážně ne.
„Počkej,“ zastaví mě. Otočím se za ním.
„Vem tam prosím tě ten ručník. Díky,“ hodí mi ho a opět se začne hrabat ve skříni. Aha, milejší to být nemohlo.
„Jo,“ usměju se a vezmu ho.
Dojdu do koupelny, ručník dám sušit a opřu se o umyvadlo. Tak a co s tím teď. Podívám se tam dolů a zakroutím hlavou. Chvíli tam proto jen tak postávám a snažím se uklidnit. Nakonec se mi to podaří. A jsem za to rád. Je někdy vážně blbý, že nedokážu svoje tělo tak dobře ovládat. Myšlenky mám teď úplně jinde. Pořád mi v uších zní: ‚Oběsil se.‘ Slyším to pořád a pořád dokola. Zakroužím hlavou a zhluboka se nadechnu. Rozejdu se zase zpět do ložnice.
„Kdy asi tak vyrazíme?“ zeptám se, když vejdu do ložnice. Ale Tom tam není. Tak se tedy otočím a nahlédnu do kuchyně. Tomi tam sedí v triku a boxerkách a spokojeně snídá. Usměju se a opřu se o linku.
„Dobrou chuť. Ahm, chci se zeptat, kdy tak vyrazíme?“
„Já bych jel asi tak v jednu. Ve dvě tam budeme, 2 hodiny trvá odbavování a tak. Ve čtyři se vzlétá,“ pokrčí rameny a napije se.
„Dobře, tak jo,“ pokývám hlavou a naliju si trošku vody. Nějak to na mě všechno sedá. Mám strach z té cesty, z reakce jeho rodičů. Pořád se mi v hlavě opakuje včerejšek, a já se s tím nedokážu vypořádat. Jsem v takovém šoku, že se chovám, jako by se snad nic nestalo. Letím si do Ameriky, nechám se ovládnout pohledem na Toma. Asi mi to vážně ještě nedošlo… Ale ty idiote, on je mrtvý! Tom si strčí do pusy poslední sousto a vstane od stolu. Jakmile dá talíř do myčky, otevře lednici. Stojím zapřený rukou o linku a mám skleničku u pusy. Ani nepiju. Lednici zavře a otevře skříň.
„Oh, mňam,“ zvolá Tom. Vytáhne sušenky a začne se cpát. Ani si ho nepovšimnu. Jen dál zaraženě stojím a koukám. Nakonec se trošku napiju. Než tenhle lok spolknu, přesvědčuju se asi půl minuty. Jako bych měl najednou v krku klapku a nemohl jsem polykat, dýchat, mluvit. On mi vážně umřel táta. Pořád jsem si myslel, že se mi to asi jen zdálo, nebo že to byla jedna z mých ošklivých představ. Možná jsem se s touhle myšlenkou i probudil, ale ona je to realita. Tom si mě nevšímá a dál vyžírá zásoby. Vrátí sušenky zpátky a pro změnu si vytáhne čokoládu. Věnuju mu krátký pohled, jelikož postřehnu pohyb. Jsem rád, že jí. Takový hlad neměl dlouho. Odložím skleničku na kuchyňskou linku. Moje myšlenky ale zase přejdou k tomu, co se stalo. Najednou vidím tátu oběšeného. Zavřu oči. Myšlenka se prohloubí ještě více. Vidím, jak se dusí, jak pomalu přestává dýchat a kope nohama a hází rukama, ale nikdo mu nepomůže. Navíc, on sám si pod sebou podkopnul židli. Vidím sebe, jak se najednou objevím u něj, ale on už nedýchá, je mrtvý.
Probere mě Tomovo mlaskání, jak si olizuje prsty od čokolády a znovu otevře lednici.
„Pane bože,“ vydechnu splašeně, jako bych několik minut nedýchal.
„Co je?“ zeptá se Tom klidně a otočí se ke mně. V ruce drží párek. Sakra, klid. Teď ho rozrušovat nemůžu.
„Nic, jen koukám, jak hezky papáš,“ vydechnu a trošku se usměju. Nedůvěřivě si mě prohlédne.
„Koukáš na mě jak na noční můru z Elm Street,“ pronese. Zavrtí hlavou a zakousne se do párku. Pak si vyndá tatarku a začne se v ní dloubat prstem, který vždycky olízne.
„A ty zase jíš, jako bys byl v pátém měsíci těhotenství,“ ušklíbnu se. Radši ze sebe udělám debila, než abych mu říkal, co jsem viděl.
„Cítím se tak. Mám šílené chutě,“ zamlaská. Sklidí tatarku a zase zaboří hlavu do lednice.
„Tak se najez, ale ne, že ti pak bude v letadle špatně od žaludku,“ pohladím ho po zádech.
„Mám chuť na pořádnej hamburger s pěkně mastnýma hranolkama,“ postěžuje si a zavře zklamaně lednici.
„Tak jestli chceš, zaběhnu ti do McDonaldu,“ nabídnu mu.
„Ne, to je dobrý. Nažeru se na letišti,“ mávne rukou.
„Dobře,“ kývnu. „Nebo ti něco uvařím, chceš?“
„Ne, ne. Dobal si zbytek věcí,“ zamítne.
„Mám dobaleno. Vážně ti něco udělám, jen nějakou rychlovku, chceš?“ nabízím.
„Ne, díky,“ zasměje se.
„Okay,“ pokrčím rameny. Tom se jen usměje. Ještě jednou proleze celou ledničku, sní další párek a pak se jde obléknout. Ještě projdeme pár věcí, jestli jsme na něco nezapomněli a kolem jedné hodiny odpoledne se vydáme na letiště. Jsem opravdu zvědavý, jak tohle dopadne. Musím věřit za nás oba, že dobře.
TOM
Dřepnu si na lavičku za letištní kontrolou blízko k oknům a zívnu. Už jsme odbavení a čekáme jenom, až budou čtyři hodiny. Bill si přisedne vedle mě.
„Jsi unavený?“
„Trochu,“ připustím a s dalším zívnutím kolem něj omotám ruku. Skoro jsem se v noci nevyspal. Když už Bill usnul, šel jsem zavolat mámě, jelikož mají jiný čas. Jakmile jsem se vrátil do postele, začal jsem přemýšlet o různých věcech a už nešlo usnout. Zabral jsem až někdy k páté ráno. Bill se ke mně přivine.
„Nechceš něco k tomu jídlu?“
„Ne, už mě to přešlo. Dělá se mi špatně při představě, že budu tolik metrů nad zemí,“ povzdechnu a opřu si o něj hlavu. „Ty nechceš nic? Latté, pití, jídlo?“
„To chápu. Nemysli na to, ještě jsi na zemi,“ pousměje se, „no, asi si zajdu pro pití, tak vydrž,“ broukne a pomalu vstane.
„Počkám tu,“ slíbím. Věnuje mi úsměv a rozejde se do jednoho z obchodů. Asi za deset minut se vrátí s pitím v ruce.
„Chceš?“ nabídne mi.
„Ne, ne, díky,“ odmítnu. Tak se tedy napije. Dá si jen pár loků a lahev zavře. Zase si ke mně vleze a přivine se. Obejmu ho a mlčím. Jen tiše sleduji vzlétající letadla. Moc jsme si toho s mámou neřekli, ale zdálo se, že je ráda, když přiletím. O Billovi jsem jí řekl. Jen jsem jí neřekl, že je můj přítel. Myslím, že slovo přítel pochopila jako kamarád. Ale takové věci je lepší vysvětlovat osobně, ne po telefonu. Těším se, až si rozbalí tu vázu. Určitě z ní bude mít radost.
„To čekání tady je dlouhé,“ povzdechne najednou Bill.
„Ještě půl hodiny,“ zamumlám do jeho vlasů a dál se nechávám unášet myšlenkami.
„Jo,“ vydechne a začne mě hladit po ruce. Objíždí svými prsty každý můj prst. Obvykle se mu vyvlékám, jelikož nemám rád, jak mě zkoumá, ale protentokrát ho nechám. Na venek se zdá, že Bill otcovu smrt nenese až tak špatně. Nebyl s ním dlouho, odcizili se sobě navzájem. Myslím, že to v sobě dusí a snaží se to nedávat najevo, abych si nedělal starosti. Má takovou povahu. Po chvíli si prsty proplete s mými a spokojeně oddechne. Podívám se na naše propletené prsty, jak k sobě hezky pasují. Bezmyšlenkovitě mu palcem přejedu přes prsteníček.
Bylo by pěkné mu tam jednou navléct nějaký prstýnek. Je to zvláštní, když je kluk, ale… Myslím, že si už umím představit zbytek života po Billovu boku. Nechá ruku volně položenou, abych si mohl dělat, co se mi zlíbí. Dál ho hladím po místě, kde by jednou mohl být prstýnek. Dělám mu tam drobné kroužky bříškem prstu. Sice jsme se o tom jednou bavili, ale bylo to pojato ve srandě. Zajímalo by mě, jestli by si opravdu jednou přál se oženit. Oženit se třeba za mě… Bill sklopí trošku hlavu a pozoruje to. Narovnám mu prst a přejedu po něm svými prsty. Nakloní trošku hlavu a nechává mě. Má štíhlé prsty. Myslím, že by mu stačila velikost pro ženy. Má celkově holčičí ruce. Tedy až na ty chloupky. Hned se nad tím usměju a pohladím ho druhou rukou mezi chloupky na ruce. Vzhlédne ke mně a pousměje se. Opět si začnu hrát s jeho prsteníčkem a jemně ho políbím na rty. Oplatí mi to a přichytí si mou ruku.
„Chtěl bys ho tam někdy mít?“ zašeptám do ticha. Je samozřejmé, že mluvím o prstýnku na jeho prstě. Není přece blbý, i když to vyznělo tak blbě.
„Chtěl,“ řekne až po chvilce naprosto vážně.
„Ode mě?“ pošeptám ještě tišeji. Sklopí hlavičku a prohlédne si naše ruce. Jemně mě pohladí po prsteníčku a pak se na mě podívá.
„Od tebe.“
„Bylo by to už navěky. Už by ses mě nikdy nemohl zbavit,“ pousměju se.
„Ale to je přesně moje přání,“ pošeptá. „Navždy s tebou.“
„Časem tě omrzím,“ zasměju se tiše. Ale to mě chytne za bradu a koukne se mi do očí.
„Neříkej to. Nikdy mě neomrzíš. Já tě miluju, Tome.“ Je tak vážný. Nechám odeznít svůj smích a s veškerou vážností a láskou mu pohled oplácím.
„…já tebe taky. Strašně moc,“ pošeptám nakonec. Nahne se ke mně a něžně mi obkrouží rty jazykem, až potom je spojí. Přichytím si ho za tvář a začnu ho pomalu, něžně líbat. Snažím se do toho polibku dát veškerý cit, všechnu svoji lásku, kterou k němu chovám, aby poznal, jak moc vážně svá slova myslím. On mi to začne stejně tak oplácet. Nikam nespěchá, jen mi vtiskává pomalu a opatrně další a další polibky.
Bože můj… Mám pocit, že mi hoří srdce a brzy budu mít zástavu. Je to tak silné, že téměř nemohu popadat dech. Krk i celé tělo mám v jednom ohni. Cítím, jak se mi chvění dostává až do konečků prstů. Proč musíme být na letišti? Proč nemůžeme být doma? Bylo by z toho tak procítěné a dokonalé milování jako nikdy předtím. Polibky mu oplácím a trochu se chvěji. Snažím se uvnitř sebe ty silné pocity udržet. Bill trošku zafuní nosem a začne se mi do rtů víc vpíjet. Ani tolik nepoužívá jazyk. Dává důraz na rty.
„Tolik tě chci,“ pošeptám zoufale do polibku a dál mu intenzivně saju rty. Mám na něj takovou chuť.
„Mmh,“ vydechne ztěžka a chytí si mě za týl. Začne mě líbat o trošku vášnivěji. „Zopakuj to,“ povzdechne. Tome, přemýšlej logicky, jako člověk. Ne jako nadržené zvíře. Odtrhnu se a udýchaně se na něj podívám.
„Tady… nemůžeme. Jsou tu lidi a já… jsem schopný se tu s tebou před nimi vážně milovat a to nejde,“ pošeptám a nasaji mu horní ret. Hned toho využije a jazykem mi zakmitá na spodním rtu.
„Tolik se se mnou chceš milovat?“ vydechne mi do úst.
„Hmm,“ kývnu na souhlas a hladově ho políbím. Hormony se mnou přímo cloumají, a když si vzpomenu, jak byl ráno vzrušený. Byl tak tvrdý jen z toho, že se díval na mé nahé tělo. Oh bože… Já tvrdnu. Do prdele. Trochu se usměje a políbí mě na oplátku také.
„Nikdy nechci, aby milování s tebou skončilo. Nikdy se nechci udělat. Chci, aby to bylo nekonečné,“ pošeptá mi.
„Tím mi moc nepomáháš, Trümpere,“ vydechnu a začnu ho znovu dychtivě líbat. Zapomínám na svět kolem. S úsměvem mi to oplácí. Ještě mi přejede po stehně a přisedne si blíž ke mně.
„Hmm, né,“ zakňučím a snažím se odtrhnout, ale nejde to. Neumím to. Ruku mi nechá položenou na noze a líbá mě dál.
„Víš, jak mi bylo ráno?“ zabrumlá. Bože, já se z něj snad zblázním. Kdybych mohl, strhnu z něj oblečení, vohnu ho a narvu mu ho do zadku tak, až by křičel. Seberu veškerou sílu a odtrhnu se. Oddálím se tak daleko, jak to jenom jde a zhluboka dýchám ve snaze se uklidnit. Nesmím podlehnout, ne tady. Nesmím. Nejsem zvíře. Jsem přemýšlející člověk a nenechám se jen tak něčím nebo někým vzrušit… Kurva, chci ho vošukat. Ale on se na mě ještě tak láskyplně usmívá. Jako naprosté neviňátko. Zaškrtím ho, vážně jo. Teď mi stojí, já si nezašukám a budu akorát nervní. Odvrátím pohled a zírám na letištní plochu. Dýchej, dýchej.
„Co je, Tomi?“ šeptne.
„Nic.“
Sklopí trošku pohled. „To jsem tě naštval tím… tady?“
„A to mám být jako veselý, že mi tady teď stojí?“ odseknu a zamračím se. Začnu si upravovat mikinu tak, aby to nebylo vidět. Sklopí pohled k zemi.
„Promiň,“ vydechne.
„Hm,“ zabručím a překřížím si ruce na hrudi. Když budu myslet na něco hnusnýho, třeba sám lehne.
„Nechtěl jsem tě… až tak rozrušit.“
„Není to jen tvoje vina, tak se neomlouvej,“ povzdechnu. „Jsem naštvaný na sebe. Neumím se ovládat.“
„Ale no tak,“ broukne a pohladí mě po tváři. Jak mu asi po tom všem je? Umřel mu táta… Oh, bože. Nesmím se takhle chovat. Musím na něj být milý a být mu za každé situace oporou.
„Nech to být,“ pousměju se a přivinu si ho k sobě. Hned se ke mně přivine taky a hladí mě opravdu něžně po ruce.
„Dobře.“ Políbím ho na čelo, opřu si hlavu o jeho a tiše ho hladím po rameně, přičemž pozoruji okolí.
Už, abychom byli v Americe, i když se bojím reakce rodičů. Až po notné chvilce se Bill ozve.
„Jak dlouho ještě? Já… já se celkem těším, jsem na ten let zvědavý,“ pousměje se.
Je zvláštní, že nedává skoro najevo, jak moc ho to trápí. Nejspíš se snaží jenom vypadat v pořádku. Zadívám se mu do očí. Vidím tam něco zvláštního. Nejspíš beznaděj.
„Jak moc tě to trápí?“ pošeptám. Zvedne ke mně pohled. V těch jeho očích se dá přečíst vážně všechno.
„Trápí,“ broukne tiše. Povzdechnu a natisknu si ho na sebe.
„Nesnaž se dělat, že je všechno v pořádku, když není. Stejně to na tobě poznám,“ pošeptám. Stisknu ho pevněji a začnu ho hladit po vlasech.
„Tohle bude bolet ještě dlouho, lásko,“ povzdechne a přitulí se ke mně. Cítím, jak vyhledává mou přítomnost.
„Ale zlepší se to. Časem ano,“ šeptnu a vlípnu mu pár polibků na spánek. Projde kolem nás nějaká dívka. Může být tak stará jako my s Billem, možná o něco mladší. Zvláštně si nás přeměří pohledem a poté raději odvrátí pohled. Oh, nesnáším takovéhle lidi. Mám chuť na ně pokaždé zařvat, ať si hledí svého. Holt miluju kluka. A co jako?!
„Přebolí to, ale ne úplně,“ pošeptá. „Ale děkuju, jsi tak hodný.“ Na to nic neřeknu. Pouze si v duchu povzdechnu.
Kéž bych pro něj mohl tak něco udělat.
autor: *Mischa* :o* & Turmawenne
betaread: Janule
Počet zobrazení (od 15.6.2021): 18
tolik jsem se na tenhle díl těšila a myslela jsem, že už se dostanou do tý Ameriky, ale tak to jsem se asi přepočítala 😀 😀 no dobře, počkám si na další! 😀 super díl! 🙂
To je tak roztomilé 🙂 Těším se na další díl 🙂
Roztomilé…nebudu říkat, že jsem si nemyslela,že už budou v Americe, ale vyplatí se počkat.Moc pěkný =o)
akle sa to ťahááááá taká som naptí :D:D
ÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁÁ miluju tuhle povídku..:-) Je dokonalá:-))))))) ♥ chudák Bill je pořád takový roztěkaný z té smrti svého otce a dává si to opravdu hodně za vinu..:-( snad se přes to přenese..:-) Ale Tom a jeho chutě k jídlu?? Nebude to mít nějaké další hlubší důsledky, že ne??? To by se tam asi nehodilo…:-):-P nebo možná ze strany Billa…:-P ale to jen tak přemítám…:-D
No jako každopádně mě pořád udivuje ta chemie, která mezi nimi působí…:-) Je to opravdu hezké…:-):-)
Už se těšíma až budou v té americe…:-) Bude to opravdu hezké..:-) Těším se na další díl..:-):-) ♥
sice smutná situace… ale já jim tak závidím ten let!!! já lítání i letadla miluju!!! jestli start a vzlet dovedete pospat tak detailně, jako to, co si kluci v tomhle příběhu prožívají, pak asi u příští kapitoly omdlím 😀
jsem zvedava co se bude dit v ty americe jak to vezmou tomovi rodice…. fakt jsem napnuta jak ksandy…..
Mě bylo normálně špatně za Toma 😀 Nevím jakto, ale tak nějak jsem se do té situace úplně vžila, kdybych já měla letět a totálně mě z toho rozbolelo břicho 😀 Nicméně díl se mi moc líbil a je fakt, že by se měli víc ovládat, jsem opravdu zvědavá, jak to dopadne v Americe a držím palce hlavně Tomovi, aby měl klidný let ;-)♥